© 2019 Nadace Urantia
189:0.1 BRZY po pohřbení Ježíše toho pátečního odpoledne představený archandělů Nebadonu, v tu dobu přítomný na Urantii, svolal svoji radu vzkříšení spících tvorů vlastní vůle a začali projednávat případnou metodu vzkříšení Ježíše. Tito svolaní synové lokálního vesmíru, tvorové Michaela, to dělali na svoji vlastní zodpovědnost; Gabriel je nesvolal. Kolem půlnoci dospěli k závěru, že tvor nemůže udělat nic pro to, aby umožnil vzkříšení Tvořitele. Byli připraveni přijmout radu Gabriela, který jim řekl, že jelikož Michael „položil svůj život o své vlastní svobodné vůli, má také moc ho opět nabýt podle svého vlastního uvážení[1].“ Krátce po skončení této rady archandělů, Nositelů Života a jejich různých pomocníků pro obnovení tvora a vytvoření morontiální formy, Osobní Ladič Ježíše, pod jehož přímým velením byla shromážděná nebeská armáda, pobývající v tu dobu na Urantii, oslovil zneklidněné čekající pozorovatele slovy:
189:0.2 „Nikdo z vás nemůže nic udělat na pomoc vašemu Tvořiteli-otci v jeho návratu k životu. Jako smrtelná bytost obydleného světa poznal smrt; jako Vládce vesmíru stále žije. To, co sledujete, je smrtelný přechod Ježíše Nazaretského ze života v těle do života v morontii. Přechod ducha tohoto Ježíše byl ukončen v tom okamžiku, když jsem se já oddělil od jeho osobnosti a stal se vaším dočasným představeným. Váš Tvořitel-otec se rozhodl projít celou zkušeností svých smrtelných tvorů─od narození na materiálních světech přes přirozenou smrt a vzkříšení v morontii do stavu skutečného duchovního bytí. Brzy se stanete svědky jedné z fází této zkušenosti, ale nemůžete se jí zúčastnit. Ty věci, které normálně děláte pro tvory, nemůžete udělat pro Tvořitele. Syn Tvořitel má v sobě schopnost poskytnout sebe sama do podoby jakéhokoliv ze svých stvořených synů; má v sobě schopnost položit svůj pozoruhodný život a znovu vstát z mrtvých; a tu schopnost má v důsledku přímého příkazu Rajského Otce─a já vím o čem mluvím[2].
189:0.3 Po těchto slovech Osobního Ladiče se všech zmocnila úzkost z očekávání, od Gabriela až k nejnižším cherubímům. Viděli smrtelné tělo Ježíše v hrobce; pozorovali znaky vesmírné aktivity svého milovaného; a nerozumějíc takovým jevům, trpělivě čekali na další vývoj.
¶ 1. MORONTIÁLNÍ PŘECHOD
189:1.1 Ve dvě hodiny čtyřicet pět minut v noci ze soboty na neděli Rajská komise vzkříšení, sestávající se ze sedmi nejmenovaných osobností Ráje, dorazila na místo a okamžitě se rozmístila v hrobce. Deset minut před třetí hodinou silné vibrace propojených materiálních a morontiálních aktivit začaly vycházet z Josefovy nové hrobky a dvě minuty po třetí hodině tohoto nedělního rána, 9. dubna, roku 30 n.l. vzkříšená morontiální forma a osobnost Ježíše Nazaretského vyšla z hrobky.
189:1.2 Když vzkříšený Ježíš vystoupil ze své pohřební hrobky, netknuté a zabalené ve lněných plátnech materiální tělo, ve kterém žil a pracoval na zemi po dobu téměř třiceti šesti let, stále ještě leželo ve výklenku hrobky tak, jak tam bylo položeno Josefem a jeho druhy v pátek odpoledne. Ani kamenem před vchodem hrobky nebylo vůbec hnuto; Pilátova pečeť byla neporušena; vojáci byli stále na stráži. Chrámová stráž svůj post neopustila; římská stráž byla o půlnoci vyměněna. Žádný z těchto strážců netušil, že předmět jejich hlídkování již přešel do nové, vyšší formy bytí a že tělo, které hlídali, byl nyní odložený obal, který neměl již žádnou spojitost s vysvobozenou a vzkříšenou morontiální osobností Ježíše.
