© 2019 Nadace Urantia
148:0.1 V OBDOBÍ od 3. května do 3. října roku 28 n.l. pobývali Ježíš a apoštolská skupina v domě Zebedea v Betsaidě. V průběhu těchto pěti měsíců období sucha byl na břehu moře nedaleko od Zebedeova domu udržován obrovský tábor, který byl pak ještě zvětšen, aby poskytl ubytování rostoucímu davu přívrženců Ježíše. Tento přímořský tábor, ve kterém bydlela neustále se měnící populace hledačů pravdy, uchazečů o vyléčení a nadšených zvědavců, poskytoval přístřeší lidem v počtu od pěti set do patnácti set. Nad tímto stanovým městem měl všeobecný dohled David Zebedeus, jemuž pomáhala dvojčata Alfeusova. Tábor byl vzorem pořádku a čistoty, stejně jako všeobecného řízení a organizace. Nemocní s různými nemocemi byli odděleni a byli pod dohledem věřícího lékaře, Syřana jménem Elman.
148:0.2 Během této doby chodili apoštolové alespoň jeden den v týdnu rybařit a svůj úlovek prodávali Davidovi pro spotřebu v přímořském táboře. Takto vydělané peníze byly vloženy do apoštolské společné pokladny. Apoštolové měli dovoleno strávit jeden týden v měsíci se svými rodinami, nebo přáteli.
148:0.3 Zatímco Ondřej pokračoval ve všeobecném řízení apoštolských aktivit, Petr se plně věnoval výuce evangelistů. Všichni apoštolové se každé ráno podíleli na učení skupiny evangelistů a odpoledne jak učitelé, tak i žáci, učili shromážděný lid. Po večeři, pětkrát týdně, pořádali apoštolové pro evangelisty večery otázek. Jednou za týden předsedal této hodině otázek Ježíš a odpovídal na nezodpovězené otázky z předchozích sezeních.
148:0.4 Za pět měsíců prošlo tímto táborem několik tisíc lidí. Často sem přicházeli zvídaví lidé ze všech částí římského impéria a ze zemí východně od Eufratu. Pro Učitele to bylo nejdelší období soustředěného a dobře organizovaného učení. Ježíšova nejbližší rodina strávila v té době většinu času buď v Nazaretu, nebo v Káně.
148:0.5 Na rozdíl od apoštolské rodiny, tento tábor nebyl veden jako komunita se společnými zájmy. David Zebedeus řídil toto velké stanové město jako soběstačný podnik, přestože ani jedinému člověku nebylo odepřeno přijetí. Tento stále se měnící tábor byl nepostradatelnou částí Petrovy školy pro přípravu evangelistů.
¶ 1. NOVÁ ŠKOLA PROROKŮ
148:1.1 Petr, Jakub a Ondřej vytvořili komisi, ustanovenou Ježíšem za účelem přijímání žadatelů do školy evangelistů. V této nové škole proroků byly zastoupeny všechny rasy a národnosti římského světa a Východu a to až z Indie. Tato škola měla vyučovací část a praktickou část. Co se studenti naučili během dopoledne, to učili shromážděné lidi na břehu moře během odpoledne. Po večeři neformálně debatovali o ranním učení a odpoledním vyučování.
148:1.2 Každý z apoštolských učitelů učil evangelium království ze svého vlastního pohledu. Nesnažili se učit stejně; neexistovaly tam žádné jednotné či dogmatické formulace teologických doktrín. Přestože všichni učili stejnou pravdu, každý apoštol vyjadřoval svůj vlastní osobní výklad Učitelova učení. A Ježíš podporoval toto vyjadřování rozdílné osobní zkušenosti ve věcech království a přesvědčivě slaďoval a koordinoval toto velké množství odlišných názorů na evangelium při jeho týdenních hodinách otázek. Přes tento velký stupeň osobní svobody ve věcech učení se zdálo, že Šimon Petr dominoval teologii školy evangelistů. Po Petrovi to byl Jakub Zebedeus, kteří měli největší osobní vliv.
148:1.3 Více než sto evangelistů, připravovaných během těchto pěti měsíců na břehu moře, představovalo skupinu, ze které ( s výjimkou Abnéra a apoštolů Jana) bylo později vybráno sedmdesát učitelů a kazatelů evangelia. Škola evangelistů neměla nic společného s činnostmi dvanácti apoštolů.
148:1.4 Tito evangelisté, přestože učili a kázali evangelium, nekřtili věřící až do pozdější doby, kdy byli vysvěceni a zplnomocněni Ježíšem jako sedmdesát poslů království. Pouze sedm z velkého počtu vyléčených na tomto místě po západu slunce bylo mezi těmito studenty evangelia. Syn aristokrata z Kafarnaumu byl jedním z těch, kdo prošel touto přípravou pro službu evangelia v Petrově škole.
¶ 2. NEMOCNICE V BETSAIDĚ
148:2.1 V souvislosti s tímto přímořským táborem, syrský lékař Elman řídil a organizoval čtyři měsíce, za pomoci sboru dvaceti pěti mladých žen a dvanácti mužů, to, co by se mohlo považovat za první nemocnici království. V této ošetřovně, umístěné jižně nedaleko od hlavního stanového města, léčili nemocné podle všech známých materiálních postupů a také pomocí duchovních metod, spočívajících v modlení a upevňování víry. Ježíš navštěvoval nemocné v tomto táboře nejméně třikrát týdně a osobně se setkal s každým trpícím. Pokud je nám známo, žádný takzvaný zázrak nadpřirozeného vyléčení nebyl vykonán mezi tisícem trpících a churavých lidí, kteří odešli z této ošetřovny v lepším zdravotním stavu, nebo vyléčeni. Nicméně, velká většina těchto uzdravených osob nepřestala tvrdit, že je vyléčil Ježíš.
