© 2019 Nadace Urantia
79:0.1 ASIE je domovem lidské rasy. Na jednom z jižních poloostrovů tohoto kontinentu se narodili Andon a Fonta. V horách země, která je dnešní Afganistán, jejich potomek Badonan založil primitivní centrum kultury, které přetrvalo půl milionu let. Tady, v tomto východním ohnisku lidské rasy, se od andonického rodu oddělily sangikské národy a Asie se stala jejich prvním domovem, jejich prvním lovištěm, jejich prvním bojovým polem. Jihozápadní Asie byla svědkem následných civilizací Dalamatijců, Noditů, Adamitů a Anditů a z těchto oblastí se potenciály novodobé civilizace rozšířily po celém světě.
79:1.1 Po dobu více než dvaceti pěti tisíc let, přibližně do roku 2000 př. Kr., v srdci Eurasie žili převážně, i když jich stále ubývalo, Andité. Z nížin Turkestánu se Andité vydali kolem vnitrozemských jezer na západ do Evropy, zatímco z horských oblastí tohoto regionu pronikli na východ. Východní Turkestán (Sinkiang) a v menším rozsahu Tibet, byly starodávnými branami, kterými tyto národy Mezopotámie pronikaly přes hory do severních zemí žlutého člověka. Pronikání Anditů do Indie probíhalo z horských oblastí Turkestánu do Paňdžábu a z iránských pastvin přes Balúčistán. Tato první stěhování neměla v žádném případě dobyvačný charakter; bylo to spíše plynulé rozšiřování anditských kmenů do západní Indie a Číny.
79:1.2 V průběhu téměř patnácti tisíc let existovaly centra smíšené anditské kultury v povodí řeky Tarim v Sinkiangu a na jihu ve vysokohorských oblastech Tibetu, kde se značně promísili Andité a Andonité. Tarimské údolí bylo nejvýchodnějším místem opravdové anditské kultury. Tady si vystavěli svá osídlení a navázali obchodní vztahy s progresivními Číňany na východě a s Andonity na severu. V té době byla tarimská oblast úrodnou zemí; dešťové srážky byly vydatné. Na východě, v místech pouště Gobi, byly otevřené pastviny, kde se z pastevců postupně stávali zemědělci. Tato civilizace zanikla, když se dešťové větry přesunuly na jihovýchod, ale ve své době se vyrovnala samotné Mezopotámii.
79:1.3 Kolem roku 8000 př. Kr. pomalu se zvyšující suchost horských oblastí střední Asie začala vytlačovat Andity k dolním tokům řek a k mořskému pobřeží. Toto vzrůstající sucho nejenom že vyhnalo Andity do údolí řek Nil, Eufrat, Indus a Žluté řeky, ale způsobilo nový rozvoj v anditské civilizaci. Objevila se nová třída lidí, obchodníků, kterých rychle přibývalo.
79:1.4 Když klimatické podmínky udělaly pro migrující Andity z lovu nevýnosnou činnost, nenásledovali evoluční cestu starších ras, které se staly pastevci. Objevil se obchod a městský život. Od Egypta přes Mezopotámii a Turkestán k řekám Číny a Indie se civilizovanější kmeny začaly shromažďovat do měst, kde se věnovaly řemeslům a obchodu. Obchodní metropolí střední Asie se stala Adonia, která se nacházela nedaleko dnešního města Ašchabad. Rozvíjel se obchod s kamenem, železem, dřevem a hrnčířskými výrobky, a to jak na souši, tak i po moři.
79:1.5 Ale neustále se zvyšující sucho pozvolna způsobilo masový odchod Anditů ze zemí na jihu a východě Kaspického moře. Vlna migrace se začala otáčet ze severu směrem na jih a babylonští jezdci začali pronikat do Mezopotámie.
79:1.6 Vzrůstající sucho ve střední Asii ještě více snížilo populaci a udělalo z těchto lidí méně válečné kmeny. A když slábnoucí dešťové srážky na severu přinutily kočovné Andonity odejít na jih, tak nastal hromadný exodus Anditů z Turkestánu. Toto je konečný přesun takzvaných Árijců do Levantu a Indie. Bylo to vyvrcholení toho dlouhotrvajícího rozptylování smíšených potomků Adama, během kterého všechny asijské kmeny a ostrovní kmeny Pacifiku byly do určité míry vylepšeny těmito vyššímui rasami.
79:1.7 Takto, přestože se rozptýlili po východní polokouli, Andité byli vykořeněni ze svých domovských územích v Mezopotámii a Turkestánu, protože právě tento rozsáhlý posun Andonitů na jih oslabil Andity ve střední Asii téměř do bodu vymizení.