189:1.3 Lidstvo nedokáže stále pochopit, že ve všem co je osobní, hmota je kostrou morontie a že to i to druhé jsou odraženými stíny duchovní reality. Jak dlouho to bude ještě trvat, než se začnete dívat na čas jako na pohyblivý obraz věčnosti a prostoru, jako na prchavý stín Rajských realit?
189:1.4 Pokud můžeme soudit, žádný tvor tohoto vesmíru a žádná osobnost z jiného vesmíru neměli nic co do činění s tímto morontiálním vzkříšením Ježíše Nazaretského. V pátek položil svůj život jako smrtelník světa; v neděli ráno si ho vzal zpět jako morontiální bytost soustavy Satania v Norlatiadeku. Je toho tolik kolem vzkříšení Ježíše, čemu my nerozumíme. Ale víme, že se to stalo tak, jak jsme řekli a přibližně v době, kterou jsme uvedli. Můžeme také zaznamenat, že všechny známé jevy, spojené s tímto morontiálním přechodem či morontiálním vzkříšením, proběhly právě v této nové Josefově hrobce, kde smrtelné materiální ostatky Ježíše ležely zabalené v pohřebních plátnech.
189:1.5 My víme, že žádný tvor lokálního vesmíru se nezúčastnil tohoto morontiálního probuzení. Viděli jsme sedm osobností Ráje vstoupit do hrobky, ale neviděli jsme je dělat nic ve spojení s probuzením Učitele. Jakmile se Ježíš objevil vedle Gabriela, hned nad hrobkou, sedm osobností z Ráje dalo signál, že chtějí okamžitě odletět na Uversu.
189:1.6 My bychom chtěli jednou provždy vysvětlit způsob vzkříšení Ježíše těmito následujícími prohlášeními:
189:1.7 1. Jeho materiální, neboli fyzické tělo, nebylo součástí vzkříšené osobnosti. Když Ježíš vyšel z hrobky, jeho tělo zůstalo neporušené uvnitř ve výklenku. Vyšel z pohřební hrobky aniž by se pohnuly kameny před vchodem a bez porušení pečetě Piláta.
189:1.8 2. Nevyšel z hrobky jako duch, ani jako Michael Nebadonský; neobjevil se v podobě Tvořitele-Vládce jakou měl před svou inkarnací ve smrtelném těle na Urantii.
189:1.9 3. Ježíš vyšel z hrobky Josefa v té samé podobě morontiálních osobností, které se objeví jako morontiální vzestupné bytosti v sálech vzkříšení prvního obytného světa tohoto lokálního systému Satania. A přítomnost Michaelova památníku uprostřed obrovského nádvoří sálů vzkříšení prvního obytného světa nás vede k domněnce, že vzkříšení Učitele na Urantii bylo provedeno právě zde, na prvním světě soustavy obytných světů.
189:1.10 První věc, kterou Ježíš udělal po vystoupení z hrobky, bylo setkání s Gabrielem, se kterým se pozdravil a dal mu pokyn pokračovat ve výkonném řízení vesmírných záležitostí pod vedením Immanuela a potom požádal představeného Melkísedeků, aby předal jeho bratrské pozdravy Immanuelovi. Poté se obrátil na Nejsvrchovanějšího Edentie s tím, aby požádal Věčně Moudré o potvrzení jeho smrtelného přechodu; a obracejíc se k morontiálním skupinám sedmi obytných světů, tady shromážděných, aby pozdravily a přivítaly svého Tvořitele jako tvora svého řádu, Ježíš pronesl první posmrtná slova. Morontiální Ježíš řekl: „Završivši svůj život v těle, chci tady ještě krátkou dobu zůstat v přechodné formě, abych mohl plněji poznat život mých vzestupných tvorů a více odhalit vůli mého Otce v Ráji.