148:2.2 Mnoho případů vyléčení, provedených Ježíšem ve spojení s jeho péčí o pacienty Elmana, skutečně připomínají zázraky, ale nám bylo sděleno, že to byly pouze takové proměny mysli a ducha, které mohou nastat u lidí plných naděje a víry, nacházejících se pod vlivem silné, pozitivní a blahodárné osobnosti, jejíž péče zahání strach a ničí úzkost.
148:2.3 Elman a jeho pomocníci se snažili učit tyto nemocné pravdu o „posedlosti zlými duchy“, ale setkali se s malým úspěchem. Víra v to, že fyzické onemocnění a psychická porucha mohou být zapříčiněny takzvanými nečistými duchy, pobývajícími v mysli či těle postiženého člověka, byla prakticky univerzální.
148:2.4 Ve všech svých kontaktech s nemocnými a trpícími, když došlo na způsob léčení, nebo zjištění neznámých příčin nemoci, Ježíš nezanedbával pokyny svého Rajského bratra Immanuela, které mu dal před zahájením inkarnace na Urantii. Nicméně, ti, kteří pomáhali nemocným získali mnoho užitečného pozorováním způsobu jednání Ježíše, kterým inspiroval víru a odvahu nemocných a trpících.
148:2.5 Tábor byl zrušen krátce před příchodem období chladna, kdy tam přicházelo již velmi málo lidí.
¶ 3. DÍLO OTCE
148:3.1 V průběhu celého tohoto období Ježíš vystoupil veřejně v táboře asi desetkrát a v synagoze v Kafarnaumu promluvil pouze jednou a to předposlední sobotu před jejich odchodem s nově vyškolenými evangelisty na jejich druhé putovní kázání po Galileji.
148:3.2 Od svého křtu nestrávil Ježíš tolik času o samotě jako během tohoto období výuky evangelistů v táboře u Betsaidy. Kdykoliv se ho některý z apoštolů zeptal, proč je tak často nepřítomen, měl pokaždé stejnou odpověď, že „konal dílo Otce.“
148:3.3 Během těchto obdobích nepřítomnosti byl Ježíš doprovázen jenom dvěma apoštoly. Dočasně zbavil Petra, Jakuba a Jana povinnosti být jeho osobními společníky, aby se mohli také podílet na výuce budoucích evangelistů, kterých bylo více než sto. Když chtěl Učitel odejít do hor konat dílo Otce, vzal si s sebou dva volné apoštoly. Tak měl každý z dvanácti apoštolů možnost blízkého a důvěrného styku s Ježíšem.
148:3.4 Ačkoliv to nebylo odhaleno pro tuto knihu, my se domníváme, že v průběhu těchto četných obdobích o samotě v horách byl Učitel v přímém a aktivním spojení se svými hlavními správci vesmírných záležitostí. Přibližně od doby svého křtu tento převtělený Vládce našeho vesmíru se vzrůstající měrou a vědomě aktivně podílel na řízení některých sektorů správy vesmíru. A my jsme vždy zastávali názor, že v tyto týdny snížené aktivity v pozemských záležitostech byl nějakým způsobem, neodhaleným jeho bezprostředním společníkům, zapojen do řízení těch vysokých duchovních bytostí, které odpovídaly za chod rozsáhlého vesmíru a že Ježíš-člověk se rozhodl nazývat takové jeho aktivity „konáním díla Otce.“
148:3.5 Mnohokrát, když byl Ježíš o samotě dlouhé hodiny, ale když dva z jeho apoštolů byli nablízku, viděli rychlé a mnohotvárné změny v jeho tváři, ačkoliv neslyšeli žádná slova. Ani neviděli žádný viditelný projev nebeských bytostí, které mohly s jejich Učitelem komunikovat, takové, jako někteří z nich uviděli v pozdějších případech.
¶ 4. ZLO, HŘÍCH A ŠPATNOST
148:4.1 Ježíš měl ve zvyku pořádat dva večery v týdnu speciální rozhovory s jednotlivci, kteří s ním chtěli mluvit. Tyto rozhovory se konaly v odlehlém a krytém koutu Zebedeovy zahrady. Při jednom z takových večerních hovorů v soukromí položil Tomáš Ježíšovi tuto otázku: „Proč se lidé musí narodit v duchu, aby mohli vstoupit do království? Je znovuzrození nutné pro to, aby se uniklo vlivu zla? Učiteli, co je to zlo?“ Když Učitel uslyšel tyto otázky, Tomášovi odpověděl:[1]
148:4.2 „Nedělej chybu v tom, že zaměňuješ zlo se lstivostí, přesněji se špatností. Ten, koho vy nazýváte zlým, je synem sebelásky, vysokým správcem, který šel vědomě do promyšlené vzpoury proti vládě mého Otce a jeho věrných Synů. Ale já jsem již porazil tyto hříšné rebely. Vyjasni si ve své mysli tyto rozdílné postoje k Otci a jeho vesmíru. Nikdy nezapomeň na tyto zákony vztahu k vůli Otce.
148:4.3 Zlo je nevědomé, nebo nezamýšlené porušení božského zákona, vůle Otce. Zlo je také měřítkem nedokonalosti podrobení se vůli Otce.
148:4.4 Hřích je vědomé, úmyslné a promyšlené porušení božského zákona, vůle Otce. Hřích je měřítkem neochoty být božsky veden a duchovně řízen.
