© 2019 Nadace Urantia
| Kapitola 97. Vývoj představ o Bohu mezi Hebrejci |
Index
Více verzí |
Kapitola 99. Sociální problémy náboženství |
98:0.1 MELKÍSEDEKOVO učení se dostalo do Evropy mnoha různými cestami, ale hlavní cesta vedla přes Egypt a do západní filozofie bylo začleněno až poté, kdy bylo důkladně pořečtěno a později pokřesťanštěno. Ideály západního světa pocházely v zásadě od Sokrata a jeho pozdější náboženskou filozofií se stalo učení Ježíše, pozměněné a upravené v procesu vývoje západní filozofie a náboženství, což pak všechno kulminovalo do křesťanské církve.
98:0.2 Po velmi dlouhou dobu šálemští misionáři vykonávali v Evropě své aktivity a postupně se stali součástí mnoha kultů a rituálních skupin, které periodicky vznikaly. Mezi ty, kteří udržovali učení Šálemu v jeho nejčistější formě, je nutno zmínit kyniky. Tito kazatelé víry v Boha a důvěry k němu ještě působili v Evropě v době Římského impéria v prvním století po Kristu a byli později začleněni do nově vznikajícího křesťanského náboženství.
98:0.3 Hodně šálemského učení bylo po Evropě rozšířeno židovskými žoldáckými vojáky, kteří se zúčastnili mnoha vojenských bitev v západním světě. V dávných dobách byli Židé proslulí jak pro svoji vojenskou udatnost, tak pro teologické zvláštnosti.
98:0.4 Základní doktrín řecké filozofie, židovské teologie a křesťanské etiky byly v podstatě odrazem dávného učení Melkísedeka.
98:1.1 Šálemští misionáři by mohli vybudovat u Řeků mocnou náboženskou strukturu, kdyby nebylo jejich přísného výkladu své vlastní přísahy vysvěcení, slibu zavedeného Machiventou, který zakazuje organizování uzavřené náboženské obce za účelem uctívání a který vyžaduje od každého učitele, aby nikdy nepůsobil jako kněz, nikdy nevzal odměnu za náboženskou službu, pouze jídlo, oblečení a ubytování. Když Melkísedekovi učitelé pronikli do před-helénského Řecka, našli národ, který ještě udržoval tradice Adamsona a Anditů, ale tato učení byla do značné míry znehodnocena teoriemi a vírami podřazených otroků, kteří byli přiváženi k řeckým břehům ve stále vzrůstajících počtech. Toto znehodnocení způsobilo návrat k primitivnímu animismu s krvavými obřady, přičemž nižší třídy dokonce udělaly slavnostní obřad z poprav odsouzených kriminálníků.
98:1.2 Počáteční vliv šálemských učitelů byl téměř úplně zničen takzvanou árijskou invazí z jižní Evropy a Východu. Tito helénští nájezdníci sebou přinesli antropomorfické koncepce Boha, podobné těm, které jejich árijští druhové zanesli do Indie. Toto zavlečení bylo začátkem evoluce řecké rodiny bohů a bohyň. Toto nové náboženství byl částečně založeno na kultech přicházejících helénských barbarů, ale mělo v sobě také podíl z mýtů starších obyvatel Řecka.
98:1.3 Helénští Řekové nalezli svět Středozemního moře z velké části dominován kultem matky a oni těmto národům vnutili svého člověka-boha, Dia-Zeus, který se již stal, podobně jako Jahve mezi henoteistickými Semity, hlavou celého řeckého panteonu podřízených bohů. A Řekové mohli časem dosáhnout skutečného monoteizmu v koncepci Dia, kdyby nectili nadkontrolu Osudu. Bůh konečné hodnoty musí sám být arbitrem údělu a tvůrcem osudu.
98:1.4 V důsledku těchto faktorů se brzy v náboženské evoluci vyvinula populární víra v lehkovážné bohy hory Olymp, kteří byli více lidští než božští a bohové, které inteligentní Řekové nebrali příliš vážně. Oni tato božstva svého vlastního vytvoření ani příliš nemilovali a ani se jich moc nebáli. Měli patriotické a nacionální cítění pro Dia a jeho rodinu pololidí a polobohů, ale téměř si jich nevážili a neuctívali je.