189:1.11 Když takto promluvil, dal pokyn Osobnímu Ladiči a všechny inteligentní bytosti vesmíru, shromážděné na Urantii, aby byly svědky vzkříšení, byly ihned odeslány ke svým příslušným úkolům ve vesmíru.
189:1.12 Ježíš potom začal navazovat spojení na morontiální úrovni, během kterého ho, jako tvora, seznámili s požadavky tohoto krátkého života, který se rozhodl prožít na Urantii. Toto uvedení do morontiálního světa si vyžádalo přes hodinu pozemského času a bylo dvakrát přerušeno jeho přáním navázat kontakt se svými bývalými druhy v těle, až přijdou z Jerusalema a s úžasem budou hledět do prázdné hrobky a objeví tam to, co budou považovat za důkaz jeho vzkříšení.
189:1.13 Smrtelný přechod Ježíše─morontiální vzkříšení Syna Člověka─je nyní dokončeno. Učitel začal získávat zkušenost jako osobnost v přechodném stavu mezi materiální a duchovní úrovní. A on toto všechno udělal díky své vlastní vnitřní schopnosti; žádná jiná osobnost mu v tom nepomáhala. Nyní je morontiálním Ježíšem a ve chvíli, kdy začíná tento morontiální život, materiální tělo, jeho fyzické tělo, leží neporušené v hrobce. Vojáci jsou stále ještě na stráži a pečeť místodržitele kolem kamenů zůstává neporušena.
¶ 2. MATERIÁLNÍ TĚLO JEŽÍŠE
189:2.1 Ve tři hodiny a deset minut, když se vzkříšený Ježíš přivítal se zde shromážděnými morontiálními osobnostmi ze sedmi obytných světů Satanie, představený archandělů─andělů vzkříšení─se obrátil na Gabriela a požádal ho o smrtelné tělo Ježíše. Představený archandělů řekl: „My se nemůžeme podílet na morontiálním vzkříšení, které je součástí zkušenosti Michaela, našeho vládce, při poskytnutí sebe samého, ale chtěli bychom si vzít jeho smrtelné ostatky pro okamžité rozložení. Nenavrhujeme naši metodu dematerializace; pouze chceme použít proces zrychleného času. Už stačí, že jsme viděli našeho Vládce žít a zemřít na Urantii; nechť je nespočet nebeských bytostí ušetřen vzpomínky na dlouhý pohled na pomalu se rozkládající lidské tělo Tvořitele a Udržovatele vesmíru. Jménem nebeských inteligentních bytostí celého Nebadonu žádám o příkaz, který svěří do mé péče smrtelné tělo Ježíše Nazaretského a zplnomocní nás, abychom ho okamžitě rozložili.“
189:2.2 A když se Gabriel poradil se starším Nejsvrchovanějším Edentie, představeným archandělů, mluvící za armádu nebeských bytostí, dostal povolení naložit s fyzickými ostatky Ježíše tak, jak to on považuje za nutné.
189:2.3 Když žádosti představeného archandělů bylo vyhověno, ten povolal na pomoc velký počet svých druhů a také početnou armádu zástupců všech řádů nebeských osobností a potom, za pomoci midbytostí Urantie, převzal Ježíšovo fyzické tělo. Toto mrtvé tělo bylo čistě materiálním výtvorem; bylo fyzické a hmotné; nemohlo být odstraněno z hrobky tak, jak vzkříšená morontiální forma mohla uniknout ze zapečetěné hrobky. S podporou určitých pomocných morontiálních osobností se může morontiální forma jednou stát duchem, nereagujícím na běžnou hmotu, zatímco jindy se může stát viditelnou se schopností navázat kontakt s materiálním bytostmi, takovými, jakou jsou smrtelníci daného světa.