148:4.5 Špatnost je záměrné, odhodlané a trvalé porušování božského zákona, vůle Otce. Špatnost je měřítkem nepřetržitého odmítání Otcova láskyplného plánu věčného života osobnosti a milosrdné péče Syna, cílem které je spasení.
148:4.6 Ve své přirozenosti je smrtelný člověk, před znovuzrozením v duchu, vystaven vrozeným zlotvorným tendencím, ale takové přirozené nedokonalosti chování nejsou ani hříchem, ani špatností. Smrtelný člověk jenom začíná svůj dlouhý vzestup k dokonalosti Otce v Ráji. Být nedokonalým, nebo mít nedostatečné vrozené vlastnosti, neznamená být hříšným. Člověk je opravdu vystaven zlu, ale není v žádném případě dítětem špatnosti, pokud si vědomě a uváženě nevybral cesty hříchu a nemravný život. Zlo je vrozené v přírodním řádu tohoto světa, ale hřích je vědomým postojem vzbouřence, který byl přinesen na tento svět těmi, kteří spadli z duchovního světla do hluboké temnoty.
148:4.7 Ty jsi, Tomáši, zmaten doktrínami Řeků a omyly Peršanů. Ty nerozumíš souvislostem mezi zlem a hříchem, protože si myslíš, že lidstvo začínalo na zemi s dokonalým Adamem a skrze jeho hřích rychle degenerovalo na současný žalostný stav. Ale, proč odmítáš přijmout smysl příběhu, který vypráví o tom, jak Kain, syn Adama, odešel do země Noda a tam si našel ženu? A proč odmítáš vysvětlit smysl příběhu, který hovoří o synech Božích, beroucích si za ženy dcery lidské?[2]
148:4.8 Lidé jsou opravdu svojí podstatou zlovolnými, ale nejsou nutně hříšnými. Nové narození─křest duchem─je nezbytný pro osvobození se od zla a nutný pro vstup do království nebeského, ale nic z toho neubírá na faktu, že člověk je synem Božím. Ani tato vrozená přítomnost potenciálního zla neznamená, že člověk je jakýmsi záhadným způsobem oddělen od nebeského Otce a proto, jako cizí, neznámé či nevlastní dítě musí nějakým způsobem usilovat o legální adoptaci Otcem. Všechny takové představy se rodí, za prvé, z tvého nepochopení Otce a za druhé, z tvé neznalosti původu, podstaty a účelu člověka[3].
148:4.9 Řekové a jiní tě učili, že člověk sestupuje trvale s výšin božské dokonalosti do zapomnění, nebo zničení; já jsem přišel ukázat, že člověk, vstupem do království, stoupá zaručeně a nepochybně k Bohu a božské dokonalosti. Každá bytost, která jakýmkoliv způsobem nedosahuje božských a duchovních ideálů vůle věčného Otce, nese potenciální zlo, ale takové bytosti nejsou v žádném případě hříšné a tím méně špatné[4].
148:4.10 Tomáši, nečetl jsi to místo ve Spisech, kde se píše: „Jste děti Hospodina vašeho Boha“. „Já budu jeho Otcem a on bude mým synem[5].“ „Já jsem si ho vybral za syna─a já budu jeho Otcem[6].“ „Přiveď mé syny zdaleka a mé dcery ze všech konců země; všechny, kteří nesou mé jméno, protože jsem je stvořil pro svoji slávu[7].“ „Vy jste synové živého Boha[8].“ Ti, v nichž je Boží duch, jsou opravdu syny Božími[9].“ Tak, jak je v pozemském dítěti materiální část lidského otce, tak je v každém věřícím synu království duchovní část nebeského Otce.“
148:4.11 To všechno a mnohem víc řekl Ježíš Tomášovi a apoštol toho hodně pochopil, ale Ježíš ho nabádal, aby „o těchto věcech nemluvil s nikým, dokud se nevrátí k Otci.“ A Tomáš se o tomto rozhovoru zmínil až po odchodu Učitele z tohoto světa.
¶ 5. SMYSL STRÁDÁNÍ
148:5.1 Při dalším z těchto osobních zahradních rozhovorů se Natanael Ježíše zeptal: „Učiteli, i když začínám rozumět tomu, proč odmítáš léčit všechny bez rozdílu, stále však nerozumím, proč milující nebeský Otec dovolí, aby tolik jeho pozemských dětí tak moc trpělo kvůli takovému velkému množství nemocí.“ Učitel Natanaelovi odpověděl takto:
148:5.2 „Natanaeli, ty a mnoho dalších jste takto zmateni, protože nerozumíte tomu, jak přírodní řád tohoto světa byl tolikrát narušen hříšnými avanturami některých rebelujících zrádců vůle Otce. A já jsem přišel, abych začal uvádět tyto věci do pořádku. Ale bude zapotřebí mnoha epoch pro vrácení této části vesmíru do původního stavu a tím osvobodit lidské děti od tíživého břemene hříchu a vzpoury. Přítomnost zla je již sama dostatečnou zkouškou pro vzestup člověka─hřích není nezbytný pro věčný život.
148:5.3 Ale, můj synu, měl bys vědět, že Otec nepostihuje své děti strádáním záměrně. Člověk si sám sobě způsobuje zbytečné utrpení v důsledku svého trvalého odmítání jít po lepších cestách v souladu s božskou vůlí. Zlo nese v sobě potenciál bolesti, ale většina utrpení byla způsobena hříchem a špatností. Na tomto světě došlo k mnoha neobvyklým událostem a není divu, že všichni přemýšlející lidé si nedokáží vysvětlit scény utrpení a bolesti, kterými jsou svědky. Ale v jedné věci si můžeš být jistý: „Otec nesesílá utrpení jako svévolný trest za provinění. Se zlem spojené poruchy a vady jsou vrozené; tresty za hřích jsou neodvratné; ničící důsledky špatnosti jsou neúprosné. Člověk by neměl vinit Boha za ta utrpení, která jsou přirozeným důsledkem života, který si sám vybral, že bude žít; člověk by si ani neměl stěžovat na ty zkoušky, které jsou součástí života na tomto světě. Vůle Otce spočívá v tom, aby smrtelný člověk vytrvale a důsledně pracoval pro zlepšení svého postavení na zemi. Uvážlivé úsilí pomůže člověku překonat většinu jeho pozemského utrpení[10].
