© 2019 Nadace Urantia
| Kapitola 100. Náboženství v lidské zkušenosti |
Index
Více verzí |
Kapitola 102. Základy náboženské víry |
101:0.1 NÁBOŽENSTVÍ, jako lidská zkušenost, sahá od primitivního zotročujícího strachu vyvíjejícího se divocha k ušlechtilé a nádherné svobodě, kterou přináší víra těch civilizovaných smrtelníků, kteří si dokonale uvědomují svůj synovský vztah s věčným Bohem.
101:0.2 Náboženství je předchůdce vyspělé etiky a mravů, vznikající v procesu postupné sociální evoluce. Náboženství, jako takové, není pouze morální hnutí, přestože etické a morální impulsy lidské společnosti silně ovlivňují vnější a sociální projevy náboženství. Náboženství vždy oduševňuje evoluční lidskou podstatu, ale není klíčem této evoluce.
101:0.3 Náboženství, přesvědčení-víra osobnosti, může vždy triumfovat nad povrchně protichůdnou logikou zoufalství, zrozeného v nevěřící materiální mysli. Opravdu existuje skutečný a reálný vnitřní hlas, to „správné světlo, ozařující každého člověka, který přichází na tento svět“[1]. A toto duchovní vedení je rozdílné od etického vybízení lidského svědomí. Pocit náboženského přesvědčení je více než emocionální cítění. Náboženské přesvědčení přesahuje intelekt mysli a také logiku filozofie. Náboženství je vírou, důvěrou a přesvědčením.
101:1.1 Opravdové náboženství není systém filozofické víry, ke které možno dojít logickou cestou a kterou je možno pochopit prostřednictvím přírodních důkazů. Ani není fantastickou a mystickou zkušeností nepopsatelných extatických pocitů, které mohou být prožity pouze romantickými vyznavači mysticismu. Náboženství není produkt racionálního uvažování, ale při pohledu zevnitř je naprosto racionální. Náboženství není odvozeno z logiky lidské filozofie, ale jako morální zkušenost je naprosto logické. Náboženství je prožívání božskosti ve vědomí morální bytosti evolučního původu; představuje opravdovou zkušenost s věčnými realitami v čase, poznání duchovní spokojenosti ještě během života v těle.
101:1.2 Ladič Myšlení nemá žádný speciální mechanismus, prostřednictvím kterého se dosahuje sebevyjádření; neexistuje žádná mystická schopnost pro přijetí, nebo vyjádření náboženských pocitů. Taková zkušenost se získává prostřednictvím přirozeně nastaveného mechanismu smrtelné mysli. A v tom spočívá jedno z vysvětlení nesnáze, se kterou se potýká Ladič při navazování přímého spojení s materiální myslí svého trvalého pobytu.
101:1.3 Boží duch navazuje spojení se smrtelným člověkem ne ve sféře pocitů a emocí, ale v oblasti nejvyššího a nejoduševnělejšího myšlení. Jsou to vaše myšlenky, ne pocity, která vás vedou k Bohu. Božská podstata může být vnímána pouze očima mysli. Ale ta mysl, která opravdu zná Boha a slyší vnitřního Ladiče, je mysl čistá. „Bez svatosti nemůže žádný člověk uvidět Hospodina“[2]. Veškeré takové vnitřní a duchovní spojení se nazývá duchovní vhled. Takové náboženské zkušenosti jsou výsledkem vlivu, kterým na mysl člověka působí sloučené činnosti Ladiče a Ducha Pravdy, působících na ideje, ideály, pohledy a duchovní snažení vyvíjejících se Božích synů.
101:1.4 Tedy, náboženství žije a vzkvétá ne viděním a cítěním, ale spíše kvůli víře a vhledu. Náboženství nespočívá v objevení nových faktů, nebo v hledání ojedinělé zkušenosti, ale spíše v objevení nových a duchovních významů ve faktech lidstvu již dobře známých. Nejvyšší náboženská zkušenost nezávisí na dřívějších projevech víry, sledování tradic, nebo respektování autority; náboženství není také výsledkem povznesených pocitů a čistě mystických emocí. Je to spíše velmi hluboká a opravdová zkušenost duchovního spojení s působícím, na člověka, duchovními vlivy, přebývajícími trvale v lidské mysli. A do takové míry, do jaké je taková zkušenost definovatelná v termínech psychologie, náboženství je prostě zkušenost prožívání reality víry v Boha jako reality takové čistě osobní zkušenosti.
101:1.5 Přestože náboženství není produkt racionálních úvah materiální kosmologie, je nicméně, výtvorem zcela racionálního vhledu, který vzniká ze zkušenosti lidské mysli. Náboženství se nerodí ani z mystických meditací, ani z rozjímání o samotě, třebaže je vždy více či méně záhadné a vždy nedefinovatelné a nevysvětlitelné v termínech čistě intelektuálního posuzování a filozofické logiky. Zárodky pravého náboženství vznikají v oblasti mravního uvědomění člověka a projevují se v růstu jeho duchovního vhledu─té schopnosti lidské osobnosti, která se vyvíjí v důsledku přítomnosti Boha odhalujícího Ladiče Myšlení ve smrtelné mysli, toužící po Bohu.
