© 2019 Nadace Urantia
177:0.1 KDYŽ Ježíš a apoštolové nebyli vytíženi učením lidí, měli ve zvyku každou středu odpočívat. V tuto středu snídali poněkud později než obvykle a táborem se neslo hrozivé mlčení; velmi málo se mluvilo i během první poloviny této snídaně. Nakonec promluvil Ježíš: „Chtěl bych, abyste si dnes odpočinuli. V klidu se zamyslete nad vším tím, co se odehrálo od doby našeho příchodu do Jerusalema a přemýšlejte o tom, co se brzy stane. O tom, co jsem vám tak jasně řekl. Dbejte na to, aby pravda zůstávala ve vašich životech a abyste každým dnem rostli v ušlechtilosti.
177:0.2 Po snídani Ježíš oznámil Ondřejovi, že se chystá na jeden den odejít a navrhl, aby apoštolům bylo dovoleno strávit den podle jejich vlastního uvážení, ale s jednou podmínkou─za žádných okolností nesmějí jít do Jerusalema.
177:0.3 Když byl Ježíš připraven odejít sám do hor, oslovil ho David Zebedeus: „Učiteli, ty dobře víš, že farizejové a vládcové usilují o tvoji smrt a ty se přesto chystáš odejít sám do hor. Udělat to, je velmi nerozumné; já proto pošlu s tebou tři mé muže, kteří jsou dobře vycvičeni na to, aby na tebe dávali pozor a nic se ti nestalo.“ Ježíš se podíval na ty tři plně ozbrojené a statné Galilejce a Davidovi řekl: „Myslíš to dobře, ale chybuješ v tom, že nedokážeš pochopit, že Syn Člověka nepotřebuje nikoho, aby ho bránil. Nikdo na mne nevztáhne ruku až do té doby, dokud já nebudu připraven položit svůj život v souladu s vůlí mého Otce. Tito muži mne nemusí doprovázet. Já chci jít sám, abych mohl rozmlouvat s Otcem.“
177:0.4 Po těchto jeho slovech David a jeho ozbrojení strážci odešli; ale když se Ježíš začal vzdalovat, Jan Marek k němu přiběhl s malým košíkem jídla a pití a nabídl mu, že jestli se chystá být pryč celý den, mohl by dostat hlad. Učitel se na Jana usmál a natáhl ruku, aby si košík vzal.
¶ 1. JEDEN DEN SÁM S BOHEM
177:1.1 Když už se Ježíš chystal vzít košík z Petrovy ruky, mladík odvážně řekl: „Ale, Učiteli, může se stát, že položíš košík na zem, abys ses modlil a pak na něj zapomeneš. Kromě toho, jestli mně dovolíš jít s tebou a nést jídlo, budeš mít víc volnosti k modlitbě a já slibuji mlčet. Nepoložím ti ani jednu otázku a budu střežit košík, když ty odejdeš do ústraní se modlit.“
177:1.2 Během pronášení těchto slov, jejichž smělost překvapila některé z poblíž stojících lidí, Jan odhodlaně stále košík držel. Tak tam stáli, Jan a Ježíš, držíc oba košík. Vzápětí ho Ježíš pustil, podíval se na mladíka a řekl: „Poněvadž celým svým srdcem toužíš jít se mnou, nebude ti to odepřeno. Půjdeme spolu a dobře si popovídáme. Můžeš mně položit jakoukoliv otázku, která ti přijde na mysl a jeden druhého posílíme a utěšíme. Ty můžeš nést košík jako první a když se unavíš, já ti pomůžu. Pojď, jdeme.“
177:1.3 V ten večer se Ježíš vrátil do tábora až po západu slunce. Učitel strávil tento svůj poslední klidný den na zemi povídáním s tímto po pravdě toužícím mladíkem a rozmlouváním se svým Rajským Otcem. Tato událost se stala známou na nebesích jako „den, který mladík strávil s Bohem v horách.“ Navždy bude tato příhoda příkladem ochoty Tvořitele přátelit se s tvorem. Také mladík, jestli touha jeho srdce je silná, může vzbudit pozornost Boha vesmíru a těšit se z jeho láskyplné společnosti─skutečně prožít nezapomenutelné nadšení z celodenního pobytu o samotě s Bohem v horách. A právě takovou byla unikátní zkušenost Jana Marka v tu středu v horách Judeji.
