1 Shromaždte se, synové Beniaminovi, z prostredku Jeruzaléma, a v Tekoa trubte trubou, a nad Betkarem vyzdvihnete korouhev; nebo videti zlé od pulnoci, a potrení veliké. [1]
2 Panne krásné a rozkošné pripodobnil jsem byl dceru Sionskou.
3 Ale pritáhnou k ní pastýri s stády svými, rozbijí proti ní stany vukol, spase každý místo své.
4 Vyzdvihnete proti ní válku, vstante a pritrhneme o poledni. Beda nám, že pomíjí den, že se roztáhli stínové vecerní.
5 Vstante a pritrhneme v noci, a zkazme paláce její.
6 Takto zajisté praví Hospodin zástupu: Nasekejte dríví, a zdelejte proti Jeruzalému náspy. Tot jest to mesto, kteréž navštíveno býti musí; což ho koli, jen nátisk jest u prostred neho.
7 Jakož studnice vypryštuje vodu svou, tak ono vypryštuje zlost svou. Nátisk a zhoubu slyšeti v nem pred oblícejem mým ustavicne, bolest i bití.
8 Usmysl sobe, ó Jeruzaléme, aby se neodloucila duše má od tebe, abych te neobrátil v pustinu, v zemi nebydlitelnou.
9 Takto praví Hospodin zástupu: Jiste paberovati budou jako vinný kmen ostatek Izraele, ríkajíce: Sahej rukou svou jako ten,kterýž víno zbírá do putny. [2]
10 Komuž mluviti budu, a kým osvedcovati, aby slyšeli? Aj, neobrezané jsou uši jejich, tak že nemohou pozorovati; aj, slovo Hospodinovo mají v posmechu, a nemají líbosti v nem.
11 Protož plný jsem prchlivosti Hospodinovy, ustal jsem, drže ji v sobe. Vylita bude i na malické vne, spolu i na shromáždení mládencu, ovšem pak muž s ženou jat bude, starec s kmetem.
12 A dostanou se domové jejich jiným, též pole i ženy, když vztáhnu ruku svou na obyvatele této zeme, dí Hospodin.
13 Od nejmenšího zajisté z nich, až do nejvetšího z nich, všickni naporád vydali se v lakomství, anobrž od proroka až do kneze všickni naporád provodí faleš.
14 A hojí potrení dcery lidu mého povrchu, ríkajíce: Pokoj, pokoj, ješto není žádného pokoje.
15 Stydeli-liž se pak co proto, že ohavnost páchali? Aniž se lid co stydel, aniž jich proroci k zahanbení privesti umeli. Protož padnou mezi padajícími; v cas, v nemž je navštívím, klesnou, praví Hospodin.
16 Když takto ríkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohledte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i chodte po ní, a naleznete odpocinutí duši své, tedy ríkávali: Nebudeme choditi.
17 Když jsem pak ustanovil nad vámi strážné, rka: Mejtež pozor na zvuk trouby, tedy ríkávali: Nebudeme pozorovati.
18 Protož slyšte, ó národové, a poznej, ó shromáždení, co se deje mezi nimi.
19 Slyš, ó zeme: Aj, já uvedu zlé na lid tento, ovoce myšlení jejich, proto že nepozorují slov mých, ani zákona mého, ale jím pohrdají.
20 K cemuž mi kadidlo z Sáby prichází, a vonná trtina výborná z zeme daleké? Zápalu vašich nelibuji sobe, aniž obeti vaše jsou mi príjemné.
21 Protož takto praví Hospodin: Aj, já nakladu lidu tomuto úrazu, a zurážejí se o ne otcové, tolikéž i synové, soused i bližní jeho, a zahynou.
22 Takto praví Hospodin: Aj, lid pritáhne z zeme pulnocní, a národ veliký povstane od koncin zeme.
23 Lucište i kopí pochytí, každý ukrutný bude, a neslitují se. Hlas jejich jako more zvuceti bude, a na koních jezditi budou, zšikovaní jako muž k boji, proti tobe, ó dcero Sionská.
24 Jakž uslyšíme povest o nem, opadnou ruce naše; ssoužení zachvátí nás, a bolest jako rodicku.
25 Nevycházejte na pole, a na cestu nechodte; nebo mec neprítele a strach jest vukol.
26 Ó dcero lidu mého, prepaš se žíní, a válej se v popele. Vydej se v kvílení, jako po synu jednorozeném, v kvílení prehorké; nebo náhle pritáhne zhoubce na nás.
27 Dal jsem te za veži v lidu tvém, a za baštu, abys spatroval a zkušoval cesty jejich.
28 Všickni jsou z zarputilých nejzarputilejší, chodí jako utrhac, jsou ocel a železo, všickni naporád zhoubcové jsou.
29 Prahnou mechy, od ohne mizí olovo, nadarmo ustavicne prepaluje zlatník; nebo zlé veci nemohou býti oddeleny.
30 Stríbrem falešným nazovou je, nebo Hospodin zavrhl je.