1 Pohledte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli. Protot svet nezná nás, že jeho nezná.
2 Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještet se neokázalo, co budeme. Vímet pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo videti jej budeme tak, jakž jest.
3 A každý, kdož má takovou nadeji v nem, ocištuje se, jakož i on cistý jest.
4 Každý, kdož ciní hrích, cinít proti zákonu; nebo hrích jest prestoupení zákona.
5 A víte, že on se okázal proto, aby hríchy naše snal, a hríchu v nem není.
6 Každý tedy, kdož v nem zustává, nehreší; ale každý, kdož hreší, nevidel ho, aniž ho poznal.
7 Synáckové, nižádný vás nesvod. Kdož ciní spravedlnost, spravedlivý jest, jakož i on jest spravedlivý.
8 Kdož ciní hrích, z dábla jest; nebo dábel hned od pocátku hreší. Na tot jest zjeven Syn Boží, aby kazil skutky dáblovy.
9 Každý, kdož se narodil z Boha, hríchu neciní; nebo síme jeho v nem zustává, aniž muže hrešiti, nebo z Boha narozen jest.
10 Po tomtot zjevní jsou synové Boží a synové dáblovi. Každý, kdož neciní spravedlnosti, nenít z Boha, a kdož nemiluje bratra svého.
11 Nebo tot jest to zvestování, kteréž jste slýchali od pocátku, abychom milovali jedni druhé.
12 Ne jako Kain, kterýž z toho zlostníka byl a zamordoval bratra svého. A pro kterou prícinu zamordoval ho? Protože skutkové jeho byli zlí, bratra pak jeho byli spravedliví.
13 Nedivtež se, bratrí moji, jestliže vás svet nenávidí.
14 My víme, že jsme preneseni z smrti do života, nebo milujeme bratrí. Kdož nemiluje bratra, zustávát v smrti.
15 Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedlník jest, a víte, že žádný vražedlník nemá života vecného v sobe zustávajícího.
16 Po tomto jsme poznali lásku, že on duši svou za nás položil, i myt tedy máme za bratrí duše své klásti.
17 Kdo by pak mel statek tohoto sveta, a videl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavrel by srdce své pred ním, kterak láska Boží zustává v nem?
18 Synáckové moji, nemilujmež slovem, ani jazykem toliko, ale skutkem a pravdou.
19 A po tomt poznáváme, že z pravdy jsme, a pred oblicejem jeho spokojíme srdce svá.
20 Nebo obvinovalo-lit by nás srdce naše, ovšemt Buh, kterýž jest vetší nežli srdce naše a zná všecko.
21 Nejmilejší, jestližet by nás srdce naše neobvinovalo, smelou doufanlivost máme k Bohu.
22 A zacež ho koli prosíme, béreme od neho; nebo prikázání jeho ostríháme, a to, což jest libého pred oblicejem jeho, ciníme.
23 A totot jest to prikázání jeho, abychom verili jménu Syna jeho Jezukrista a milovali jedni druhé, jakož nám dal prikázání.
24 Nebo kdož ostríhá prikázání jeho, v nemt zustává, a on také v nem. A po tomt poznáváme, že zustává v nás, totiž po Duchu, kteréhož dal nám.