© 2019 Nadace Urantia
| Kapitola 101. Skutečná podstata náboženství |
Index
Více verzí |
Kapitola 103. Realita náboženské zkušenosti |
102:0.1 PRO nevěřícího materialistu je člověk pouhou evoluční náhodou. Jeho naděje na věčný život jsou navlečeny na výplod smrtelné představivosti: jeho strachy, tužby a názory jsou pouhou reakcí nahodilého postavení určitých neživých atomů hmoty. Žádný projev energie, nebo výraz přesvědčení ho nemohou přenést za hrob. Zbožné úsilí a inspirativní génius nejlepších lidí jsou odsouzeny k zániku smrtí─dlouhou a osamocenou nocí věčného zapomenutí a zániku duše. Nepopsatelné zoufalství je jedinou odměnou člověku za žití a dřinu pod dočasným sluncem smrtelné existence. Každý nový den života pomalu a jistě upevňuje sevření nelítostného zániku, který nepřátelský a neúprosný vesmír hmoty rozhodl, že bude vrcholnou potupou všeho toho, co v lidském životě je krásné, ušlechtilé, vznešené a dobré[1].
102:0.2 Ale takový není lidský konec a věčný osud; taková vize je jenom zoufalým výkřikem, zvolaným bloudící duší, která se ztratila v duchovní temnotě a která odvážně bojuje tváří v tvář mechanickému mudrlantství materiální filozofie, oslepené zmateným a překrouceným složitým učením. A celá taková cesta do temnoty a celý tento osud beznaděje se navždy odeženou jedním odvážným napřímením víry ze strany nejprostších a nevědoucích Božích dětí na zemi[2].
102:0.3 Tato spásná víra se rodí v lidském srdci, když morální uvědomění člověka vnímá takové lidské hodnoty, které mohou být přeměněny ve smrtelné zkušenosti z materiálního do duchovního, z lidského do božského, z času do věčnosti.
102:1.1 Činnost Ladiče Myšlení je vysvětlením pro přeměnu primitivního a evolučního smyslu člověka pro povinnost do vyšší a spolehlivější víry ve věčné reality zjevení. Proto, aby člověk pochopil cestu víry, vedoucí k nejvyššímu dosažení, musí být v jeho srdci touha po dokonalosti. Jestliže se jakýkoliv člověk rozhodne vykonávat boží vůli, pozná cestu pravdy. Je doslovnou pravdou: „Lidské aspekty se musejí poznat, aby se milovaly, ale božské aspekty se musí milovat, aby se poznaly[3].“ Ale poctivé pochybnosti a upřímné dotazování nejsou hříchem; takové vlastnosti pouze znamenají zdržení v progresivní cestě za dosažením dokonalosti. Dětská důvěra zajišťuje člověku vstup do království nebeského vzestupu, ale progres zcela závisí na činorodém uplatnění silné a přesvědčivé víry zralého člověka[4].
102:1.2 Vědecké závěry jsou založeny na pozorovatelných faktech času; náboženská víra argumentuje z pozice duchovního programu věčnosti. Co nemohou pro nás udělat znalosti a úsudky, dokáže pro nás víra skrze náboženský vhled a duchovní proměnu.
102:1.3 V důsledku izolace kvůli vzpouře bylo zjevení pravdy na Urantii příliš častokrát smíšeno s tezemi částečných a přechodných kosmologií. Pravda zůstává nezměněna od generace ke generaci, ale doprovodná učení o fyzickém světě se mění ze dne na den a z roku na rok. Věčná pravda by se neměla znevažovat jenom proto, že se náhodou nachází ve společnosti se zastaralými idejemi, týkající se materiálního světa. Čím více znáte vědeckých faktů, tím menší je vaše jistota; čím více duchovním se stanete, tím větší je vaše jistota.
102:1.4 Jistoty vědy pocházejí pouze z intelektu; jistoty duchovní vyvěrají ze samotných základů celé osobnosti. Věda apeluje na vědomost mysli; duchovnost apeluje na věrnost a oddanost těla, mysli a ducha─na celou osobnost.
102:1.5 Bůh je natolik zcela reálný a absolutní, že žádný materiální náznak důkazu, nebo předvedení tak zvaného zázraku, nemůže sloužit jako potvrzení jeho reality. My ho budeme vždycky znát, protože mu věříme a naše víra v něho je plně založena na naší osobní účasti v božský projevech jeho nekonečné reality.
102:1.6 Vnitřní Ladič Myšlení nevyčerpatelně probouzí v duši člověka pronikavý hlad po dokonalosti s dalekosáhlou zvídavostí, kterou je možno plnohodnotně uspokojit pouze ve spojení s Bohem─božským zdrojem tohoto Ladiče. Hladová duše člověka se odmítá uspokojit s něčím menším, než osobním poznáním živého Boha. Jakkoliv výš může být Bůh nad vysokou a dokonalou morální osobností, nemůže být ničím nižším v našem nenasytném a konečném pojetí bytí.