189:2.4 Když se připravovali odstranit Ježíšovo tělo z hrobky, aby ho důstojně a úctyhodně prakticky v mžiku rozložili, sekundárním midbytostem Urantie bylo nařízeno odvalit kameny od vchodu hrobky. Větší z těchto dvou kamenů byl kulatého tvaru, značně se podobající mlýnskému kamenu a pohyboval se v drážce vytesané ve skále, aby se mohl posunovat tam a zpět při otvírání a uzavírání hrobky. Když hlídkující židovští strážci a římští vojáci v nejasném ranním světle uviděli, jak se tento obrovský kámen odsunuje od vchodu hrobky, očividně sám od sebe─bez jakýchkoli viditelných příčin, objasňujících takový pohyb─zachvátil je velký strach a v panice utekli pryč[3][4]. Tito židé utekli nejdříve do svých domovů a později šli do chrámu oznámit svému veliteli co se stalo. Římští vojáci utekli do pevnosti Antonia a nahlásili svůj zážitek svému setníkovi, jakmile přišel do služby.
189:2.5 Židovští vůdcové začali své podlé dílo zbavit se Ježíše nabídkou úplatků zrádnému Jidášovi a teď, postaveni před tuto trapnou situaci, tak namísto přemýšlení o potrestání strážců, kteří opustili své stanoviště, rozhodli se podplatit své strážce a římské vojáky[5]. Zaplatili každému z těchto dvaceti mužů obnos peněz a přikázali jim říkat všem lidem: „Když jsme v noci spali, přepadli nás jeho učedníci a ukradli jeho tělo.“ A židovští vůdcové svatě přísahali těmto vojákům, že je budou bránit před Pilátem, jestli místodržitel by se někdy dozvěděl, že přijali úplatek.
189:2.6 Křesťanské víra ve vzkříšení Ježíše byla vždy založena na faktu „prázdné hrobky“. Je skutečně faktem, že hrobka byla prázdná, ale to není pravda o vzkříšení. Je pravda, že když přišli první věřící, hrobka byla prázdná, a tento fakt, spojený s nepochybným vzkříšením Učitele, vedl ke vzniku nepravdivého učení o tom, že materiální a smrtelné tělo Ježíše vstalo z hrobky. Pravda, mající co do činění s duchovními realitami a věčnými hodnotami, nemůže být vždy sestavena z kombinace zřejmých faktů. I když jednotlivá fakta mohou být materiálně pravdivá, to neznamená, že vytvoření skupiny faktů musí nezbytně vést k pravdivým duchovním úsudkům.
189:2.7 Hrobka Josefa byla prázdná ne v důsledku toho, že Ježíšovo tělo bylo obnoveno, nebo vzkříšeno, ale v důsledku toho, že armáda nebeských bytostí dostala povolení provést mimořádný a unikátní rozklad těla─navrácení „prachu k prachu“ bez vlivu časového prodlení a bez působení běžných a viditelných procesů rozkladu mrtvého těla a hnití hmoty[6].
189:2.8 Smrtelné tělesné ostatky Ježíše prodělaly stejný přirozený proces rozkladu částic, kterým procházejí všechna lidská těla na zemi, s výjimkou toho, že v aspektu času byl tento přirozený způsob rozkladu nesmírně urychlen a zrychlen natolik, že se to stalo prakticky okamžitě.
189:2.9 Pravdivé důkazy vzkříšení Michaela jsou ve své podstatě duchovními, navzdory tomu, že tato tvrzení jsou podepřena svědectvím mnoha smrtelníků tohoto světa, kteří potkali, poznali a hovořili se vzkříšeným morontiálním Učitelem. Předtím, než s konečnou platností opustil Urantii, stal se součástí osobní zkušenosti téměř jednoho tisíce lidí.
¶ 3. EPOCHÁLNÍ VZKŘÍŠENÍ
189:3.1 V toto nedělní ráno, krátce po půl páté, Gabriel povolal k sobě archanděly a byl připraven oznámit univerzální vzkříšení, završující adamickou epochu na Urantii. Když obrovská armáda serafů a cherubů, zúčastněných na této významné události, byla seřazena do patřičného seskupení, morontiální Michael se objevil před Gabrielem a řekl: „Jelikož můj Otec má život v sobě, dal ho svému Synovi, aby ho měl také v sobě. Přestože jsem ještě s plnou platností nepřevzal vládu ve vesmíru, toto dobrovolně přijaté omezení mně v žádném případě nebrání poskytnout život mým spícím synům; nechť započne vyhlášení účastníků planetárního vzkříšení[7].