98:1.5 Heléni byli tak nasyceni doktrínami dávných šálemských učitelů, zaměřených proti kněžským praktikám, že v Řecku nikdy nevzniklo žádné kněžství významné důležitosti. Dokonce vytváření obrazů bohů se stalo spíše uměleckou tvorbou, než věcí uctívání.
98:1.6 Olympští bohové představují typický příklad antropomorfismu. Ale řecká mytologie byla více estetické než etická. Řecké náboženství bylo přínosem v tom, že zobrazilo vesmír řízený božskou skupinou. Ale řecké mravy, etika a filozofie brzy daleko převýšily představy o bohu a tato nerovnováha mezi intelektuálním a duchovním růstem byla pro Řecko stejně tak nebezpečná, jako se to projevilo v Indii.
98:2.1 Málo uctívané a povrchní náboženství nemůže přetrvat, obzvlášť když nemá žádné kněžstvo, aby podporovalo jeho formy a naplnilo srdce věřících strachem a úctou. Olympské náboženství neslibovalo spasení a ani neuhasilo duchovní žízeň svých věřících; proto bylo odsouzeno k zaniknutí. Za tisíc let od svého vzniku téměř úplně zmizelo a Řekové zůstali bez národního náboženství, protože bohové Olympu ztratili vliv na jejich vyspělejší mysli.
98:2.2 Taková byla situace, když v průběhu šestého století před Kristem Východ a Levanta zažívaly obrození duchovní uvědomění a nové probuzení k uznání monoteizmu. Ale Západ se tohoto nového vývoje nezúčastnil; ani Evropa, ani severní Afrika se příliš nepodílely na této náboženské renesanci. Nicméně, Řekov, prodělávali pozoruhodný intelektuální rozvoj. Začínali zvládat strach a tudíž již nehledali náboženství jako protijed před ním, ale nepochopili, že opravdové náboženství je lékem na hlad duše, duchovní neklid a morální beznaděj. Oni se snažili najít útěchu duše v hlubokém myšlení─filozofii a metafyzice. Přešli od rozjímání o sebezachování─spasení─k seberealizaci a sebepoznání.
98:2.3 Rigorózním myšlením se Řekové snažili dosáhnout takového povědomí bezpečnosti, které by jim sloužilo jako náhrada za víru ve věčný život, ale vůbec se jim to nepodařilo. Pouze ti vzdělanější členové vyšších tříd helénských národů dokázali toto nové učení pochopit; prostí potomci otroků předchozích generací neměli schopnost pro přijetí této nové náhrady za náboženství.
98:2.4 Filozofové opovrhovali všemi formami uctívání, ačkoliv prakticky všichni se volně drželi dávné víry v šálemskou doktrínu „Inteligence vesmíru“, „ideu Boha“ a „Velkého Zdroje“. A to natolik, že řečtí filozofové uznávali božské a nadkonečné, oni byli opravdu monoteističtí; oni celé té galaxii bohů a bohyň Olympu věnovali malou pozornost.
98:2.5 Řečtí poetové pátého a šestého století, především Pindaros, usilovali o reformu řeckého náboženství. Povznesli jeho ideály, ale byli více umělci než náboženskými reformátory. Nedokázali vytvořit metodu pro pěstování a uchovávání vyšších ideálů.
98:2.6 Xenofanés učil o jednom Bohu, ale jeho koncepce božskosti byla příliš panteistická, aby se stala osobním Otcem smrtelného člověka. Anaxagorás byl badatel, až na to, že uznával Prvopříčinu─Počáteční Mysl. Jeho následovníci, Platón a Sokrates, učili o tom, že ctnost je vědění; dobrota je zdraví duše; že je lepší utrpět nespravedlnost než být z ní obviněn, že je špatné odplácet zlo zlem a že bohové jsou moudří a dobří. Jejich hlavními ctnostmi byly: moudrost, odvaha, ukázněnost a spravedlnost.