101:1.6 Víra spojuje morální vhled se zásadovým rozlišováním hodnot a již dříve existující smysl pro povinnost završuje rodokmen pravého náboženství. Časem se náboženská zkušenost projeví v určitém poznání Boha a v nepochybné jistotě věčného života věřící osobnosti.
101:1.7 Tudíž, jak je vidět, podstata náboženských tužeb a duchovních popudů není taková, aby přivedla lidi pouze k tomu, že chtějí věřit v Boha, ale spíše jejich podstata a síla tak hluboce ovlivňuje lidi, že jsou přesvědčeni o tom, že mají věřit v Boha. Evoluční smysl pro povinnost a závazky, vyplývající z osvícení, které přišlo se zjevením, udělají tak hluboký dojem na morální podstatu člověka, že posléze dosáhne takového způsobu myšlení a takového stavu duše, že dospěje k přesvědčení, že on nemá právo nevěřit v Boha. Nakonec, vyšší a nadfilozofická moudrost takových osvícených a disciplinovaných jedinců je vede k tomu, že pochybovat o Bohu, nebo nevěřit v jeho dobrotu, by byl projev nevěrnosti nejreálnější a nejhlubší věci v lidské mysli a duši─Ladiči Myšlení.
101:2.1 Podstata náboženství spočívá zcela v náboženské zkušenosti obyčejných racionálních bytostí. A toto je jediný smysl, ve kterém náboženství může být považováno za vědecké, nebo také psychologické. Dokazovat to, že zjevení je zjevení, je tou stejnou podstatou lidské zkušenosti v tom, že zjevení slučuje zdánlivě rozdílné vědy přírody a teologii náboženství do zásadové a logické filozofie vesmíru─sladěného a souvislého objasnění jak vědy, tak i náboženství, čímž se vytváří harmonie mysli a uspokojení ducha, který v lidské zkušenosti odpovídá na otázky smrtelné mysli, toužící poznat jak Nekonečnost uskutečňuje svoji vůli a záměry ve hmotě, s myslí a na duchu.
101:2.2 Úsudek je metodou vědy; víra je metodou náboženství; logika je posuzovací metodou filozofie. Zjevení nahrazuje nepřítomnost morontiálního hlediska poskytováním metody pro dosažení jednoty v chápání reality a vztahů hmoty a ducha prostřednictvím mysli. A pravé zjevené náboženství nikdy nepředstavuje vědu nepřirozenou, náboženství nesmyslné, nebo filozofii nelogickou.
101:2.3 Opírajíc se o vědecká zkoumání, úsudek může vést zpět přes přírodu k Prvopříčině, ale je zapotřebí náboženská víra, aby přeměnila Prvopříčinu vědy v Boha spasení; a pro ověření takové víry, takového duchovního vhledu, je zapotřebí ještě také zjevení.
101:2.4 Existují dva základní důvody věřit v Boha, pečujícího o věčný život člověka:
101:2.5 1. Lidská zkušenost─osobní jistota, nějakým způsobem registrovaná naděje a důvěra, iniciována vnitřním Ladičem Myšlení.
101:2.6 2. Zjevená pravda─ať již prostřednictvím osobní služby Ducha Pravdy, planetárním poskytnutím božích Synů, nebo písemným sdělením.
101:2.7 Věda končí se svým hledáním příčiny na hypotéze Prvopříčiny. Náboženství nezastaví svůj vzlet víry dokud si není jisto Božím spasením. Soudné vědecké bádání logicky předpokládá realitu a existenci Absolutna. Náboženství upřímně věří v existenci a realitu Boha, který podporuje spasení osobnosti. V čem zcela selhává metafyzika a v čem částečně také selhává filozofie, to dokáže zjevení; potvrzuje to, že Prvopříčina ve vědě a Bůh spasení v náboženství jsou jedno a to samé Božstvo.
101:2.8 Úsudek je důkaz ve vědě, víra je důkaz v náboženství, logika je důkaz ve filozofii, ale zjevení je ověřeno pouze lidskou zkušeností. Věda plodí vědomost; náboženství plodí štěstí; filozofie plodí jednotu; zjevení ztvrzuje empirickou harmonii tohoto trojného přístupu k vesmírné realitě.
101:2.9 Pozorování přírody může odhalit pouze Boha přírody, Boha pohybu. Příroda odhaluje pouze hmotu, pohyb a animálnost─život. Hmota plus energie se za určitých podmínek projevují v živých formách, ale zatímco přírodní život je jako jev takto relativně nepřetržitý, je zcela pomíjivý pro individuální formy. Příroda nedává základ pro logickou víru ve věčný život lidské osobnosti. Náboženský člověk, který nachází Boha v přírodě, již a nejdříve našel tohoto stejného Boha ve své vlastní duši.
101:2.10 Víra odhaluje Boha v duši. Zjevení, náhrada za morontiální vhled na evolučním světě, umožňuje člověku vidět stejného Boha v přírodě, kterého víra odhaluje v jeho duši. Takto zjevení úspěšně přemosťuje propast mezi materiálním a duchovním, mezi tvorem a Tvořitelem, mezi člověkem a Bohem.
101:2.11 Pozorování přírody ukazuje logicky na to, že ji řídí inteligence, že se nachází pod živým dohledem, ale žádným uspokojujícím způsobem neodhaluje osobitého Boha. Na druhou stranu, příroda neodkrývá nic, co by bránilo dívat se na vesmír jako na dílo Boha náboženství[3]. Boha není možno nalézt pouze prostřednictvím přírody, ale jestliže člověk již našel Boha v sobě, zkoumání přírody se stává naprosto shodné s vyšším a duchovnějším výkladem vesmíru.