148:5.4 Natanaeli, je naším posláním pomoci lidem vyřešit jejich duchovní problémy a tím podnítit jejich mysli, aby byly lépe připraveny a inspirovány pustit se do řešení jejich četných materiálních problémů. Já vím, že čtení Spisů v tobě vyvolalo zmatek. Příliš často tam převládá tendence připisovat Bohu odpovědnost za všechno, co nevědomý člověk nedokáže pochopit. Otec není osobně odpovědný za všechno to, co ty nemůžeš obsáhnout. Nepochybuj o lásce Otce jen proto, že některý jeho ustanovující spravedlivý a moudrý zákon ti přinese utrpení, protože jsi nevinně či úmyslně porušil toto božské pravidlo.
148:5.5 Ale, Natanaeli, ve Spisech je hodně toho, co by tě mohlo poučit, kdybys jenom četl pozorně. Nevzpomínáš si, že je tam napsáno: „Můj synu, nepobuřuj se nad káráním Hospodina a nebuď rozmrzelý, když ukazuje na tvé chyby, protože Hospodin napomíná ty, které miluje, tak jak otec napomíná milovaného syna[11][12].“ „Hospodin netrestá o své vůli[13].“ „Předtím, než přišlo mé soužení jsem zabloudil, ale teď dodržuji zákon[14]. Soužení bylo pro mě dobré, protože jsem se mohl naučit božská pravidla.“ „Já znám tvá trápení[15]. Věčný Bůh je tvé útočiště, trvalé objetí[16].“ „Hospodin je také útočištěm pro sklíčené, útulkem pro odpočinek v době potíží[17].“ „Hospodin mu dá sílu v bolesti; Hospodin nezapomene na nemocné[18].“ Tak, jak otec projevuje soucit ke svým dětem, tak Hospodin soucítí s těmi, kteří se ho bojí. On zná vaše těla; on si pamatuje, že jste prach[19].“ On léčí zoufalé a obvazuje jejich rány[20].“ „On je nadějí chudých, silou pro ty, kteří jsou vyčerpaní, útočištěm v bouři a stínem před spalujícím sluncem[21].“ „On dává sílu slabým a posiluje nemohoucí[22].“ On neulomí nalomenou třtinu a neuhasí dýmající uhlí[23].“ „Když budeš procházet vodami strádání, já budu s tebou a když tě řeky neštěstí zaplaví, já tě neopustím[24].“ „On mně poslal obvázat zdrcené, vyhlásit svobodu zajatým a utěšit všechny truchlící[25].“ „V utrpení je náprava, bolest nepochází z prachu[26][27].“
¶ 6. NEPOROZUMĚNÍ UTRPENÍ─
148:6.1 V ten samý večer v Betsaidě se Jan také zeptal Ježíše na to, proč tak mnoho zjevně nevinných lidí trpí tolika různými nemocemi a prožívají tolik bolesti. V odpověď na Janovy otázky, Učitel, kromě mnoho jiných věcí, řekl:
148:6.2 „Můj synu, ty nerozumíš smyslu nepřízně osudu, nebo významu utrpení. Ty jsi nečetl mistrovské dílo semitické literatury─příběh ze Spisů o utrpení Jóba? Ty si nevzpomínáš jak toto podobenství začíná vyprávěním o materiálním blahobytu sluhy Hospodina? Určitě si pamatuješ, že Jób byl oblažen dětmi, bohatstvím, vážností, postavením, zdravím a vším ostatním, čeho si ostatní lidé cení v tomto světském životě. Podle starodávného učení dětí Abrahama takový materiální blahobyt byl jednoznačným důkazem božské přízně. Ale takové materiální vlastnictví a takový světský blahobyt neznamenají přízeň Boha. Můj nebeský Otec miluje chudé stejně jako bohaté; on nikoho neupřednostňuje[28].
148:6.3 Ačkoliv porušením božského zákona dříve či později následuje sklizeň trestů, kdy lidé nakonec sklízejí to, co zasadili, přesto by jsi měl vědět, že lidské utrpení není vždy trestem za předchozí Hřích. Jak Jób, tak i jeho přátelé nedokázali najít správnou odpověď na svá dilemata. A ve světle poznání, které nyní vnímáš, bys stěží připsal Satanovi či Bohu ty role, které oni hrají v tomto unikátním podobenství. I když Jób nenašel skrze své utrpení řešení pro své intelektuální problémy, nebo vyřešení svých filozofických potíží, dosáhl velkých vítězstvích; dokonce navzdory zhroucení svých teologických obran vystoupal do takových duchovních výšin, kde mohl upřímně říci: „Ošklivím se sám sobě“; načež mu bylo darováno spasení skrze vidění Boha. Takže, i skrze nepochopené utrpení Jób vystoupil na nadlidskou úroveň morálního chápání a duchovního vnímání. Když trpící sluha získá vidění Boha, následuje pokoj v duši, který přesahuje veškeré lidské chápání.[29]
148:6.4 První z Jobových přátel, Elífaz, nabádal trpícího projevit v bolestech stejnou odvahu, kterou nařizoval jiným v době jeho blahobytu[30]. Tento chybující utěšitel řekl: „Věř svému náboženství Jóbe, pamatuj si, že trpí ti hříšní a ne ti čestní. Je nutno, abys sis zasloužil tento trest, jinak bys netrpěl. Ty dobře víš, že nikdo nemůže být čestným před Bohem. Ty víš, že nečestní nikdy nedosáhnou skutečného blahobytu. V každém případě člověku jsou předurčeny nesnáze a možná Hospodin tě kárá pouze pro tvoje dobro.“ Není divu, že chudáka Jóba příliš neutěšil takový výklad problému lidského utrpení.