79:1.8 Ale dokonce i ve dvacátém století po Kristu se objevuje u turanských a tibetských národů anditská krev, což je vidět na příkladu světlovlasých lidských typech, které se v těchto oblastech občas objeví. Dávné čínské letopisy popisují přítomnost rusovlasých kočovníků na sever od mírumilovných osídleních Žluté řeky a dosud se tam nacházejí kresby, které věrně znázorňují přítomnost jak světlovlasých Anditů, tak i tmavovlasých mongolských typů v Tarimské pánvi před dávnou dobou.
79:1.9 Poslední velký projev zmizelého vojenského génia středoasijských Anditů byl v 1200 n.l., kdy Mongolové pod vedením Čingischána začali dobývat rozlehlá území asijského kontinentu. A podobně jako dávní Andité, tak i tito válečníci hlásili existenci „jednoho Boha na nebesích.“ Brzký rozpad jejich impéria na dlouhou dobu zpozdil vzájemný kulturní styk mezi západem a východem a stal se velkou překážkou pro rozvoj monoteizmu v Asii[1].
79:2.1 Indie je jediným místem, kde se smísily všechny rasy Urantie, přičemž vpád Anditů znamenal pro ně poslední doplnění jejich rodu. V horách severozápadní Indie se objevily sangikské rasy a již v raném stadiu bez výjimky členové každé z nich pronikli celým indickým subkontinentem a zanechali za sebou nejrůznorodější rasovou směs, jaká kdy na Urantii existovala. Starodávná Indie působila jako záchytná nádrž pro migrující rasy. Kdysi byla pata poloostrova poněkud užší než je nyní a velká část delt řek Ganga a Indus se objevila až v posledních padesáti tisících letech.
79:2.2 První rasová smíšení v Indii byla míšení migrujících červených a žlutých ras s místními Andonity. Tato skupina byla později oslabena pohlcením větší části vyhynulé východní zelené rasy a také velkého počtu příslušníků oranžové rasy a byla mírně vylepšena prostřednictvím omezeného smíšení se s modrou rasou, ale značně utrpěla asimilací velké části indigové rasy. Ale takzvaní praobyvatelé Indie jsou stěží představitelé těchto dávných lidí; oni jsou spíše nejpodřadnějšími obyvateli jižního a východního okraje, kteří nebyli nikdy úplně pohlceni ani Andity a ani jejich později se objevivšími arijskými bratranci.
79:2.3 Již kolem roku 20 000 př. Kr. obdržela populace západní Indie malé množství adamické krve a nikdy v celé historii Urantie žádný národ neslučoval tak mnoho různých ras. Ale neštěstím bylo to, že převládaly druhotné sangikské rody a skutečnou pohromou bylo, že v tomto dávném rasovém kotli ve značné míře chyběla jak modrá, tak i červená rasa; více původních sangikských rodů by značně přispělo ke zlepšení národu, který by tak mohl vytvořit ještě vyšší civilizaci. A tak nastala situace, kdy červený člověk ničil sám sebe v obou Amerikách, modrý člověk hledal dobrodružství v Evropě a raní potomci Adama (a většina pozdějších) projevovali malou touhu mísit se s tmavěji zbarvenými národy, ať již v Indii, Africe, nebo kdekoliv jinde.
79:2.4 Přibližně 15 000 let př.Kr. narůstající populace v Turkestánu a Iránu způsobila první opravdu rozsáhlý přesun Anditů směrem k Indii. Po dobu více než patnáct stoletích tyto vyšší národy přicházely přes horské oblasti Balúčistánu, rozšiřujíc se po údolích řek Indus a Ganga a pozvolna se posunujíc na jih do dekánské plošiny. Tento nával Anditů ze severozápadu vytlačil jižní a východní nižší národy do Barmy a jižní Číny, ale ne v takové míře, která by mohla zachránit nájezdníky od jejich vyhlazení.
79:2.5 To, že Indie nezískala nadvládu v Eurasii bylo z velké části způsobeno topografií; příval obyvatelstva ze severu jenom vtěsnal většinu lidí na jih do zmenšujícího se území dekánské plošiny, která byla ze všech stran obklopena mořem. Kdyby tam byly přilehlé země pro emigraci, tak by potom byly nižší národy vytlačeny do všech směrů a vyšší rody by vytvořily vyspělejší civilizaci.
79:2.6 A tak se stalo, že tito raní anditští dobyvatelé přistoupili k zoufalému pokusu zachovat svoji identitu a zastavit pohlcování své rasy stanovením přísných omezeních, týkajících se sňatků se členy odlišných rodů. Nicméně, k roku 10 000 př. Kr. Andité byli pohlceni, ale ohromné množství lidí bylo výrazně vylepšeno touto absorpcí.
79:2.7 Rasové míšení je vždy výhodné v tom, že podporuje mnohostrannost kultury a přispívá k progresivní civilizaci, ale jestliže převládají prvky nižších rodů, takové úspěchy nemají dlouhého trvání. Mnohojazyčná kultura se může zachovat jen tehdy, když se vyšší rody množí v bezpečném rozsahu oproti nižším. Neomezené rozmnožování nižších ras, současně se sníženým rozmnožováním vyšších, je jistou sebevraždou kulturní civilizace.