101:2.12 Zjevení, jako epochální jev, je periodické; jako osobní lidská zkušenost je permanentní. Božskost působí ve smrtelné osobnosti v podobě Ladiče─daru od Boha, v podobě Ducha Pravdy─daru od Syna a v podobě Svatého Ducha─daru od Vesmírného Ducha a tyto tři nadsmrtelné dary jsou sjednoceny v empirické zkušenosti člověka v podobě péče Nejvyššího.
101:2.13 Pravé náboženství je vhled do reality, věřícího dítěte smrtelného vědomí, a ne pouhý intelektuální souhlas s jakýmikoliv dogmatickými doktrínami. Pravé náboženství spočívá ve zkušenosti toho, že „sám Duch potvrzuje našemu duchu, že my jsme děti Boha“[4]. Náboženství nespočívá v teologických poučkách, ale v duchovním vhledu a vznešenosti důvěry duše.
101:2.14 Vaše nejhlubší podstata─božský Ladič─vytváří ve vás hlad a touhu po spravedlnosti, odhodlané toužení po božské dokonalosti. Pobožnost je aktem víry v rozpoznání tohoto vnitřního popudu k dosažení božskosti; a takto se navodí důvěra a jistota duše, což si začnete uvědomovat jako cestu ke spasení─metodu pro přežití osobnosti a všech těch hodnot, které považujete za správné a dobré.
101:2.15 Pochopení náboženství nikdy nebylo a nikdy nebude závislé na velikém učení, nebo na důmyslné logice. Je to duchovní vhled a to je právě ten důvod, proč někteří největší světoví náboženští učitelé, a také proroci, byli tak málo obdařeni světovou moudrostí. Náboženská víra je ve stejné míře dostupná jak vzdělaným, tak i nevzdělaným lidem.
101:2.16 Náboženství musí být vždy svým vlastním kritikem a soudcem; není ho možno zkoumat, o to více mu rozumět, zvenčí. Jedinou vaší zárukou osobního Boha je vaše pochopení vaší vlastní víry v duchovní záležitosti a vlastní zkušenosti s nimi. Pro všechny vaše druhy, kteří poznali podobnou zkušenost není zapotřebí důkazů o osobnosti, nebo realitě Boha, zatímco pro všechny ostatní, kteří si takto nejsou o Bohu jisti, nemůže být žádný argument opravdově přesvědčivý.
101:2.17 Psychologie se může rozhodně pokoušet studovat fenomény náboženských reakcí na sociální prostředí, ale nikdy nemůže doufat, že pochopí skutečné a vnitřní motivy a působení náboženství. Pouze teologie, oblast víry a metoda zjevení, může poskytnout určitý druh inteligentní úvahy o podstatě a obsahu náboženské zkušenosti.
101:3.1 Náboženství je tak životaschopné, že přetrvává při absenci vědomostí. Ono žije navzdory svému zamoření chybnými naukami o vesmíru a klamnými filozofiemi; dokonce přežije zhoubný vliv metafyziky. Ve všech těchto historických proměnách náboženství stále přetrvává to, co je nezbytné pro progres a věčný život člověka: etické vědomí a morální uvědomění.
101:3.2 Víra-vhled, neboli duchovní intuice, je schopnost, kterou kosmická mysl poskytuje člověku ve spojení s Ladičem Myšlení─darem Boha. Duchovní uvažování─inteligenci duše─přiděluje Svatý Duch, je to dar Tvořivého Ducha člověku. Duchovní filozofii─moudrost reálností ducha─přiděluje Duch Pravdy, společný dar poskytnutých Synů lidským dětem. Koordinace a propojení těchto duchovních darů vytváří duchovní osobnost člověka v jejím potenciálním osudu.
101:3.3 Právě tato duchovní osobnost, v primitivní a zárodočné formě, přežívá přirozenou smrt těla, zůstavajíc v državě Ladiče. Tato smíšená entita duchovního původu, ve spojení s lidskou zkušeností, je schopna, prostřednictvím životní cesty, stanovené božími Syny, přežít (v péči Ladiče) rozklad materiální individuálnosti mysli a hmoty, když takové dočasné partnerství fyzického a duchovního je odděleno zánikem životodárného pohybu.
101:3.4 Skrze náboženskou víru duše člověka odkrývá sebe sama a projevuje potenciální božskost své vznikající podstaty charakteristickým způsobem, který nutí smrtelnou osobnost reagovat na určité obtížné intelektuální a svízelné sociální situace. Opravdová duchovní víra (ryzí morální uvědomění) se projevuje v tom, že:
101:3.5 1. Vyvolává rozvoj etiky a mravnosti, navzdory vrozeným a nedobrým živočišným sklonům.
101:3.6 2. Vzbuzuje naprostou důvěru v milosrdnost Boha i přes hořké zklamání a zdrcující nezdar.
101:3.7 3. Plodí silnou odvahu a sebedůvěru, navzdory nepříznivosti přírody a fyzickým nehodám.
101:3.8 4. Demonstruje nevysvětlitelnou rovnováhu a trvající rozvážnost, bez ohledu na podlomující nemoci a také akutní fyzické bolesti.