98:2.7 Evoluce náboženské filozofie u helénských a hebrejských národů poskytuje kontrastní ilustraci působení církve jako instituce při utváření kulturního progresu. V Palestině bylo lidské myšlení tak ovládáno kněžími a určováno písmem svatým, že filozofie a estetika byly zcela pohlceny náboženstvím a morálkou. V Řecku, kde téměř neexistovali kněží a „posvátné knihy“, byla lidské mysl svobodná a nespoutaná, výsledkem čehož byl překvapující rozvoj hlubokého myšlení. Ale náboženství, jako osobní zkušenost, nedokázalo udržet krok s intelektuálním zkoumáním podstaty a reality kosmu.
98:2.8 V Řecku byla víra podřízena myšlení; v Palestině bylo myšlení podřízeno víře. Síla křesťanství ve značné míře spočívá v tom, že si hodně vypůjčilo z hebrejské morálky a řeckého myšlení.
98:2.9 V Palestině se náboženské dogma stalo natolik vyhraněným, že ohrozilo svůj další rozvoj; v Řecku se lidské myšlení stalo natolik abstraktním, že koncepce Boha se rozplynula do lehké mlhy panteistické spekulace ne zcela nepodobné neosobní Nekonečnosti bráhmanských filozofů.
98:2.10 Ale prostí lidé té doby nebyli schopni pochopit, a ani je to příliš nezajímalo, řeckou filozofii seberealizace a abstraktního Božstva; oni spíše vyžadovali příslib spasení, spolu s osobním Bohem, který vyslyší jejich motlitby. Oni vyháněli filozofy, pronásledovali zbytky šálemského kultu─obě doktríny se natolik promísily, že připravily půdu pro nesmírný pád do bláznivých orgií tajemných kultů, které se potom šířily v zemích Středomoří. Eleusínské mystické obřady vznikaly v duchu olympského panteonu jako řecká verze uctívání plodnosti; uctívání Dionýsa jako boha rostlinstva vzkvétalo; nejlepším z kultů bylo orfické bratrstvo, jehož morální kázání a sliby spasení si získaly mnoho přívrženců.
98:2.11 Celé Řecko se zapojilo do těchto nových metod dosažení spasení, které se vyznačovaly emocionálními a vášnivými rituály. Žádný národ nikdy nedosáhl takových vrcholů umělecké filozofie v tak krátkém čase; žádný národ nikdy nevytvořil tak vyspělý systém etiky prakticky bez Božstva a zcela prost slibu lidského spasení; žádný národ se nikdy neponořil tak rychle, hluboce a divoce do takových hlubin intelektuální stagnace, mravní zkázy a duchovní chudoby jako tito Řekové, když se vrhli do zběsilého víru tajemných kultů.
98:2.12 Náboženství vydrželo dlouhou dobu bez filozofické podpory, ale jen málo filozofů přetrvalo delší dobu bez nějakého ztotožnění s náboženstvím. Filozofie je pro náboženství to, čím je nápad pro čin. Ale ideální stav pro lidstvo je ten, kdy filozofie, náboženství a věda jsou skloubeny do smysluplné sounáležitosti společným působením moudrosti, víry a poznání.
98:3.1 Pozdější náboženství latinských národů se vyvinulo z dřívějších forem uctívání rodinných bohů do kmenového zbožňování boha války Marse a bylo proto přirozené, že mělo spíše politický charakter, než tomu bylo u intelektuálních systémů Řeků a Bráhmanů, nebo duchovnějších náboženstvích několika jiných národů.
98:3.2 V době velké renesance monoteizmu Melkísedekova evangelia v průběhu šestého století před Kristem velmi málo šálemských misionářů proniklo do Itálie a ti, kteří se tam dostali, nebyli schopni překonat vliv rapidně se šířícího etruského kněžstva s jeho novou galaxií bohů a chrámů, což všechno vedlo k vytvoření organizovaného římského státního náboženství.Toto náboženství latinských kmenů nebylo povrchní a prodejné jako to řecké a ani nebylo přísné a tyranické jako to hebrejské; z větší části se skládalo z dodržování prostých forem chování, přísah a zákazů.