79:2.8 Kdyby bylo anditských dobyvatelů třikrát více než jich bylo, anebo kdyby vyhnali či zničili třetinu nejméně žádoucích smíšených obyvatel, ve kterých tekla oranžová, zelená a indigová krev, potom by se Indie stala jedním z hlavních světových center kulturní civilizace a nepochybně by přilákala více pozdějších migračních vln z Mezopotámie, které proudily do Turkestánu a odtud na sever do Evropy.
79:3.1 Směšování anditských dobyvatelů Indie s místním obyvatelstvem vedlo nakonec ke vzniku smíšeného národa, který se nazývá drávidský. První a čistokrevnější Drávidové měli obrovské vlohy pro kulturní tvorbu, která neustále slábla, tak jak postupně ochabovala anditská dědičnost. A to je to, co rozhodlo o zániku pučící civilizace Indie téměř před dvanácti tisíci lety. Ale dodání i malého množství krve Adama způsobilo výrazné urychlení sociálního rozvoje. Tato smíšená rasa ihned vytvořila nejvšestrannější civilizaci na zemi v té době.
79:3.2 Zanedlouho po dobytí Indie drávidští Andité ztratili své rasové a kulturní kontakty s Mezopotámií, ale pozdější vytvoření mořských a karavanních cest znovu obnovilo tato spojení. A za posledních deset tisíc let Indie nikdy úplně neztratila kontakt s Mezopotámií na západě a s Čínou na východě, ačkoliv horské hřebeny umožňovaly mnohem lepší styky se západem.
79:3.3 Vyspělá kultura a náboženské sklony národů Indie pocházejí z dob nadvlády Drávidů a z části kvůli skutečnosti, že do Indie přišel velký počet šétských kněží, a to jak v raných invazích Anditů, tak i v pozdější árijských vpádech. Nit monoteizmu táhnoucí se celou náboženskou historií Indie má tak svůj začátek v učení Adamitů ve druhé zahradě.
79:3.4 Již v letech 16 000 př. Kr. skupina sta šétských kněží přišla do Indie a velmi brzy se jim podařilo nábožensky dobýt západní polovinu tohoto mnohojazyčného národa. Ale jejich náboženství nemělo dlouhého trvání. Během pěti tisíc let jejich učení o Rajské Trojici přešlo do trojitého symbolu boha ohně.[2]
79:3.5 Ale po více než sedmi tisíci letech, až do konce migrování Anditů, náboženský stav obyvatel Indie byl oproti ostatnímu světu na mnohem vyšší úrovni. V tomto období Indie vypadala na to, že vytvoří vůdčí kulturní, náboženskou, filozofickou a průmyslovou civilizaci světa. A kdyby nepřišlo k úplnému pohlcení Anditů jižními národy, tento osud by se pravděpodobně uskutečnil.
79:3.6 Drávidská centra kultury se nacházela v údolích řek, především Indus a Gangy a v dekánské plošině podél tří velkých řek, tekoucích do moře přes horský hřeben Východních Ghats. Osídlení podél mořského pobřeží Západních Ghats dluží za svá významná postavení přímořským stykům se Sumerem.
79:3.7 Drávidové byli jedním z prvních národů stavějící města a kteří se zabývali ve velkém rozsahu vývozem a dovozem zboží, a to jak po souši, tak i po moři. Kolem roku 7000 př. Kr. velbloudí karavany pravidelně cestovaly do vzdálené Mezopotámie; drávidské loďstvo pronikalo podél pobřeží Arabského moře do sumerských měst v Perském zálivu a vydávalo se po vodách Bengálského zálivu až do Malajsie. Ze Sumeru tito mořeplavci a kupci přivezli abecedu a umění písma.
79:3.8 Tyto obchodní styky značnou měrou přispěly k dalšímu rozšíření různorodosti kosmopolitní kultury, výsledkem čehož byly rané výskyty mnohých výhod a dokonce i přepychu městského života. Když se později objevivši Árijci pronikli do Indie, nepoznali v drávidských národech své anditské bratrance pohlcené v sangikských rasách, ale našli tam opravdu vyspělou civilizaci. Navzdory biologickým nedostatkům, Drávidové založili hodnotnou civilizaci. Byla vhodně rozmístěna po celé Indii a na dekánské plošině přetrvala až do novodobých časů.
79:4.1 Druhé proniknutí Anditů do Indie byla invaze Árijců, která trvala téměř pět set let uprostřed třetího tisíciletí před Kristem. Tato migrace byla závěrečným hromadným odchodem Anditů ze svých domovů v Turkestánu.