148:6.5 Ale rada jeho druhého přítele, Bildada, byla dokonce více deprimující, přestože zněla z pohledu v tu dobu přijímané teologie[31]. Bildad řekl: „Bůh nemůže být nespravedlivý. Tvoje děti musely být hříšníky, jelikož zemřely; musíš žít v hříchu, protože jinak bys nebyl tak postižen. A jestli jsi opravdu čestný, Bůh tě určitě zbaví tvého soužení. Měl by ses poučit z historie vztahu člověka s Bohem, že Všemohoucí ničí pouze nečestné.“
148:6.6 A jak si pamatuješ, tak Jób svému příteli na to odpověděl slovy: „Já dobře vím, že Bůh neslyší mé volání o pomoc. Jak může být Bůh spravedlivý a současně zcela přehlížet moji nevinnost? Začínám poznávat, že Všemohoucí nevyhoví žádnému mému odvolávání se k němu. Nevidíš, že Bůh toleruje útisk čestných nečestnými? A poněvadž člověk je tak chatrný, jak může doufat v pozornost všemocného Boha? Bůh mne stvořil takového jaký jsem a když se na mne obrací, jsem bezbranný. A proč mne vůbec Bůh stvořil, když jenom v tomto zuboženém stavu trpím?[32]
148:6.7 A kdo může odporovat názoru Jóba vzhledem k radám jeho přátel a jeho vlastním chybným představám o Bohu? Nevidíš, že Jób toužil po lidském Bohu, že lačnil být ve spojení s božskou Bytostí, která zná smrtelný stav člověka a rozumí, že spravedliví musí často trpět bez viny v tomto prvním životě na dlouhé cestě k Ráji? Proto přišel Syn Člověka od Otce prožít takový život v těle, aby mohl utěšit všechny ty a pomoci všem těm, kteří budou muset podstoupit utrpení Jóba.
148:6.8 Jóbův třetí přítel, Sófar, potom pronesl ještě méně utěšující slova, když řekl: „Jsi pošetilý o sobě tvrdit, že jsi čestný, když jsi takto postižený[33]. Ale, přiznávám, že je nemožné pochopit cesty Boha. Je možné, že ve všem tvém neštěstí je ukrytý nějaký smysl.“ A když Jób vyslechl všechny své tři přátele, obrátil se o pomoc přímo k Bohu, stěžujíc si na to, že „život člověka, zrozeného ženou, je krátký a plný strastí.“[34]
148:6.9 Potom začala jeho druhá debata s přáteli. Elífaz začal být strohý, obviňující a jízlivý[35]. Bildada pobouřilo Jóbovo pohrdání jeho přáteli[36]. Sófar znovu důrazně zopakoval svoji trudnomyslnou radu[37]. V té době byl Jób již znechucen svými přáteli a znovu se obrátil k Bohu a nyní se obrátil ke spravedlivému Bohu oproti Bohu nespravedlivému, ztělesněném ve filozofii svých přátel a vtisknutém i v jeho vlastním náboženském postoji[38][39]. Potom se Jób začal utěšovat příštím životem, ve kterém křivdy ze smrtelného bytí mohou být spravedlivěji napraveny[40]. Tím, že mu lidé nedokázali pomoci, dohnali Jóba k Bohu[41]. Pak následuje velký boj v jeho srdci mezi vírou a pochybností[42]. Nakonec, trpící začíná vidět světlo života; jeho ztrýzněná duše stoupá do nových výšin naděje a odvahy; jeho utrpení může pokračovat a dokonce mu způsobit smrt, ale jeho osvícená duše nyní volá vítězně: „Můj Zachránce žije!“[43]
148:6.10 Jób naprosto správně napadl doktrínu o tom, že Bůh postihuje děti, aby potrestal rodiče. Jób byl vždy připraven uznat, že Bůh je spravedlivý, ale přál si nějaké, duši uspokojující, odhalení osobního charakteru Věčného. A toto je naše mise na zemi. Trpícím smrtelníkům nebude již více odepíráno utěšení z poznání Boží lásky a pochopení milosrdenství nebeského Otce. Ačkoliv Boží slovo, pronášené při bouře, bylo ve své době velkolepým pojmem, ty však již víš, že Otec se takovým způsobem neprojevuje, ale mluví v lidském srdci klidným, tichým hlasem, říkajíc: „Toto je cesta; jdi po ní[44][45][46][47].“ Ty nechápeš, že Bůh v tobě pobývá, že on se stal tím, čím jsi ty, aby udělal tebe tím, čím je on!“
148:6.11 Na závěr Ježíš řekl: „Ne o své vůli postihuje Nebeský Otec děti lidské[48]. Člověk trpí, za prvé, kvůli náhodám času a nedokonalostem, jejichž příčinou je zlo nevyspělého fyzického bytí. Za druhé, člověk trpí kvůli neodvratným důsledkům hříchu─porušení zákonů života a světla. A nakonec, člověk sklízí plody své přetrvávající zlotřilé vzpoury proti spravedlivé vládě nebe na zemi. Ale lidská neštěstí nejsou osobním trestem, vyneseným božím soudem. Člověk může udělat a udělá hodně pro zmírnění svých dočasných strastí. Ale jednou a provždy se musí osvobodit od pověry, že Bůh postihuje člověka na příkaz ďábla. Studuj Knihu Jóba proto, abys objevil jak mnoho mylných představ o Bohu mohou upřímně mít i ctnostní lidé; a potom věnuj pozornost tomu, jak i bolestmi stižený Jób nalezl Boha útěchy a spásy navzdory takovému chybnému učení. Konečně jeho víra pronikla mraky utrpení, aby uviděl světlo života, vylévající se od Otce jako léčivé milosrdenství a nekonečná spravedlnost“.