98:3.3 Obrovský vliv na římské náboženství měl rozsáhlý dovoz kultury z Řecka. Postupně většina olympských bohů byla přesazena a začleněna do latinského panteonu. Řekové dlouhou dobu uctívali oheň rodinného krbu─ bohyní krbu byla panna Hestie; římskou bohyní domu byla Vesta. Zeus se stal Jupiterem, Afrodité Venuší a tak podobně tomu bylo se všemi olympskými božstvy.
98:3.4 Náboženské posvěcení římských jinochů bylo důvodem pro jejich slavnostní zasvěcení do služby státu. Přísahy a vstup do občanství byly ve skutečnosti náboženskými obřady. Latinské národy udržovaly chrámy, oltáře a svatyně a v době krizových situací se radili s věštci. Uchovávali kosti hrdinů a později kosti křesťanských svatých.
98:3.5 Tato obřadní a neemocionální forma pseudonáboženského patriotismu byla odsouzena k zániku, stejně tak, jako vysoce intelektuální a umělecké uctívání Řeků podlehlo vášnivému a hluboce emocionálnímu uctívání mysterijních kultů. Největším z těchto pustošivých kultů bylo mysterijní náboženství sekty Boží Matky, která v té době měla své hlavní sídlo přesně na tom místě, kde nyní v Římě stojí kostel svatého Petra.
98:3.6 Vznikající římský stát byl vítězný politicky, ale na druhou stranu byl ovládnut kulty, rituály, mystérii a koncepcemi Boha, pocházející z Egypta, Řecka a Levanty. Tyto dovezené kulty pokračovaly ve svém rozkvětu po celém římském státě až do doby vlády Augusta, který, čistě z politických a občanských důvodů, učinil heroický a do určité míry úspěšný pokus zničit mysterijní kulty a obnovit dřívější politické náboženství.
98:3.7 Jeden z knězů státního náboženství řekl Augustovi o dávných snahách šálemských učitelů šířit učení o jediném Bohu, konečném Božstvu, řídícím všechny nadpřirozené bytosti. Tato idea se natolik císaře zmocnila, že vystavěl mnoho chrámů, nádherně je vybavil krásnými obrazy, reorganizoval státní kněžstvo, obnovil státní náboženství a sám se jmenoval výkonným vysokým knězem všech a jako císař neváhal se prohlásit za nejvyššího boha.
98:3.8 Během života Augusta jeho nové náboženství vzkvétalo a bylo dodržováno na celém území impéria s výjimkou Palestiny, domova Židů. A tato éra lidských bohů pokračovala až do doby, kdy oficiální římské náboženství mělo přes dvě dvacítky sebejmenovaných lidských božstev, z nichž všichni si připisovali zázračné narození a další nadlidské vlastnosti.
98:3.9 Poslední baštou zmenšující se skupiny šálemských věřících byla snaha horlivé skupiny kazatelů, Kyniků, kteří vyzývali Římany, aby upustili od svých divokých a nesmyslných náboženských rituálů a vrátili se k formě uctívání, ztělesňující evangelium Melkísedeka v jeho pozměněné a znečištěné podobě, která byla zapříčiněna kontaktem s filozofií Řeků. Ale lidé obecně Kyniky nepřijali; dali přednost ponoření se do rituálů mystérií, které nejenom že nabízely naději na osobní spasení, ale také uspokojovaly touhu po rozptýlení, vzrušení a pobavení.
98:4.1 Většina národů řecko-římského světa, ztrativši svoje primitivní rodinné a státní náboženství a neschopna či neochotna pochopit smysl řecké filozofie, obrátila svoji pozornost k okázalým a emocionálním kultům z Egypta a Levanty. Prostí lidé toužili po slibu spasení─náboženskou útěchu dnes a zaručenou naději na nesmrtelnost po smrti.
98:4.2 Tři mysterijní kulty, které se staly nejvíce populárními, byly:
98:4.3 1. Frygický kult Kybely a jejího syna Attise.
98:4.4 2. Egyptský kult Osirise a jeho matky Isis.
98:4.5 3. Iránský kult uctívání Mithry jako spasitele a vykupitele hříšného lidstva.