177:1.4 Ježíš mluvil s Janem hodně, debatujíc o věcech tohoto světa a toho příštího. Jan řekl Ježíšovi o tom, jak moc lituje toho, že byl příliš mladý na to, aby se mohl stát jedním z apoštolů a vyjádřil velký vděk, že mu bylo dovoleno zůstat s nimi od jejich prvního kázání u brodu přes Jordán nedaleko Jericho, kromě putování po Fénicii. Ježíš upozornil mladíka, aby se nedal zastrašit nadcházejícími událostmi a ujistil ho, že se z něho stane významný posel království.
177:1.5 Jan Marek vždy vzrušeně vzpomínal na tento den s Ježíšem v horách, ale nikdy nezapomněl Učitelovo poslední varování, který vyslovil těsně před jejich návratem zpět do getsemanského tábora, když řekl: „Dobře Jane, pěkně jsme si popovídali a opravdu strávili den odpočinkem, ale dbej na to, abys nikomu neříkal o tom, co jsem ti pověděl.“ A Jan Marek se nikdy ani slovem nezmínil o tom, co se odehrálo v ten den, který strávil s Ježíšem v horách.
177:1.6 V průběhu několika zbývajících hodin pozemského života Ježíše Jan Marek prakticky nespustil Učitele ze svých očí. Vždy byl někde nablízku schovaný; spal jenom tehdy, když spal Ježíš.
¶ 2. DĚTSTVÍ V KRUHU RODINNÉM
177:2.1 V ten den strávený s Janem Markem, Ježíš věnoval hodně času porovnáváním jejich dětství a pozdějších zkušeností z dospívání. Přestože Janovi rodiče byli mnohem bohatší než rodiče Ježíše, v jejich prožitém dětství bylo mnoho podobného. Ježíš mluvil o řadě věcí, které pomohly Janovi lépe pochopit své rodiče a další členy rodiny. Když se mladík Učitele zeptal, jak může vědět, že se z něho stane „významný posel království,“ Ježíš mu odpověděl:
177:2.2 Já vím, že ty projevíš věrnost evangeliu království, poněvadž se mohu spolehnout na tvoji současnou víru a lásku─vždyť tyto vlastnosti jsou založeny na té počáteční výchově, kterou jsi dostal v kruhu rodiny. Ty jsi vyšel z rodiny, kde rodiče si jeden druhého váží a milují se, a proto si nepociťoval na sobě tu nadměrnou lásku, která by vedla k zhoubnému zveličení představy o vlastní důležitosti. Na druhé straně, tvá osobnost neutrpěla škodu v důsledku bezcitných rodičovských intrik, když se rodiče snaží přechytračit jeden druhého v boji o důvěru a oddanost dětí. Ty ses těšil té rodičovské lásky, která vštěpuje úctyhodné sebevědomí a upevňuje přirozený pocit bezpečnosti. Ale ty jsi měl štěstí i v tom, že tví rodiči se nejenom vzájemně milovali, ale byli oba moudří; a byla to právě moudrost, která je vedla k tomu, aby ti neposkytnuli požitky a pohodlí, které bohatství může koupit a současně tě poslali do synagogské školy společně s jinými sousedskými chlapci a také tě nabádali k tomu, aby ses naučil jak žít v tomto světě tím, že ti dovolili získat svoji vlastní životní zkušenost. Ty jsi přišel k Jordánu, kde jsme kázali a Janovi učedníci křtili, se svým mladým přítelem Ámosem. Vy oba jste chtěli s námi zůstat. Když ses ty vrátil do Jerusalema, tvoji rodiče souhlasili; rodiče Ámose to zavrhli; oni milovali svého syna natolik, že mu odepřeli požehnanou zkušenost, kterou jsi získal ty a kterou prožíváš v tento den. Útěkem z domu by se Ámos mohl k nám přidat, ale tím by zranil lásku a obětovanou oddanost. I když by toto jednání Ámose bylo správné, zaplatil by tím nesmírnou cenu za svoji zkušenost, nezávislost a svobodu. Moudří rodiče, jako jsou tví, dbají na to, aby jejich děti nemuseli zranit lásku či potlačit oddanost pro dosažení nezávislosti a poznání osvěžující svobody, když dosáhnou tvého věku.
