1 Bojmež se tedy, aby snad opuste zaslíbení o vjití do odpocinutí jeho, neopozdil se nekdo z vás.
2 Nebo i nám zvestováno jest, jako i onemno, ale neprospela jim rec slyšená, nepripojená k víre, když slyšeli.
3 Nebot vcházíme v odpocinutí my, kteríž jsme uverili, jakož rekl: Protož jsem prisáhl v hneve svém, žet nevejdou v odpocinutí mé, ackoli dávno odpocinul Buh, hned po vykonání skutku od ustanovení sveta.
4 Nebo povedel na jednom míste o sedmém dni takto: I odpocinul Buh dne sedmého ode všech skutku svých.
5 A tuto zase: Že nevejdou v odpocinutí mé.
6 A ponevadž vždy na tom jest, že nekterí mají vjíti do neho, a ti, kterýmž prvé zvestováno jest, nevešli pro svou neveru,
7 Opet ukládá den jakýsi, Dnes, prave skrze Davida, po takovém casu, jakož receno jest, Dnes uslyšíte-li hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých.
8 Nebo byt byl Jozue v odpocinutí je uvedl, nebylt by potom mluvil o jiném dni.
9 A protož zustávát svátek lidu Božímu.
10 Neb kdožkoli všel v odpocinutí jeho, takét i on odpocinul od skutku svých, jako i Buh od svých.
11 Snažmež se tedy vjíti do toho odpocinutí, aby nekdo neupadl v týž príklad nedovery.
12 Živát jest zajisté rec Boží a mocná, a pronikavejší nad všeliký mec na obe strane ostrý, a dosahujet až do rozdelení i duše i ducha i kloubu i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínení srdce.
13 A nenít žádného stvorení, kteréž by nebylo zjevné pred oblicejem jeho, nýbrž všecky veci jsou nahé a odkryté ocima toho, o kterémž jest rec naše. [1]
14 Protož majíce nejvyššího kneze velikého, kterýžto pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež vyznání naše.
15 Nebo nemáme nejvyššího kneže, kterýž by nemohl citedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobne, krome hríchu. [2]
16 Pristupmež tedy smele s doufáním k trunu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v cas príhodný.