98:4.6 Frygické a egyptské mystérie učily, že boží syn (Attis a Osiris) prožil smrt a byl vzkříšen božskou silou a také, že každý člověk, přijatý do mysterijního kultu a který uctivě oslaví výročí smrti a vzkříšení boha, se tímto stane podílníkem jeho božské podstaty a jeho nesmrtelnosti.
98:4.7 Frygické rituály byly velkolepé, ale odporné; jejich krvavé slavnosti ukazují na to, jak zvrhlými a primitivními se tyto levantské mystéria staly. Nejposvátnějším dnem byl Černý Pátek, „den krve“, oslavující sebevraždu Attise. Po třídenním oslavování oběti a smrti Attise se slavnost změnila ve veselí na počest jeho vzkříšení.
98:4.8 Rituály uctívání Isisi a Osirise byly kultivovanější a působivější, než ty frygického kultu. Tento egyptský rituál byl vytvořen kolem legendy starého boha Nilu, boha, který zemřel a byl vzkříšen, což byla koncepce odvozená z pozorování každoročního se opakujícího zastavení růstu rostlin, následované jarním oživením všech živých rostlin. Nepříčetné oslavy těchto mysterijních kultů a orgie při jejich obřadech, které měly přivést k „extázi“ poznání božskosti, měly někdy odporný charakter.
98:5.1 Časem frygické a egyptské kulty ustoupily před největším ze všech mysterijních kultů─uctívání Mithry. Kult Mithry zapůsobil na široké vrstvy lidí a postupně nahradil oba své předchůdce. Mithraismus se rozšířil po celém římském impériu prostřednictvím římských legií, rekrutovaných v Levantě, kde toto náboženství bylo v oblibě a legionáři si tuto víru nesli sebou kamkoliv šli. A tento nový náboženský rituál byl velkým pokrokem oproti dřívějším mysterijním kultům.
98:5.2 Kult Mithry vznikl v Iránu a dlouho dobu existoval ve své domovině navzdory vojenské opozice ze strany stoupenců Zoroastera. V době, kdy se mithraismus dostal do Říma, byl již výrazně vylepšen mnohým učením Zoroastera. Bylo to především skrze kult Mithry, že Zoroasterovo náboženství ovlivnilo později se objevši křesťanství.
98:5.3 Kult Mithry zobrazoval válečného boha, který povstal z velkého skály, vykonával hrdinské činy a údery svých šípů způsoboval vytrysknutí vodního pramene ze skály. Tento kult vyprávěl o potopě, při které se zachránil jeden člověk ve speciálně postavené lodi a o poslední večeři, kterou měl Mithra s bohem-sluncem předtím, než vystoupil na nebesa. Tento bůh-slunce, Sol Invictus, byla degenerovaná koncepce božstva Ahura Mazda ze zoroastrismu. Mithra byl vnímán jako žijící bůh-slunce, vítěz v boji s bohem temnoty. A jako uznání za jeho zabití mystického posvátného býka byl učiněn nesmrtelným, povýšen do stavu prostředníka mezi lidskou rasou a nebeskými bohy.
98:5.4 Stoupenci tohoto kultu vykonávali své obřady v jeskyních a na jiných tajných místech, zpívajíc chorály, mumlajíc kouzla, pojídajíc maso obětovaných zvířat a popíjejíc krev. Obřady konali třikrát denně a jednou týdně v den boha-slunce měli speciální slavnost a největší oslavou ze všech byla roční slavnost na počest Mithry, dvacátého pátého prosince. Oni věřili, že účast na slavnosti zajistí věčný život a okamžitě po smrti odejdou do lůna Mithry, kde v blaženosti počkají na soudný den. V soudný den Mithra otevře svým nebeským klíčem bránu Ráje, kam budou přijati věrní věřící, načež všichni nepokřtění, jak živí, tak i mrtví, budou zničeni po návratu Mithry na zem. Tento kult učil, že když člověk zemře, předstoupí před Mithru pro vynesení rozsudku a když nastane konec světa, Mithra povolá všechny mrtvé z jejich hrobů k poslednímu soudu. Hříšníci shoří v ohni a čestní budou věčně vládnout společně s Mithrou.