148:6.12 Jan ve své mysli hloubal o těchto výrocích ještě mnoho dní. V důsledku rozhovoru s Učitelem v zahradě se jeho celý další život výrazně změnil a později udělal hodně pro to, aby změnil názory ostatních apoštolů na zdroj, podstatu a účel lidského utrpení. Ale Jan se o tomto rozhovoru nezmínil do té doby, dokud Učitel od nich neodešel.
¶ 7. MUŽ S ODUMŘELOU RUKOU
148:7.1 V předposlední sobotu před odchodem apoštolů a nového sboru evangelistů na druhé poutní kázání po Galileji Ježíš přednášel v kafarnaumské synagoze o „Radostech čestného života.“ Když Ježíš skončil svoji řeč, obstoupila ho velká skupina zmrzačených, chromých, nemocných a trpících lidí, kteří doufali ve vyléčení. V této skupině byli také apoštolové, mnoho nových evangelistů a špiclové-farizejové z Jerusalema. Kamkoliv Ježíš šel (s výjimkou pobytu v horách, kde se zabýval dílem Otce), těchto šest jerusalemských špehů šlo za ním.
148:7.2 Když Ježíš hovořil k lidem, vůdce špiclujících farizejů přemluvil člověka s odumřelou rukou, aby se dostal k Ježíši a zeptal se ho, jestli bude zákonné přijmout vyléčení v sobotu, anebo by měl prosit o pomoc v jiný den[49]. Když Ježíš uviděl tohoto člověka, uslyšel jeho slova, pochopil, že byl poslán farizeji a řekl: „Přistup ke mně a odpověz na moji otázku. Kdybys měl ovci a ta by v sobotu spadla do jámy, vytáhl bys ji z ní ven? Je zákonné dělat takové věci v sobotu?“ A ten člověk odpověděl: „Ano, Učiteli, bylo by zákonné konat dobro v sobotu.“ Potom se Ježíš obrátil ke všem a řekl: „Já vím, proč jste tohoto muže ke mně poslali. Měli byste důkaz pro můj přestupek, kdybych se nechal přesvědčit a projevil soucit v sobotu. Vy všichni jste mlčky souhlasili s tím, že i sobotu by bylo zákonné vytáhnout nešťastnou ovci z jámy a vyzývám vás svědecky potvrdit, že je zákonné projevit v sobotu láskyplnou péči nejenom zvířatům, ale také i lidem. Jak cennější je člověk než ovce! Já prohlašuji, že je zákonné konat dobro lidem v sobotu“ A jak tak všichni před ním mlčky stáli, Ježíš oslovil muže s odumřelou rukou slovy: „Stoupni si tady vedle mne, aby tě všichni mohli vidět. A nyní, když víš, že je to vůle Otce konat dobro v sobotu a jestli věříš ve své vyléčení, přikazuji ti natáhnout svoji ruku.“
148:7.3 A tento člověk natáhl svoji odumřelou ruku a ta byla zdravá[50]. Lidé se chtěli vrhnout na farizeje, ale Ježíš je vyzval ke klidu a řekl: “Já jsem vám právě řekl, že je zákonné konat dobro v sobotu, zachránit život, ale neučil jsem vás ubližovat a podlehnout touze zabíjet.“ Naštvaní farizejové odešli a bez ohledu na sobotu, spěchali do Tibery, aby se setkali s Herodem. Všemi silami se snažili v něm vyvolat podjatost, aby získal Herodovce za spojence proti Ježíšovi. Ale Herodes odmítl podniknout opatření proti Ježíšovi a poradil jim přednést jejich stížnosti v Jerusalemu.
148:7.4 Toto je první případ zázraku, vykonaném Ježíšem v reakci na výzvu svých nepřátel. A Učitel vykonal tento takzvaný zázrak ne jako projev své léčivé schopnosti, ale jako účinný protest proti tomu, že náboženství dělá ze sobotního odpočinku skutečné otroctví nesmyslných omezeních pro všechny lidi. Tento muž se vrátil do své práce kameníka a stal se jedním z těch, jejichž vyléčení bylo následováno životem vděčnosti a počestnosti.
¶ 8. POSLEDNÍ TÝDEN V BETSAIDĚ
148:8.1 Během posledního týdne pobytu v Betsaidě došlo mezi jerusalemskými špehy k rozporu v jejich postoji k Ježíši a jeho učení. Tři z těchto farizejů byli hluboce ovlivněni tím, co viděli a slyšeli. Mezitím v Jerusalemu, mladý a vlivný člen Vysoké rady jménem Abraham veřejně přijal učení Ježíše a byl pokřtěn Abnérem v rybníku Siloe. Tato událost vzrušila celý Jerusalem a ihned byli posláni poslové do Betsaidy s příkazem přivolat zpět šest špehujících farizejů.
