1 Prednímu z kantoru Jedutunovi, žalm Daviduv.
2 Vždy predce k Bohu má se mlcelive duše má, od nehot jest spasení mé.
3 Vždyt predce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad muj, nepohnut se škodlive.
4 Až dokud zlé obmýšleti budete proti cloveku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed navážená a stena nachýlená jste.
5 Však nic méne radí se o to, jak by jej odstrcili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrorecí, ale u vnitrnosti své proklínají. Sélah.
6 Vždy predce mej se k Bohu mlcelive, duše má, nebo od neho jest ocekávání mé.
7 Ont jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad muj, nepohnut se.
8 V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest. [1]
9 Nadeji v nem skládejte všelikého casu, ó lidé, vylévejte pred oblícejem jeho srdce vaše, Buh útocište naše. Sélah.
10 Jiste žet jsou marnost synové lidští,a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehcejší budou nežli marnost. [2]
11 Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku pribývalo-li by, neprikládejte srdce.
12 Jednou mluvil Buh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc,
13 A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému podlé skutku jeho.