1 Prednímu z kantoru na machalat, vyucující žalm Daviduv.
2 Ríká blázen v srdci svém: Není Boha. Porušeni jsou, a ohavnou páší nepravost; není, kdo by cinil dobré. [1]
3 Buh s nebe popatril na syny lidské, aby videl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha.
4 Aj, každý z nich nazpet odšel, naporád neužitecní ucineni jsou; není, kdo by cinil dobré, není ani jednoho.
5 Zdaliž nevedí všickni cinitelé nepravosti, lid muj sžírajíce, jako by chléb jedli? Boha pak nevzývají.
6 Tut se náramne strašiti budou, kdež není strachu. Buh zajisté rozptýlí kosti tech, kteríž te vojensky oblehli; zahanbíš je, nebo Buh pohrdl jimi.
7 Ó by z Siona dáno bylo spasení Izraelovi. Když Buh zase privede zajaté lidu svého, plésati bude Jákob, a veseliti se Izrael.