79:4.2 Raná árijská centra byla roztroušena po severní polovině Indie, hlavně na severozápadě. Árijci nikdy nepokořili celou zemi a tato skutečnost jim později přinesla zkázu, protože jejich malý počet je dělal zranitelnými a byli pohlceni jižními Drávidy, kteří pak zachvátili celý poloostrov, kromě himalájských oblastí.
79:4.3 Árijci měli jen malý vliv na rasový vývoj v Indii, kromě severních oblastí. Na dekánské plošině byl jejich vliv spíše kulturní a náboženský nežli rasový. To, že si obyvatelé severní Indie uchovali více takzvané árijské krve, není pouze důsledkem jejich většího počtu v těchto oblastech, ale také proto, že byli posíleni pozdějšími dobyvateli, kupci a misionáři. Až do prvního století před Kristem trvalo nepřetržité pronikání árijské krve do Paňdžábu, přičemž poslední příliv se konal v době vojenských pochodů helénských národů.
79:4.4 V Gangské nížině se Árijci a Drávidové nakonec smísili a vytvořili vysoce vyspělou kulturu. Toto centrum bylo později posíleno následným příchodem severovýchodních přistěhovalců z Číny.
79:4.5 V různých dobách vzkvétaly v Indii četné typy společenských struktur─od polodemokratických systémů Árijců k despotickým a monarchickým formám vlády. Ale nejpříznačnějším rysem společnosti bylo přetrvávání mocných společenských kast, které byly vytvořeny Árijci ve snaze zachovat rasovou identitu. Tento propracovaný kastovní systém se zachoval až do dnešní doby.
79:4.6 Ze čtyř důležitých kast byly všechny, kromě první, založeny v marné snaze zabránit rasovému smíšení árijských dobyvatelů s jimi pokořenými nižšími rody. Ale vůdčí kasta, učitelé a kněží, pocházela z rodu Šétů; bráhmani dvacátého století po Kristu jsou přímými kulturními potomky kněžích druhé zahrady, ačkoliv jejich doktríny se značně liší od učení jejich proslulých předků.
79:4.7 Když Árijci přišli do Indie, přinesli si sebou svá pojetí o Božstvu, tak jak byla zachována v dlouho trvajících tradicích náboženství druhé zahrady. Ale bráhmanští kněží nikdy nedokázali odolat pohanské síle, která vznikla náhlým kontaktem s primitivními náboženstvími dekanské plošiny po rasovém vyhlazení Árijců. A proto velká většina populace upadla do područí zotročující pověrčivosti primitivních náboženstvích; a tak se stalo, že Indie nedokázala vytvořit vyspělou civilizaci, která se tady rýsovala v dřívějších dobách.
79:4.8 Duchovní probuzení v šestém století před Kristem nemělo v Indii dlouhého trvání a zaniklo ještě před mohamedánskou invazí. Ale jednoho dne se může objevit ještě větší Gautama, který povede celou Indii na cestě k živému Bohu a potom svět uvidí plody kulturních potenciálů univerzálního národa, tak dlouho otupělého omamujícím vlivem nepokrokové duchovní vize.
79:4.9 Kultura spočívá na biologickém základě, ale kasta samotná nemohla zachovat árijskou kulturu na věky, protože náboženství, opravdové náboženství, je nepostradatelným zdrojem té vyšší energie, která pohání člověka k vytvoření dokonalejší civilizace, založené na lidském bratrství.
79:5.1 Zatímco příběh o Indii je historií jejího pokoření Andity a jejich následného pohlcení staršími evolučními národy, vyprávění o východní Asii je přesněji řečeno o původních sangikských rasách, především o červené a žluté. Tyto dvě rasy z velké části unikly tomu smíšení s nehodnotnými neandrtálskými rody, které tak značně retardovalo modrou rasu v Evropě a tím si zachovaly kvalitní potenciál původního sangkiského typu.
79:5.2 Přestože raní neandrtálci byli roztroušeni po celém území Eurasie, východní křídlo bylo více kontaminováno nižšími živočišnými rysy. Tento poddruh člověka byl vytlačen na jih pátým ledovcem, tím stejným ledovým příkrovem, který tak dlouho bránil migraci Sangiků do východní Asie. A když se červený člověk přesunul kolem horských oblastí Indie na severovýchod, našel severovýchodní Asii bez těchto poddruhů člověka. Kmenová organizace červených ras vznikla dříve než u všech jiných národů a oni byli první, kdo se začal stěhovat z centra Sangiků ve střední Asii. Nižší neandrtálské rody byly zničeny, nebo vyhnány z pevniny pozdějšími migrujícími žlutými kmeny. Ale červená rasa měla nadvládu ve východní Asii po dobu téměř sto tisíc let předtím, než přišly žluté kmeny.