102:2.1 Vnímavé mysli a soudné duše rozpoznají zbožnost, když ji objeví v životech svých druhů. Zbožnost nevyžaduje žádnou definici; my všichni známe její sociální, intelektuální, morální a duchovní plody. A to všechno vyrůstá z faktu, že zbožnost je vlastnictvím lidské rasy; není dítětem kultury. Zajisté, v subjektivním vnímání zbožnosti se stále projevují lidské rysy a proto je předmětem područí nevědomosti, otroctví pověrčivosti, záludného chytráctví a bludů falešné filozofie.
102:2.2 Jednou z charakteristických zvláštností opravdové duchovní jistoty je to, že nehledě na absolutnost tvrzení a neochvějnost postoje, duch jeho vyjádření je tak připraven a naladěn, že nikdy neprojevuje sebemenší náznak prosazování sebe sama, nebo egoistického velebení. Moudrost duchovní zkušenosti je určitým paradoxem v tom, že je současně vyvolána člověkem i Ladičem. Duchovní síla není produktem osobních privilegií jednotlivce, ale spíše výsledkem tohoto úžasného partnerství člověka a věčného zdroje veškeré moudrosti. Takto se slova a činy pravé a čisté zbožnosti stávají působivě autoritativními pro všechny osvícené smrtelníky.
102:2.3 Je obtížné identifikovat a analyzovat faktory duchovní zkušenosti, ale není obtížné pozorovat, že takoví duchovní lidé vedou svůj život a konají tak, jako kdyby již byli v přítomnosti Věčného. Věřící lidé reagují na tento přechodný život tak, jako kdyby nesmrtelnost již byla na jejich dosah. V životě takových smrtelníků existuje zdravá originalita a spontánnost projevu, což je natrvalo odděluje od těch jejich druhů, kteří pouze vstřebali moudrost světa. Duchovní lidé se zdají, že žijí v užitečném oproštění se od trýznícího spěchu a bolestivého stresu těžkostí života, patřících k přechodným proudům času; oni projevují vyrovnanost osobnosti a klidný charakter, což zákony fyziologie, psychologie a sociologie nejsou schopny vysvětlit.
102:2.4 Čas je trvalým prvkem v získání vědomostí; dary duchovnosti jsou dostupné okamžitě, ačkoliv existuje důležitý faktor růstu v ušlechtilosti─nesporný vzestup ve všech aspektech duchovní zkušenosti. Vědění je věčné hledání; neustále se učíte, ale nikdy nebudete schopni dosáhnout nejvyšší vědomosti absolutní pravdy. V samotné vědomosti nemůže nikdy být absolutní jistota, pouze vzrůstající pravděpodobnost přiblížení se k ní; ale zbožná duše duchovního osvícení ví a ví teď[5]. A přesto taková hluboká a pozitivní jistota nevede takového zdravě uvažujícího věřícího k tomu, aby se méně zajímal o zdary a nezdary rozvoje lidské moudrosti, která je svázána se svým materiálním cílem objevu pomalu se vyvíjející vědy.
102:2.5 Rovněž vědecká zjištění nejsou opravdově reálná v empirickém vědomí člověka, dokud nejsou rozřešeny a objasněny jejich souvztažnosti, dokud se jejich příslušná fakta nestanou skutečným smyslem prostřednictvím zapojení do myšlenkových proudů mysli. Smrtelný člověk se také dívá na své fyzické prostředí z úrovně mysli, z pohledu jejího psychologického vnímání. Proto není zvláštností, že by člověk měl vnímat vesmír jako velice sjednocený celek a pak se snažit ztotožnit tuto energetickou jednotu své vědy s duchovní jednotou své náboženské zkušenosti. Mysl je jednota; smrtelné vědomí existuje na úrovni mysli a vnímá vesmírné reality skrze vidění rozumových schopností. Pohled mysli nepřinese existenciální jednotu zdroje reality─Prvotního Zdroje a Středu─ale je schopna zobrazit a někdy zobrazí člověku empirickou syntézu energie, mysli a ducha v podobě Nejvyšší Bytosti. Ale mysl nemůže nikdy dosáhnout tohoto sjednocení různorodosti reality, pokud si taková mysl pevně neuvědomuje materiální věci, intelektuální významy a duchovní hodnoty; pouze v harmonii trojjedinosti funkční reality je jednota a pouze v jednotě je osobní uspokojení z poznání vesmírné stability a soudržnosti.
102:2.6 V lidské zkušenosti se jednota nejlépe nachází prostřednictvím filozofie. A zatímco souhrn filozofického myšlení musí být vždy založen na materiálních faktech, duší a energií pravých hnacích sil filozofie je duchovní vhled smrtelníků.
