1 A protož, bratrí svatí, povolání nebeského úcastníci, spatrujte apoštola a nejvyššího kneze vyznání našeho, Krista Ježíše,
2 Verného tomu, kdož jej ustanovil, jako i Mojžíš byl verný ve všem dome jeho.
3 Tím vetší zajisté slávy tento nad Mojžíše jest hoden, cím vetší má cest stavitel nežli sám dum.
4 Nebo všeliký dum ustaven bývá od nekoho, ten pak, kdož všecky tyto veci ustavel, Buh jest.
5 A Mojžíš zajisté verný byl v celém dome jeho, jako služebník, na osvedcení toho, což potom melo mluveno býti.
6 Ale Kristus, jakožto Syn, vládne nad domem svým. Kterýžto dum my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu nadeje až do konce pevnou zachováme. [1]
7 Protož jakž praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho,
8 Nezatvrzujtež srdcí svých, jako pri onom popouzení Boha v den pokušení toho na poušti;
9 Kdežto pokoušeli mne otcové vaši, zkusilit jsou mne, a videli skutky mé po ctyridceti let.
10 Protož hneviv jsem byl na pokolení to, a rekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem, a nepoznávají cest mých.
11 Takže jsem prisáhl v hneve svém, že nevejdou v odpocinutí mé.
12 Viztež, bratrí, aby snad v nekom z vás nebylo srdce zlé, a neverné, kteréž by odstupovalo od Boha živého.
13 Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokavadž se dnes jmenuje, aby nekdo nebyl zatvrzen oklamáním hrícha.
14 Úcastníci zajisté Krista ucineni jsme, jestliže však ten pocátek podstaty až do konce pevný zachováme. [2]
15 Protož dokudž se ríká: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, jako pri onom popouzení Boha.
16 Nebo nekterí slyševše, popouzeli ho, ale ne všickni, jenž vyšli z Egypta skrze Mojžíše.
17 Na které se pak hneval ctyridceti let? Zdali ne na ty, kteríž hrešili, jejichžto tela padla na poušti?
18 A kterým zaprisáhl, že nevejdou do odpocinutí jeho? Však tem, kteríž byli neposlušní.
19 A vidíme, že jsou nemohli vjíti pro neveru.