101:3.9 5. Udržuje záhadný klid a vyrovnanost osobnosti tváří v tvář špatnému zacházení a nejkřiklavějšímu bezpráví.
101:3.10 6. Udržuje božskou důvěru v konečné vítězství, nehledě na krutosti zdánlivě bezohledného osudu a domnělou naprostou lhostejnost přírodních sil k lidskému blahu.
101:3.11 7. Setrvává v neochvějné víře v Boha, navzdory všem protikladným projevům logiky a úspěšně odolává všem dalším intelektuálním vypočítavostem.
101:3.12 8. Trvale projevuje nezlomnou víru ve věčný život duše, bez ohledu na klamné učení falešné vědy a vemlouvavých mámeních nespolehlivé filozofie.
101:3.13 9. Žije a triumfuje, bez ohledu na zdrcující přetížení komplikovaných a nedokonalých civilizací současnosti.
101:3.14 10. Přispívá k nepřetržitému pokračování altruismu navzdory lidské sobeckosti, sociálnímu antagonismu, průmyslové nenasytnosti a politické rozpolcenosti.
101:3.15 11. Vytrvale se drží vznešené víry ve vesmírnou jednotu a boží vedení, nehledě na matoucí přítomnost zla a hříchu.
101:3.16 12. Pokračuje v uctívání Boha, i když se odváží prohlásit: „Přestože mně zničí, přesto mu budu sloužit“.[5]
101:3.17 Potom tedy můžeme usoudit, že člověk má uvnitř sebe božího ducha či duchy na základě tří fenoménů,: za prvé, na základě osobní zkušenosti─náboženskou víru; za druhé, na základě zjevení─osobitost a národnost; a za třetí, na základě udivujících projevů takových neobvyklých a nepřirozených reakcí na jeho materiální prostředí jak jsou objasněny v předchozím výčtu dvanácti duchovních postojů ve skutečných a těžkých situacích reálného lidského bytí. Kromě nich jsou ještě další.
101:3.18 Právě taková životodárná a činorodá jednání víry v oblasti náboženství dávají smrtelnému člověku právo tvrdit, že náboženská zkušenost─tento vrcholný dar lidské povaze─je jeho osobním vlastnictvím a duchovní realitou.
101:4.1 Vzhledem k tomu, že váš svět obecně nezná původy, dokonce ani původy fyzické, ukázalo se, že by bylo moudré čas od času poskytnout vám informace o kosmologii. A toto vždy způsobilo nesnáze pro budoucnost. Zákony zjevení nás značně omezují svými zákazy sdělovat bezpracnou, nebo předčasnou vědomost. Každé kosmologii, představované jako část zjeveného náboženství, je souzeno ve velmi krátké době zastarat. Proto jsou budoucí studenti takového zjevení v pokušení odstranit jakýkoliv prvek ryzí náboženské pravdy v něm obsažené, protože objevují při zběžném pohledu chyby v přidružených kosmologiích v tomto ohledu představovaných.
101:4.2 Lidstvo by mělo pochopit, že my, kteří jsme zapojeni do zjevení pravdy, jsme velmi přísně omezeni pokyny našich nadřízených. My nemáme právo předvídat vědecké objevy na tisíc let dopředu. Zjevovatelé musí jednat v souladu s instrukcemi, které tvoří část mandátu zjevení. My nevidíme žádný způsob jak překonat tuto nesnáz, ať již v současnosti, nebo v budoucnosti. Přestože historická fakta a náboženské pravdy této řady zjevení zůstanou v záznamech na mnoho dalších věků, my velmi dobře víme, že během několika krátkých let mnoho z našich údajů, týkajících se fyzických věd, bude vyžadovat přezkoumání v důsledku dalších vědeckých pokroků a nových objevů. My již nyní předvídáme tyto nové pokroky, ale není nám dovoleno zahrnout taková, člověkem neodhalená fakta, do spisů zjevení. Je nutno objasnit, že zjevení nejsou nutně vnuknutím. Kosmologie těchto zjeveních není vnuknutím. Je omezena našim oprávněním pro uspořádání a seřazení současných vědomostí. Zatímco božský, nebo duchovní vhled je dar, lidská moudrost se musí vyvinout.
101:4.3 Pravda je vždy zjevením: samozjevením, když vzniká v důsledku činnosti vnitřního Ladiče; epochálním zjevením, když je představeno působením některých jiných nebeských sil, skupin, nebo osobností.
101:4.4 V konečném součtu, náboženství je posuzováno podle jeho plodů─v souladu s tím, jakým způsobem a v jakém rozsahu projevuje svoji vlastní vrozenou a božskou dokonalost.
101:4.5 Pravda může být jen relativně vnuknuta, přestože zjevení je vždy duchovním jevem. Ačkoliv prohlášení, vztahující se ke kosmologii, nejsou nikdy vnuknuta, taková zjevení mají nesmírnou hodnotu v tom, že alespoň dočasně zdokonalují znalosti následujícími faktory:
101:4.6 1. Zmírněním zmatku autoritativním odstraněním omylů.
101:4.7 2. Koordinací faktů a pozorováních─známých, nebo takových, která se stanou známými v blízké budoucnosti.
101:4.8 3. Obnovením důležitých ztracených svědectvích o epochálních procesech v dávné minulosti.