189:3.2 Poté okruh archandělů začal poprvé působit na Urantii. Gabriel a armáda archandělů se přemístili na místo duchovní polarity planety; a když Gabriel dal znamení, na prvním ze soustavy obytných světů zazněl jeho hlas: „Dle příkazu Michaela, mrtví urantijci této epochy─vstaňte!“ Nato se všichni spasení členové lidských ras Urantie, upadnuvši do spánku od doby Adama a kteří ještě nebyli postaveni před soud, objevili v síních vzkříšení obytného světa, připraveni k přijetí morontiální podoby a v okamžiku serafové a jejich druhové byli připraveni na odjezd na obytné světy. Obyčejně tito serafští strážci, kterým byla svěřena péče o tyto přeživši smrtelníky, jsou přítomni ve chvíli jejich probuzení v sálech vzkříšení obytných světů, ale v tu dobu byli na tomto světě kvůli zde nezbytné přítomnosti Gabriela ve spojení s morontiálním vzkříšením Ježíše.
189:3.3 Přestože nespočet jedinců, majících serafské strážce a také ti, kteří dosáhli potřebný progres, nezbytný pro nabytí duchovní osobnosti, pokračovali do obytných světů v průběhu epoch po Adamovi a Evě a ačkoliv od těch dob se uskutečnilo mnoho mimořádných a tisíciletých vzkříšeních synů Urantie, toto vyhlášení bylo třetím, neboli úplným epochálním vzkříšením. První se uskutečnilo v době příchodu Planetárního Prince, druhé za časů Adama a toto, třetí, se uskutečnilo na počest morontiálního vzkříšení─smrtelného přechodu─Ježíše Nazaretského.
189:3.4 Když signál k zahájení planetárního vzkříšení obdržel představený archandělů, Osobní Ladič Syna Člověka předal své vedení nad shromážděnými nebeskými armádami na Urantii a vrátil tyto syny lokálního vesmíru zpět pod velení jejich jednotlivých velitelů. A když to udělal, odcestoval do Salvingtonu, aby zaregistroval u Immanuela fakt dokončení smrtelného přechodu Michaela. A hned za ním následovaly všechny nebeské bytosti, které nebyly již více nutné na Urantii. Ale Gabriel na Urantii zůstal s morontiálním Ježíšem.
189:3.5 Toto je popis událostí, spojených se vzkříšením Ježíše, tak jak byly viděny těmi, kteří byli svědky toho, co se opravdu stalo a kteří nebyli limitováni či omezeni lidským viděním.
¶ 4. OBJEVENÍ PRÁZDNÉ HROBKY
189:4.1 Jak se blížíme k době vzkříšení Ježíše v toto časné nedělní ráno, je nutno připomenout, že deset apoštolů pobývalo v domě Eliáše Marka a jeho ženy Marie, kde spali v horním pokoji, ležící na stejných křeslech, na kterých spočívali během poslední večeře se svým Učitelem. V to nedělní ráno tam byli všichni, kromě Tomáše. Tomáš s nimi strávil jen několik minut pozdě v noci v sobotu, kdy se poprvé všichni znovu sešli, ale pohled na apoštoly, spolu s myšlenkou na to, co se stalo Ježíšovi, bylo pro něho příliš moc. Podíval se na své druhy a ihned odešel z pokoje. Šel do domu Šimona v Betfage, kde měl v úmyslu truchlit nad svým soužením v naprosté samotě. Trpěli všichni apoštolové, ale ani ne tak kvůli pochybnostem či beznaději, ale kvůli strachu, lítosti a zahanbení.
189:4.2 V domě Nikodéma se sešlo společně s Davidem Zebedeem a Josefem z Arimatie asi dvanáct či patnáct nejvýznačnějších jerusalemských učedníků Ježíše. V domě Josefa z Arimatie bylo kolem patnácti až dvaceti vůdčích věřících žen. Kromě těchto žen nebyl v Josefově domě nebyl nikdo jiný.. Celou sobotu a celý večer po skončení šábesu zůstaly pospolu a nikam neodešly, takže nevěděly o vojenské stráži u hrobky a také nevěděly o tom, že před vchod byl přivalen druhý kámen a že na oba kameny byla připevněna pečeť Piláta.