177:2.3 Láska, Jane, je nejvyšší realita ve vesmíru, když je poskytnuta všemoudrými bytostmi, ale je nebezpečná a často částečně sobecká v tom, jak je projevována smrtelnými rodiči. Když se oženíš a budeš vychovávat své vlastní děti, dbej na to, aby moudrost radila tvé lásce a vedl ji rozum.
177:2.4 Tvůj mladý přítel Ámos věří v toto evangelium království stejně silně jako ty, ale já se na něho nemohu plně spolehnout; nejsem si jist tím, co udělá v následujících letech. Jeho počáteční rodinný život nebyl takový, aby z něho vyrostl zcela spolehlivý člověk. Ámos se příliš podobá jednomu apoštolu, kterému se nedostalo normální, láskyplné a moudré rodinné výchovy. Tvůj další život bude šťastnější a záslužný, poněvadž jsi strávil prvních osm let v normální a spořádané rodině. Máš silný a spolehlivý charakter, jelikož jsi vyrůstal v rodině, ve které převládala láska a vládla moudrost. Taková výchova v dětství vytvoří takový typ loajality , který mně dává jistotu, že ty neopustíš dílo, které jsi začal.“
177:2.5 Ježíš a Jan pokračovali v této debatě o rodinném životě déle než hodinu. Učitel vysvětlil Janovi, že dítě je zcela závislé na svých rodičích a jejich rodinném životě ve všem, co se týká jeho prvních představ o všech intelektuálních, sociálních, morálních a také duchovních pojmech, protože rodina představuje malému dítěti všechno to, co je v útlém věku schopno pochopit o lidských či božských vztazích. Dítě musí získat své první dojmy z péče matky; jeho první představy o nebeském Otci zcela závisí na pozemském otci. Právě počáteční duševní a emocionální život, podmíněný těmito sociálními a duchovnímu vztahy v rodině, určuje, zdali pozdější život bude šťastný či nešťastný, snadný či obtížný. Celý dospělý život člověka je nesmírně ovlivněn tím, co prožívá během prvních let svého života.
177:2.6 My upřímně věříme v to, že pravda, obsažená v Ježíšově učení, založená na vztazích otce a dítěte, může být celosvětově přijata až tehdy, kdy rodinný život současných civilizovaných národů bude obsahovat více lásky a moudrosti. Bez ohledu na to, že rodiče ve dvacátém století mají spoustu vědomostí a širší informace pro zdokonalení rodiny a zušlechtění rodinného života, skutečností zůstává, že velmi málo současných rodin představuje takové dobré místo pro výchovu chlapců a dívek, jako rodina Ježíše v Galileji a rodina Jana Marka v Judeji, ačkoliv přijetí Ježíšova evangelia způsobí okamžité zlepšení rodinného života. Láska, naplňující život moudré rodiny a věrná oddanost opravdové víře, vytváří hluboký vzájemný vliv jednoho na druhého. Takový rodinný život posiluje víru a opravdová víra vždy velebí rodinný život.
177:2.7 Je pravda, že řada škodlivých zakrnělých vlivů a dalších omezujících rysů těchto dávných židovských rodin byla v mnohých současných spořádaných rodinách prakticky odstraněna. Rozhodně existuje větší spontánní svoboda a je více osobní volnosti, ale tato volnost není usměrňována láskou, motivována věrností, ani ovládána uvážlivou disciplinou moudrosti. Pokud učíme své děti modlitbě „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, na všech pozemských otcích leží obrovská odpovědnost─oni musí žít a vést své rodiny tak, by se slovo otec důstojně vrylo do myslí a srdcí všech vyrůstajících dětí[1].