101:4.9 4. Dodáním informací pro doplnění chybějících zásadních mezer ve znalostech, které v jiných aspektech byly nabyty.
101:4.10 5. Představením kosmických údajů takovým způsobem, kterým se osvětlí duchovní učení, obsažená v doprovázejícím zjevení.
101:5.1 Zjevení je metoda, která ušetří věky a věky času nezbytné práce třídění a prosévání omylů evoluce od pravd duchovního rozvoje.
101:5.2 Věda pracuje s fakty; náboženství se zabývá pouze hodnotami. Prostřednictvím osvícené filozofie mysl usiluje o sjednocení významů jak faktů, tak i hodnot, čímž se blíží ke koncepci celistvé reality. Pamatujte si, že věda je doménou vědění, filozofie je oblastí moudrosti a náboženství je sférou zkušenosti víry. Ale, nicméně, náboženství existuje ve dvou fázích projevu:
101:5.3 1. Evoluční náboženství. Zkušenost primitivního uctívání, náboženství, které má svůj původ v mysli.
101:5.4 2. Zjevené náboženství. Vesmírný postoj, který je odvozeninou ducha; jistota a víra v zachování věčných realit, přežití osobnosti a eventuální dosažení kosmického Božstva, jehož záměr to všechno učinil možným. Součástí vesmírného plánu je, že dříve či později, bude evolučnímu náboženství souzeno podstoupit rozšíření pomocí zjevení.
101:5.5 Jak věda, tak i náboženství začínají s převzetím některých všeobecně přijímaných osnov pro logická usuzování. Proto filozofie také musí začínat svoji cestu s převzetím reality tří věcí:
101:5.6 1. Materiálního těla.
101:5.7 2. Nadmateriálního aspektu lidské bytosti─duši, nebo také vnitřního ducha.
101:5.8 3. Lidské mysli─mechanismu pro vzájemnou komunikaci a spojení mezi duchem a hmotou, oblast materiálního a oblast duchovního.
101:5.9 Vědci shromažďují fakta, filozofové koordinují ideje, zatímco proroci zdůrazňují ideály. Pocity a emoce jsou vždy součástí náboženství, ale samy o sobě nejsou náboženství. Náboženství může být pocitem zkušenosti, ale sotva je zkušeností pocitu. Ani logika (rozumové vysvětlování), ani emoce (pohnutí) nejsou nezbytně součástí náboženské zkušenosti, ačkoliv obě mohou být různě spojeny s vírou při prohlubování duchovního vhledu do reality, přičemž všechno to probíhá v souladu se stavem a povahovými sklony individuální mysli.
101:5.10 Evoluční náboženství je dílem pomocného ducha mysli lokálního vesmíru, pověřeného vytvořením a podporováním zbožnosti ve vyvíjejícím se člověku. Taková primitivní náboženství se bezprostředně týkají etiky a morálky─smyslu pro lidskou povinnost. Taková náboženství jsou založena na jistotě svědomí a vedou ke stabilizaci relativně etických civilizací.
101:5.11 Náboženství, zjevena osobně, jsou pod záštitou poskytnutých duchů, zastupujících tři osoby Rajské Trojice a zabývají se především rozšířením pravdy. Evoluční náboženství objasňuje jedinci ideu osobní povinnosti; zjevené náboženství klade vysoký důraz na lásku, zlaté pravidlo.
101:5.12 Evoluční náboženství zcela závisí na víře. Zjevení dává dodatečnou jistotu, protože se opírá o rozšířené podání pravd, odkrývajících božskost a realitu a také na stále cennějším svědectví vlastní zkušenosti, která se hromadí v důsledku účinně fungujícího spojení evoluční víry a zjevené pravdy. Takové fungující spojení lidské víry a božské pravdy vytváří charakter, který pevně kráčí po cestě k faktickému dosažení morontiální osobnosti.
101:5.13 Evoluční náboženství poskytuje pouze jistotu, vyplývající z víry a přesvědčení, vycházející ze svědomí; zjevené náboženství poskytuje jistotu, vyplývající z víry a navíc pravdu živoucí zkušenosti v poznání realit zjevení. Třetí stupeň v náboženství─nebo třetí fáze zkušenosti náboženství─se vztahuje k morontiálnímu stavu, hlubšího dosažení moty. Pravdy zjeveného náboženství se stále více a více rozšiřují s mírou postupu po morontiální cestě; čím dál tím více budete poznávat pravdu nejvyšších hodnot, božské laskavosti, vesmírných vztahů, věčných realit a nejvzdálenějších cílů.
101:5.14 Během morontiálního růstu stoupající měrou jistota pravdy nahrazuje jistotu víry. Když budete konečně přijati do duchovního světa, potom jistoty ryzího duchovního vhledu budou působit namísto víry a pravdy, nebo spíše, ve spojitosti s těmito dřívějšími metodami osobní jistoty na nich navrstvenými.
101:6.1 Morontiální fáze zjeveného náboženství je spojena se zkušeností dalšího života a jejím mocným podnětem je dosažení duchovní dokonalosti. Projevuje se také vyšší motiv uctívání, spojený s podněcujícím voláním k rozšíření etické služby. Morontiální vhled způsobuje stále se rozšiřující uvědomění Sedmidílného, Nejvyššího a dokonce Konečného.