189:4.3 Krátce před třetí hodinou tohoto nedělního rána, když se na východu začaly objevovat první znaky nového dne, pět z těchto žen se vydalo k hrobce Ježíše[8]. Nesly sebou velké množství speciálního oleje na balzamování a spoustu lněných pláten. Chystaly se pečlivěji provést naolejování mrtvého Ježíšova těla a důkladněji ho zabalit do nových obinadel.
189:4.4 Na tuto misi pomazat Ježíšovo tělo se vydaly tyto ženy: Marie Magdalena, Marie─matka dvojčat Alfeusových, Salome─matka bratrů Zebedeových, Jana─manželka Chuzy a Zuzana─dcera Ezry z Alexandrie.
189:4.5 Bylo kolem půl čtvrté, když těchto pět žen, obtěžkaných olejovými mastmi, přišlo k prázdné hrobce. Když vyšly z damašské brány, potkaly skupinu utíkajících vojáků do města, kteří byli zachváceni panikou a strachem bez sebe. Kvůli nim se ženy na několik minut zastavily, ale když se pak již nic nedělo, pokračovaly v cestě.
189:4.6 Velmi je překvapilo, když uviděly, že kámen je od vchodu hrobky odvalen, poněvadž si na cestě sem mezi sebou říkaly: „Kdo nám pomůže odvalit kámen?“ Položily na zem svá břemena a začaly se ve strachu a s nesmírným údivem dívat jedna na druhou[9]. Jak tam stály, chvějíc se strachem, Marie Magdalena sebrala odvahu, obešla menší kámen a odvážila se vejít do otevřené hrobky[10]. Tato Josefova hrobka byla v jeho zahradě ve svahu na východní straně cesty a byla také vchodem obrácena na východ. V tuto hodinu nového dne bylo již dostatek světla na to, aby se Marie mohla podívat dovnitř do místa, kde bylo položeno Učitelovo tělo a bylo vidět, že tam není[11]. Ve výklenku, kam byl Ježíš položen, Marie viděla jenom složený kus látky na místě, kde spočívala jeho hlava a obinadla, kterými byl obvázán, ležela netknuta na kamenném výklenku ve stejném tvaru, v jakém byla předtím, než nebeské bytosti odstranily tělo. Pokrývající plátno leželo dole u paty pohřebního výklenku.
189:4.7 Marie zůstala stát chvíli u vchodu do hrobky (zpočátku dovnitř dobře neviděla) a když potom uviděla, že Ježíšovo tělo tam není a na jeho místě jsou jenom pohřební plátna, zděšeně a úzkostně vykřikla. Všechny ženy byly krajně rozrušeny; byly nervózní již od chvíle, kdy u městské brány potkaly panicky prchající vojáky a když uslyšely zděšený výkřik Marie, zachvátil je strach a utekly. A nezastavily se až doběhly k damašské bráně. Tam si Jana uvědomila, že Marii opustily; zastavila své družky a vrátily se zpátky k hrobce.
189:4.8 Když se k ní přiblížily, vyděšená Magdalena, která dostala ještě větší strach, když vyšla z hrobky a její družky tam nebyly, se teď k nim rozběhla a vzrušeně volala: „On tam není─oni ho odnesli pryč!“ A vedla je zpátky k hrobce, do které všechny vstoupily a uviděly, že je prázdná.
189:4.9 Potom se všech pět žen posadilo na kámen vedle vchodu a probíralo vzniklou situaci. Ony si ještě neuvědomily, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Celou sobotu byly jenom spolu a myslely si, že tělo bylo přeneseno na jiné pohřební místo. Ale když přišly k takovému vyřešení svého dilema, nebyly schopny si vysvětlit pečlivé uspořádání pohřebních pláten; jak tělo mohlo být odneseno, když obinadla, ve kterých bylo zabaleno, ležela na svém místě a očividně netknuta na úložném výklenku?