102:2.7 Evoluční člověk nemá ve své podstatě přirozenou zálibu v tvrdé práci. Pro to, aby životní zkušenost člověka udržela krok s nezbytnými požadavky a neúprosnými nároky narůstající duchovní zkušenosti, je nutná neustálá aktivita v oblasti duchovního růstu, intelektuálního rozvoje, rozšíření faktických vědomostí a sociální služby. Neexistuje žádná jiná opravdová duchovnost stranou vysoce aktivní osobnosti. Proto pohodlnější lidé se často snaží uniknout tvrdosti opravdově duchovních aktivit pomocí odrůd vychytralých vlastních výmyslů a hledají útočiště ve falešném úkrytu šablonovitých náboženských doktrín a dogmat. Ale pravá zbožnost je aktivní. Intelektuální vyhranění náboženských koncepcí se rovná duchovní smrti. Nemůžete si vytvořit představu o náboženství bez idejí, ale když se náboženství jednou zredukuje výlučně na ideu, tak již přestává být náboženstvím; stává se pouhou odrůdou lidské filozofie.
102:2.8 Jsou i jiné typy labilních a slabě disciplinovaných duší, které používají sentimentální ideje náboženství jako způsob úniku od roztrpčujících požadavků života. Když se někteří vrávorající a bázliví smrtelníci pokusí uniknout z nepřetržitého tlaku evolučního života, tak náboženství, jak oni ho chápou, jim připadá jako nejbližší útočiště, nejlepší cesta úniku. Ale posláním náboženství je připravit člověka na to, aby odvážně, dokonce heroicky, čelil těžkostem života. Zbožnost je nejvyšším darem evolučnímu člověku, jediná věc, která mu umožňuje žít a „vytrvat při pohledu na Něho, který je neviditelný“[6]. Nicméně, mysticismus je často určitým úkrytem před životem, do kterého se uchýlí ti lidé, kterým se nezamlouvají vysilující aktivity náboženského života v nechráněných arénách lidské společnosti a obchodu. Opravdová zbožnost musí konat. Chování bude výsledkem zbožnosti, když ji člověk skutečně má, nebo, přesněji, když bude zbožnosti umožněno ovládat člověka.
102:2.9 Nezavíráme oči před faktem, že náboženství často koná nemoudře, dokonce nenábožně, ale koná. Vybočení náboženských přesvědčeních vedlo ke krvavým perzekucím, ale náboženství bude vždy a stále dělat něco; je dynamické!
102:3.1 Intelektuální nedokonalost, nebo nedostatek vzdělání představují nevyhnutelně překážku pro vyšší duchovní dosažení, protože takové ochuzené duchovní prostředí okrádá náboženství o jeho hlavní kanál filozofického styku se světem vědeckých vědomostí. Intelektuální faktory náboženství jsou důležité, ale jejich nadměrný rozvoj může někdy být stejnou nevýhodou a zatěžující. Náboženství musí nepřetržitě pracovat v podmínkách paradoxní nutnosti: nezbytnost efektivního využití mysli a současně nebrat v úvahu duchovní účelnost každého myšlení.
102:3.2 Náboženské spekulování je nevyhnutelné, ale pokaždé je škodlivé; spekulace vždy překrucuje svůj objekt. Spekulace má tendenci přeměnit náboženství do něčeho materiálního, nebo humanitního a tímto, přestože zasahuje přímo do srozumitelnosti logického myšlení, nepřímo způsobuje to, že náboženství vypadá jakoby fungovalo v přechodném světě, v tom samém světě, kterému by mělo být navěky protikladem. Proto náboženství bude vždy charakterizováno paradoxy, jejichž příčinou je absence empirického spojení mezi materiálními a duchovními úrovněmi vesmíru─morontiální moty, což je nadfilozofická citlivost pro rozpoznání pravdy a vnímání jednoty.
102:3.3 Materiální pocity─lidské emoce─vedou přímo k materiálním činům, egoistickým skutkům. Nábožná prozíravost─duchovní motivace─vedou přímo k duchovním činům, nesobeckým skutkům sociální služby a altruistické dobročinnosti.
102:3.4 Duchovní touha je neutuchající hlad po božské realitě. Duchovní zkušenost je poznání nalezení Boha. A když lidská bytost opravdu nalezne Boha, jeho duše je naplněna takovým nepopsatelným neklidem z vítězného objevu, že cítí potřebu nabídnout láskyplnou službu svým méně osvíceným druhům, ale ne proto, aby jim sdělila, že nalezla Boha, ale aby poskytla hojnost sílící věčné laskavosti ve své duši pro posilnění a povznesení svých druhů. Opravdová duchovnost vede k rozšíření sociální péče.
