1 I stalo se potom, že on chodil po mestech a po mesteckách, káže a zvestuje království Boží, a dvanácte s ním, [1] [2] [3]
2 I ženy nekteré, kteréž byly uzdraveny od duchu zlých a od nemocí: Maria, jenž slove Magdaléna, z nížto bylo sedm dáblu vyšlo, [4]
3 A Johanna manželka Chuzova, úredníka Herodesova, a Zuzanna, a jiné mnohé, kteréž posluhovaly jemu z statku svých. [5] [6]
4 Když se pak scházel zástup mnohý, a z okolních mest hrnuli se k nemu, mluvil jim v podobenství: [7]
5 Vyšel rozsevac, aby rozsíval síme své. A když on rozsíval, jedno padlo podle cesty, i pošlapáno jest, a ptáci nebeští szobali je. [8]
6 A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, nebo nemelo vláhy.
7 Jiné pak padlo mezi trní, a spolu vzrostlé trní udusilo je.
8 A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, ucinilo užitek stý. To povedev, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš. [9]
9 I otázali se ho ucedlníci jeho, rkouce: Jaké jest to podobenství? [10]
10 A on rekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, nevideli, a slyšíce, nerozumeli. [11]
11 Jestit pak podobenství toto: Síme jest slovo Boží. [12]
12 A kteréž padlo podle cesty, jsou ti, kteríž slyší, a potom prichází dábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby neveríce, spaseni nebyli. [13]
13 Ale kteríž na skálu, ti když slyší, s radostí príjímají slovo, a tit korenu nemají; ti na cas verí, a v cas pokušení odstupují.
14 Kteréž pak mezi trní padlo, tit jsou, kteríž slyšíce, a po pecování a zboží a rozkošech života jdouce, bývají udušeni, a neprinášejí užitku.
15 Ale kteréž padlo v zemi dobrou, ti jsou, kterížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek prinášejí v trpelivosti.
16 Nižádný pak rozsvíte svíci, neprikrývá jí nádobou, ani staví pod postel, ale na svícen staví, aby ti, kteríž vcházejí, svetlo videli. [14]
17 Nebo nic není tajného, což by nemelo býti zjeveno, ani co ukrytého, což by nemelo poznáno býti a na svetlo vyjíti. [15]
18 Protož vizte, jak slyšíte. Nebo kdož má, tomu bude dáno, a kdo nemá, i to, což domnívá se míti, bude odjato od neho. [16]
19 Tedy prišli k nemu matka a bratrí jeho, ale nemohli ho dojíti pro zástup. [17]
20 I povedeli mu, rkouce: Matka tvá a bratrí tvoji stojí vne, chtíce tebe videti. [18] [19]
21 A on odpovedev, rekl k nim: Matka má a bratrí moji jsou ti, kteríž slovo Boží slyší a plní je. [20]
22 Stalo se pak v jeden den, že on vstoupil na lodí i ucedlníci jeho. I rekl k nim: Preplavme se pres jezero. I odstrcili lodí od brehu. [21]
23 A když se plavili, usnul. Tedy prišla boure tuhého vetru na jezero, a vlny lodí naplnovaly, takže v nebezpecenství byli. [22] [23]
24 I pristoupivše, zbudili ho, rkouce: Mistre, Mistre, hyneme. A on procítiv, primluvil vetru a zdutí vod. I prestala boure, a stalo se utišení. [24]
25 I rekl jim: Kde je víra vaše? Kterížto bojíce se, podivili se, vespolek rkouce: I kdo jest tento, že vetrum prikazuje i vodám, a poslouchají ho?
26 I plavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei. [25] [26]
27 A když z lodí vystoupil na zemi, potkal jej muž jeden z mesta, kterýž mel dábelství od mnoha casu, a rouchem se neodíval, ani v domu býval, ale v hrobích. [27]
28 Ten uzrev Ježíše zkrikl a padl pred ním, a hlasem velikým rekl: Co je tobe do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne. [28]
29 Nebo prikazoval duchu necistému, aby vyšel z toho cloveka. Po mnohé zajisté casy jím lomcoval, a býval ukován retezy a v poutech ostríhán, ale on polámal okovy a býval od dábelství puzen na poušt. [29] [30]
30 I otázal se Ježíš, rka: Jakt ríkají? A on rekl: Tma. Neb bylo mnoho dáblu vešlo do neho.
31 Tedy prosili ho, aby jim neprikazoval jíti do propasti.
32 Bylo pak tu veliké stádo vepru, kteríž se pásli na hore. I prosili ho dáblové, aby jim dopustil do nich vjíti. I dopustil jim.
33 I vyšedše dáblové z cloveka, vešli do vepru, a hned beželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i ztonulo. [31]
34 A videvše pastýri, co se stalo, utekli pryc; a šedše, vypravovali to v meste i po vsech.
35 I vyšli lidé, aby videli, co se stalo. I prišli k Ježíšovi, a nalezli cloveka toho, z kteréhož dáblové vyšli, odeného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových. I báli se. [32]
36 A vypravovali jim také ti, kteríž byli videli, kterak jest zdráv ucinen ten, jenž mel dábelství. [33]
37 I prosilo ho to všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odšel od nich; nebo bázní velikou naplneni byli. A on vstoupiv na lodí, navrátil se.
38 Prosil ho pak muž ten, z kteréhož dáblové vyšli, aby s ním byl. Ale Ježíš propustil ho, rka: [34]
39 Navrat se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké veci ucinil tobe Buh. I odšel, po všem meste vypravuje, jak veliké veci ucinil jemu Ježíš.
40 Stalo se pak, když se navrátil Ježíš, že prijal jej zástup; nebo všickni ocekávali ho. [35]
41 A aj, prišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy Židovské. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
42 Nebo mel dceru tu jedinou, kteréž bylo okolo dvanácti let, a ta umírala. A když šel, tiskl jej zástup.
43 Tedy žena jedna, jenž nemoc svou trpela od let dvanácti, (kterážto byla na lékare vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti,) [36] [37]
44 Pristoupivši pozadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned prestala nemoc její.
45 I rekl Ježíš: Kdo jest, jenž se mne dotekl? A když všickni zapírali, rekl Petr, a kteríž s ním byli: Mistre, zástupové tebe tisknou a tlací, a ty pravíš: Kdo se mne dotekl?
46 I rekl Ježíš: Dotekl se mne nekdo, nebo poznal jsem já, že jest moc ode mne vyšla. [38]
47 A viduci žena, že by tajno nebylo, tresuci se, pristoupila a padla pred ním, a pro kterou prícinu dotkla se ho, povedela prede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.
48 A on rekl jí: Dobré mysli bud, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji. [39]
49 A když on ješte mluvil, prišel jeden od knížete školy, rka jemu: Již umrela dcera tvá, nezamestnávej Mistra. [40]
50 Ale Ježíš uslyšav to, odpovedel jemu: Nebojž se, ver toliko, a zdrávat bude. [41]
51 A všed do domu, nedopustil s sebou vjíti žádnému než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a materi té devecky.
52 Plakali jí pak všickni a kvílili. A on rekl: Neplactež. Neumrelat, ale spít.
53 I posmívali se jemu, vedouce, že jest umrela.
54 On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zavolal, rka: Devecko, vstan!
55 I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.
56 I divili se náramne rodicové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo. [42]