101:6.2 V průběhu celé náboženské zkušenosti, od jejího nejranějšího počátku na materiální úrovni až do doby dosažení plného duchovního statusu, Ladič je tajemstvím osobního poznání reality existence Nejvyššího; a tento stejný Ladič také obsahuje tajemství vaší víry v transcendentální dosažení Konečného. Empirická osobnost evolučního člověka, spojená s esencí existencionálního Boha─Ladiče, vytváří potenciál pro dosažení nejvyšší existence a je přirozeným základem pro nadkonečné vzniknutí transcendentální osobnosti.
101:6.3 Morální vůle zahrnuje rozhodnutí, založená na logickém vědění, umocněná moudrostí a stvrzená náboženskou vírou. Takové volby jsou činy morální povahy a důkazem existence morální osobnosti─předchůdce morontiální osobnosti a nakonec, skutečného duchovního statusu.
101:6.4 Evoluční typ vědění je pouhým nahromaděním protoplazmového materiálu paměti; je to nejprimitivnější forma uvědomělosti tvora. Moudrost obsahuje ideje, zformulované z protoplazmové paměti v procesu spojování a vybavování představ a takové jevy odlišují lidskou mysl od pouhé živočišné mysli. Zvířata mají paměť, ale pouze člověk má schopnost moudrosti. Pravda je dostupná moudrostí obdařenému jedinci poskytnutím takové mysli duchů Otce a Synů─Ladiče Myšlení a Ducha Pravdy.
101:6.5 V době svého poskytnutí na Urantii žil Kristus Michael do svého křtu pod vlivem evolučního náboženství. Od chvíle svého křtu po své ukřižování pokračoval ve své práci pod sloučeným vedením evolučního a zjeveného náboženství. Od rána svého vzkříšení po své nanebevstoupení prošel početnými fázemi morontiálního života, příznačnými pro přechod smrtelných ze světa hmoty do duchovního světa. Po svém nanebevstoupením Michael dosáhl dokonalosti ve zkušenosti Svrchovanosti─poznání Nejvyššího; a protože byl jedinou osobou v Nebadonu, mající neomezenou způsobilost pro poznání reality Nejvyššího, okamžitě získal nejvyšší status svrchovanosti ve svém lokálním vesmíru a ve vztahu k němu.
101:6.6 Pokud se jedná o člověka, eventuální splynutí a následná jednotnost s vnitřním Ladičem─sloučení osobnosti člověka s esencí Boha─dělá z něho, potenciálně, živou část Nejvyššího a zajišťuje této, kdysi smrtelné bytosti, právo nekonečného snažení k završení vesmírné služby Nejvyššímu spolu s Nejvyšším.
101:6.7 Zjevení učí smrtelného člověka, že proto, aby zahájil pozoruhodné a poutavé putování prostorem prostřednictvím vývoje v čase, měl by začít organizovat vědomosti do idejí-rozhodnutích; potom, poručit moudrosti neustále pracovat na ušlechtilém úkolu přeměnit abstraktní ideje do praktičtějších, ale nicméně, vznešených ideálů─takových koncepcí, které jsou stejně racionální jako ideje a stejně logické jako ideály, takže Ladič se je pokusí sloučit a oduševnit a udělat je způsobilými pro takové spojení v konečné mysli, které z nich vytvoří účinný lidský doplněk a bude takto připraven pro působení Ducha Pravdy Synů, časoprostorových projevů pravdy Ráje─univerzální pravdy. Koordinace idejí-rozhodnutích, logických ideálů a božské pravdy vytváří čestný charakter─nezbytný předpoklad pro přijetí smrtelníka do stále se rozšiřujících a stále více duchovnějších realit morontiálního světa.
101:6.8 Učení Ježíše se stalo prvním urantijským náboženstvím, které vytvořilo natolik ucelenou harmonickou koordinaci vědomostí, moudrosti, víry, pravdy a lásky, že poskytlo úplný a zároveň dočasný klid, intelektuální jistotu, morální osvícení, filozofickou stabilitu, etickou citlivost, vědomí Boha a pozitivní ujištění dalšího osobního života. Víra Ježíše ukázala cestu ke konečnému spasení lidí, k nejvyššímu dosažení smrtelníků ve vesmíru, protože poskytuje následující:
101:6.9 1. Spasení od materiálních okovů v osobním poznání synovstva ve vztahu k Bohu, který je duch[6].
101:6.10 2. Spasení od intelektuálních pout: člověk musí poznat pravdu a pravda ho udělá svobodným[7].
101:6.11 3. Spasení od duchovní slepoty─humánní uskutečnění bratrství smrtelných bytostí a uvědomění morontiálních bytostí bratrství všech vesmírných tvorů; objevení duchovní reality službou a odhalení síly duchovních hodnot za pomoci zjevení[8][9].
101:6.12 4. Spasení od nedokonalosti svého „já“ skrze dosažení duchovních úrovní vesmíru a prostřednictvím konečné realizace harmonie Havony a dokonalosti Ráje.
101:6.13 5. Spasení od svého „já“: osvobození od omezeních sebeuvědomění skrze dosažení kosmických úrovní Nejvyšší mysli a koordinací s dosaženími všech ostatních sebe uvědomělých bytostí.
101:6.14 6. Spasení od času: dosažení věčného života─nekonečného vývoje v poznávání Boha a sloužení jemu[10].
