1 Prednímu kantoru z potomku Jedutunových, s Azafem, žalm.
2 Hlas muj k Bohu, když volám, hlas muj k Bohu, aby ucha naklonil ke mne.
3 V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez prestání, a nedala se potešiti duše má.
4 Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, premyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch muj. Sélah.
5 Zdržoval jsi oci mé, aby bdely; potrín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.
6 I pricházeli mi na pamet dnové predešlí, a léta dávní.
7 Rozpomínal jsem se v noci na zpevy své, v srdci svém premyšloval jsem, a zpytoval to duch muj, prave:
8 Zdali na veky zažene Buh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?
9 Zdali do konce prestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?
10 Zdali se zapomnel smilovávati Buh silný? Zdaž zadržel v hneve milosrdenství svá? Sélah.
11 I rekl jsem: Tot jest má smrt. Ale ucinít promenu pravice Nejvyššího.
12 Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a pripomínati sobe divné ciny tvé, od starodávna.
13 A premyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.
14 Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Buh?
15 Ty jsi ten Buh silný, jenž ciníš divné veci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.
16 Vysvobodil jsi ramenem lid svuj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah.
17 Videlyt jsou te vody, Bože, videly te vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.
18 Vydali povodne oblakové, vydala hrmot nebesa, ano i kamenícko tvé skákalo.
19 Vznelo hrímání tvé po obloze, blýskání osvecovalo okršlek zemský, pohybovala se a trásla zeme. [1]
20 Skrze more byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepejí tvých nebylo znáti.
21 Vedl jsi jako stádo lid svuj skrze Mojžíše a Arona.