¶ 3. DEN V TÁBOŘE
177:3.1 Apoštolové strávili většinu tohoto dne procházením po Olivové hoře a debatami s učedníky, kteří s nimi v táboře pobývali, ale brzy po poledni začali toužebně vyhlížet návrat Ježíše. S blížícím se večerem se stále více začínali obávat o jeho bezpečnost; cítili se bez něho nepopsatelně osamoceni. Během celého dne se hodně mluvilo o tom, zdali mělo Učiteli být dovoleno odejít do hor osamocen, doprovázen pouze mladým poslíčkem. Přestože nikdo otevřeně nevyjádřil své myšlenky, nebylo mezi nimi nikoho, kromě Jidáše Iškariotského, kdo by si nepřál být na místě Jana Marka.
177:3.2 Nastávalo pozdní odpoledne, když Natanael vystoupil s proslovem „O Vyšší touze“ před asi šesti apoštoly a stejným počtem učedníků. Svoji řeč ukončil těmito slovy: „Co se to děje s většinou z nás, že nám chybí nadšení. My nedokážeme milovat Učitele tak, jak on miluje nás. Kdybychom my všichni chtěli s ním jít tak moc, jak chtěl Jan Marek, určitě by nás všechny sebou vzal. Stáli jsme opodál, zatímco ten mladík k Učiteli přistoupil a nabídl mu košík, ale když ho Učitel uchopil, mladík ho nepustil. A tak Učitel nás tady nechal a odešel do hor s košíkem a v doprovodu jenom jednoho mladíka.“
177:3.3 Kolem čtvrté hodiny dorazili k Davidovi Zebedeovi běžci se zprávou z Betsaidy od jeho matky a od matky Ježíše. Před několika dny David došel k závěru, že velekněží a vládcové se chystají zabít Ježíše. David věděl, že se pevně rozhodli Ježíše odstranit a byl si téměř jistý tím, že Ježíš nepoužije svoji božskou moc, aby se zachránil a ani nedovolí svým stoupencům použít sílu na jeho obranu. Když dospěl k těmto závěrům, neztrácel čas a poslal posla ke své matce s naléhavou prosbou, aby se ihned vydala do Jerusalema a přivedla Marii, matku Ježíše a také všechny ostatní členy jeho rodiny.
177:3.4 Davidova matka udělala to, o co ji její syn požádal a nyní se běžci vrátili k Davidovi se zprávou, že jeho matka a celá Ježíšova rodina jsou na cestě do Jerusalema a měli by sem dorazit někdy k večeru příštího dne, anebo brzy ráno dalšího dne. Jelikož to David udělal o své vlastní iniciativě, domníval se, že bude rozumné o tom nikomu neříkat. Proto to nikdo nevěděl, že Ježíšova rodina je na cestě do Jerusalema.
177:3.5 Krátce po poledni přišlo do tábora přes dvacet Řeků, se kterými se Ježíš a dvanáctka setkali v domě Josefa Arimatejského a Petr s Janem strávili s nimi několik hodin debatováním. Tito Řekové, alespoň někteří z nich, měli velmi pokročilé znalosti o království, poněvadž byli poučeni Ródanem Alexandrijským.
177:3.6 V ten večer, po návratu do tábora, Ježíš pobesedoval s Řeky a kdyby nevěděl, že takové rozhodnutí by značně pobouřilo jeho apoštoly a mnohé jeho vůdčí učedníky, vysvětil by těchto dvacet Řeků stejným způsobem, jak vysvětil sedmdesát evangelistů.
177:3.7 V době, kdy se v táboře odehrávaly všechny tyto události, v Jerusalemu velekněží a čelní představitelé byli překvapeni tím, že Ježíš se nevrátil, aby promluvil k lidem. Pravdou je, že den předtím, když opouštěl chrám, řekl: „Nechávám vám váš dům opuštěný[2].“ Ale oni nemohli pochopit, že by se chtěl vzdát té velké výhody, kterou si vybudoval v přátelském postoji davů. I když se obávali, že by mohl vyvolat nepokoje mezi lidem, Učitelova poslední slova zástupům lidí byla výzvou podřídit se jakýmkoliv rozumným způsobem autoritě těch, kteří „sedí na místě Mojžíše[3].“ Byl to pro ně velmi rušný den, poněvadž se současně připravovali na Paschu a upřesňovali své plány na zabití Ježíše.