101:6.15 7. Spasení od konečného: dosažení jednotnosti s Božstvem v Nejvyšším a skrze něho, umožňující tvorovi pokoušet se o transcendentální objevení Konečného na postkonečných úrovních absonitního.
101:6.16 Takové sedmidílné spasení odpovídá ucelennosti a dokonalosti uskutečnění největší zkušenosti Vesmírného Otce. A to všechno, potenciálně, je obsaženo v realitě víry náboženské zkušenosti člověka. Je to možné proto, že víra Krista využívala a odkrývala reality, nacházející se také za hranicemi konečného; víra Ježíše se přiblížila statusu vesmírného absolutna natolik, nakolik je jen možné, aby se takový fenomén projevil ve vyvíjejícím se časoprostorovém kosmu[11].
101:6.17 Přijetím Ježíšovy víry může smrtelný člověk poznat v čase reality věčnosti. Ježíš odkryl v lidské zkušenosti Konečného Otce a jeho smrtelní bratři v těle ho mohou následovat se stejnou zkušeností objevení Otce. Dokonce mohou ve svém nynějším stavu dosáhnout v této zkušenosti stejného uspokojení, jakého dosáhl Ježíš ve svém postavení. Po zakončení poskytnutí Michaela došlo ve vesmíru Nebadon k aktualizaci nových potenciálů, z nichž jeden bylo světlo, které osvítilo cestu věčnosti, vedoucí k Otci všeho a která může být podniknuta také smrtelníky z materiálních těl a krve v průběhu počátečního života na planetách prostoru[12]. Ježíš byl a je novou a živou cestou, po které člověk může přijít do božského dědictví, o kterém Otec prohlásil, že bude náležet tomu, kdo si o něj řekne[13]. V životě Ježíše jsou bohatě demonstrovány jak začátky, tak i konce prožívání víry lidstva─dokonce až božského lidstva.
101:7.1 Idea je pouze teoretickým plánem pro čin, zatímco pozitivní rozhodnutí je schváleným plánem pro čin. Stereotyp je plán činu, přijatého bez ověření. Materiály, ze kterých se postaví osobní filozofie náboženství, pocházejí jak z vnitřní, tak i z vnější zkušenosti jednotlivce. Společenské postavení, ekonomické podmínky, možnosti vzdělání, morální sklony, vliv institucí, politické události, rasové tendence a náboženská učení příslušné doby a místa, to všechno se stává faktorem při vytváření osobní filozofie náboženství. Také vrozená povaha a intelektuální dispozice výraznou měrou určují charakter náboženské filozofie. Povolání, manželství a příbuzenstvo, to všechno ovlivňuje evoluci osobních zásad v životě jedince.
101:7.2 Filozofie náboženství se vyvíjí ze základního růstu idejí a empirického života, přičemž oboje se mění tendencí napodobovat ostatní. Zdravost filozofických úsudků závisí na pronikavém, čestném a soudném myšlení ve spojení s vnímáním významů a přesností posuzování. Morální zbabělci nikdy nedosáhnou vysokých úrovní filozofického myšlení. Proniknout do nových úrovní zkušenosti a pokusit se prozkoumat neznámé oblasti intelektuálního života vyžaduje odvahu.
101:7.3 A pak najednou se objeví nové systémy hodnot; je dosaženo nových formulací principů a norem; zvyky a ideály se přebudují; docílilo se nové ideje osobního Boha, která je následována rozšiřujícími se koncepcemi ve vztahu k ní.
101:7.4 Obrovský rozdíl mezi náboženskou a nenáboženskou filozofií života spočívá v povaze a úrovni rozpoznaných hodnot a také v tom, co je předmětem oddaného vztahu. V evoluci náboženské filozofie existují čtyři fáze. Taková zkušenost se může stát pouhým konformismem, podléhající tradici a autoritě. Nebo se může spokojit s malým dosažením, dostačujícím pouze ke stabilizaci každodenního života a proto na této nahodilé úrovni rychle ustrne. Takoví smrtelníci věří, že všechno se děje samo od sebe. Třetí skupina postoupí na úroveň logické intelektuálnosti, ale tam stagnuje v důsledku kulturního otroctví. Je to vskutku žalostný pohled vidět, jak gigantické intelekty jsou nezvratně drženy v krutém zajetí kulturního otročení. Stejně smutný pohled je na ty, kteří zaprodají své kulturní otročení za materialistické okovy toho, co se chybně nazývá vědou. Čtvrtá úroveň filozofie dosahuje svobody od všech konvenčních a tradičních omezeních a odvažuje se myslet, jednat a žít čestně, oddaně, nebojácně a pravdivě.
101:7.5 Tíživým testem každé náboženské filozofie je její schopnost či neschopnost rozlišovat mezi realitami materiálního a duchovního světa, zatímco zároveň rozpoznává jejich slučování v intelektuálních snahách a sociální službě. Hodnověrná náboženská filozofie nesměšuje boží s císařovým[14]. Ani neuznává estetický kult, založený čistě na zázracích, jako náhradu za náboženství.
101:7.6 Filozofie přeměňuje primitivní náboženství, které bylo do značné míry pohádkou svědomí, do živé zkušenosti vzestupných hodnot kosmické reality.
