1 I stalo se, když bydlil David v dome svém, že rekl Nátanovi proroku: Aj, já prebývám v dome cedrovém, truhla pak smlouvy Hospodinovy jest pod kortýnami.
2 I rekl Nátan Davidovi: Cožkoli jest v srdci tvém, ucin; nebo Buh s tebou jest.
3 Potom té noci stalo se slovo Boží k Nátanovi, rkoucí:
4 Jdi a rci Davidovi služebníku mému: Toto dí Hospodin: Ne ty staveti mi budeš dum k bydlení,
5 Ponevadž jsem nebydlil v žádném dome od toho dne, jakž jsem vyvedl syny Izraelské, až do dne tohoto, ale procházel jsem se z stánku do stánku, také i vne krome príbytku.
6 Nadto kudyž jsem koli chodil se vším Izraelem, zdali jsem slovo rekl kterému z soudcu Izraelských, (jimž jsem prikázal, aby pásli lid muj), rka: Proc jste mi neustaveli domu cedrového?
7 Protož nyní toto díš služebníku mému Davidovi: Takto praví Hospodin zástupu: Já jsem te vzal z ovcince, když jsi chodil za stádem, abys byl vývodou lidu mého Izraelského.
8 A býval jsem s tebou všudy, kamž jsi koli se obrátil, všecky také neprátely tvé vyhladil jsem pred tvárí tvou, a ucinilt jsem jméno veliké, jako jméno vznešených na zemi.
9 Ano i lidu svému Izraelskému zpusobil jsem místo, a vštípil jej tu. I bude bydliti na míste svém, a nepohne se více, aniž na nej dotírati budou lidé nešlechetní, jako prvé,
10 Hned od toho casu, jakž jsem ustanovil soudce nad lidem svým Izraelským, až jsem ponížil všech neprátel tvých; nýbrž oznamujit, že Hospodin sám vystaví tobe dum.
11 Nebo když se vyplní dnové tvoji, abys šel za otci svými, vzbudím síme tvé po tobe, kteréž bude z synu tvých, a utvrdím království jeho.
12 Ont mi ustaví dum, a já utvrdím trun jeho až na veky. [1]
13 Já budu jemu otcem, a on mi bude synem, a milosrdenství svého neodejmu od neho, jako jsem je odjal od toho, kterýž byl pred tebou.
14 Ale postavím jej v dome svém a v království svém až na veky, a trun jeho bude nepohnutelný až na veky.
15 Podlé všech slov techto, a podlé všeho videní tohoto, tak mluvil Nátan Davidovi.
16 Tedy všed král David, posadil se pred Hospodinem, a rekl: Kdož jsem já, ó Hospodine Bože, a jaký jest dum muj, že jsi mne tak zvýšil?
17 Anobrž i to jsi za málo u sebe položil, ó Bože, procež jsi zamluvil se o domu služebníka svého i na dlouhé casy, a popatril jsi na mne, jako na osobu cloveka vzácného, Hospodine Bože.
18 Což ješte více mluviti má David pred tebou o zvelebení služebníka tvého? Ty zajisté znáš služebníka svého.
19 Hospodine, pro služebníka svého a podlé srdce svého ciníš velikou vec tuto, abys v známost uvedl všecky preveliké veci.
20 Hospodine, nenít tobe rovného, anobrž není žádného Boha krome tebe, podlé toho všeho, jakž jsme slýchali ušima svýma. [2]
21 Nebo kde jest který národ na zemi, jako lid tvuj Izraelský, jehož by Buh šel, aby vykoupil sobe lid a dobyl sobe jména, cine veliké a hrozné veci, vyháneje pred tvárí lidu svého, kterýž jsi vykoupil z Egypta, pohany? [3]
22 Zvolil jsi zajisté lid svuj Izraelský sobe za lid až na veky, a ty, Hospodine, sám jsi jejich Bohem.
23 Nyní tedy, Hospodine, slovo to, jímž jsi zamluvil se služebníku svému a domu jeho, budiž jisté až na veky, a ucin tak, jakž jsi mluvil.
24 Budiž, pravím, jisté, tak aby velebeno bylo jméno tvé až na veky, a ríkáno: Hospodin zástupu, Buh Izraelský, jest Buh nad Izraelem, a dum Davida služebníka tvého at jest nepohnutelný pred oblícejem tvým.
25 Nebo ty, Bože muj, zjevil jsi služebníku svému, že mu ustavíš dum, a protož smel služebník tvuj modliti se pred tebou.
26 A tak, ó Hospodine, ty jsi sám Buh, a mluvil jsi o služebníku svém dobré veci tyto.
27 Nyní tedy rácil jsi požehnati domu služebníka svého, aby trval na veky pred oblícejem tvým; nebo jsi ty, Hospodine, požehnal, i budet požehnaný na veky.