1 Pravdut pravím v Kristu a neklamámt, cemuž i svedomí mé svedectví vydává v Duchu svatém,
2 Žet mám veliký zámutek a ustavicnou bolest v srdci svém.
3 Nebo žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratrí svých, totiž príbuzných svých podle tela.
4 Kterížto jsou Izraelští, jejichžto jest prijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i Zákona dání, i služba Boží, i zaslíbení.
5 Jejichž jsou i otcové, a ti, z nichžto jest Kristus podle tela, kterýž jest nade všecky Buh požehnaný na veky. Amen.
6 Avšak nemuže zmareno býti slovo Boží. Nebo ne všickni, kteríž jsou z Izraele, Izraelští jsou.
7 Aniž proto, že jsou síme Abrahamovo, hned také všickni jsou synové, ale v Izákovi nazváno bude tvé síme.
8 To jest, ne všickni ti, jenž jsou synové tela, jsou také synové Boží, ale kteríž jsou synové Božího zaslíbení, ti se pocítají za síme.
9 Nebo toto jest slovo zaslíbení: V týž cas prijdu, a Sára bude míti syna.
10 A netoliko to, ale i Rebeka z jednoho pocavši, totiž z Izáka, otce našeho, toho duvodem jest.
11 Nebo ješte pred narozením obou tech synu, a prve nežli co dobrého nebo zlého ucinili, aby uložení Boží, kteréžto jest podle vyvolení, a tak ne z skutku, ale z toho, jenž povolává, pevné bylo,
12 Receno jest jí: Vetší sloužiti bude menšímu,
13 Jakož psáno jest: Jákoba jsem miloval, ale Ezau nenávidel jsem.
14 I což tedy díme? Zdali nespravedlnost jest u Boha? Nikoli.
15 Nebo Mojžíšovi dí: Smiluji se nad tím, komuž milost uciním, a slituji se nad tím, nad kýmž se slituji.
16 A tak tedy nenít vyvolování na tom, jenž chce, ani na tom, jenž beží, ale na Bohu, jenž se smilovává.
17 Nebo dí Písmo faraonovi: Proto jsem vzbudil tebe, abych na tobe ukázal moc svou a aby rozhlášeno bylo jméno mé po vší zemi.
18 A tak tedy nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje.
19 Ale díš mi: I procež se pak hnevá? Nebo vuli jeho kdo odeprel?
20 Ale ó clovece, kdo jsi ty, že tak odpovídáš Bohu? Zdaž hrnec dí hrncíri: Procs mne tak udelal?
21 Zdaliž hrncír nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udelal jednu nádobu ke cti a jinou ku potupe?
22 Což pak divného, že Buh, chteje ukázati hnev a oznámiti moc svou, snášel ve mnohé trpelivosti nádoby hnevu, pripravené k zahynutí.
23 A takž také, aby známé ucinil bohatství slávy své pri nádobách milosrdenství, kteréž pripravil k sláve.
24 Kterýchžto i povolal, totiž nás, netoliko z Židu, ale také i z pohanu, [1]
25 Jakož i skrze Ozé dí: Nazovu nelid muj lidem mým, a nemilou nazovu milou.
26 A budet na tom míste, kdež receno bylo jim: Nejste vy lid muj, tut nazváni budou synové Boha živého. [2]
27 Izaiáš pak volá nad Izraelem, rka: Byt pak byl pocet synu Izraelských jako písek morský, ostatkové toliko spaseni budou.
28 Nebo pohubení uciní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté uciní Pán na zemi, a to jisté.
29 A jakož prve povedel Izaiáš: Byt byl Pán zástupu nepozustavil nám semene, jako Sodoma ucineni bychom byli, a Gomore byli bychom podobni.
30 Což tedy díme? Že pohané, kteríž nenásledovali spravedlnosti, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti té, kteráž jest z víry;
31 Izrael pak následovav zákona spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti neprišel.
32 Proc? Nebo ne z víry, ale jako z skutku Zákona jí hledali. Urazili se zajisté o kámen urážky,
33 Jakož psáno jest: Aj, kladu na Sionu kámen urážky a skálu pohoršení, a každý, kdož uverí v nej, nebude zahanben. [3]