102:3.5 Věda, vědomost, vede k faktickému vědomí; duchovnost, zkušenost, vede k hodnotovému vědomí; filozofie, moudrost, vede ke koordinovanému vědomí; zjevení (náhrada za morontiální motu) vede k vědomí skutečné reality; zatímco koordinace poznání faktu, hodnoty a skutečné reality vytváří vědomí reality osobnosti, vrcholu bytí, společně s vírou v možnost věčného života této dané osobnosti.
102:3.6 Vědomost vede k rozdělení lidí, ke vzniku společenských vrstev a kast. Duchovnost vede ke službě lidem, čímž se vytváří etika a altruismus. Moudrost vede k vyšší a lepší sounáležitosti jak idejí, tak i lidí. Zjevení osvobozuje lidi a uvádí je na cestu věčného dobrodružství.
102:3.7 Věda rozřaďuje lidi; duchovnost miluje lidi, takové, jako jste vy; moudrost je spravedlivá k lišícím se lidem; ale zjevení zdokonaluje člověka a odhaluje jeho schopnost pro partnerství s Bohem.
102:3.8 Věda marně usiluje o vytvoření bratrstva kultury; duchovnost dává vzniknout bratrství ducha. Filozofie usiluje o bratrství moudrosti; zjevení zobrazuje věčné bratrství─Rajský Sbor Konečnosti.
102:3.9 Vědomost plodí pýchu osobnosti; moudrost je poznání smyslu osobnosti; religion is the experience of cognizance of the value of personality; zjevení je zárukou věčného života osobnosti.
102:3.10 Věda se snaží identifikovat, analyzovat a klasifikovat oddělené části nekonečného kosmu. Duchovnost pojímá ideu v celku, celý kosmos. Filozofie se pokouší o identifikaci materiálních částí vědy s pomocí duchovního pojetí všeho. Tam, kde filozofie ve své snaze selhává, zjevení má úspěch, potvrzující to, že kosmický okruh je univerzální, věčný, absolutní a nekonečný. Tento kosmos Nekonečného JÁ JSEM je proto neohraničený, bezmezný a všeobsažný─nadčasový, nekončící a nepodmíněný[7]. A my jsme svědectvím toho, že Nekonečné JÁ JSEM je také Otcem Michaela Nebadonského a Bohem lidského spasení.
102:3.11 Věda ukazuje na Božstvo jako na fakt; filozofie představuje ideu Absolutna; náboženství vidí Boha jako milující duchovní osobnost. Zjevení potvrzuje jednotu faktu Božstva, ideu Absolutna a duchovní osobnost Boha a kromě toho, představuje tuto koncepci v podobě našeho Otce─univerzální fakt existence, věčnou ideu mysli a nekonečného ducha života.
102:3.12 Snaha o nabytí vědomostí vytváří vědu; hledání moudrosti je filozofií; láska k Bohu je zbožnost; hlad po pravdě je zjevení. Ale je to Ladič Myšlení, který spojuje v člověku pocit reality s duchovním pohledem do vesmíru.
102:3.13 Ve vědě idea předchází vyjádření jejího pochopení; v náboženství zkušenost pochopení předchází vyjádření ideje. Existuje obrovský rozdíl mezi evoluční vůlí uvěřit a vůlí, která věří─důsledek osvíceného myšlení, duchovní prozíravosti a zjevení.
102:3.14 V procesu evoluce náboženství často vede člověka k vytváření vlastních představ o Bohu; zjevení odhaluje fenomén Boha, rozvíjejícího samotného člověka, zatímco v pozemském životě Krista Michaela spatřujeme fenomén Boha, odhalujícího sebe sama člověku. Evoluce se snaží udělat Boha podobného člověku; zjevení se snaží udělat člověka podobného Bohu.
102:3.15 Věda se uspokojí jenom s prvopříčinami; duchovnost s nejvyšší osobností a filozofie s jednotou. Zjevení potvrzuje to, že tyto tři jsou jeden a že všechny jsou prospěšné. Věčná realita je blaho vesmíru a ne časové iluzorní představy o prostorovém zlu. V duchovní zkušenosti všech osobností je vždy pravdou, že reálné je dobré a dobré je reálné.
102:4.1 Kvůli přítomnosti Ladiče Myšlení ve vašich myslích není již více pro vás záhadou znát mysl Boha a být si jisti vědomím poznání jakékoliv jiné mysli─lidské či nadlidské. Náboženství a sociální uvědomění mají společné toto: jsou založeny na uvědomění si jiných intelektů. Metoda, pomocí které jste schopni přijmout ideu jiných jako vaši je stejná metoda, pomocí které můžete „vpustit mysl, která byla v Kristu, aby byla také ve vás“[8].
