© 2019 Nadace Urantia
| Kapitola 98. Melkísedekovo učení na západě |
Index
Více verzí |
Kapitola 100. Náboženství v lidské zkušenosti |
99:0.1 NÁBOŽENSTVÍ dociluje svého nejvyššího sociálního poslání tehdy, když má co nejmenší spojení se světskými institucemi společnosti. V minulých dobách, vzhledem k tomu, že sociální reformy byly většinou omezeny na morální oblasti, náboženství nemuselo přizpůsobovat svoje stanovisko k rozsáhlým změnám v ekonomických a politických systémech. Hlavním problémem náboženství byla snaha nahradit zlo dobrem v existujícím společenském řádu politické a ekonomické kultury. Náboženství takto nepřímo chtělo zachovat stanovený řád společnosti, snažit se udržet existující typ civilizace.
99:0.2 Ale náboženství by se nemělo přímo zajímat o vytváření nových společenských řádů či o zachování starých. Opravdové náboženství se rozhodně staví proti násilí jako metodě sociální evoluce, ale nestaví se proti inteligentním snahám společnosti přizpůsobovat její zvyklosti a upravovat její instituce k novým sociálním podmínkám a kulturním požadavkům.
99:0.3 V minulosti náboženství někdy opravdu schvalovalo sociální reformy, ale ve dvacátém století je pro ně nezbytné se změnit, aby bylo schopno čelit rozsáhlé a trvalé sociální přestavbě. Životní podmínky se mění tak rychle, že se musí velmi zrychlit institucionální změny a náboženství musí obdobně urychlit svoje adaptování k tomuto novému a stále se měnícímu sociálními řádu.
99:1.1 Technické vynálezy a šíření vědomostí mění civilizaci; některé ekonomické úpravy a sociální změny jsou nezbytné proto, aby se zamezilo kulturní katastrofě. Bude zapotřebí tisíc let, než se tento nový a blížící se sociální řád stabilizuje. Lidská rasa se musí smířit s procesím změn, úprav a nových přeměn. Lidstvo je na pochodu směrem k novému a neodhalenému planetárnímu osudu.
99:1.2 Náboženství se musí stát působivým vlivem a dynamickým faktorem morální stability a duchovního progresu uprostřed neustále se měnících podmínek a nikdy nekončících ekonomických proměn.
99:1.3 Urantijská společnost nemůže nikdy doufat v to, že se ustálí tak, jak tomu bylo v minulých dobách. Sociální koráb vyplul z chráněných zátok zakořeněných tradic a zahájil svoji plavbu po širých mořích evolučního osudu; a duše člověka, tak jako nikdy předtím ve světové historii, musí pečlivě zkoumat své navigační mapy morálky a pozorně sledovat kompas náboženství. Hlavním posláním náboženství jako sociálního vlivu je stabilizace ideálů lidstva v těchto nebezpečných dobách přecházení z jednoho stadia civilizace k druhému, z jedné úrovně kultury na druhou.
99:1.4 Náboženství nemusí vykonávat žádné nové povinnosti, ale musí nutně působit jako moudrý průvodce a zkušený poradce ve všech těchto nových a rychle se měnících situacích lidstva. Společnost se stává více technickou, celistvější, složitější a kritičtěji vzájemně závislejší. Náboženství nesmí dopustit, aby tyto nové a těsné vzájemné styky vedly ke společnému úpadku, nebo dokonce záhubě. Náboženství musí působit jako kosmická sůl, která nedovolí kvasinkám progresu zničit kulturní chuť civilizace. Pouze s pomocí náboženství mohou tyto nové sociální vztahy a ekonomické otřesy vést k trvalému bratrství.
99:1.5 Bezbožný humanitarismus je, lidsky řečeno, ušlechtilým gestem, ale opravdové náboženství je jedinou silou, která může trvale zvyšovat citlivost jedné sociální skupiny k potřebám a útrapám jiných skupin. V minulosti náboženství mohlo zůstat pasivní, zatímco horní vrstva společnosti byla hluchá k utrpení a utlačování bezmocné nižší vrstvy, ale v dnešní době tyto nižší sociální řády již nejsou tak uboze zaostalé, nebo tak politicky bezmocné.