177:3.8 Do tábora přicházelo málo lidí, protože jeho postavení bylo drženo ve velké tajnosti všemi, kteří věděli, že tady Ježíš bude nocovat, aby nechodil každý večer spát do Betanie.
¶ 4. JIDÁŠ A VELEKNĚŽÍ
177:4.1 Brzy po odchodu Ježíše a Jana Marka z tábora, Jidáš Iškariotský opustil své bratry a vrátil se až pozdě odpoledne. Nehledě na to, že Učitel jim výslovně zakázal nechodit do Jerusalema, tento zmatený a nespokojený apoštol rychle spěchal, aby byl včas na schůzce s Ježíšovými nepřáteli v domě velekněze Kaifáše[4]. Bylo to neoficiální zasedání Vysoké rady a začalo krátce po 10. hodině toho rána[5]. Tato porada byla svolána, aby se projednal charakter obvinění, která budou vznesena proti Ježíšovi a rozhodlo se o tom, jakého postupu se použije pro jeho předvedení před římskou správu a pro zajištění nezbytného civilního potvrzení rozsudku smrti, který oni již nad ním vynesli.
177:4.2 Den předtím Jidáš řekl některým svým příbuzným a několika saduceům, kteří byli přátelé rodiny jeho otce, že dospěl k rozhodnutí, že i když Ježíš je velký snílek a idealista, není tím očekávaným osvoboditelem Izraele. Jidáš se vyjádřil, že by byl velmi rád, kdyby našel nějaký způsob důstojně vystoupit z tohoto hnutí. Jeho přátelé ho pochlebovačně ujišťovali, že jeho vystoupení bude vítáno židovskými vládci jako velká událost a že pro něho nemůže být nic lepšího. Oni ho přivedli k přesvědčení, že se mu dostane velkých poct od Velké rady a že bude mít konečně příležitost smazat svoji pověst upřímného, ale „nešťastného spojení s nevzdělanými Galilejci.“
177:4.3 Jidáš nebyl schopen zcela uvěřit tomu, že Učitel dělá své velké zázraky silou prince ďáblů, ale byl nyní pevně přesvědčen o tom, že Ježíš by nepoužil svoji moc pro vlastní zveličení; nakonec byl i přesvědčen o tom, že Ježíš se nechá zabít židovskými vládci a nedokázal se vyrovnat s myšlenkou být ztotožňován s porážkou hnutí[6]. Odmítl pomyšlení na zjevný neúspěch. On velmi dobře rozumělsilnému charakteru svého Učitele a bystrosti jeho vznešené a soucitné mysli, ale přesto mu dělala částečnou radost poznámka jednoho ze svých příbuzných, že Ježíš, ačkoliv byl bezelstným fanatikem, byl pravděpodobně pomatený; že se vždy projevoval jako zvláštní a nepochopený člověk.
177:4.4 A nyní, jak nikdy předtím, Jidáš cítil stále silnější podivnou nelibost nad tím, že Ježíš mu nikdy nepřidělil významnější funkci. Po celou dobu si vážil pocty být apoštolským pokladníkem, ale nyní začal pociťovat, že nebyl oceňován; že jeho schopnosti nebyly rozpoznány. Náhle ho zachvátilo rozhořčení, že Petr, Jakub a Jan byli poctěni blízkým spojením s Ježíšem a v tuto chvíli, kdy byl na cestě do domu velekněze, se chtěl pomstít Petrovi, Jakubovi a Janovi víc, než přemýšlením o zradě Ježíše. Ale nadto všechno v jeho rozpačité mysli začala sílit nová a převažující myšlenka: rozhodl se získat pro sebe slávu a kdyby se to mělo stát současně s vyrovnáním účtů s těmi, kteří byli příčinou největšího zklamání v jeho životě, tím lépe. Ovládla ho nesmírná směs zmatenosti, pýchy, zoufalství a odhodlání. Proto musí být jasné, že to nebylo kvůli penězům, když se Jidáš vydal na cestu do domu Kaifáše, aby tam sjednal zrazení Ježíše.