79:5.3 Před více než tři sta tisíci lety přišla z jihu do Číny hlavní část žluté rasy jako pobřežní kočovníci. S každým tisíciletím žluté národy pronikaly dále a dále do vnitrozemí, ale do kontaktu se svými migrujícími tibetskými bratry přišly až v poměrně nedávných dobách.
79:5.4 Růst populace přinutil, na sever se posunující žlutou rasu, aby začala pronikat do lovišť červeného člověka. Tento vpád, spojený s přirozeným rasovým nepřátelstvím, vyvrcholil ve válečný konflikt. Tak začal rozhodující boj o úrodné země východní Asie.
79:5.5 Příběh o tomto dlouhotrvajícím boji mezi červenou a žlutou rasou je eposem urantijské historie. Déle než dvě stě tisíc let vedly tyto dvě vyšší rasy mezi sebou krutou a nepolevující válku. V počátečních bojích byli obecně úspěšnější červení lidé a jejich jezdecké oddíly šířily zkázu mezi osídleními žlutého člověka. Ale žlutí lidé byli bystrými žáky válečného umění a velmi brzy prokazovali výraznou schopnost žít v míru se svými soukmenovci; Číňané byli první, kteří přišli na to, že v jednotě je síla. Mezi kmeny červené rasy pokračovaly bratrovražedné boje a netrvalo dlouho a začaly prohrávat jednu bitvu za druhou s agresivními a nelítostnými Číňany, kteří pokračovali ve svém neúprosném pochodu na sever.
79:5.6 Před sto tisíci lety měly zdecimované bojující kmeny červené rasy za zády ustupující poslední ledovec a když se objevila možnost přejít pozemní cestou přes Beringovu úžinu, tyto kmeny rychle opustily nehostinné břehy asijského kontinentu. Je to osmdesát pět tisíc let od doby, kdy poslední čistokrevní červení lidé odešli z Asie, ale dlouhý boj zanechal svůj genetický otisk na vítězné žluté rase. Severní čínské národy, společně se sibiřskými Andonity, se hodně smísily s červenými lidmi, což jim značně prospělo.
79:5.7 Vzhledem k tomu, že ze své asijské domoviny byli vykořeněni přibližně padesát tisíc let před příchodem Adama, severoameričtí Indiáni nikdy nepřišli do kontaktu ani s anditskými potomky Adama a Evy. V době migrování Anditů se čistokrevné červené rody rozšiřovaly po celé severní Americe jako kočovné kmeny lovců, kteří se v malém rozsahu věnovali i zemědělství. Tyto rasové a kulturní skupiny zůstaly od svého příchodu do obou Amerik téměř úplně izolovány od ostatního světa až do konce prvního tisíciletí po Kristu, kdy byly objeveny bílými rasami Evropy. Do té doby červení lidé severních kmenů spatřili pouze Eskymáky, majíc nejblíže k bílému člověku.
79:5.8 Červená a žlutá rasa jsou jedinými lidskými rody, které dosáhly vysokého stupně civilizace bez vlivu Anditů. Nejstarší kulturou amerických Indiánů bylo Onamonalontovo centrum v Kalifornii, ale to zmizelo již 35 000 let př. Kr. Později byly v Mexiku, Střední Americe a v horských oblastech Jižní Ameriky založeny mnohem déle trvající civilizace rasou, která byla převážně červená, ale měla značné množství žluté, oranžové a modré krve.
79:5.9 Tyto civilizace byly produktem evoluce sangikských ras, nehledě na to, že stopy anditské krve se objevily v Peru. S výjimkou Eskymáků v Severní Americe a malého počtu polynéských Anditů v Jižní Americe, se národy západní polokoule dostaly do kontaktu se zbytkem světa až na konci prvního tisíciletí po Kristu. V původním plánu Melkísedeka na vylepšení ras Urantie bylo stanoveno, že jeden milion čistokrevných potomků Adama se bude podílet na zlepšení amerických červených lidí.
79:6.1 Za nějakou dobu po rozšíření červeného člověka po celé Severní Americe, rozpínající se Číňané vytlačili Andonity z říčních údolí východní Asie na sever do Sibiře a na západ do Turkestánu, kde se měli brzy dostat do kontaktu s vyšší kulturou Anditů.
79:6.2 V Barmě a na indočínském poloostrově se indické a čínské kultury smísily a spojily, výsledkem čehož vzniklo v těchto oblastech několik po sobě jdoucích civilizací. Tady zmizelá zelená rasa setrvala ve větších proporcích, než kdekoliv jinde ve světě.
79:6.3 Mnoho různých ras obývalo ostrovy Tichého oceánu. Obecně, jižní a v tu dobu největší ostrovy, byly obývány národy, nesoucí v sobě velké procento zelené a indigové krve. Severní ostrovy byly v držení Andonitů a později na nich žily rasy, mající značný díl žluté a červené krve. Předkové japonského národa byli vytlačeni z pevniny až v době kolem roku 12 000 př. Kr., když byli vyhnáni k jižnímu pobřeží mohutnou expanzí severních čínských kmenů. Jejich konečný odchod nebyl ani tak příliš způsoben růstem populace, jako iniciativou jejich vůdce, kterého oni považovali za božskou osobnost.