99:1.6 Náboženství nesmí být ústavně zapojeno do světské činnosti sociální přestavby a ekonomické reorganizace. Ale musí aktivně udržovat krok se všemi těmito pokroky v civilizaci tím, že jasně a důrazně nově formuluje své morální příkazy a duchovní pravidla, svoji progresivní filozofii lidského života a transcendentního přežití. Duch náboženství je věčný, ale forma jeho vyjádření musí být nově stanovena při každé úpravě slovníku lidského jazyka.
99:2.1 Institucionální náboženství nedokáže poskytnout inspiraci a mít vůdčí postavení v této nastávající celosvětové sociální přestavbě a ekonomické reorganizaci, protože se bohužel stalo více či méně součástí sociálního řádu a ekonomického systému, které jsou určeny k podstoupení přestavby. Pouze opravdové náboženství osobní duchovní zkušenosti může působit prospěšně a tvořivě v současné krizi civilizace.
99:2.2 Institucionální náboženství je nyní chyceno v bezvýchodném začarovaném kruhu. Nemůže přestavět společnost aniž nejdříve přestaví sebe samo; a protože je natolik nedílnou součástí stanoveného řádu, nemůže sebe samo přestavět, dokud se radikálně nepřestaví společnost.
99:2.3 Věřící musí působit ve společnosti, průmyslu a politice jako jednotlivci, ne jako skupiny, strany či instituce. Náboženská skupina, která se odváží působit jako taková, stranou náboženských aktivit, se okamžitě stává politickou stranou, ekonomickou organizací, nebo sociální institucí. Náboženský kolektivismus musí omezit své snahy na prosazování náboženských cílů.
99:2.4 V sociální přestavbě nemají věřící žádnou větší hodnotu než nevěřící, kromě toho, že jejich náboženství jim sice udělilo zvětšenou kosmickou prozíravost a obdařilo je tou vyšší sociální moudrostí, ale která se rodí z upřímné touhy milovat Boha svrchovaně a milovat každého člověka jako bratra v království nebeském. Ideální sociální řád je ten, ve kterém každý člověk miluje svého souseda tak, jak miluje sám sebe.
99:2.5 Může to vypadat, že institucionální církev v minulosti sloužila společnosti velebením ustanovených politických a ekonomických řádů, ale aby přežila, musí urychleně skončit s takovým jednáním. Její jediný správný postoj spočívá v učení nenásilnosti, doktríny mírumilovné evoluce na místo násilné revoluce─mír na zemi a dobrá vůle mezi všemi lidmi.
99:2.6 Soudobému náboženství se těžko nachází způsob přizpůsobení svého postoje k rychle se střídajícím sociálním změnám jenom proto, že dovolilo sobě samému stát se skrz na skrz starobylým, dogmatizovaným a institucionálním. Náboženství, založeném na živé zkušenosti nemá potíže udržet se v popředí všech těchto sociálních proměn, ekonomických otřesů, uprostřed kterých stále funguje jako morální stabilizátor, sociální průvodce a duchovní lodivod. Opravdové náboženství přenáší z jedné epochy do druhé hodnotnou kulturu a takovou moudrost, která se rodí ze zkušenosti poznání Boha a ze snahy být jako on.
99:3.1 Rané křesťanství bylo naprosto osvobozeno od společenských konfliktů, sociálních odpovědností a ekonomických vztahů. Teprve později institucionalizované křesťanství se stalo ústavní částí politické a sociální struktury západní civilizace.
99:3.2 Nebeské království není ani sociálním, ani ekonomickým řádem; je výlučně duchovním bratrstvím jednotlivců uvědomujících si Boha. Skutečně, takové bratrství je samo o sobě novým a sociálním fenoménem, který zanechává za sebou ohromující politické a ekonomické důsledky.
99:3.3 Věřící není hluchý k bolestem společnosti, není lhostejný k občanské nespravedlnosti, není izolován od ekonomického myšlení, ani není necitlivý k politické tyranii. Náboženství má přímý vliv na sociální přestavbu, protože oduševňuje a idealizuje myšlení individuálního občana. Tito individuální věřící nepřímo ovlivňují kulturní civilizaci podle toho, jak jsou aktivními a vlivnými členy různých společenských, morálních, ekonomických a politických skupin.