102:4.2 Co je lidská zkušenost? Je to prostě vzájemné působení aktivního a zvídavého „já“ a jakékoliv jiné aktivní a vnější reality. Množství zkušenosti je určeno hloubkou představy a mírou úplnosti poznání reality vnějšího světa. Pohyb zkušenosti se rovná síle netrpělivé obrazotvornosti a horlivosti smyslového objevení vnějších vlastností vnímané reality. Fakt zkušenosti se vytváří ve vědomí vlastního já a přítomností jiných realit─jiných věcí, jiných myslí a jiných duchů.
102:4.3 Člověk si již velmi brzy uvědomuje, že není sám na světě, nebo ve vesmíru. Vyvíjí se v něm přirozené spontánní uvědomění si jiných okolních myslí. Víra mění tuto přirozenou zkušenost do duchovnosti, poznání Boha jako realitu─zdroj, podstata a cíl─ostatních myslí. Ale takové poznání Boha je vždy a věčně realitou osobní zkušenosti. Kdyby Bůh nebyl osobností, nemohl by se stát živou částí reálné duchovní zkušenosti lidské osobnosti.
102:4.4 Faktor pochybení, přítomný v duchovní zkušenosti člověka je přímo úměrný v něm obsaženém materialismu, který znečišťuje duchovní koncepci Vesmírného Otce. Předduchovní vývoj člověka ve vesmíru spočívá ve zkušenosti zbavení se těchto mylných idejí o podstatě Boha a o realitě čistého a skutečného ducha. Božstvo je více než duch, ale duchovní přístup je jediný možný pro vzestupujícího člověka.
102:4.5 Modlitba je rozhodně součástí náboženské zkušenosti, ale současná náboženství na ni kladou nesprávný důraz, čímž značně opomíjejí mnohem důležitější faktor spojení─uctívání. Úcta prohlubuje a rozšiřuje schopnost mysli k reflexi. Modlitba může obohatit život, ale úcta objasňuje osud.
102:4.6 Zjevené náboženství je sjednocujícím prvkem lidské existence. Zjevení spojuje historii, koordinuje geologii, astronomii, chemii, biologii, sociologii a psychologii. Duchovní zkušenost je skutečnou duší lidského vesmíru.
102:5.1 Ačkoliv ustanovení faktu víry se nerovná ustanovení faktu toho, co je předmětem věření, nicméně evoluční postup primitivního života ke statusu osobnosti demonstruje fakt počáteční existence potenciálu osobnosti. A v časových vesmírech je potenciál vždy nadřazený aktuálnímu. Ve vyvíjejícím se kosmu je potenciál to, co se má stát a to co se má stát je postupné odkrývání účelových mandátů Božstva.
102:5.2 Tato stejná účelová nadřazenost je ukázána v evoluci vytváření myšlenkových představ, když primitivní živočišný strach se přemění do trvale se prohlubující úcty k Bohu a do vzrůstajícího respektu k vesmíru. Primitivní člověk měl více náboženského strachu než víry a nadřazenost duchovních potenciálů ve vztahu k aktuálnímu stavu mysli je demonstrována tehdy, když zbabělý strach se přemění do živé víry v duchovní reality.
102:5.3 Můžete psychologizovat evoluční náboženství, ale ne osobní zkušenost víry duchovního původu. Lidská mravnost je schopna rozpoznat hodnoty, ale pouze víra dokáže takové hodnoty zachovat, povznést a oduševnit. Ale bez ohledu na takové činy, duchovnost je něco víc než emocionální mravnost. Duchovnost je pro mravnost to, co láska je pro oddanost, synovství pro poslušnost, jádro pro hmotu. Mravnost odhaluje všemocného Kontrolora─Božstvo, kterému se slouží; duchovnost odhaluje vše milujícího Otce─Boha, který je ctěn a milován. A je to opět proto, že duchovní potenciálnost víry převládá nad aktuální povinností evoluční mravnosti.
102:6.1 Filozofické odstranění náboženského strachu a soustavný rozvoj vědy značnou měrou přispívají k odumírání falešných bohů; a i když tyto ztráty, člověkem vytvořených božstev, mohou krátkodobě zahalit duchovní vidění, nakonec zničí tu zaostalost a pověrčivost, které po tak dlouhou dobu zahalovaly živého Boha věčné lásky. Vztah mezi tvorem a Tvořitelem je živou zkušeností, dynamickou duchovní vírou, kterou nelze přesně definovat. Izolovat část života a nazvat ji náboženstvím znamená oddělit život a překroutit náboženství. A to je právě to, proč úcta k Bohu vyžaduje buď úplnou oddanost, nebo žádnou.
102:6.2 Bohové primitivních lidí nemohou být ničím jiným než jejich vlastní stíny; živý Bůh je boží světlo, jehož přetínání způsobuje celoprostorové vytváření stínů.
