1 Prednímu z kantoru, služebníka Hospodinova Davida.
2 Prevrácenost bezbožníka pojištuje u vnitrnosti srdce mého, že není žádné bázne Boží pred ocima jeho.
3 Nebo mu ona pochlebuje pred ocima jeho, aby vykonal nepravost svou až do zošklivení.
4 Slova úst jeho jsou nepravá a lstivá, prestal srozumívati, aby dobre cinil.
5 Nepravost smýšlí i na ložci svém, ustavuje se na ceste nedobré, zlého se nevaruje. [1]
6 Hospodine, až do nebes milosrdenství tvé, pravda tvá až do nejvyšších oblaku. [2]
7 Spravedlnost tvá jako nejvyšší hory, soudové tvoji jako hlubokost nesmírná; lidi i hovada sám zachováváš, Hospodine.
8 Jak prevelmi drahé jest milosrdenství tvé, Bože, a protož synové lidští v stínu krídel tvých doufají. [3]
9 Tucností domu tvého rozvlažováni bývají, a potokem rozkoší svých napájíš je.
10 Nebo u tebe jest studnice života, a v svetle tvém svetlo vidíme.
11 Rozprostri milosrdenství své na ty, kteríž tebe znají, a spravedlnost tvou na uprímé srdcem.
12 Nechažt nedotírá na mne noha pyšných, a ruka bezbožníku at mne nezavozuje.
13 Tam, kdež padají cinitelé nepravosti, poraženi bývají, a nemohou povstati.