148:8.2 Řecký filozof, který uvěřil v království během předchozího putování po Galileji, se vrátil s několika bohatými Židy z Alexandrie a znovu pozvali Ježíše do jejich města, aby tam založil sdruženou školu filozofie a náboženství a také nemocnici pro churavé. Ale Ježíš toto pozvání zdvořile odmítl.
148:8.3 Přibližně v této době přišel do tábora v Betsaidě prorok z Bagdádu jménem Kirmet, který svá proroctví prorokoval v transu. Když byl tento údajný prorok v transu, míval podivná vidění a při narušeném spánku měl fantastické sny. V táboře vzbudil značný rozruch a Šimon Zélóta byl pro to, aby se s tímto podvodným šejdířem jednalo tvrdě, ale Ježíš zasáhl a dal mu na několik dní naprostou svobodu pro jeho působení. Všichni, kteří slyšeli jeho kázání, brzy poznali nerozumnost učení ve světle evangelia království. Zakrátko se vrátil do Bagdádu a vzal sebou pouze hrstku labilních a nevyrovnaných duší. Ale předtím, než Ježíš zakročil ve prospěch bagdádského proroka, David Zebedeus za pomoci samozvaného výboru vzal Kirmeta k jezeru a několikrát ho ponořil do vody, radíc mu, aby od nich odešel─zorganizovat a vybudovat svůj vlastní tábor.
148:8.4 Ve stejný den se fénická žena jménem Bét-Marion pomátla natolik, že se málem utopila, když se snažila chodit po vodě a musela být svými přáteli odvedena z tábora.
148:8.5 Nový konvertita z Jerusalema, farizej Abraham, věnoval všechen svůj světský majetek do apoštolské pokladny a tento vklad výraznou měrou umožnil okamžité vyslání na cesty sto nově vyškolených evangelistů. Ondřej již oznámil, že tábor se zavírá a všichni se chystali buď na cestu domů, nebo následovat evangelisty do Galileje.
¶ 9. UZDRAVENÍ OCHRNUTÉHO
148:9.1 Odpoledne v pátek, 1[51]. října, když Ježíš měl poslední poradu s apoštoly, evangelisty a dalšími vůdčími osobnostmi rušícího se tábora a za přítomnosti šesti farizejů z Jerusalema, sedících v první řadě tohoto shromáždění v prostorném a zvětšeném společenském pokoji Zebedeova domu, došlo k jedné z nejzvláštnějších a nejunikátnějších událostí celého Ježíšova pozemského života. V tu chvíli Učitel stál a řečnil v této velké místnosti, která byla postavena tak, aby se do ní vešlo takové velké shromáždění během období dešťů. Dům byl celý obklopen obrovským davem lidí, kteří natahovali uši, aby zachytili aspoň něco z Ježíšova proslovu.
148:9.2 V této situaci, když dům byl takto přeplněn lidmi a úplně obklopen dychtivými posluchači, přinesli z Kafarnaumu přátelé na malém lehátku člověka, který byl již dlouhou dobu ochrnutý. Tento paralytik se dozvěděl o tom, že Ježíš se chystá odejít z Betsaidy a po rozhovoru s kameníkem Áronem, který byl nedávno uzdraven, se rozhodl být odnesen k Ježíšovi a požádat ho o vyléčení[52]. Jeho přátelé se snažili dostat se do Zebedeova domu jak předními, tak i zadními dveřmi, ale všude bylo namačkáno příliš hodně lidí. Ale ochrnutý muž se nechtěl smířit s porážkou; řekl svým přátelům, aby obstarali žebříky, po kterých vylezli na střechu místnosti, ve které Ježíš mluvil a po odstranění střešní krytiny spustili tohoto paralytika na lehátku po provazech dolů na podlahu přímo před Učitele. Když Ježíš viděl, co udělali, přestal mluvit, zatímco ostatní, kteří s ním byli v místnosti se podivovali houževnatosti chorého člověka a jeho přátel. Ochrnutý muž řekl: „Učiteli, nevyrušoval bych tvé učení, ale jsem rozhodnutý se uzdravit. Já nejsem jako ti, kterým se dostalo vyléčení a okamžitě zapomněli tvé učení. Já se chci uzdravit, abych mohl sloužit v království nebeském.“ A nehledě na to, že tuto chorobu si tento muž zapříčinil sám svým vlastním promarněným životem, Ježíš, vidíc jeho víru, mu řekl: „Synu, neboj se; tvé hříchy jsou odpuštěny. Tvá víra tě spasí.“
148:9.3 Když farizejové z Jerusalema a také jiní zákoníci a advokáti, kteří s nimi seděli, slyšeli to prohlášení Ježíše, začali si mezi sebou říkat: “Jak si tento člověk dovoluje takto mluvit: On neví, že taková slova jsou rouhání? Kdo, kromě Boha, může odpustit hřích?“ Ježíš cítil svým duchem, že oni takto uvažují a řekl jim: „Proč takto přemýšlíte ve svých myslích? Kdo jste, že mne soudíte? Jaký je rozdíl v tom, zdali řeknu tomuto ochrnutému muži: „tvé hříchy jsou odpuštěny“ nebo „ vstaň, vezmi své lehátko a jdi? Ale, abyste vy, kteří jste všeho tady svědky, mohli nakonec uznat, že Syn Člověka má na zemi právo a moc odpouštět hříchy, řeknu tomuto ochrnutému muži: „Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů[53].“ A když Ježíš pronesl tato slova, paralytik vstal a jak mu lidé dělali místo, vyšel přede všemi ven z domu[54]. A ti, kteří to viděli, byli ohromeni. Petr shromáždění rozpustil, zatímco mnoho lidí se modlilo a velebilo Boha a přiznávali, že nikdy předtím neviděli takové neobyčejné věci.