177:4.5 Když Jidáš přišel k domu Kaifáše, byl s konečnou platností rozhodnutý opustit Ježíše a své apoštolské druhy; a když se takto rozhodl ve své mysli zříci se díla království nebeského, umanul si získat pro sebe pokud možno co nejvíce úcty a slávy, o kterých si myslel, že mu budou náležet, když se poprvé spojil s Ježíšem a novým evangeliem království. Všichni apoštolové měli z počátku stejné ambice jako Jidáš, ale postupem času se naučili ctít pravdu a milovat Ježíše, v každém případě víc než Jidáš.
177:4.6 Zrádce byl představen Kaifášovi a židovským vládcům svým bratrancem, který jim vysvětlil, že Jidáš, jelikož si uvědomil svoji chybu v tom, že se nechal oklamat lstivým učením Ježíše, dospěl k rozhodnutí zříci se veřejně a oficiálně svého spojení s Galilejcem a současně požádat o obnovení důvěry a sounáležitosti svých judejských bratrů. Dále jim tento Jidášův mluvčí vysvětlil, že Jidáš poznal, že pro zachování míru v Izraeli bude nejlépe, aby Ježíš byl uvržen do vězení a že na důkaz své lítosti nad svojí účastí v takovém pochybném hnutí a na důkaz své upřímnosti vrátit se zpět k učení Mojžíše, přišel se Velké radě nabídnout jako ten, kdo může zařídit s kapitánem, který má rozkaz pro Ježíšovo zatčení, aby byl zajat v tichosti a tím by se předešlo nebezpečí pobouření davu či nutnosti počkat s jeho zatčením až po skončení Paschi.[7]
177:4.7 Když bratranec skončil své vysvětlování, představil Jidáše, který přišel blíže k veleknězi a řekl: „Všechno, co můj bratranec slíbil, já udělám, ale co jste ochotni mně za tuto službu dát?“ Jidáš patrně neviděl opovržlivý pohled a dokonce znechucení, které se objevilo na tváři necitlivého a ješitného Kaifáše; srdce Kaifáše bylo příliš upjato na vlastní slávu a toužilo po uspokojení z vlastní věhlasnosti[8].
177:4.8 A potom se Kaifáš podíval dolů na zrádce a řekl: „Jidáši, jdi za kapitánem stráže a dohodni se s ním na tom, jak přivést tvého Učitele k nám dnes večer, anebo zítra večer; a když nám ho dodáš do našich rukou, dostaneš svoji odměnu za tuto službu.“ Když to Jidáš vyslyšel, odešel ihned od veleknězů a vládců a šel se poradit s kapitánem chrámové stráže o tom, jakým způsobem Ježíše zatknout[9]. Jidáš věděl, že Ježíš nebyl v tuto dobu v táboře a neměl ponětí, kdy se má ten večer vrátit, a proto se spolu dohodli, že Ježíše zatknou večer příštího dne (čtvrtek) poté, jak obyvatelé Jerusalema a všichni příchozí poutníci půjdou spát.
177:4.9 Jidáš se vrátil ke svým druhům do tábora opojen myšlenkami na slávu a pocty, které již neměl dlouhou dobu. Připojil se k Ježíšovi s nadějí, že se z něho jednou stane významný člověk v novém království. Konečně si uvědomil, že nebude žádné nové království, jaké on očekával. Ale radoval se z toho, že je natolik moudrý a vyměnil své zklamání z neúspěchu získat slávu v očekávaném novém království za okamžité nabytí slávy a odměny ve starém řádu, o kterém byl nyní přesvědčen, že přežije a o kterém si byl jistý, že Ježíše zabije a zničí všechno, co symbolizoval. Poslední uvědomělý motiv Jidášovy zrady Ježíše byl zbabělým činem sobeckého dezertéra, jehož jedinou myšlenkou bylo jeho vlastní bezpečí a sláva bez ohledu na to, jaké následky může jeho jednání mít pro Ježíše a jeho bývalé druhy.
