1 Potom dvadcátého ctvrtého dne téhož mesíce shromáždili se synové Izraelští, a postíce se v žíních, posypali se prstí,
2 (Oddelilo se pak bylo síme Izraelské ode všech cizozemcu), a stojíce, vyznávali hríchy své i nepravosti otcu svých.
3 I stáli na místech svých, a ctli v knize zákona Hospodina Boha svého ctyrikrát za den, a ctyrikrát vyznávali a klaneli se Hospodinu Bohu svému.
4 Za tím vystoupivše na výstupek Levítský Jesua a Báni, Kadmiel, Sebaniáš, Bunni, Serebiáš, Báni a Chenani, volali hlasem velikým k Hospodinu Bohu svému.
5 A rekli Levítové ti, Jesua, Kadmiel, Báni, Chasabniáš, Serebiáš, Hodiáš, Sebaniáš a Petachiáš: Vstante, dobrorecte Hospodinu Bohu svému, od veku až na veky, a at dobrorecí slavnému jménu jeho, a vyššímu nad každé dobrorecení i chválu.
6 Ty jsi, Hospodine, sám ten jediný, ty jsi ucinil nebesa, nebesa nebes i všecko vojsko jejich, zemi i všecko, což jest na ní, more i všecko, což jest v nich, obživuješ také všecko, ano i vojska nebeská pred tebou se sklánejí. [1]
7 Ty jsi, Hospodine, Buh ten, kterýž jsi vyvolil Abrama, a vyvedl jej z Ur Kaldejských, a dal jsi jemu jméno Abraham.
8 A nalezl jsi srdce jeho verné pred sebou, a ucinil jsi s ním smlouvu, že dáš zemi Kananejského, Hetejského, Amorejského, Ferezejského, Jebuzejského a Gergezejského, že dáš ji semeni jeho, a naplnils slova svá, nebo spravedlivý jsi ty.
9 Popatril jsi zajisté na trápení otcu našich v Egypte, a krik jejich vyslyšel jsi pri mori Rudém.
10 A ukazovals znamení a zázraky na Faraonovi i na všech služebnících jeho, i na všem lidu zeme jeho; nebo vedel jsi, že jsou pýchu provodili nad nimi. Címž jsi dobyl sobe jména, jakž se to podnes vidí.
11 Nadto i more jsi pred nimi rozdelil, tak že prešli prostredkem more po suše, a ty, jenž je stihali, uvrhl jsi do hlubin, jako kámen do vody veliké.
12 A sloupem oblakovým vodils je ve dne, a sloupem ohnivým v noci, osvecuje jim cestu, kudy by jíti meli.
13 Potom jsi sstoupil na horu Sinai, a mluvil jsi s nimi s nebe, a vydal jsi jim soudy prímé a zákony pravé, ustanovení a prikázaní dobrá.
14 Též i sobotu svou svatou známu jsi jim ucinil, a prikázaní, ustanovení i zákon vydals jim skrze Mojžíše, služebníka svého.
15 Také i chléb s nebe dal jsi jim v hladu jejich, a vodu z skály vyvedl jsi jim v žízni jejich, a rozkázal jsi jim, aby šli a dedicne vládli zemí, kterouž jsi zdvihna ruku svou, prisáhl dáti jim.
16 Oni pak a otcové naši pyšne sobe pocínali, a zatvrdivše šíji svou, neposlouchali prikázaní tvých.
17 Nýbrž hned nechteli slyšeti, aniž se rozpomenuli na divné ciny tvé, kteréž jsi pusobil pri nich, a zatvrdivše šíji svou, ustavovali sobe vudce, chtíce se navrátiti k porobení svému z zarputilosti své. Ty však, Bože, snadný k odpuštení, milostivý a lítostivý, dlouho shovívající a hojný v milosrdenství, neopustils jich.
18 Ano i tehdáž, když sobe udelali tele slité a rekli: Tito jsou bohové tvoji, kteríž te vyvedli z Egypta, a dopustili se velikého rouhání.
19 Ty však pro svá mnohá slitování neopustil jsi jich na poušti. Sloup oblakový neodcházel od nich ve dne, veda je po ceste, ani sloup ohnivý v noci, osvecuje je a cestu, po níž jíti meli.
20 Nadto Ducha svého dobrého dal jsi k vyucování jich, manny své také neodjals od úst jejich, a vodu dal jsi jim v žízni jejich.