98:5.5 Zpočátku to bylo náboženství pouze pro muže a existovalo sedm různých řádů, do kterých byli věřící postupně přijímáni. Později manželky a dcery věřících byly vpuštěny do chrámů Velké Matky, které sousedily s chrámy Mithry. Ženský kult představoval směs mithraistického rituálu a obřadů frygického kultu Kybely, matky Attise.
98:6.1 Před příchodem mysterijních kultů a křesťanství osobní náboženství jako samostatná instituce téměř neexistovala v civilizovaných zemích severní Afriky a Evropy; byla to spíše rodinná, městská-státní a imperiální záležitost. Helénští Řekové nikdy nevyvinuli centralizovaný systém uctívání; jejich rituály byly lokální; oni neměli žádné kněžstvo a žádnou „svatou knihu“. Hodně podobně jako u Římanů, jejich náboženské instituce postrádaly mocnou hnací sílu, schopnou uchovat vyšší morální a duchovní hodnoty. I když je pravdou, že institucionalizování náboženství obvykle odvede pozornost od duchovních hodnot, je také skutečností, že žádné náboženství doposud nepřežilo bez pomoci institucionalizované organizace určitého stupně, většího či menšího.
98:6.2 Proto západní náboženství upadalo až do dnů Skeptiků, Kyniků, Epikúrovců a Stoiků, ale především do doby velkého soutěžení mezi mithraismem a novým náboženstvím─Pavlovým křesťanstvím.
98:6.3 V průběhu třetího století po Kristu se mithraistské a křesťanské církve velmi podobaly projevem a charakterem svého rituálu. Většinou se tyto rituály odehrávaly v podzemí a oba kulty měly oltáře, jejichž pozadí různými způsoby zobrazovalo utrpení spasitele, který přinesl spasení hříšné lidské rase.
98:6.4 Bylo zvykem, že uctívatelé mithraismu při vstupu do chrámu namáčeli prsty do svaté vody. A vzhledem k tomu, že v některých oblastech bylí mnozí, kteří ve stejnou dobu patřili k oběma náboženstvím, přenesli tento zvyk do většiny křesťanských kostelů v okolí Říma. Obě náboženství používala křest a pojídala posvátný chléb a pila víno. Mezi mithraismem a křesťanstvím byl, kromě odlišnosti charakterů Mithry a Ježíše, jeden velký rozdíl v tom, že jedno podporovalo militarismus, zatímco druhé bylo krajně mírumilovné. Tolerance mithraismu k ostatním náboženstvím (s výjimkou pozdějšího křesťanství) vedla k jeho konečné záhubě. Ale rozhodujícím faktorem v soupeření těchto dvou náboženstvích bylo úplné přijetí žen do společenství křesťanské víry.
98:6.5 Posléze formální křesťanská víra ovládla západní svět. Řecká filozofie dodala koncepce etických hodnot; mithraismus rituál uctívání a křesťanství, jako takové, způsob zachování morálních a sociálních hodnot.
98:7.1 Syn Tvořitel se nevtělil do lidského těla a neposkytl sám sebe lidskému rodu Urantie proto, aby usmířil rozhněvaného Boha, ale proto, aby přivedl celé lidstvo k poznání Otcovy lásky a k uvědomění si svého synovství s Bohem. Ostatně, také velký obhájce doktríny vykoupení si částečně uvědomil tuto pravdu, protože prohlásil, že „Bůh v Kristu usmířil svět se sebou“[1].
98:7.2 Otázka vzniku a šíření křesťanského náboženství není předmětem této kapitoly. Postačí říci, že je vytvořeno kolem osoby Ježíše Nazaretského, do lidského těla vtěleného Syna Michaela Nebadonského, známého na Urantii jako Kristus, ten pomazaný. Křesťanství se rozšířilo po celé Levantě a Západě následovníky tohoto Galilejce a jejich misionářské zapálení se vyrovnalo tomu, jaké měli jejich proslulí předchůdci, šétští a šálemští kazatelé, stejně jako jejich svědomití asijští současníci, učitelé buddhismu.