99:3.4 Dosažení vysoké kulturní civilizace vyžaduje, za prvé, ideální typ člověka a potom, ideální a vhodné sociální mechanismy, s pomocí kterých tito občané mohou kontrolovat ekonomické a politické instituce takové pokročilé lidské společnosti.
99:3.5 Kvůli přílišnému falešnému sentimentu církev po dlouhou dobu pomáhala chudým a nešťastným a to vše bylo správné, ale tento stejný sentiment vedl k nemoudrému zachraňování rasově degenerovaných rodů, které nesmírným způsobem zpomalily progres civilizace.
99:3.6 Mnoho individuálních přestavitelů společnosti vehementně odmítá institucionalizované náboženství, ale nakonec jsou všichni zaníceně věřící v propagování svých sociálních reforem. A tak to je, že náboženská motivace, osobní a více či méně neuznaná, sehrává důležitou roli v současném programu sociální přestavby.
99:3.7 Nesmírnou slabinou celého tohoto neuznaného a mimovolného druhu náboženské činnosti je to, že není schopen profitovat z otevřené náboženské kritiky a tím dosáhnout prospěšných úrovních sebezdokonalení. Faktem je, že náboženství se nerozvíjí, dokud není vystaveno konstruktivní kritice, posíleno filozofií, pročištěno vědou a živeno oddanou sounáležitostí.
99:3.8 Vždy existuje velké nebezpečí překroucení a zneužití náboženství pro dosažení nepravých cílů, tak jako v časech válek každý válčící národ zaprodá své náboženství za válečnou propagandu. Úsilí bez lásky vždy škodí náboženství, zatímco perzekuce odvádí činnosti náboženství k dosažení některých sociologických, nebo teologických cílů.
99:3.9 Náboženství může zůstat oddělené od bezbožných světských spolků pouze prostřednictvím:
99:3.10 1. Kriticky nápravné filozofie.
99:3.11 2. Osvobození od všech sociálních, ekonomických a politických spolků.
99:3.12 3. Tvůrčího, povzbuzujícího a lásku šířícího přátelství.
99:3.13 4. Progresivního rozšiřování duchovního porozumění a ocenění kosmických hodnot.
99:3.14 5. Zabránění fanatismu skrze vědecky mentální postoj.
99:3.15 Věřící, jako skupina, se nesmí nikdy zabývat ničím jiným než náboženstvím, i když každý takový věřící, jako individuální občan, se může stát význačným vůdcem hnutí některé sociální, ekonomické, nebo politické přestavby.
99:3.16 Je úkolem náboženství vytvářet, podporovat a podněcovat takovou kosmickou loajalitu v individuálním občanovi, která ho přivede k úspěšnému dosažení rozvoje všech těchto obtížných, ale žádoucích sociálních služeb.
99:4.1 Opravdové náboženství dělá věřícího sociálně příjemným a vytváří porozumění v přátelství lidí. Ale formalizace náboženských skupin velmi často ničí ty samé hodnoty, na podporu kterých byly vytvořeny. Lidské přátelství a boží náboženství jsou si vzájemně prospěšné a významně obohacující, jestliže růst každého z nich je vyrovnaný a harmonizovaný. Náboženství vnáší nové významy do všech skupinových vazeb─rodin, škol a klubů. Přidává nové hodnoty do zábavy a povyšuje všechen opravdový humor.
99:4.2 Duchovní porozumění transformuje vedení společnosti; náboženství zamezuje všem kolektivním hnutím ztratit ze zřetele své skutečné cíle. Společně s dětmi, náboženství je významným sjednotitelem rodinného života, za předpokladu, že představuje živou a rostoucí víru. Rodinný život nemůže být bez dětí; může být prožit bez náboženství, ale takový handicap značně zmnohonásobuje potíže tohoto intimního lidského svazku. Hned za osobní náboženskou zkušeností, rodinný život v průběhu prvních dekád dvacátého století nejvíce trpí kvůli úpadku v důsledku přechodu od dřívější náboženské oddanosti k objevujícím se novým důležitostem a hodnotám.