148:9.4 A to bylo zhruba v době, kdy dorazili poslové Vysoké rady s příkazem pro šest špehů vrátit se do Jerusalema. Když si vyslechli toto sdělení, pustili se mezi sebou do vážné debaty a když ji ukončili, jejich vůdce a dva jeho druhové se vrátili s posly do Jerusalema, zatímco tři ze špiclujících farizejů přiznali víru v Ježíše a ihned odešli k jezeru a byli pokřtěni Petrem a přijati apoštoly jako děti království.
¶ Reference
- ↑ Proč se musíme narodit z Ducha?: Jan 3:3-6.
- ↑ Takzvaný pád člověka: Gn 3:17-19; Řím 5:12-19. Kain si bere ženu z Nodu: Gn 4:16-17. Boží synové si berou manželky: Gn 6:1-2.
- ↑ Zlo od přírody, ne hřích: Kaz 7:20; Řím 3:23; 1 Jan 1:8.
- ↑ Řekové učili, že člověk padá: Řím 5:12-19.
- ↑ Já budu otcem, on bude synem: 2 Sam 7:14.
- ↑ Vyvolil jsem si ho za svého syna: 1 Pa 28:6.
- ↑ Stvořil jsem je ke své slávě: Iz 43:6-7.
- ↑ Jste Boží děti: Ž 82:6. Jste synové živého Boha: Oz 1:10.
- ↑ Ti, kdo mají ducha, jsou synové Boží: Řím 8:14.
- ↑ Žádné úmyslné utrpení: Žid 12:5-11.
- ↑ Nepohrdejte trestáním: Př 3:11-12.
- ↑ Náprava v utrpení: Job 5:17-18.
- ↑ Pán netrápí dobrovolně: Pláč 3:33.
- ↑ Než jsem byl postižen, zbloudil jsem: Ž 119:67.
- ↑ Znám tvé trápení: Ex 3:7.
- ↑ Bůh je mé útočiště: Dt 33:27.
- ↑ Bůh je útočištěm odpočinku: Ž 9:9.
- ↑ Bůh nezapomíná na nemocné: Ž 41:3.
- ↑ Pamatuje, že jsi prach: Ž 103:13-14.
- ↑ Uzdravuje zlomená srdce: Ž 147:3.
- ↑ On je nadějí chudých: Iz 25:4.
- ↑ Dává sílu zemdleným: Iz 40:29.
- ↑ Potlučenou třtinu nezlomí: Iz 42:3.
- ↑ Vody utrpení, řeky: Iz 43:2.
- ↑ Poslán obvázat zlomená srdce: Iz 61:1-2.
- ↑ Utrpení je pro mě dobré: Ž 119:71.
- ↑ Utrpení není z prachu: Job 5:6.
- ↑ Job měl dobré, bohaté a zdravé: Job 1:1-3. Bůh žehná věrným: Gn 49:25; Ž 1:1-3; Př 3:33; Př 10:6; Dt 28:1-8. Nikdo se neohlíží na lidi: 2 Pa 19:7; Job 34:19; Sir 35:12; Sk 10:34; Řím 2:11; Gal 2:6; Gal 3:28; Ef 6:9; Kol 3:11.
- ↑ Lidé sklízejí, co zaseli: Job 4:8; Gal 6:7. Hnusím se sám sobě: Job 42:6. Mír, který přechází v porozumění: Flp 4:7.
- ↑ Elifaz, první přítel: Job 4:1--5:27.
- ↑ Bildad, druhý přítel: Job 8:1-22.
- ↑ Jobova beznaděj: Job 9:1--10:22.
- ↑ Zofar, třetí přítel: Job 11:1-20.
- ↑ Málo dní a plno nesnází: Job 14:1.
- ↑ Elifaz přísnější: Job 1; Job 1.
- ↑ Bildad rozhořčený: Job 18:1-21.
- ↑ Zofar opakuje radu: Job 20:1-29.
- ↑ Job se odvolává k Bohu: Job 21:16-21.
- ↑ Odvolává se na spravedlivého Boha: Job 23:1--24:25.
- ↑ Útěcha z budoucího života: Job 27:1--31:40.
- ↑ Pomoc pouze od Boha: Job 19:13-19.
- ↑ Boj mezi vírou a pochybnostmi: Job 19:21-26.
- ↑ Můj mstitel žije: Job 19:25.
- ↑ Řeč z vichřice: Job 38:1.
- ↑ Bůh v tobě přebývá: Job 32:8,18; Iz 63:10-11; Ez 37:14; Mt 10:20; Lk 17:21; Jan 17:21-23; Řím 8:9-11; 1 Kor 3:16-17; 1 Kor 6:19; 2 Kor 6:16; Gal 2:20; 1 Jan 3:24; 1 Jan 4:12-15; Zj 21:3.
- ↑ Tichý tichý hlas: 1 Král 19:12.
- ↑ Toto je cesta: Iz 30:21.
- ↑ Otec netrápí dobrovolně: Pláč 3:33.
- ↑ Muž s uschlou rukou: Mt 12:9-13a; Mk 3:1-5a; Lk 6:6-10a.
- ↑ Ruka se uzdravila: Mt 12:13b-14; Mk 3:5b-6; Lk 6:10b-11.
- ↑ Kázání v Galileji: Mk 2:1-2; Lk 5:17.
- ↑ Uzdravení ochrnutého: Mt 9:2; Mk 2:3-5; Lk 5:18-20.
- ↑ Farizeové provokovali: Mt 9:3; Mk 2:6-7; Lk 5:21.
- ↑ Ježíš reaguje uzdravením: Mt 9:4-8; Mk 2:8-12; Lk 5:22-26.