21 A tak za ctyridceti let krmil jsi je na poušti. V nicemž nedostatku nemeli, odev jejich nezvetšel, a nohy jejich se neodhnetly.
22 Potom dal jsi jim království a národy, kteréž jsi rozehnal do koutu, tak že dedicne obdrželi zemi Seonovu, a zemi krále Ezebon, i zemi Oga krále Bázan.
23 Syny pak jejich rozmnožil jsi jako hvezdy nebeské, a uvedl jsi je do zeme, o kteréž jsi byl rekl otcum jejich, že do ní vejdou, aby jí vládli.
24 Nebo všedše synové, dedicne obdrželi zemi tu, když jsi snížil pred nimi obyvatele té zeme Kananejské, a dals je v ruku jejich, i krále jejich, i národy té zeme, aby s nimi nakládali podlé vule své.
25 A tak vzali mesta hrazená i pole úrodná, a dedicne ujali domy plné všeho dobrého, studnice vykopané, vinice a olivoví, i stromoví ovoce nesoucí velmi mnohé. I jedli, a nasyceni jsouce, vytyli, a v dobrodiní tvém hojném rozkoší oplývali.
26 Když pak popouzejíce te, zprotivili se tobe, zavrhše zákon tvuj za hrbet svuj, a proroky tvé zmordovali, kteríž jim osvedcovali, aby je obrátili k tobe, a dopoušteli se velikého rouhání,
27 Dával jsi je v ruku neprátel jejich, kteríž je ssužovali. A když v cas ssoužení svého volali k tobe, tys je s nebe vyslýchal, a podlé mnohých slitování svých dával jsi jim vysvoboditele, kteríž je vysvobozovali z ruky neprátel jejich.
28 Mezitím, jakž jen oddechnutí meli, zase znovu cinili zlé pred tebou, a protož pouštel jsi je v ruku neprátel jejich, aby panovali nad nimi. Když se pak opet obrátili, a kriceli k tobe, tys je s nebe vyslýchal a vysvobozoval podlé slitování svých po mnohé casy.
29 A napomínals jich, abys je obrátil k zákonu svému, ale oni pyšne sobe pocínali, a neposlouchali prikázaní tvých, a proti soudum tvým hrešili, v nichžto, cinil-li by je clovek, byl by živ. Nýbrž plece svého uchylujíce, šíji svou zatvrzovali, a neposlouchali.
30 A však shovíval jsi jim po mnohá léta, osvedcuje jim duchem svým skrze proroky své, a když neposlouchali, dal jsi je v ruku národum zemí.
31 Ale pro slitování svá mnohá nedals jim do konce zahynouti, aniž jsi jich opustil, proto že jsi Buh milostivý a lítostivý.
32 Nyní tedy, ó Bože náš, silný, veliký, mocný a hrozný, kterýž ostríháš smlouvy a milosrdenství, necht to není u tebe za málo, že ty všecky težkosti na nás prišly, na krále naše, knížata naše, kneží naše, proroky naše i na otce naše, a na všecken lid tvuj, hned ode dnu králu Assyrských, až do tohoto dne, [2]
33 Ackoli ty jsi spravedlivý ve všech tech vecech, kteréž prišly na nás. Nebo jsi spravedlive to ucinil, ale my jsme bezbožne cinili.
34 I králové naši, knížata naše, kneží naši i otcové naši neplnili zákona tvého, aniž šetrili prikázaní tvých a svedectví tvých, jimiž se jim osvedcoval.
35 Nebo oni v království svém a v dobrodiní tvém hojném, kteréž jsi jim ukazoval, a v zemi široké a úrodné, kterouž jsi jim dal, nesloužili tobe, aniž se odvrátili od cinu svých zlých.
36 Aj, my jsme dnes manové, a to v zemi, kterouž jsi dal otcum našim, aby jedli ovoce její a dobré veci její, aj, jsme v ní manové.
37 Jižt úrody své vydává v hojnosti králum, kteréž jsi postavil nad námi pro hríchy naše, a onit i nad tely našimi se potrásají, i nad hovady našimi podlé vule své, tak že jsme u veliké úzkosti.
38 Se vším však tím ciníme smlouvu nepohnutelnou, i zapisujeme, kteréž potvrzují knížata naše, Levítové naši, i kneží naši.