99:4.3 Opravdové náboženství je smysluplný způsob dynamického života tváří v tvář všedním skutečnostem každodenního života. Ale jestliže náboženství má podnítit individuální rozvoj a posílit celistvost osobnosti, nesmí být standardizované. Jestliže má stimulovat zhodnocení zkušenosti a sloužit jako návnada pro hodnoty, nesmí být stereotypní. Jestliže náboženství má podporovat nejvyšší věrnost, nesmí být formální.
99:4.4 Bez ohledu na to, jaké otřesy mohou provázet sociální a ekonomický růst civilizace, náboženství je opravdové a hodnotné, jestliže podporuje v osobnosti zkušenost, ve které převládá svrchovanost pravdy, krásy a dobra, protože taková je skutečná duchovní koncepce nejvyšší reality. A skrze lásku a zbožnost se tato koncepce stává smysluplnou v přátelství lidí a synovském vztahu člověka k Bohu.
99:4.5 Konec konců, je to spíše to, v co člověk věří, než co ví, co určuje postoj a dominuje osobnímu jednání. Znalost pouhých faktů má velmi malý vliv na průměrného člověka, pokud nejsou emociálně aktivovány. Ale aktivace náboženství je nademocionální, spojující veškerou lidskou zkušenost na transcendentních úrovních prostřednictvím kontaktu ve smrtelném životě s duchovními energiemi a jejich uvolněním.
99:4.6 V podmínkách psychologicky neustáleného dvacátého století, uprostřed ekonomických otřesů, morálních protiproudů a sociálního dmutí cyklónových přechodů vědecké éry, tisíce a tisíce mužů a žen se lidsky ztratilo; jsou plni obav, neklidní, naplněni strachem, jsou nejistí a nevyrovnaní; jako nikdy předtím ve světové historii potřebují útěchu a stabilitu spolehlivého náboženství. Navzdory nebývalým vědeckým vymoženostem a rozvoji techniky existuje duchovní stagnace a filozofický chaos.
99:4.7 V tom, že se náboženství stává stále více a více soukromou záležitostí─osobní zkušeností─nehrozí žádné nebezpečí, za předpokladu, že neztratí svoji motivaci pro nesobeckou a láskyplnou sociální službu. Náboženství doplatilo na působení mnoha vedlejších vlivů: náhlé smíšení kultur, promísení rodů, oslabení církevní autority, měnící se rodinný život a také urbanizace a automatizace.
99:4.8 Největší duchovní ohrožení spočívá v dílčím vývoji, složité situaci nedokončeného růstu: opuštění evolučních náboženstvích strachu bez okamžitého pochopení zjeveného náboženství lásky. Moderní věda, především psychologie, oslabila pouze ta náboženství, která do velké míry závisejí na strachu, pověře a emoci.
99:4.9 Přechodné období je vždy doprovázeno zmatkem a v náboženském světě bude jen málo klidu, dokud neskončí velký boj mezi třemi soupeřícími filozofiemi náboženství:
99:4.10 1. Spiritickou vírou (v prozřetelné Božstvo) mnoha náboženstvích.
99:4.11 2. Humanistickou a idealistickou vírou mnoha filozofií.
99:4.12 3. Technickými a přírodovědeckými koncepcemi mnoha věd.
99:4.13 A tyto tři dílčí přístupy k realitě kosmu se budou muset nakonec sladit představením zjeveného náboženství, filozofie a kosmologie, zobracujících trojjedinost existence ducha, mysli a energie, vycházejících z Rajské Trojice a dosahujících časoprostorového sjednocení v Božstvu Boha Nejvyššího.
99:5.1 Ačkoliv náboženství je výlučně osobní duchovní zkušeností─poznání Boha jako Otce─důsledkem této zkušenosti je─poznání lidí jako svých bratrů─znamená přizpůsobení svého „já“ k „já“ druhých, což vyžaduje sociální, nebo skupinový aspekt náboženského života. Náboženství je nejdříve vnitřním, čili osobním přizpůsobením a potom se stává záležitostí sociální služby, nebo adaptace ke skupině. Vznikání náboženských skupin je nevyhnutelným důsledkem lidské pospolitosti. Co se s těmito náboženskými skupinami stane, závisí velmi na moudrosti jejich vedení. V primitivní společnosti nejsou náboženské skupiny často příliš odlišné od ekonomických či politických skupin. Náboženství vždy bylo ochráncem mravů a stabilizátorem společnosti. A to zůstává pravdou, bez ohledu na protikladné učení mnoha moderních socialistů a humanistů.