102:6.3 Věřící člověk filozofického založení věří v osobního Boha osobního spasení─něco víc než realita, hodnota, úroveň dosažení, povznášející proces, proměna, časoprostorová meze, idealizace, zosobnění energie, předmět gravitace, lidský plán, idealizace „já“, přírodní vztlak, sklon k dobrotě, budoucí impuls evoluce, nebo velkolepá hypotéza. Věřící člověk má víru v Boha lásky[9]. Láska je podstatou duchovnosti a pramenem kvalitnější civilizace.
102:6.4 V osobní duchovní zkušenosti víra přeměňuje filozofického Boha pravděpodobnosti do spasitelného Boha jistoty. Skepticismus může zpochybňovat teologické teorie, ale důvěra ve spolehlivost osobní zkušenosti utvrzuje skutečnost toho přesvědčení, které vyrostlo ve víru.
102:6.5 Přesvědčení o existenci Boha může být nabyto skrze rozumné uvažování, ale jedinec pozná Boha pouze skrze víru, prostřednictvím osobní zkušenosti. V mnohém z toho, co se vztahuje k životu, je nutno počítat s pravděpodobností, ale při navazování spojení s kosmickou realitou je možno pocítit jistotu, když se takové významy a hodnoty dosahují živou vírou. Boha znající duše mají odvahu říci „já vím“, dokonce když toto poznání Boha je zpochybňováno nevěrcem, který odmítá tuto jistotu, protože není úplně podpořena intelektuální logikou. Každému takovému pochybovači věřící jenom odpoví: „Jak ty víš, že já nevím?“
102:6.6 Přestože rozum vždycky může zpochybnit víru, víra může vždy doplnit jak rozum, tak i logiku. Rozum vytváří pravděpodobnost, kterou víra může proměnit v morální jistotu a také v duchovní zkušenost. Bůh je první jistota a poslední fakt; proto všechna pravda pochází z něho, zatímco všechny fakty existují ve vztahu k němu. Bůh je absolutní pravda. Člověk může znát Boha jako pravdu, ale rozumět─vysvětlit─Boha, to člověk musí prozkoumat fakt vesmíru vesmírů. Obrovská propast mezi poznáním pravdy o Bohu a neznalostí faktu o Bohu může být překlenuta pouze živou vírou. Rozum sám nemůže dosáhnout harmonii mezi neurčitou pravdou a vesmírným faktem.
102:6.7 Přesvědčení není schopno vzdorovat pochybnosti a odolat strachu, ale víra vždy zvítězí nad pochybováním, protože víra je jak pozitivní, tak i živá. Pozitivní má vždy převahu nad negativním, pravda nad omylem, zkušenost nad teorií, duchovní reality nad izolovanými fakty času a prostoru. Přesvědčivá evidence této duchovní jistoty spočívá v sociálních plodech ducha, které takoví přesvědčení věřící sklízejí v důsledku této skutečné duchovní zkušenosti. Ježíš řekl: „Jestli milujete své druhy tak, jak já miluji vás, tak všichni lidé budou vědět, že jste moji učedníci“[10].
102:6.8 Pro vědu je Bůh předpokladem, pro psychologii potřebou, pro filozofii pravděpodobností, pro duchovnost jistotou─realitou duchovní zkušenosti. Rozum potřebuje, aby filozofie, která nemůže najít Boha pravděpodobnosti, byla velmi uctivá k té duchovní víře, která může a také nachází Boha jistoty. Také by věda neměla podceňovat duchovní zkušenost z toho důvodu, že je založena na důvěřivosti─ne pokud setrvává v předpokladu, že intelektuální a filozofické vlohy člověka, představující řadu nižších intelektuálních schopností, začínajících v primitivním životě, který byl zcela prost jakéhokoliv myšlení a cítění.
102:6.9 Fakta evoluce se nesmí postavit proti pravdě, spočívající v realitě jistoty duchovní zkušenosti zbožného života Boha poznavšiho smrtelníka. Rozumní lidé by měli přestat uvažovat jako děti a měli by se snažit používat logiku dospělých lidí─logiku, která toleruje koncepci pravdy zároveň se zkoumáním faktu. Vědecký materialismus prokázal svoji neschopnost, když tváří v tvář každému periodickému vesmírnému jevu trvá na svých současných námitkách, poukazujíc, že to, co je prokazatelně vyšší vyplývá z toho, co je prokazatelně nižší. Zásadovost potřebuje uznání účelových aktivit Tvořitele.
102:6.10 Organická evoluce je skutečností; účelová, nebo progresivní evoluce je pravdou, která slaďuje jinak protikladné jevy vzestupných dosaženích evoluce. Čím výše se vědec dostane ve svém vědním oboru, tím více se bude odklánět od teorií materialistického faktu ve prospěch kosmické pravdy o vedoucí úloze Nejvyšší Mysli. Materialismus ponižuje lidský život; evangelium Ježíše nesmírně obohacuje a božsky povznáší každého smrtelníka. Smrtelná existence musí být zobrazena jako úchvatná a nádherná zkušenost poznání té reality, která spočívá v setkání lidského vzestupu s božským a spasitelným sestupem.
