1 I stalo se, že lid ztežoval a stýskal sobe, cožse nelíbilo Hospodinu. Protož, slyše to Hospodin, rozhneval se náramne, a roznítil se proti nim ohen Hospodinuv, a spálil zadní díl vojska. [1]
2 Tedy volal lid k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš Hospodinu, a uhasl ohen.
3 I nazval jméno místa toho Tabbera; nebo rozpálil se proti nim ohen Hospodinuv.
4 Lid pak k nim primíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští a rekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli?
5 Rozpomínáme se na ryby, jichž jsme dosti v Egypte darmo jídali, na okurky a melouny, též na por, cibuli a cesnek.
6 A nyní duše naše vyprahlá, nic jiného nemá, krome tu mannu pred ocima svýma.
7 (Manna pak byla jako semeno koliandrové, a barva její jako barva bdelium.
8 I vycházíval lid, a sbírali a mleli žernovy, neb tloukli v moždírích, a smažili na pánvici, aneb koláce podpopelné delali z ní; chut pak její byla jako chut nového oleje.
9 Když pak sstupovala rosa na vojsko v noci, tedy sstupovala také i manna).
10 Tedy uslyšel Mojžíš, an lid pláce po celedech svých, každý u dverí stanu svého. Procež roznítila se prchlivost Hospodinova náramne; Mojžíšovi to také težké bylo.
11 I rekl Mojžíš Hospodinu: Proc jsi tak zle ucinil služebníku svému? Proc jsem nenalezl milosti pred ocima tvýma, že jsi vložil bríme všeho lidu tohoto na mne?
12 Zdaliž jsem já pocal všecken lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chuva detátko, do zeme té, kterouž jsi s prísahou zaslíbil otcum jejich?
13 Kde mám nabrati masa, abych dal všemu lidu tomuto? Nebo plací na mne, rkouce: Dej nám masa, at jíme.
14 Nemohut já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou.
15 Pakli mi tak delati chceš, prosím, zabí mne radeji, jestliže jsem nalezl milost pred ocima tvýma, abych více nehledel na trápení své.
16 Tedy rekl Hospodin Mojžíšovi: Shromažd mi sedmdesáte mužu z starších Izraelských, kteréž znáš, že jsou starší v lidu a správcové jeho; i privedeš je ke dverím stánku úmluvy, a státi budou tam s tebou.
17 A já sstoupím a mluviti budu s tebou, a vezmu z ducha, kterýž jest na tobe, a dám jim. I ponesou s tebou bríme lidu, a tak ty ho sám neponeseš.
18 Lidu pak díš: Posvettež se k zítrku,a budete jísti maso; nebo jste plakali v uších Hospodinových, rkouce: Kdo nám dá najísti se masa? Jiste že lépe nám bylo v Egypte. I dá vám Hospodin masa, a budete jísti.
19 Nebudete toliko jeden den jísti, ani dva, ani pet, ani deset, ani dvadcet,
20 Ale za celý mesíc, až vám chrípemi poleze, a zoškliví se, proto že jste pohrdli Hospodinem, kterýž jest u prostred vás, a plakali jste pred ním, ríkajíce: Proc jsme vyšli z Egypta?
21 I rekl Mojžíš: Šestkrát sto tisícu peších jest tohoto lidu, mezi nimiž já jsem, a ty pravíš: Dám jim masa, aby jedli za celý mesíc.
22 Zdali ovcí a volu nabije se jim, aby jim postacilo? Aneb zdali všecky ryby morské shromáždí se jim, aby jim dosti bylo?
23 Tedy rekl Hospodin Mojžíšovi: Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzríš, prijde-li na to, což jsem mluvil, cili nic.
24 Vyšed tedy Mojžíš, mluvil lidu slova Hospodinova, a shromáždiv sedmdesáte mužu z starších lidu, postavil je vukol stánku.
25 I sstoupil Hospodin v oblaku a mluvil k nemu, a vzav z ducha, kterýž byl na nem, dal sedmdesáti mužum starším. I stalo se, když odpocinul na nich ten duch, že prorokovali, ale potom nikdy více.
26 Byli pak zustali v staních dva muži, jméno jednoho Eldad, a druhého Medad, na nichž také odpocinul duch ten, nebo i oni napsani byli, ackoli nevyšli k stánku. I ti také prorokovali v staních.
27 Tedy pribeh služebník, oznámil to Mojžíšovi, rka: Eldad a Medad prorokují v staních.
28 Jozue pak, syn Nun, služebník Mojžíšuv, jeden z mládencu jeho, dí k tomu: Pane muj, Mojžíši, zabran jim.
29 Jemuž odpovedel Mojžíš: Proc ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všecken lid Hospodinuv proroci byli, a aby dal Hospodin ducha svého na ne!
30 I navrátil se Mojžíš do stanu s staršími Izraelskými.
31 Tedy strhl se vítr od Hospodina, a zachvátiv krepelky od more, spustil je na stany tak široce a dlouze, co by mohl za jeden den cesty ujíti všudy vukol táboru, takmer na dva lokty zvýší nad zemí.
32 Protož vstav lid, celý ten den a celou noc, i celý druhý den shromaždovali sobe ty krepelky; a kdož nejméne nashromáždil, mel jich s deset mer. I rozvešeli je sobe porád okolo stanu.
33 Ješte maso vezelo v zubích jejich, a nebylo práve sžvýkáno, když hnev Hospodinuv vzbudil se na lid. I ranil Hospodin lid ranou velikou náramne. [2]
34 Protož nazváno jest jméno místa toho Kibrot Hattáve; nebo tu pochovali lid, kterýž žádal masa.
35 I bral se lid z Kibrot Hattáve na poušt Hazerot, a pozustali v Hazerot.