99:5.2 Vždy si pamatujte: opravdové náboženství spočívá v poznání Boha jako vašeho Otce a člověka jako vašeho bratra. Náboženství není otrockou vírou v hrozby potrestání, nebo magickými sliby v budoucí mystické odměny.
99:5.3 Náboženství Ježíše je nejdynamičtějším vlivem jaký kdy aktivoval lidskou rasu. Ježíš rozbil tradici, zničil dogma a povolal lidstvo k dosažení nejvyšších ideálů v čase a věčnosti─stát se dokonalým jako je dokonalý nebeský Otec[1].
99:5.4 Náboženství má malou šanci působit, pokud se náboženská skupina neoddělí od všech ostatních skupin─tak vznikne sociální asociace duchovních členů nebeského království.
99:5.5 Doktrína o naprosté mravní zkaženosti člověka do značné míry zničila potenciální schopnost náboženství působit na povznášející a inspirující sociální vlivy. Ježíš se snažil obnovit důstojnost člověka, když prohlásil, že všichni lidé jsou děti Boha[2].
99:5.6 Každá náboženská víra, která účinně oduševňuje věřícího, nevyhnutelně musí mít silné dopady ve společenském životě takového věřícího. Náboženská zkušenost najisto přináší „plody ducha“ v denním životě duchem vedeného smrtelníka[3].
99:5.7 Tak, jak je nevyhnutelné, že lidí mají své náboženské víry, tak je neodvratitelné, že si vytvoří náboženskou skupinu nějakého druhu, která časem vytváří společné cíle. Jednoho dne se věřící spojí a opravdu uskuteční spolupráci na základě jednoty ideálů a záměrů, spíše než se o to snažit na základě psychologických názorů a teologických postojů. Spíše cíle, než víry, by měly sjednotit věřící. Vzhledem k tomu, že opravdové náboženství je záležitostí osobní duchovní zkušenosti, je nevyhnutelné, že každý jednotlivý věřící musí mít svůj vlastní a osobní výklad realizace této duchovní skutečnosti. Ať výraz „víra“ znamená individuální vztah k Bohu, spíše než formulaci přesvědčení toho, na čemž se nějaká skupina smrtelníků byla schopna dohodnout jako na společném náboženském stanovisku. „Máte víru? Mějte ji pro sebe“[4].
99:5.8 To, že víra je pouze záležitostí pochopení ideálních hodnot, je ukázáno definicí v Novém Zákonu, která tvrdí, že víra je podstatou očekávaného a důkazem neviditelného[5].
99:5.9 Primitivní člověk se příliš nesnažil o to, aby svá náboženská přesvědčení vyjádřil slovy. Jeho náboženství bylo vyjádřeno raději tancem, než myšlenkou. Současný člověk vymyslel mnoho vír a vytvořil mnoho zkoušek náboženské víry. Budoucí věřící musí žít svá náboženství, zasvětit se pro šlechetnou službu bratrství lidí. Je nejvyšší čas, aby člověk prožil náboženskou zkušenost natolik osobní a natolik mocnou, aby mohla být uskutečněna a vyjádřena pouze „pocity, příliš hlubokými pro slova“.
99:5.10 Ježíš nepožadoval po svých stoupencích, aby se pravidelně shromažďovali a recitovali soustavu slov, svědčící o jejich společné víře. On jim pouze nakázal se sejít proto, aby skutečně něco udělali─zúčastnit se společné večeře na památku jeho poskytnutého života na Urantii.
99:5.11 Jakou chybu dělají křesťané, když představují Krista jako nejvyšší ideál duchovního vůdce, oni se opovažují požadovat, aby poznavši Boha muži a ženy zatratili historické vůdcovství těch Boha poznavši lidí, kteří přispěli k jejich příslušnému národnímu, nebo rasovému osvícení v minulých epochách.