102:7.1 Vesmírný Otec není závislý na žádné jiné příčině a je také sebevysvětlující; on ve skutečnosti žije v každém myslícím smrtelníkovi. Ale nemůžete si být Bohem jisti pokud ho neznáte; synovství je jedinou zkušeností, která dělá otcovství nesporným. Vesmír všude prodělává změny. Měnící se vesmír je závislý vesmír; takové tvoření nemůže být ani konečné, ani absolutní. Bůh a Vesmír nejsou totéž; jeden je příčina, druhý je důsledek. Příčina je absolutní, nekonečná, věčná a neměnná; důsledek je časoprostorový a transcendentální, ale věčně se měnící, vždy rostoucí.
102:7.2 Bůh je jediný a samozapříčiněný fakt ve vesmíru. V něm se skrývá řád, plán a účel všeho tvoření věcí a bytostí. Všude se měnící vesmír je řízen a stabilizován absolutně neměnnými zákony─zvyky neměnného Boha. Fakt Boha─božský zákon─je neměnný; pravda o Bohu─jeho vztah k vesmíru─je relativní zjevení, které je navždy přizpůsobitelné stále se vyvíjejícímu vesmíru.
102:7.3 Ti, kteří by chtěli vynalézt náboženství Boha jsou jako ti, kteří by chtěli sklízet ovoce bez stromů, mít děti bez rodičů. Nemůžete mít důsledky bez příčin; bezpříčinné je pouze JÁ JSEM. Fakt duchovní zkušenosti zahrnuje Boha a takový Bůh osobní zkušenosti musí být osobním Božstvem. Nemůžete se modlit k chemickému vzorci, obracet se na matematickou rovnici, uctívat hypotézu, důvěřovat postulátu, rozmlouvat s procesem, sloužit abstrakci, nebo mít milující vztah se zákonem.
102:7.4 Je pravda, že mnoho zjevně duchovních rysů může vyrůst z neduchovních kořenů. Člověk může rozumem popřít Boha, ale přitom je morálně spořádaným, věrným, ctí rodiče, je čestným a také idealistickým. Člověk může naroubovat mnoho čistě humanistických větví na svoji základní duchovní podstatu, ale taková zkušenost postrádá hodnoty věčného života─poznání Boha a vzestup k němu. Taková smrtelná zkušenost přinese pouze sociální plody, ne duchovní. Roub určuje druh plodu bez ohledu na to, že živoucí výživa je čerpána z kořenů původního božského obdaření jak mysli, tak i ducha.
102:7.5 Intelektuálním znamením duchovnosti je jistota; filozofickým znakem je zásadovost; sociálními plody jsou láska a služba[11].
102:7.6 Boha uvědomělý jedinec není ten, který je slepý k těžkostem, nebo nedbalý překážek stojících na cestě k nalezení Boha v bludišti pověr, tradic a materialistických tendencí současnosti. On se setkal se všemi těmito obtížemi a zvítězil nad nimi, zdolal je živou vírou a navzdory jim dosáhl vrcholů duchovní zkušenosti. Ale je také pravdou, že mnoho těch, kteří jsou si vnitřně jisti Bohem, se bojí hájit takové pocity jistoty kvůli velkému počtu a chytrosti těch, kteří shromažďují námitky a znásobují obtíže, spojené s vírou v Boha. Najít nedostatky, klást otázky, nebo vznášet námitky, nevyžaduje nikterak velkou hloubku intelektu. Ale odpovědět na tyto otázky a objasnit tato úskalí vyžaduje duchaplnost mysli; jistota víry je nejlepší metodou pro řešení všech takových povrchních sporů.
102:7.7 Jestliže věda, filozofie či sociologie si troufají být dogmatickými ve sporu s proroky opravdového náboženství, pak by měli Boha uvědomělí lidé odpovídat na takový neopodstatněný dogmatismus s mnohem prozíravějším dogmatismem jistoty osobní duchovní zkušenosti: „Já vím, co prožívám, protože jsem synem JÁ JSEM“. Jestli osobní zkušenost věřícího je zpochybněna dogmatem, pak tento syn víry v empiricky poznaného Otce může odpovědět nenapadnutelným dogmatem─prohlášením o svém reálném synovstvím s Vesmírným Otcem.
102:7.8 Pouze nepodmíněná realita, absolutno, si může dovolit být zásadově dogmatickou. Ti, kteří se stanou dogmatickými, musí, jestliže jsou důslední, dříve či později být přivedeni do náruče Absolutna energie, Univerzální pravdy a Nekonečnosti lásky.