189:4.10 Když tam tyto ženy seděly v těchto časných hodinách budící ho se nového dne, spatřily nedaleko od nich tichou a nehybnou neznámou postavu. Na okamžik se opět vyděsily, ale Marie Magdalena se k ní rozběhla v domnění, že to může být hlídač zahrady a zeptala se ho: „Kam jste odnesli Učitele? Kde jste ho uložili? Řekni nám to, abychom si ho mohli vzít.“ Když neznámý Marii neodpověděl, začala plakat. Tehdy k nim Ježíš promluvil slovy: „Koho hledáte?“ Marie řekla: „Hledáme Ježíše, který byl pochován v Josefově hrobce, ale není tam. Ty nevíš, kam ho odnesli?“ Nato Ježíš odpověděl: „Neřekl vám tento Ježíš ještě v Galileji, že zemře, ale znovu vstane?“ Tato slova ženy zarazila, ale Učitel byl natolik změněn a stál k nim zády v nejasném světle, takže ho ještě nepoznaly. Když uvažovaly nad jeho slovy, obrátil se k Magdaleně a ji známým hlasem řekl: „Marie.“ A když Magdalena uslyšela to slovo, naplněné dobře známým soucitem a laskavostí, poznala, že to byl hlas Učitele[12]. Utíkala k němu, aby mu poklekla u nohou a přitom volala: „Můj Pane, můj Učiteli!“ A všechny ostatní ženy také poznaly, že ten, který před nimi stojí, je Učitel ve zvelebené podobě a také rychle před ním padly na kolena.
189:4.11 Lidské oči mohly vidět morontiální podobu Ježíše díky speciálnímu zásahu transformátorů energie a midbytostí ve spojení s určitými morontiálními bytostmi, které v tu dobu Ježíše doprovázely.
189:4.12 Když se Marie chystala obejmout nohy Ježíše, ten řekl: „Nedotýkej se mne, neboť nejsem ten, jakého jsi mne znala v těle. V této podobě s vámi tady ještě zůstanu nějakou dobu předtím, než vystoupím k Otci. Ale teď jděte všechny a povězte mým apoštolům─a Petrovi─že jsem vstal z mrtvých a že jste se mnou mluvily[13].“
189:4.13 Poté, až se otřesené ženy vzpamatovaly z tohoto velkého překvapení, spěchaly zpět do města a do domu Marka Eliáše, kde povyprávěly deseti apoštolům všechno, co se jim přihodilo[14][15]. Ale apoštolové jim nevěřili[16]. Zpočátku si mysleli, že ženy měly vidění, ale když Marie Magdalena opakovala slova, která jim Ježíš řekl a když Petr uslyšel své jméno, vyběhl z horního pokoje a spěchal k hrobce, aby se na vlastní oči přesvědčil. Jan mu utíkal v patách.
189:4.14 Ženy znovu opakovaly svůj zážitek o rozhovoru s Ježíšem ostatním apoštolům, ale ti jim stále odmítali věřit; a sami se nešli přesvědčit o těchto slovech, jak to udělali Petr a Jan.
¶ 5. PETR A JAN U HROBKY
189:5.1 Jak ti dva apoštolové pádili na Golgotu a k Josefově hrobce, Petrovy myšlenky se střídavě měnily ve strach a naději; bál se potkat Učitele, ale slova o tom, že Ježíš se o něm jmenovitě zmínil, mu dávala naději. Napůl předpokládal, že Ježíš je skutečně naživu; vzpomněl si na jeho slib, že vstane na třetí den. Zvláštní je, že od ukřižování si na tento slib vzpomněl až v této chvíli, kdy utíkal Jerusalemem směrem na sever. Když Jan utíkal z města, v jeho duši se vířila radost a naděje. Byl napůl přesvědčen o tom, že ženy opravdu viděly vzkříšeného Učitele.
