1 Clovek narozený z ženy jest krátkého veku a plný lopotování. [1]
2 Jako kvet vychází a podtat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Kdo toho dokáže, aby cistý z necistého pošel? Ani jeden.
5 Ponevadž vymereni jsou dnové jeho, pocet mesícu jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by neprekracoval:
6 Odvrat se od neho, at oddechne sobe, a zatím aby precekal jako nájemník den svuj.
7 O stromu zajisté jest nadeje, by i podtat byl, že se zase zotaví, a výstrelek jeho nevyhyne,
8 By se pak i sstaral v zemi koren jeho, a v prachu již jako umrel pen jeho:
9 Avšak jakž pocije vláhy, zase se pucí, a zahustí jako ker.
10 Ale clovek umírá, mdlobou premožen jsa, a když vypustí duši clovek, kam se podel?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a reka opadá a vysychá:
12 Tak clovek, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajít vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Ó kdybys mne v hrobe schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hnev tvuj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14 Když umre clovek, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vymereného casu svého ocekávati budu, až prijde promena pri mne.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobe, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Ackoli nyní kroky mé pocítáš, aniž shovíváš hríchum mým,
17 Ale zapecetené maje jako v pytlíku prestoupení mé, ješte prikládáš k nepravosti mé.
18 Jiste že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty nadeji cloveka v nic obracíš.
20 Premáháš jej ustavicne, tak aby odjíti musil; promenuješ tvár jeho, a propouštíš jej.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupe, nic o ne nepecuje.
22 Toliko telo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v nem kvílí.