1 Prednímu zpeváku Jedutunovi, žalm Daviduv.
2 Rekl jsem: Ostríhati budu cest svých, abych nezhrešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník prede mnou.
3 Mlcením byl jsem k nemému podobný, umlcel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbourena jest.
4 Horelo ve mne srdce mé, roznícen jest ohen v premyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, rka:
5 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odmerení dnu mých jaké jest, abych vedel, jak dlouho trvati mám.
6 Aj, na dlan odmeril jsi mi dnu, a vek muj jest jako nic pred tebou, a jiste žet není než pouhá marnost každý clovek, jakkoli pevne stojící. Sélah.
7 Jiste tak pomíjí clovek jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažduje, a neví, kdo to pobére.
8 Nacež bych tedy nyní ocekával, Pane? Ocekávání mé jest na tebe.
9 A protož ode všech prestoupení mých vysvobod mne, za posmech bláznu nevystavuj mne.
10 Onemel jsem, a neotevrel úst svých, proto že jsi ty ucinil to.
11 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.
12 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš cloveka, hned jako mol k zetlení privodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký clovek. Sélah.
13 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé prijmi v uši své; neodmlcujž se kvílení mému, nebo jsem príchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.
14 Ponechej mne, at se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.