102:7.9 Jestliže neduchovní postoj ke kosmické realitě si dovolí napadat jistotu víry na základě její nedokazatelnosti, potom se podobně může člověk s duchovní zkušeností uchýlit k dogmatickému zpochybnění faktů vědy a domněnek filozofie na základě toho, že jsou také nedokazatelnými; jsou to také empirické poznatky ve vědomí vědce, nebo filozofa.
102:7.10 Ze všech druhů vesmírné zkušenosti máme právo být si nejvíce jisti Bohem─nejnevyhnutelnějším ze všech přítomností, nejreálnějším ze všech faktů, nejživějším ze všech pravd, nejvíce milujícím všechny přátele a nejbožštějším ze všech hodnot.
102:8.1 Největší důkaz reálnosti a účinnosti duchovnosti spočívá ve faktu lidské zkušenosti; a to zejména v tom, že přirozeně bojácný a podezíravý člověk, geneticky obdařený silným instinktem sebezáchovy a toužící po životě po smrti, je ochotný plně svěřit nejhlubší zájmy své přítomnosti a budoucnosti do péče a řízení té síly a osoby, kterou ve své víře nazývá Bohem. Toto je jediná ústřední pravda všech náboženstvích. Pokud se jedná o to, co tato síla či osoba požaduje po člověku náhradou za tento dohled a konečné spasení, nejsou dvě náboženství, která by se na tom shodla; ve skutečnosti si všechna více či méně odporují.
102:8.2 Co se týče postavení kteréhokoliv náboženství na evoluční stupnici, nejlepším kritériem pro jeho posouzení mohou být morální názory a jeho etické normy. Čím vyšší typ náboženství, tím více na jedné straně podporuje a na druhé straně je podporováno zvyšováním společenské morálky a etické kultury. Nemůžeme posuzovat náboženství podle stavu průvodní civilizace; lépe ohodnotíme pravou povahu civilizace podle čistoty a ušlechtilosti jejího náboženství. Mnoho světově nejproslulejších náboženských učitelů bylo zcela negramotných. Moudrost světa není nevyhnutelně nutná pro spasitelnou víru ve věčné reality.
102:8.3 Rozdíl mezi náboženstvími různých epoch je zcela závislý na rozdílnosti vnímání reality člověkem a na jeho odlišném pochopení morálních hodnot, etických vztahů a duchovních realit.
102:8.4 Etika je věčné sociální nebo rasové zrcadlo, které věrně odráží jinak nepozorovatelný progres vnitřního duchovního a náboženského rozvoje. Člověk vždycky přemýšlel o Bohu na základě svých nejlepších znalostí, svých nejhlubších idejí a nejvyšších ideálů. Také historické náboženství si vždy vytvářelo svoji koncepci Boha na základě svých nejvyšších uznávaných hodnot. Každý myslící tvor dá jméno Bůh nejlepší a největší věci, kterou zná.
102:8.5 Když je náboženství redukováno na rozumové a intelektuální vyjádření vždy se odvažuje kritizovat civilizační a evoluční progres podle svých vlastních norem etické kultury a morálního vývoje.
102:8.6 Ačkoliv osobní duchovnost předchází evoluci lidských mravů, je nutno s politováním konstatovat, že institucionální náboženství trvale zaostává za pomalu se měnícími mravy lidských ras. Organizované náboženství se projevilo, že je konzervativně váhavé. Proroci obvykle vedli lidi k náboženskému rozvoji; teologové je obvykle zdrželi. Vzhledem k tomu, že náboženství je záležitostí vnitřní či osobní zkušeností, nemůže se nikdy vyvíjet ve velkém předstihu před intelektuální evolucí ras.
102:8.7 Ale náboženství se nemůže nikdy pozvednout na vyšší úroveň odvoláním se na takzvané zázraky. Vyhledávání zázraků je vracení se zpět k primitivním náboženstvím magie. Pravé náboženství nemá nic společného s údajnými zázraky a nikdy nesděluje náboženský postoj k zázrakům jako důkaz k potvrzení své autority. Náboženství je vždy a stále zakořeněno a zakotveno v osobní zkušenosti. A vaše nejvyšší náboženství, život Ježíše, bylo přesně takovou osobní zkušeností: člověk, smrtelný člověk, hledající Boha a nacházející ho v celé plnosti během krátkého života v těle; a v této stejné lidské zkušenosti se objevil Bůh, hledající člověka a nacházející ho k plnému uspokojení dokonalé duše nekonečné svrchovanosti. A to je náboženství, dokonce to nejvyšší jaké kdy bylo zjeveno ve vesmíru Nebadon─pozemský život Ježíše Nazaretského.
102:8.8 [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
| Kapitola 101. Skutečná podstata náboženství |
Index
Více verzí |
Kapitola 103. Realita náboženské zkušenosti |