189:5.2 Jan, vzhledem k tomu, že byl mladší než Petr, ho předběhl a u hrobky byl jako první. Zůstal stát u vchodu, začal si hrobku prohlížet a viděl, že všechno je tak, jak to Marie popsala[17]. Za chvíli přiběhl Petr a když vstoupil, viděl také prázdnou hrobku s tak zvláštně složenými pohřebními plátny[18]. A když Petr vyšel ven, Jan vešel rovněž dovnitř a uviděl všechno na vlastní oči. Potom se posadili na kámen, aby přemýšleli o významu toho, co viděli a slyšeli. Sedíc u hrobky, přemítali ve svých myslích o všem, co jim bylo o Ježíšovi řečeno, ale nedokázali plně pochopit, co se stalo.
189:5.3 Petr se zpočátku domníval, že hrobka byla vykradena, že nepřátelé ukradli tělo, možná podplatili strážce. Ale Jan usoudil, že kdyby tělo bylo ukradeno, těžko by hrobka byla ponechána v takovém pořádku a také položil otázku, jak je možné, že obinadla zůstala na místě a očividně netknuta. A tak se oba znovu vrátili do hrobky pečlivě si prohlédnout pohřební plátna. Když podruhé vyšli z hrobky ven, uviděli tam u vchodu plačící Marii Magdalenu, která se sem mezitím vrátila. Marie šla za apoštoly s vírou, že Ježíš vstal z mrtvých, ale když všichni apoštolové ji odmítli uvěřit, velmi ji to sklíčilo a zarmoutilo. Chtěla se vrátit k hrobce, kde si myslela, že slyšela známý hlas Ježíše.
189:5.4 Marie zůstala u hrobky i po odchodu Petra a Jana a po chvíli se opět před ní objevil Učitel a řekl: „Nepochybuj; měj odvahu věřit tomu, co jsi viděla a slyšela[19]. Jdi zpátky za apoštoly a znovu jim řekni, že jsem vstal z mrtvých a že se jim zjevím a že brzy, jak jsem slíbil, půjdu před nimi do Galileje[20].“
189:5.5 Marie se spěšně vrátila do domu Marka a řekla apoštolům, že opět mluvila s Ježíšem, ale oni ji zase nevěřili. Ale když se vrátili Petr a Jan, apoštolové přestali se svými posměšky a přepadl je strach a obavy.
¶ Reference
- ↑ Ježíš položil svůj život: Jan 10:17-18.
- ↑ Má moc položit a zvednout život: Jan 10:17-18.
- ↑ Kámen odvalen: Mt 28:2-4.
- ↑ Dopad na stráže: Mt 28:11.
- ↑ Podplácení stráží: Mt 28:12-15.
- ↑ Prázdný hrob: Mt 28:6; Mk 16:6; Lk 24:3; Jan 20:3-8.
- ↑ Dispenzační vzkříšení: Mt 27:52-53; Jan 5:25-29.
- ↑ Ženy přistupují k hrobu: Mt 28:1; Mk 16:1-2; Lk 24:1; Jan 20:1a.
- ↑ Překvapení nad odvaleným kamenem: Mt 28:2; Mk 16:3-4; Lk 24:2; Jan 20:1b.
- ↑ Vstoupil do hrobu: Mk 16:5a; Lk 24:3a.
- ↑ Najít prázdný hrob: Mt 28:6; Mk 16:6; Lk 24:3b.
- ↑ Zjevení ženám: Mt 28:1-6,9; Mk 16:1-6,8; Lk 24:1-10; Jan 20:13-16.
- ↑ Jdi a řekni to apoštolům: Lk 24:10; Jan 20:17-18. Jděte to říct apoštolům a Petrovi: Mt 28:7-8,10; Mk 16:7.
- ↑ Řekněte to ženám: Mt 28:8; Jan 20:2,18.
- ↑ Ženy vyprávějí, ale nikdo jim nevěří: Mk 16:8,10-11; Lk 24:9-11.
- ↑ Petr a Jan běží ke hrobu: Jan 20:2-4,6a.
- ↑ Prázdný hrob: Lk 24:12b; Jan 20:3-8.
- ↑ Petr vstupuje do hrobu: Lk 24:12.
- ↑ Ježíš se zjevil Marii: Jan 20:11-18.
- ↑ Kristus vstal z mrtvých, jdi do Galileje: Mt 28:7,10; Mk 16:7.