79:6.4 Podobně jako národy Indie a Levantu, vítězné kmeny žlutého člověka založily svá raná centra na pobřeží a podél řek. V pozdějších dobách se pobřežním osídlením nedařilo dobře, protože stupňující se povodně a měnící se koryta řek učinily život měst v nížinách neudržitelným.
79:6.5 Před dvaceti tisíci lety předkové Číňanů vybudovali přes deset mocných center primitivní kultury a vzdělávání, především podél Žluté řeky a Jang-c´-tiangu. Tato centra začala být posilována trvalým přívalem vyšších smíšených národů ze Sinkiangu a Tibetu. Migrace z Tibetu do údolí k řece Jang-c´-tiang nebyla tak rozsáhlá jako na severu a také tibetská centra nebyla tak vyspělá jako centra v Tarimské pánvi. Ale oba směry přinesly určité množství anditské krve na východ k říčním osídlením.
79:6.6 Nadvláda dávné žluté rasy byla způsobena čtyřmi základními faktory:
79:6.7 1. Genetickým. Na rozdíl od svých modrých příbuzných v Evropě, jak červená, tak i žlutá rasa z velké části unikly smíšení s nižšími lidskými rody. Severní Číňané, kteří již byli posíleni malým množstvím vyšších červených a andonických rodů, měli následně prospěch z velkého přílivu anditské krve. V tomto ohledu se jižním Číňanům tak nedařilo a velmi dlouhou dobu dopláceli na míšení se zelenou rasou, zatímco později byli ještě více oslabeni v důsledku masového příchodu nižších národů, které byly vytlačeny z Indie invazí Drávidů a Anditů. A dnes v Číně existuje jednoznačný rozdíl mezi severními a jižními rasami.
79:6.8 2. Sociálním. Žlutá rasa velmi brzy poznala důležitost míru mezi sebou. Jejich vnitřní mírumilovnost natolik přispěla k nárůstu populace, že jejich civilizace se rozšířila mezi mnoho milionů lidí. Mezi lety 25 000 a 5 000 př. Kr. byla největší civilizace na Urantii ve střední a severní Číně. Žlutý člověk jako první dosáhl rasové soudržnosti─jako první vytvořil ve velkém rozsahu kulturní, sociální a politickou civilizaci.
79:6.9 Číňané 15. tisíciletí př. Kr. byli agresivními válečníky; je neoslabila přílišná úcta k minulosti a počtem necelých dvanácti milionů lidí vytvořili kompaktní skupinu, hovořící jedním jazykem. V tomto období vybudovali opravdový národ, mnohem více sjednocený a sourodý, než jejich politické svazy historické epochy.
79:6.10 3. Duchovním. V době anditských migrací Číňané patřili mezi nejduchovnější národy na zemi. Dlouhodobá oddanost uctívání Jedné Pravdy, prohlášená Singlangtonem, je udržovala vpředu před většinou jiných ras. Podnět progresivního a pokročilého náboženství je často rozhodujícím faktorem kulturního rozvoje; zatímco Indie ochabovala, tak Čína zvýšila náskok působením posilujícího podnětu náboženství, ve kterém pravda byla vtisknuta jako nejvyšší Božstvo.
79:6.11 Toto uctívání pravdy podněcovalo k bádání a nebojácnému zkoumání zákonů přírody a potenciálů lidstva. Ještě před šesti tisíci lety byli Číňané stále horlivými studenty a aktivními hledači pravdy.
79:6.12 4. Geografickým. Na západě je Čína chráněna horami a na východě Tichým oceánem. Pouze na severu je otevřená cesta pro útočné přepady, ale od dob červeného člověka do příchodu pozdějších potomků Anditů žádná agresivní rasa nežila na severu.
79:6.13 A kdyby nebylo horských překážek a pozdějšího úpadku v duchovní kultuře, žlutá rasa by nepochybně přilákala k sobě větší část anditských migrací z Turkestánu a nesporně by za krátkou dobu dominovala světové civilizaci.
79:7.1 Před přibližně patnácti tisíci roky velké množství Anditů přecházelo přes horský průsmyk Ti Tao a usazovalo se podél horního toku Žluté řeky mezi čínskými osadami provincie Gansu. Brzy pronikli na východ do Henanu, kde se nacházela nejvyspělejší osídlení. Polovina těch, kteří přicházeli ze západu, byli Andonité a druhá polovina Andité.
