1 Budeš-li se míti navrátiti, Izraeli, dí Hospodin, ke mne se navrat. Nebo odejmeš-li ohavnosti své od tvári mé a nebudeš-li se toulati,
2 A budeš-li prisahati práve, náležite a spravedlive, ríkaje: Živt jest Hospodin,tedy požehnání dávati sobe v nem budou národové, a v nem se chlubiti. [1]
3 Nebo takto praví Hospodin mužum Judským a Jeruzalémským: Zorte sobe ouhor, a nerozsívejte do trní.
4 Obrežte se Hospodinu, a odejmete neobrízky srdce vašeho, muži Judští a obyvatelé Jeruzalémští, aby nevyšla jako ohen prchlivost má, a nehorela, tak že by nebyl kdo uhasiti, pro nešlechetnost predsevzetí vašich.
5 Oznamte v Judstvu, a v Jeruzaléme ohlaste, a rcete: Trubte trubou v zemi, svolejte a sberte lid, a rcete: Shromaždte se, a vejdeme do mest hrazených.
6 Vyzdvihnete korouhev na Sionu, zmužile se mejte, nepostávejte; nebo já zlé veci uvedu od pulnoci, a potrení veliké.
7 Vychází lev z houšte své, a ten, kterýž hubí národy, vyšed z místa svého, táhne, aby obrátil zemi tvou v pustinu, a mesta tvá aby zborena byla, tak aby nebylo žádného obyvatele.
8 Protož prepašte se žínemi, kvelte a naríkejte; nebo není odvrácen hnev prchlivosti Hospodinovy od nás.
9 Stane se zajisté v ten den, dí Hospodin, že zhyne srdce královo a srdce knížat, užasnou se i kneží, a proroci diviti se budou.
10 I rekl jsem: Ach, Panovníce Hospodine, jiste že jsi velice podvedl lid tento, i Jeruzalém, ríkaje: Pokoj míti budete, a však pronikl mec až k duši.
11 V ten cas receno bude lidu tomuto i Jeruzalému: Vítr tuhý z míst vysokých na poušti jde uprímo na lid muj, ne aby prevíval, ani precištoval.
12 Vítr silnejší než oni prijde mi, nyní já také vypovím jim úsudky.
13 Aj, jako oblakové vystupuje, a jako vicher vozové jeho, rychlejší jsou nežli orlice koni jeho. Beda nám, nebo popléneni jsme.
14 Obmej od nešlechetnosti srdce své, Jeruzaléme, abys vysvobozen byl. Dokudž zustávati budou u prostred tebe myšlení marnosti tvé?
15 Nebo hlas oznamujícího prichází od Dan, a toho, kterýž ohlašuje nepravost, s hory Efraim.
16 Pripomínejte temto národum, aj, ohlašujte Jeruzalémským, že strážní táhnou z zeme daleké, a vydávají proti mestum Judským hlas svuj.
17 Jako ti, kteríž hlídají polí, položí se proti nemu vukol; nebo jest mi odporný, dí Hospodin.
18 Cesta tvá a skutkové tvoji to zpusobili tobe; tot nešlechetnost tvá, žet to horké jest, a že dosahá až do srdce tvého.
19 Ó, streva má, streva má, bolest trpím, ó osrdí mé, kormoutí se ve mne srdce mé, nemohut mlceti. Nebo hlas trouby slyšíš, duše má, a prokrikování vojenské.
20 Potrení za potrením provolává se, poplénena zajisté bude všecka zeme, náhle popléneni budou stanové moji, v okamžení kortýny mé.
21 Až dokud vídati budu korouhev, slýchati hlas trouby?
22 Nebo bláznivý lid muj nezná mne, synové nemoudrí a nerozumní jsou. Moudrí jsou k cinení zlého, ale ciniti dobre neumejí.
23 Hledím-li na zemi, a aj, neslicná jest a prázdná; pakli na nebe, není na nem žádného svetla.
24 Hledím-li na hory, a aj, tresou se, a všickni pahrbkové pohybují se.
25 Hledím-li, a aj, není žádného cloveka, a všeliké ptactvo nebeské zaletelo.
26 Hledím-li, a aj, pole úrodné jest pouští, a všecka mesta jeho zborena jsou od Hospodina a od hnevu prchlivosti jeho.
27 Nebo takto praví Hospodin: Spustne všecka zeme, a však konce ješte neuciním.
28 Kvíliti bude nad tím zeme, a zasmuší se na hore nebe, proto že jsem mluvil, co jsem myslil, a nelituji, aniž se odvrátím od toho. [2]
29 Pred hrmotem jezdcu a tech, kteríž strílejí z lucište, utece všecko mesto. Vejdou do hustých oblaku, a na skálí vylezou; všecka mesta opuštena budou, a žádný nebude bydliti v nich.
30 Ty pak pohubena jsuc, což ciniti budeš? Ackoli oblácíš se v šarlat, ackoli se ozdobuješ ozdobou zlatou, ackoli lícíš tvár svou lícidlem, darmo se okrašluješ. Pohrdají tebou frejíri, bezživotí tvého hledají.
31 Nebo slyším hlas jako rodicky, svírání jako té, kteráž po nejprvé ku porodu pracuje, hlas dcery Sionské, ustavicne vzdychající, a lomící rukama svýma, ríkající: Beda mne nyní, nebo ustala duše má pro vrahy.