177:4.10 Ale on byl takový vždy. Jidáš již dávno uvázl ve svém záludném, umíněném, sobeckém a pomstychtivém vědomí, postupně přecházejícího do mysli a vnášející do jeho srdce tyto nenávistné a zlomyslné touhy po pomstě a zradě. Ježíš miloval Jidáše a důvěřoval mu stejně, jako miloval ostatní apoštoly a důvěřoval jim, ale Jidáš si v sobě nevypěstoval oddanou důvěru a neopětoval upřímnou lásku. A jak nebezpečnou se může ctižádost stát, jestli je pouze spjata s osobním prospěchem a mocně motivována zarputilou a dlouho potlačovanou mstou! Jakou zdrcující věcí je zklamání v životě těch pošetilých lidí, kteří, upínajíc svůj pohled na pomíjivá a prchavá lákadla času, se stanou slepými k vyšším a reálnějším činům─nekonečnému poznávání věčných světů božských hodnot a skutečných duchovních realit. Jidáš toužil po světské slávě ve své mysli a postupně začal tuto touhu milovat celým svým srdcem; ostatní apoštolové také toužili po této stejné světské slávě ve svých myslích, ale ve svých srdcích milovali Ježíše a dělali všechno pro to, aby se naučili milovat ty pravdy, které je učil.
177:4.11 V tu dobu si Jidáš neuvědomoval, že podvědomě byl kritický k Ježíšovi již od chvíle, kdy Herodes dal setnout hlavu Janu Křtiteli. V hloubce svého srdce Jidáš vždy nesl nelibě fakt, že Ježíš Jana nezachránil. Nesmíte zapomenout na to, že Jidáš byl učedníkem Jana předtím, než se stal stoupencem Ježíše. A celé toto narůstání lidské rozmrzelosti a hořkého zklamání, která Jidáš uložil do své duše v rouchu nenávisti, nyní byla dobře uspořádána v jeho podvědomí a připravena vyprýštit a pohltit ho, jakmile našel odvahu odtrhnout se od podpůrného vlivu svých bratrů a současně se tím vydal na pospas obratnému lichocení a lstivému posměchu nepřátel Ježíše. Pokaždé, když Jidáš nechal své naděje vystoupat vysoko a Ježíš udělal či řekl něco, co jeho naděje rozbilo na kusy, v jeho srdci vždy zůstala jizva po hořkém zklamání; a jak těch jizev přibývalo, brzy srdce, které bylo tak častokrát zraněno, ztratilo všechnu opravdovou lásku k tomu, kdo způsobil tuto nelibou zkušenost poctivé, ale zbabělé a sobecké osobnosti. Jidáš si to neuvědomoval, ale on byl zbabělec. Proto měl vždy sklon považovat Ježíše za zbabělce, což bylo příčinou toho, že mnohokrát odmítl uchopit moc či získat slávu, když byly tak zjevně snadno na dosah. A každý smrtelník moc dobře ví, jak láska, dokonce i když byla jednou opravdová, se může kvůli zklamání, žárlivosti a dlouho trvající zášti nakonec změnit v opravdovou nenávist.
177:4.12 Konečně si velekněží a starší mohli na několik hodin oddychnout. Nemuseli zatknout Ježíše na veřejnosti a získáním Jidáše za zrádného spojence bylo zárukou, že Ježíš neuprchne z oblasti jejich soudní pravomoci, jak to již mnohokrát udělal dříve.
¶ 5. POSLEDNÍ SPOLEČNÝ ROZHOVOR
177:5.1 Jelikož byla středa, večer v táboře se uskutečnila společná beseda. Učitel se pokusil povzbudit své sklíčené apoštoly, ale bylo to prakticky nemožné. Oni všichni si začínali uvědomovat, že se blíží trudné a zdrcující události. Nemohli být veselí, i když Učitel vzpomínal na roky jejich rušného a láskyplného soužití. Ježíš se opatrně zeptal na rodiny všech apoštolů a dívajíc se na Davida Zebedea, zeptal se, jestli někdo z nich slyšel v poslední době o jeho matce, mladší sestře či dalších členech jeho rodiny. David se díval dolů pod nohy; měl strach odpovědět.