79:7.2 Severní centra kultury podél Žluté řeky byla vždy progresivnější než jižní osídlení na řece Jang-c´-tiang. V průběhu několika málo tisíciletích po příchodu i malého počtu těchto vyšších smrtelníků osídlení podél Žluté řeky zvýšila svůj náskok před vesnicemi Jang-c´-tiangu a značně přesáhla úroveň svých jižních bratrů, která se od té doby stále zachovává.
79:7.3 To se nestalo proto, že tam bylo hodně Anditů, ani proto, že jejich kultura byla tak vyspělá, ale rasové smíšení s nimi zplodilo všestrannější rody. Severní Číňané obdrželi jenom tolik anditské krve, aby se mírně stimulovaly jejich přirozeně schopné mysli, ale ne natolik, aby se v nich zažehla nepokojná a podnikavá zvídavost, která je tak charakteristická pro severní bílé rasy.
79:7.4 Toto limitované přidání anditské dědičnosti narušilo jen málo vnitřní vyrovnanost tohoto sangikského typu. Pozdější vlny Anditů přinesly s sebou některé kulturní pokroky Mezopotámie; toto platí především o posledních migračních vlnách ze západu. Andité značně vylepšili ekonomické a vzdělávací metody severních Číňanů; a přestože jejich vliv na náboženskou kulturu žluté rasy byl jen krátkodobý, jejich pozdější potomci přispěli velkou měrou k následnému duchovnímu probuzení. Anditské tradice krásy Edenu a Dalamatie určitě ovlivnily tradice Číny; v raných čínských legendách je „země bohů“ umístěna na západě.
79:7.5 Čínský národ začal stavět města a provozovat výrobu až po roku 10 000 př. Kr. se změnou klimatu v Turkestánu a příchodem pozdějších anditských přistěhovalců. Příliv této nové krve příliš nevylepšil civilizaci žlutého člověka, jako spíše stimuloval další a rychlý rozvoj skrytých tendencí vyšších čínských rodů. Od Henanu do Šen-si potenciály vyspělé civilizace začaly přinášet plody. Kovovýroba a všechny druhy řemesel vznikly v tomto období.
79:7.6 Podobnosti mezi některými dávnými čínskými a mezopotámskými metodami měření času, astronomie a řízení státu byly důsledkem obchodních vztahů mezi těmito dvěma, od sebe velmi vzdálenými, centry. Čínští kupci putovali po suchozemských cestách přes Turkestán do Mezopotámie ještě dokonce i v době Sumerů. A tento obchod nebyl jednostranný─údolí Eufratu mělo z něho stejný prospěch, jako národy Gangské nížiny. Ale klimatické změny a invaze kočovníků ve třetím tisíciletí před Kristem výrazně snížily rozsah obchodování na karavanských stezkách střední Asie.
79:8.1 Zatímco červený člověk trpěl v důsledku přílišného válčení, není úplně chybné říci, že rozvoj státnosti mezi Číňany byl zpožděn jejich důsledností při podrobování Asie. Číňané měli obrovský potenciál pro rasovou sounáležitost, ale ten se náležitě neprojevil, protože chyběl ten ustavičný podněcující stimul, jakým je stále přítomné nebezpečí agrese zvenčí.
79:8.2 Po úplném dobytí východní Asie se starověký vojenský stát postupně rozpadl─minulé války byly zapomenuty. Z epického boje s červenou rasou se uchovala pouze mlhavá vyprávění o dávném souboji s národy lučištníků. Číňané se rychle začali věnovat zemědělství, což ještě více zvýšilo jejich mírumilovné tendence, a to, že se zemědělstvím zabývala stále větší část obyvatelstva, také ještě přispělo k narůstajícímu mírumilovnému charakteru země.
79:8.3 Uvědomění si minulých úspěchů (v dnešní době poněkud oslabené), konzervatizmus převážně zemědělského národa a dobře vyvinutý rodinný život─to vše mělo vliv na zrození úcty pro předky a vyvrcholilo ve zvyk vzdávat takovou poctu lidem minulosti, že to hraničilo se zbožňováním. Velmi podobný postoj převládal mezi bílými rasami v Evropě po dobu asi pěti set let po rozpadu řecko-římské civilizace.
79:8.4 Víra v „Jednu Pravdu“ a její uctívání, jak je učil Singlangton, nikdy zcela úplně nevymřela a jak plynul čas, hledání nové a vyšší pravdy bylo zatlačeno do pozadí narůstající tendencí uctívat to, co již bylo vytvořeno[3]. Postupně se přirozené nadání čínské rasy pro poznávání neznámého odklonilo k uchovávání známého. A toto je příčina stagnace čínské rasy, která byla kdysi nejrychleji se rozvíjející civilizací světa.