98:7.3 Křesťanské náboženství, jako systém víry Urantie, vzniklo prostřednictvím slučováním následujících učeních, vlivů, vír, kultů a osobitých individuálních postojů:
98:7.4 1. Učeními Melkísedeka, která jsou základním faktorem ve všech náboženstvích Západu a Východu, vzniknuvši v posledních čtyřech tisíciletích.
98:7.5 2. Hebrejským systémem morálky, etiky, teologie a víry v Prozřetelnost a v nejvyššího Jahveho.
98:7.6 3. Učením zoroastrismu o boji mezi kosmickým dobrem a zlem, které zanechalo své stopy jak v judaismu, tak i mithraismu. Prostřednictvím dlouhodobého kontaktu, doprovázejícího soupeření mezi mithraismem a křesťanstvím, doktríny iránského proroka se staly mocným faktorem v určování teologické a filozofické normy a struktury dogmat, principů a kosmologie helénských a latinských verzí učení Ježíše.
98:7.7 4. Mysterijními kulty, především mithraismem, ale také uctíváním Velké Matky ve frygickém kultu. Dokonce legendy o narození Ježíše na Urantii byly zabarveny římskou verzí zázračného narození iránského spasitele-hrdiny Mithry, jehož příchodu na zem byla svědkem malá skupina pastýřů, kteří byli o této nastávající události informováni anděly a přinesli mu dary.
98:7.8 5. Historickým faktem lidského života Jóšui ben Josefa, reálné existence Ježíše Nazaretského jako proslaveného Krista, Božího Syna.
98:7.9 6. Osobním názorem Pavla z Tarsu. A je nutno poznamenat, že v době jeho dospívání byl v Tarsu mithraismus dominantním náboženstvím. Pavel nemohl předpokládat, že jeho dobře míněné dopisy svým konvertitům budou jednoho dne považovány pozdějšími křesťany za „slovo Boží“. Takoví učitelé s dobrým úmyslem nesmějí být obviňováni za to, že jejich spisy byly použity pozdějšími nástupci.
98:7.10 7. Filozofickým myšlením helénských národů, od Alexandrie a Antiochie přes Řecko do Syrakus a Říma. Filozofie Řeků byla ve větší harmonii s Pavlovou verzí křesťanství, než s jakýmkoliv jiným současným náboženským systémem a stala se důležitým faktorem pro úspěch křesťanství na Západě. Řecké filozofie, spolu s teologií Pavla, do těchto dob tvoří základy evropské etiky.
98:7.11 S mírou svého pronikání na Západ původní učení Ježíše byla pozápadštěna a jak se stala západním, začala ztrácet svůj všeobecný potenciál přitažlivosti pro všechny rasy a druhy lidí. Dnešní křesťanství se stalo náboženstvím dobře přizpůsobeným sociálním, ekonomickým a politickým mravům bílých ras. Již dávno přestalo být náboženstvím Ježíše, ačkoliv stále ještě statečně zobrazuje nádherné náboženství o Ježíši těm jedincům, kteří se upřímně snaží jít cestou jeho učení. Ono oslavuje Ježíše jako Krista, pomazaného Mesiáše, přicházejícího od Boha, ale z velké části zapomnělo osobní evangelium Učitele: otcovství Boha a univerzální bratrství všech lidí.
98:7.12 Toto je dlouhý příběh o učeních Machiventy Melkísedeka na Urantii. Uběhlo již téměř čtyři tisíce let od doby, kdy se tento záchranný Syn Nebadonu poskytl Urantii a během té doby učení „kněze El Elyona, Nejsvrchovanějšího Boha“ proniklo ke všem rasám a národům[2]. Machiventa byl úspěšný v dosažení účelu svého neobvyklého poskytnutí; když se Michael připravoval na příchod na Urantii, v srdcích mužů a žen již existovala představa o Bohu, stejná představa o Bohu, která se neustále znovu rozhořívá v živé duchovní zkušenosti různorodých dětí Vesmírného Otce v jejich poutavém dočasném životě na kroužících planetách prostoru.
98:7.13 [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
| Kapitola 97. Vývoj představ o Bohu mezi Hebrejci |
Index
Více verzí |
Kapitola 99. Sociální problémy náboženství |