177:5.2 V ten večer Ježíš varoval své přívržence nespoléhat se na podporu davu. Připomněl jim jejich zkušenost v Galileji, kde se jim častokrát stalo, že velké davy lidí je nadšeně následovaly a potom stejně horlivě se obrátily proti nim a vrátily se ke své staré víře a bývalému způsobu života. A potom řekl: „Proto se nesmíte nechat oklamat velkými davy, které nám naslouchaly v chrámu a které vypadají, že věří v naše učení. Tyto zástupy lidí naslouchají pravdě a věří v ni ve svých myslích povrchně, ale jen několik z nich umožní slovu pravdy uchytit se v jejich srdcích živými kořeny. Na ty, kteří znají evangelium pouze ve svých myslích a kteří ho nepocítili v srdcích, není možné spoléhat se a očekávat podporu, když přijdou opravdové potíže. Když se vládci židů dohodnou na zabití Syna Člověka a když se usnesou jednohlasně, uvidíte, jak davy buď ze strachu budou utíkat, anebo stát v mlčenlivém údivu, zatímco tito zuřící a zaslepení vládcové povedou učitele evangelia na smrt. A potom, když vás obklopí nepřátelství a budete pronásledováni, tak jiní, o kterých si myslíte, že milují pravdu, se rozprchnou a jiní se evangelia zřeknou a opustí vás. Někteří, kteří nám byli velmi blízcí, se již rozhodli ve svých myslích nás opustit. Dnes jste odpočívali, abyste se připravili na tu dobu, která již nastala. Proto buďte obezřetní a modlete se, abyste byli zítra silnější a připraveni na dny před vámi.
177:5.3 Atmosféra v táboře byla naplněna nevysvětlitelným napětím. Zamlklí poslové přišli a odešli, hovoříc pouze s Davidem Zebedeem. Než nastala noc, někteří již věděli, že Lazar náhle uprchl z Betanie. Po návratu do tábora Jan Marek zarytě mlčel, přestože strávil celý den ve společnosti Učitele. Veškeré snahy přimět ho k hovoru jenom jasně dokazovaly, že mu Ježíš přikázal nic neříkat.
177:5.4 Dokonce Učitelova dobrá nálada a neobvyklá družnost je vylekaly. Všichni pociťovali nevyhnutelné přiblížení děsivého osamocení, o kterém si uvědomovali, že na ně dopadne se zdrcující rychlostí a neodvratitelnou hrůzou. Oni jen matně tušili, co se stane; a žádný z nich se necítil být připravený tomu čelit. Učitel byl pryč celý den; a oni ho nesmírně postrádali.
177:5.5 Za celou dobu do smrtelné hodiny Učitele, apoštolové neklesli na duchu tak, jako tuto středu večer. I když příští den byl ještě blíže osudnému pátku, přece jenom byl s nimi a tak ty poslední úzkostné hodiny prožili s větší ctí.
177:5.6 Bylo těsně před půlnocí, když Ježíš, vědom si toho, že toto bude poslední noc, kdy bude spát se svojí vybranou rodinou na zemi, řekl, když je posílal spát: „ Jděte spát, moji bratři a nechť mír je s vámi, dokud se neprobudíme do nového dne, ještě jednoho dne pro vykonání vůle Otce a pocitu radosti z toho, že jsme jeho synové.
¶ Reference
- ↑ Modlete se „Otče náš“: Lk 11:2.
- ↑ Zanechte dům opuštěný: Mt 23:38; Lk 13:35.
- ↑ Ti, kdo sedí na Mojžíšově místě: Mt 23:2.
- ↑ Jidáš jde do Kaifášova domu: Mt 26:14; Mk 14:10; Lk 22:4a.
- ↑ Setkání Sanhedrinu u Kaifáše: Mt 26:3-4; Mk 14:1b; Lk 22:2.
- ↑ Kníže ďáblů: Mt 9:34; Mt 10:25; Mt 12:24,27; Mk 3:22; Lk 11:15,18-19.
- ↑ Strach z davů: Mt 26:5; Mk 14:2; Lk 22:2b.
- ↑ Jidáš se ptá: „Kolik?“: Mt 26:15a.
- ↑ „Odměna“ při zradě Ježíše: Mt 26:16; Mk 14:11; Lk 22:4-6.