79:8.5 Mezi rokem 4 000 a 500 př. Kr. bylo dokončeno politické znovusjednocení čínské rasy, ale v tu dobu již existovala kulturní jednota center na řekách Jang-c´-tiang a Žluté řece. Toto politické znovusjednocení pozdějších kmenových skupin neproběhlo bez konfliktů, ale společenské mínění se stavělo proti válce; zbožňování předků, rozšiřování dialektů a nedostatek nutnosti pro vojenské akce v průběhu mnoha tisíců let udělaly tento národ krajně mírumilovným.
79:8.6 Navzdory tomu, že perspektivy raného rozvoje pokročilého státu se nenaplnily, žlutá rasa dosáhla velkého pokroku v uskutečňování aktivit civilizace, především v oblastech zemědělství a zahradnictví. Řešení vodních problémů, kterým čelili zemědělci v Šen-si a Henanu, vyžadovala kolektivní součinnost. Podobné potíže se zavlažováním a ochranou půdy přispěly v nemalé míře k rozvoji vzájemné závislosti, což vedlo k upevnění míru mezi skupinami farmářů.
79:8.7 Časný rozvoj písma, společně se založením škol, značně přispěl k šíření vědomostí v takovém rozsahu, kterému se předtím nemohlo nic vyrovnat. Ale obtížný systém obrázkového písma omezil počet vzdělaných tříd, nehledě na raný objev tisku. A zejména rychle pokračoval proces sociální normalizace a dogmatizace nábožensko-filozofické sféry. Rozvoj náboženského uctívání předků se ještě více zkomplikoval záplavou pověr, týkajících se zbožňování přírody, ale některé pozůstatky pravého pojetí Boha zůstaly zachovány v uctívání vznešeného Šang-ti.
79:8.8 Velkou slabostí uctívání předků je to, že podporuje zpátečnickou filozofii. Jakkoliv rozumné může být sbírání moudrosti v minulosti, je pošetilé považovat minulost jako výhradní zdroj pravdy. Pravda je relativní a rozšiřuje se; pravda vždy žije v přítomnosti, dosahuje nového vyjádření v každé generaci lidí─a v každém lidském životě.
79:8.9 Velkou silou uctívání předků je hodnota, jakou takový postoj klade na rodinu. Udivující stabilita a stálost čínské kultury jsou důsledkem výsostného postavení rodiny, protože civilizace je přímo závislá na účinném fungování rodiny a v Číně rodina dosáhla takovou společenskou důležitost, dokonce i náboženský význam, kterého dosáhlo pouze jen několik málo jiných národů.
79:8.10 Silný příbuzenský vztah a oddanost rodině, vytvořený sílícím uctíváním předků, zaručil rozvoj silnějších rodinných vztahů a trvající rodinné skupiny, z nichž všechny podporovaly následující faktory pro zachování civilizace:
79:8.11 1. Zachování majetku a jmění.
79:8.12 2. Sdílení zkušeností více než jedné generace.
79:8.13 3. Účinné vzdělávání dětí v umění a vědách minulosti.
79:8.14 4. Rozvoj silného smyslu pro povinnost, zvýšení morálky a posílení etické vnímavosti.
79:8.15 Období formování čínské civilizace, začínajíc s příchodem Anditů, pokračovalo až k velkému etickému, morálnímu a polonáboženskému probuzení v šestém století před Kristem. A čínské tradice uchovávají mlhavé záznamy o evoluční minulosti. Přechod od matriarchátu k patriarchátu, organizování zemědělství, rozvoj architektury a začátky průmyslu─to všechno je vyprávěno tak, jak to šlo za sebou. A tento příběh zobrazuje, a s mnohem větší přesností než všechny ostatní podobné spisy, obraz pozoruhodného vzestupu čínského národa od barbarismu k vyspělému státu. Během této doby čínský národ urazil cestu od primitivní zemědělské společnosti k vyšší sociální organizaci, zahrnující města, řemeslnou výrobu, zpracování kovů, výměnný obchod, vládní systém, písmo, matematiku, umění, vědu a tisk.
79:8.16 A ta starověká civilizace čínské rasy přetrvala po staletí. Uplynulo téměř čtyřicet tisíc let od doby, kdy byly dosaženy první důležité pokroky v čínské kultuře a přestože mnohokráte přišel úpadek, civilizace synů Hana představuje nejlépe ze všech ostatních nejucelenější obraz plynulého vývoje až do dvacátého století. Bílé rasy dosáhly vysokého stupně rozvoje v technice a náboženství, ale nikdy nepřekonaly Číňany v oddanosti k rodině, skupinové etice a osobní morálce.
79:8.17 Tato starověká kultura značně přispěla k lidskému štěstí; miliony lidských bytostí žilo a zemřelo, požehnáno jejími vymoženostmi. Po staletí tato význačná civilizace spočívala na vavřínech minulosti, ale již nyní se znovu probouzí, aby uviděla nově transcendentní cíle smrtelné existence a opět se pustila do neutuchajícího boje za nekonečný progres.
79:8.18 [Představeno archandělem Nebadonu.]