1 Beda tobe, zhoubce, ješto sám nebýváš huben, a kterýž neverne deláš, ješto tobe necinili neverne. Když prestaneš býti zhoubcím, pohuben budeš; když prestaneš neverne ciniti, nevernet ciniti budou.
2 Hospodine, ucin nám milost, na tebet ocekáváme; budiž ramenem svých každého jitra, a vysvobozením naším v cas ssoužení.
3 Pred zvukem hrmotu rozprchnou se národové, pred vyvýšením tvým budou rozptýleni pohané.
4 A sebrána bude loupež vaše, tak jako sbíráni bývají chroustové; jako pripadají kobylky, tak pripadnou na ni.
5 Vyvýšít se Hospodin, nebo na výsosti prebývá, a naplní Sion soudem a spravedlností.
6 I bude upevnením casu tvých, silou i hojným spasením; moudrost a umení, a bázen Hospodinova poklad tvuj.
7 Aj, rekové jejich naríkali vne, jednatelé pokoje horce plakali.
8 Zpustly silnice, prestali choditi cestou; zrušil prímerí, nevážil sobe mest, za nic položil sobe cloveka.
9 Kvílila a zemdlela zeme, stydeti se musil Libán a usvadl; Sáron ucinen jako poušt, Bázan pak a Karmel oklácen.
10 Jižt povstanu, praví Hospodin, již vyvýšen, již vyzdvižen budu.
11 Pocnouce slámu, porodíte strnište; ohen dýchání vašeho sžíre vás.
12 I budou národové vypálené vápno, trní podtaté, ohnem spáleni budou.
13 Slyšte dalecí, co jsem ucinil, a poznejte blízcí sílu mou.
14 Zdesili se na Sionu hríšníci, podjala hruza pokrytce, rkoucí: Kdož by z nás mohl ostáti pred ohnem sžírajícím? Kdož by z nás mohl ostáti pred plamenem vecným?
15 Ten, kterýž chodí v spravedlnosti, a mluví pravé veci, kterýž pohrdá ziskem z útisku, kterýž otrásá ruce své, aby daru neprijímal, kterýž zacpává uši své, aby neslyšel rady o vražde, a zavírá oci své, aby se na zlé nedíval:
16 Ten na vysokých místech prebývati bude, hradové na skalách útocište jeho, tomu chléb dán bude, vody jeho stálé budou.
17 Krále v okrase jeho uzrí oci tvé, spatrí i zemi dalekou.
18 Srdce tvé premyšlovati bude o strachu, rka: Kdež jest písar, kde výbercí, kde spisovatel velikých domu?
19 Lidu ukrutného neuhledáš, lidu hluboké reci, jíž bys neslýchal, a jazyku cizího, jemuž bys nerozumel.
20 Patr na Sion, mesto slavností našich, oci tvé nechat hledí na Jeruzalém, obydlí pokojné, stánek, kterýž nebude prenešen, kolíkové jeho na veky se nepohnou, a žádný provaz jeho se neztrhá;
21 Proto že velikomocný Hospodin jest nám na míste tom rekami toku širokých, po nemž nepujde lodí s vesly, aniž bárka veliká po nem precházeti bude.
22 Nebo Hospodin jest soudce náš, Hospodin ustanovitel práv našich, Hospodin král náš, ont spasí nás. [1]
23 Osláblit jsou provazové tvoji, aniž budou moci utvrditi sloupu bárky své, ani roztáhnouti plachty, ant již rozdelena bude korist loupeže mnohé; i chromí rozchvátají korist.
24 Aniž dí kdo z obyvatelu: Nemocen jsem. Lid osedlý v nem zprošten bude nepravosti.