1 Žalm Daviduv k pripomínání. [1]
2 Hospodine, v prchlivosti své netresci mne, ani v hneve svém kárej mne.
3 Nebo strely tvé uvázly ve mne, a ruka tvá na mne težce dolehla.
4 Nic není celého v tele mém pro tvou hnevivost, nemají pokoje kosti mé pro hrích muj.
5 Nebo nepravosti mé vzešly nad hlavu mou, jako bríme težké nemožné jsou mi k unesení.
6 Zahnojily se, a kyší rány mé pro bláznovství mé.
7 Pohrbený a sklícený jsem náramne, každého dne v smutku chodím.
8 Nebo ledví má plná jsou mrzkosti, a nic není celého v tele mém.
9 Zemdlen jsem a potrín prevelice, rvu pro úzkost srdce svého.
10 Pane, pred tebou jest všecka žádost má, a vzdychání mé není pred tebou skryto.
11 Srdce mé zmítá se, opustila mne síla má, i to svetlo ocí mých není se mnou.
12 Ti, kteríž mne milovali, a tovaryši moji, štítí se ran mých, a príbuzní moji zdaleka stojí.
13 Ti pak, kteríž stojí o bezživotí mé, osídla lécejí, a kteríž mého zlého hledají, mluví prevrácene, a pres celý den lest a chytrost smýšlejí.
14 Ale já jako hluchý neslyším, a jako nemý, kterýž neotvírá úst svých;
15 Tak jsem, jako clovek, kterýž neslyší, a v jehož ústech není žádného odporu.
16 Nebo na te, Hospodine, ocekávám, ty za mne odpovíš, Pane Bože muj.
17 Nebo jsem rekl: At se neradují ze mne, poklesla-li by se noha má, at se pyšne nepozdvihují nade mnou,
18 Ponevadž k snášení bíd hotov jsem, anobrž bolest má vždycky jest prede mnou.
19 A že nepravosti své vyznávám, a pro hrích svuj tesklím.
20 Procež neprátelé moji veseli jsouce, silí se, a rozmnožují se ti, kteríž mne bez príciny nenávidí.
21 A zlým za dobré mi se odplacujíce, ciní mi protivenství, proto že dobrého následuji.
22 Neopouštejž mne, Hospodine Bože muj, nevzdalujž se ode mne.
23 Prispej k spomožení mému, Pane spasení mého.