1 Léta, kteréhož umrel král Uziáš, videl jsem Pána sedícího na trunu vysokém a vyzdviženém, a podolek jeho naplnoval chrám.
2 Serafínové stáli nad ním. Šest krídel mel každý z nich: dvema zakrýval tvár svou, a dvema prikrýval nohy své, a dvema létal. [1] [2]
3 A volal jeden k druhému, ríkaje: Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupu, plná jest všecka zeme slávy jeho.
4 A pohnuly se podvoje verejí od hlasu volajícího, a dum plný byl dymu.
5 I rekl jsem: Beda mne, jižt zahynu, proto že jsem clovek poškvrnené rty maje, k tomu u prostred lidu rty poškvrnené majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupu videly oci mé.
6 I priletel ke mne jeden z serafínu, maje v ruce své uhel reravý, kleštemi vzatý z oltáre,
7 A dotekl se úst mých, a rekl: Aj hle,dotekl se uhel tento úst tvých; nebo odešla nepravost tvá, a hrích tvuj shlazen jest.
8 Potom slyšel jsem hlas Pána rkoucího: Koho pošli? A kdo nám pujde? I rekl jsem: Aj já, pošli mne. [3]
9 On pak rekl: Jdi, a rci lidu tomu: Slyšte slyšíce, a nerozumejte, a hledte hledíce, a nepoznávejte. [4]
10 Zatvrd srdce lidu toho, a uši jeho zacpej, a oci jeho zavri, aby nevidel ocima svýma, a ušima svýma neslyšel, a srdcem svým nerozumel, a neobrátil se, a nebyl uzdraven. [5]
11 A když jsem rekl: Až dokud, Pane? i odpovedel: Dokudž nezpustnou mesta, tak aby nebylo žádného obyvatele, a domové, aby nebylo v nich žádného cloveka, a zeme docela nezpustne, [6]
12 A nevzdálí Hospodin všelikého cloveka, a nebude dokonalého zpuštení u prostred zeme;
13 Dokudž ješte v ní nebude desateré zhouby, a teprv zkažena bude. Ale jakož ono jilmoví, a jako doubí onoho náspu podporou jest, tak síme svaté jest podpora její.