1 A když oni mluvili k lidu, prišli kneží a úredník chrámu a saduceové,
2 Težce to nesouce, že lid ucili a zvestovali ve jménu Ježíše vzkríšení z mrtvých.
3 I vztáhli na ne ruce a vsadili je do žaláre až do jitra, neb již byl vecer.
4 Mnozí pak z tech, kteríž slyšeli slovo Boží, uverili. I ucinen jest pocet mužu okolo peti tisícu.
5 Stalo se pak nazejtrí, sešli se knížata jejich, a starší, a zákoníci v Jeruzaléme,
6 A Annáš nejvyšší knez, a Kaifáš, a Jan, a Alexander, a kterížkoli byli z pokolení nejvyššího kneze.
7 I postavivše je mezi sebou, otázali se jich: Jakou mocí aneb v kterém jménu ucinili jste to vy?
8 Tedy Petr, jsa pln Ducha svatého, rekl jim: Knížata lidu a starší Izraelští,
9 Ponevadž my dnes k soudu jsme privedeni pro dobrodiní cloveku nemocnému ucinené, kterak by on zdráv ucinen byl:
10 Známo bud všechnem vám i všemu lidu Izraelskému, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kteréhož jste vy ukrižovali, jehož Buh vzkrísil z mrtvých, skrze toho jméno tento stojí pred vámi zdravý. [1]
11 Tot jest ten kámen za nic položený od vás delníku, kterýž ucinen jest v hlavu úhelní.
12 A nenít v žádném jiném spasení; nebot není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti. [2]
13 I vidouce takovou udatnost a smelost v mluvení Petrovu a Janovu, a shledavše, že jsou lidé neucení a prostí, divili se, a poznali je, že s Ježíšem bývali. [3]
14 Cloveka také toho vidouce, an stojí s nimi, kterýž byl uzdraven, nemeli co mluviti proti nim.
15 I rozkázavše jim vystoupiti z rady, rozmlouvali vespolek,
16 Rkouce: Co uciníme lidem temto? Nebo že jest zjevný zázrak stal se skrze ne, všem prebývajícím v Jeruzaléme známé jest, aniž mužeme toho zapríti.
17 Ale aby se to více nerozhlašovalo v lidu, s pohružkou prikažme jim, aby více v tom jménu žádnému z lidí nemluvili.
18 I povolavše jich, prikázali jim, aby nikoli nemluvili, ani ucili ve jménu Ježíšovu.
19 Tedy Petr a Jan odpovídajíce, rekli jim: Jest-li to spravedlivé pred oblicejem Božím, abychom vás více poslouchali než Boha, sudte.
20 Nebt nemužeme nemluviti toho, co jsme videli a slyšeli. [4]
21 A oni pohrozivše jim, propustili je, nenalezše na nich príciny trestání, pro lid; nebo všickni velebili Boha z toho, co se bylo stalo.
22 Byl zajisté v letech více než ve ctyridcíti clovek ten, pri kterémž se byl stal zázrak ten uzdravení.
23 A jsouce propušteni, prišli k svým a povedeli jim, co k nim prední kneží a starší mluvili.
24 Kteríž uslyševše to, jednomyslne pozdvihli hlasu k Bohu a rekli: Hospodine, ty jsi Buh, kterýž jsi ucinil nebe i zemi, i more i všecko, což v nich jest, [5]
25 Kterýž jsi skrze ústa Davida, služebníka svého, rekl: Proc jsou se bourili národové a lidé myslili marné veci? [6] [7]
26 Postavili se králové zemští, a knížata sešla se vespolek proti Pánu a proti Pomazanému jeho.
27 Právet jsou se jiste sešli proti svatému Synu tvému Ježíšovi, kteréhož jsi pomazal, Herodes a Pontský Pilát, s pohany a lidem Izraelským,
28 Aby ucinili to, což ruka tvá a rada tvá preduložila, aby se stalo.
29 A nyní, Pane, pohlediž na pohružky jejich a dejž služebníkum svým mluviti slovo tvé svobodne a smele,
30 Vztahuje ruku svou k uzdravování a k cinení divu a zázraku, skrze jméno svatého Syna tvého Ježíše.
31 A když se oni modlili, zatráslo se to místo, na kterémž byli shromáždeni, a naplneni jsou všickni Duchem svatým, a mluvili slovo Boží smele a svobodne. [8]
32 Toho pak množství verících bylo jedno srdce a jedna duše. Aniž kdo co z tech vecí, kteréž mel, svým vlastním býti pravil, ale meli všecky veci obecné. [9]
33 A mocí velikou vydávali apoštolé svedectví o vzkríšení Pána Ježíše, a milost veliká prítomná byla všechnem jim. [10]
34 A žádný mezi nimi nebyl nuzný; nebo kterížkoli meli pole nebo domy, prodávajíce, prinášeli peníze, za kteréž prodávali,
35 A kladli pred nohy apoštolské. I rozdelováno bylo jednomu každému, jakž komu potrebí bylo.
36 Jozes pak, kterýž príjmí mel od apoštolu Barnabáš, (což se vykládá syn utešení,) z pokolení Levítského, z Cypru rodem,
37 Mev pole, prodal je, a prinesl peníze, a položil k nohám apoštolským.