1 Dí dále: Propustil-li by muž ženu svou, a ona odejduc od neho, vdala by se za jiného muže, zdaliž se navrátí k ní více? Zdaliž by hrozne nebyla poškvrnena zeme ta? Ale ty, ac jsi smilnila s milovníky mnohými, a však navratiž se ke mne, dí Hospodin.
2 Pozdvihni ocí svých k vysokým místum, a pohled, kdes necizoložila? Na cestách usazovalas se jim jako Arab na poušti, a poškvrnila jsi zeme smilstvím svým a nešlechetností svou.
3 A ackoli zadržáni jsou podzimní deštové, a dešte jarního nebývalo, však celo ženy nevestky majíc, nechtelas se stydeti.
4 Zdali od nynejšího casu volati budeš ke mne: Otce muj, ty jsi vudce mladosti mé?
5 Zdaliž Buh držeti bude hnev na vecnost? Zdali chovati jej bude na veky? Aj, mluvíš i pášeš zlé veci, jakž jen mužeš.
6 Tedy rekl mi Hospodin za dnu Joziáše krále: Videl-lis, co cinila zpurná dcera Izraelská? Chodívala na každou horu vysokou, i pod každé drevo zelené, a tam smilnila.
7 A ackoli jsem rekl, když ty všecky veci ona cinila: Necht se navrátí ke mne, však se nenavrátila. Nacež hledela zproneverilá sestra její, dcera Judská.
8 Procež videlo mi se pro ty všecky príciny, ponevadž cizoložila zpurná dcera Izraelská, propustiti ji, a dáti jí lístek zapuzení jejího. Však se vždy neulekla zproneverilá sestra její, dcera Judská, ale šedši, smilnila také sama.
9 I stalo se, že hanebným smilstvím svým poškvrnila zeme; nebo cizoložila s kamenem i s drevem.
10 A však s tím se vším neobrátila se ke mne zproneverilá sestra její, dcera Judská, celým srdcem svým, ale pokryte, praví Hospodin.
11 Protož rekl Hospodin ke mne: Ospravedlnila duši svou zpurná dcera Izraelská, více nežli zproneverilá Judská.
12 Jdi a volej slovy temito ku pulnoci, a rci: Navrat se, zpurná dcero Izraelská, dí Hospodin, a neoborí se tvár má zurivá na vás; nebo já dobrotivý jsem, dí Hospodin, aniž držím hnevu na vecnost. [1]
13 Jen toliko poznej nepravost svou, že jsi od Hospodina Boha svého odstoupila, a sem i tam behala cestami svými k cizím pod každé drevo zelené, a hlasu mého neposlouchali jste, dí Hospodin.
14 Navratte se synové zpurní, dí Hospodin; nebo já jsem manžel váš, a prijmu vás, jednoho z mesta, a dva z celedi, abych vás uvedl na Sion.
15 Kdežto dám vám pastýre podlé srdce svého, kteríž pásti vás budou umele a rozumne.
16 I stane se, když se rozmnožíte a rozplodíte v této zemi za dnu tech, dí Hospodin, že nebudou ríkati více: Truhla smlouvy Hospodinovy, aniž jim vstoupí na srdce, aniž zpomenou na ni, ani k ní choditi, aniž bude více u vážnosti.
17 V ten cas nazývati budou Jeruzalém stolicí Hospodinovou, a shromáždí se tam všickni národové ke jménu Hospodinovu do Jeruzaléma, a nebudou choditi více podlé zdání srdce svého zlého.
18 V tech dnech prijdou dum Judský s domem Izraelským, a priberou se spolu z zeme pulnocní do zeme, kterouž jsem v dedictví uvedl otcum vašim;
19 Ac já pravím: Kterakž bych te pocísti mohl mezi syny, a dáti tobe zemi žádostivou, dedictví slavné zástupu pohanských, lec abys mne vzýval, ríkaje: Otce muj, a od následování mne abys se neodvracel? [2]
20 Ponevadž jakož žena zproneveruje se manželu svému, tak jste se zproneverili mne, dome Izraelský, dí Hospodin.
21 Hlas po místech vysokých bud slyšán, plác pokorné modlitby synu Izraelských. Nebo prevrátivše cesty své, zapomneli se na Hospodina Boha svého, rkoucího:
22 Navratte se, synové zpurní, a uzdravím odvrácení vaše. Rcete: Aj, my jdeme k tobe, nebo ty, Hospodine, jsi Buh náš.
23 Práve marné jest v pahrbcích a v množství hor doufání; zajisté v Hospodinu Bohu našem jest spasení Izraelovo. [3]
24 Nebo ohavnost ta zžírala práci otcu našich od detinství našeho, bravy jejich i skoty jejich, syny jejich i dcery jejich.
25 Ležíme v hanbe své, a prikrývá nás pohanení naše, že jsme proti Hospodinu Bohu svému hrešili, my i otcové naši, od detinství svého až do dne tohoto, a neposlouchali jsme hlasu Hospodina Boha svého.