1 Potom Agrippa rekl Pavlovi: Dopouštít se, abys sám za sebe promluvil. Tedy Pavel vztáh ruku, mluvil:
2 Na všecky ty veci, z kterýchž mne viní Židé, králi Agrippo, za štastného se pocítám, že dnes pred tebou odpovídati mám,
3 A zvlášte proto, ponevadž jsi ty povedom všech tech, kteríž u Židu jsou, obyceju a otázek. Protož prosím tebe, vyslyšiž mne trpelive.
4 O životu mém hned od mladosti mé, jaký byl od pocátku v národu mém v Jeruzaléme, vedí všickni Židé,
5 Mevše mne prve zdávna v dobré známosti, (kdyby chteli svedectví vydati,) kterak vedle nejjistší sekty v našem náboženství byl jsem živ farizeus.
6 A nyní pro nadeji toho zaslíbení, kteréž se stalo otcum našim od Boha, ted stojím, soudu jsa poddán,
7 K kterémužto zaslíbení dvanáctero pokolení naše, sloužíce Bohu ustavicne dnem i nocí, nadeji má, že prijde; pro kteroužto nadeji žalují na mne Židé, ó králi Agrippo.
8 A tak-liž se to od vás za nepodobné k víre soudí, že Buh krísí mrtvé?
9 Act i mne se zdálo, že by mi náležité bylo, proti jménu Ježíše Nazaretského mnoho odporného ciniti,
10 Jakož jsem i cinil v Jeruzaléme, a mnohé z svatých já jsem do žaláru dával, vzav moc od predních kneží. A když meli mordováni býti, já jsem pomáhal ortele vynášeti.
11 A po všech školách casto trápe je, prinucoval jsem, aby se rouhali; a náramne rozlítiv se na ne, protivil jsem se jim, až i do jiných mest na to jsem jezdil.
12 A v tom, když jsem šel do Damašku, s mocí a s porucením predních kneží,
13 O poledni na ceste, ó králi, uzrel jsem, ano svetlo s nebe, jasnejší nad blesk slunecný, obklícilo mne, i ty, kteríž se mnou šli.
14 A když jsme my všickni na zem padli, slyšel jsem hlas mluvící ke mne a rkoucí Židovským jazykem: Saule, Saule, proc mi se protivíš? Tvrdot jest tobe proti ostnum se zpecovati.
15 A já rekl: I kdo jsi, Pane? A on rekl: Já jsem Ježíš, kterémuž ty se protivíš.
16 Ale vstan a stuj na nohách svých; nebo protot jsem se tobe ukázal, at bych tebe ucinil služebníkem a svedkem i tech vecí, kteréž jsi videl, i tech, v kterýchžto ukazovati se budu tobe,
17 Vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanu, k nimž te nyní posílám,
18 Otvírati oci jejich, aby se obrátili od temností k svetlu a z moci dábelské k Bohu, aby tak hríchu odpuštení a díl s posvecenými vzali skrze víru, kteráž jest ve mne. [1]
19 A protož, ó králi Agrippo, nebyl jsem neverící nebeskému videní.
20 Ale hned nejprv tem, kteríž jsou v Damašku a v Jeruzaléme, i po vší krajine Judské, potom i pohanum zvestoval jsem evangelium, aby pokání cinili a obrátili se k Bohu, skutky hodné pokání ciníce. [2]
21 A pro tu prícinu Židé javše mne v chráme, pokoušeli se rukama svýma zamordovati.
22 Ale s pomocí Boží ješte až do dnešního dne stojím, vydávaje svedectví i malému i velikému, nic jiného nevypravuje, než to, což jsou Proroci a Mojžíš zvestovali, že se melo státi:
23 Totiž, že mel Kristus trpeti, a z mrtvých vstana první, zvestovati svetlo lidu tomuto i pohanum.
24 To když od sebe promluvil Pavel, Festus hlasem velikým rekl: Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umení k bláznovství tebe privodí.
25 On pak rekl: Nebláznímt, výborný Feste, ale slova pravdy a stredmosti mluvím.
26 Vít zajisté o tech vecech král, pred kterýmž smele a svobodne mluvím; nebo mám za to, žet ho nic z techto vecí tajno není, ponevadž se toto nedálo pokoutne.
27 Veríš-li, králi Agrippo, Prorokum? Vím, že veríš.
28 Tedy Agrippa rekl Pavlovi: Témer bys mne k tomu naklonil, abych byl krestanem.
29 A Pavel rekl: Žádalt bych od Boha, abyste i ponekud i z cela, netoliko ty, ale všickni, kteríž slyší mne dnes, byli takoví, jakýž já jsem, krome okovu techto.
30 A když to Pavel promluvil, vstal král, i vladar a Bernice, i ti, kteríž s nimi sedeli.
31 A odšedše na stranu, mluvili spolu, rkouce: Nic hodného smrti neb vezení neciní clovek tento.
32 Agrippa pak Festovi rekl: Mohl propušten býti clovek tento, kdyby se byl neodvolal k císari.