99:6.1 Sektářství je chorobou institucionálního náboženství a dogmatismus je zotročením duchovní podstaty. Je mnohem lepší mít náboženství bez církve, než církev bez náboženství. Náboženský rozruch dvacátého století sám o sobě neznamená duchovní úpadek. Rozruch předchází jak růstu, tak i destrukci.
99:6.2 V socializaci náboženství je reálný smysl. Účelem skupinových náboženských aktivit je zdůrazňovat náboženskou oddanost, zesilovat kouzlo pravdy, krásy a dobra, podporovat půvab nejvyšších hodnot, zvětšovat službu v duchu nesobeckého přátelství, zvelebovat potenciály rodinného života, prosazovat náboženské vzdělání, zajišťovat odborné poradenství a duchovní vedení a podněcovat skupinové bohoslužby. A všechna živá náboženství podporují přátelství lidí, udržují morálku, prosazují dobré sousedské vztahy a napomáhají šířit potřebné evangelium svých příslušných posláních věčného spasení.
99:6.3 Ale jak se náboženství stává institucionální, jeho síla pro dobro je omezena, zatímco možnosti pro zlo se výrazně znásobí. Nebezpečí formalizovaného náboženství jsou: spoutání názorů a vyhranění postojů, hromadění nezadatelných práv se stupňujícím zesvětšťováním; tendence standardizovat a zkostnatět pravdu, odklonit náboženství od služby Bohu ke službě církve; tendence vytvářet sekty a konkurenční skupiny; založení utlačující církevní autority; vytvoření názoru o aristokratických „vyvolených lidech“, podporování falešných a zveličených idejí o posvátnosti; znormalizování náboženství a ustrnutí formy bohoslužby, tendence uctívat minulost, ale ignorovat současné požadavky, neschopnost představit moderní náboženství, zapletení se do funkcí světských institucí. Formalizované náboženství vytváří škodlivou diskriminaci jiných náboženských postojů, stává se netolerantním soudcem pravověrnosti, nedokáže udržet zájem podnikavého mládí a postupně ztrácí spásné poslání evangelia věčného spasení.
99:6.4 Formální náboženství omezuje lidi v jejich osobních duchovních aktivitách namísto toho, aby je osvobodilo pro vyšší službu jako stavitele království.
99:7.1 Ačkoliv církve a všechny ostatní náboženské skupiny by měly být povzneseny nad všechny světské činnosti, současné náboženství nesmí dělat nic, co by zdržovalo, nebo brzdilo sociální součinnost lidských institucí. Život musí pokračovat v růstu smysluplným způsobem; člověk musí pokročit s reformací své filozofie a objasněním svého náboženství.
99:7.2 Politická věda musí provést přeměnu ekonomiky a průmyslu s pomocí metod, o kterých se poučila ze sociálních věd a také pomocí pohledů a motivů, pocházejících z náboženského života. Ve všech sociálních přestavbách náboženství poskytuje stabilizující věrnost transcendentnímu záměru─ustalující cíl za a nad okamžitým a dočasným účelem. Uprostřed zmatků rychle se měnícího prostředí potřebuje smrtelný člověk podporu rozsáhlé kosmické perspektivy.
99:7.3 Náboženství inspiruje člověka žít odvážně a radostně na tomto světě; ono spojuje trpělivost se zanícením, pochopení s úsilím, porozumění s mocí a ideály s energií.
99:7.4 Člověk nikdy nemůže moudře posoudit dočasné otázky či překonat sobecké osobní zájmy, pokud nepřemýšlí v přítomnosti svrchovanosti Boha a nepočítá s realitami božských úmyslů a duchovních hodnot.
99:7.5 Ekonomická nezávislost a sociální přátelství nakonec povedou k bratrství. Člověk je svým založením snílek, ale věda ho vystřízliví natolik, že aktivace člověka náboženstvím již není spojena s tak velkým nebezpečím unáhlených fanatických reakcí. Ekonomické potřeby poutají člověka s realitou a osobní náboženská zkušenost přivádí tohoto stejného člověka tváří v tvář věčným realitám stále se rozrůstajícího a rozvíjejícího se kosmického občanství.
99:7.6 [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
| Kapitola 98. Melkísedekovo učení na západě |
Index
Více verzí |
Kapitola 100. Náboženství v lidské zkušenosti |