1 Prednímu z kantoru, žalm Daviduv.
2 Slyš, ó Bože, hlas muj, když naríkám, pred hruzou neprítele ostríhej života mého.
3 Skrej mne pred úklady zlostníku, pred zbourením tech, kteríž páší nepravost,
4 Kteríž naostrili jako mec jazyk svuj, namerili strelu svou, rec prehorkou.
5 Aby stríleli z skrýší na uprímého; nenadále nan vystrelují, aniž se koho bojí.
6 Zatvrzují se ve zlém, smlouvají se, jak by poléci mohli osídla, a ríkají: Kdo je spatrí?
7 Vyhledávají snažne nešlechetnosti, hyneme od ran prelstivých; takt vnitrnost a srdce cloveka hluboké jest.
8 Ale jakž Buh vystrelí na ne prudkou strelu, poraženi budou.
9 A ku pádu je privede vlastní jazyk jejich; vzdálí se jich každý, kdož by je videl.
10 I budou se báti všickni lidé, a ohlašovati skutek Boží, a k srozumívání dílu jeho prícinu dadí.
11 Spravedlivý pak veseliti se bude v Hospodinu, a v nem doufati, anobrž chlubiti se budou všickni, kteríž jsou uprímého srdce.