101:8.1 Přesvědčení dosáhne úroveň víry, když začíná motivovat život a formovat způsob žití. Přijetí učení za pravdu není vírou; je to pouze přesvědčení. Stejně tak není vírou jistota, nebo názor. Stav mysli dosahuje úrovní víry pouze tehdy, když opravdu řídí způsob žití. Víra je živým symbolem skuteční osobní náboženské zkušenosti. Člověk věří pravdě, obdivuje krásu a váží si dobroty, ale neklaní se jim; takový postoj spasitelné víry je soustředěný pouze na samotného Boha, který je ztělesněním všech těchto atributů a nekonečně víc.
101:8.2 Přesvědčení je vždy omezující a svazující; víra je rozpínající a uvolňující. Přesvědčení svazuje, víra osvobozuje. Ale živá víra je více než spojením velkorysých přesvědčeních; je více než povzneseným filozofickým systémem.; je to živá zkušenost, týkající se duchovních významů, božských ideálů a nejvyšších hodnot; je poznáním Boha a službou člověku. Přesvědčení se mohou stát skupinovou posedlostí, ale víra musí být osobní. Teologická přesvědčení mohou být navržena skupině, ale víra může vyrůst pouze v srdci individuálního věřícího.
101:8.3 Víra zrazuje její důvěru, když si dovolí popírat reality a vnucuje svým stoupencům vymyšlené vědomosti. Víra se stává zrádcem, když podporuje zradu intelektuální integrity čestnosti a zlehčuje věrnost nejvyšším hodnotám a božským ideálům. Víra se nikdy nevyhýbá povinnosti řešit problémy smrtelného života. Živá víra nepodporuje slepý fanatismus, perzekuci a nesnášenlivost.
101:8.4 Víra nespoutává tvůrčí představivost, ani neprosazuje neopodstatněný předsudek vůči objevům vědeckého výzkumu. Víra posiluje náboženství a nutí věřícího žít statečně podle zlatého pravidla. Zanícenost víry určuje vědomost a její úsilí je začátkem povzneseného klidu.
101:9.1 Žádné praktikované zjevené náboženství nemůže být považováno za autentické, jestliže opomíjí uznávat závazky etických povinností, vytvořených a rozvinutých předcházejícím evolučním náboženstvím. Zjevení spolehlivě rozšiřuje etický horizont evolučního náboženství a současně a spolehlivě zvětšuje morální povinnosti všech předchozích zjeveních.
101:9.2 Když si troufnete kritizovat primitivní náboženství člověka (nebo náboženství primitivního člověka), měli byste si uvědomit, že musíte posuzovat takové divochy a hodnotit jejich náboženskou zkušenost podle jejich osvícenosti a úrovně svědomí. Bylo by chybou soudit náboženství jiných na základě svých vlastních úrovní vědomostí a pravdy.
101:9.3 Pravé náboženství je tou ušlechtilou a hlubokou vírou v duši, která neúprosně připomíná člověku, že by bylo pro něho špatné nevěřit v ty morontiální reality, které vytvářejí jeho nejvyšší etické a morální principy, jeho nejvyšší vykládání největších hodnot a nejhlubších realit vesmíru. A takové náboženství je prostě zkušeností podřízení intelektuální oddanosti nejvyšším příkazům duchovního vědomí.
101:9.4 Hledání krásy je součástí náboženství pouze pokud je etické a do té míry, dokud obohacuje pojetí mravnosti. Umění je náboženské jen tehdy, když se šíří se záměrem, který pochází z vyšší duchovní motivace.
101:9.5 Osvícené duchovní vědomí civilizovaného člověka není příliš zaujato nějakým specifickým intelektuálním přesvědčením, nebo osobitým způsobem života, ale objevováním pravdy života, dobrou a správnou metodou reagování na neustále se vracející situace smrtelné existence. Morální vědomí je pouze názvem pro lidské rozpoznání a uvědomění těch etických a objevujících se morontiálních hodnot, jenž vyžadují, aby se člověk každodenně podle nich choval a jednal.
101:9.6 Přestože náboženství je nedokonalé, existují nejméně dva praktické projevy jeho podstaty a funkce:
101:9.7 1. Duchovní motiv a filozofický nátlak náboženství mají za následek, že člověk promítá své hodnocení morálních hodnot přímo do záležitostí svých druhů─je to etická reakce náboženství.
101:9.8 2. Náboženství vytváří v lidské mysli oduševnělé vědomí božské reality, založené na víře, pocházející z dřívějších pojetích morálních hodnot a sladěných s nahromaděnými pojetími duchovních hodnot. Náboženství se tak stává cenzorem smrtelných událostí, formou povznesené morální důvěry a jistoty v realitu─povýšené reality času a trvanlivější reality věčnosti.
101:9.9 Víra se stává spojením mezi morálním vědomím a duchovním pojetím věčné reality. Náboženství se stává cestou pro útěk člověka z materiálních omezeních časového a fyzického světa k nebeským realitám věčného a duchovního světa prostřednictvím metody spasení─postupné morontiální transformace.
101:10.1 Rozumný člověk ví, že je dítětem přírody, součástí materiálního vesmíru; nevidí další pokračování života individuální osobnosti v pohybech a napětích náležících matematické úrovni energetického vesmíru. Člověk ani nemůže nikdy rozpoznat duchovní realitu prostřednictvím zkoumání fyzických příčin a důsledků.
101:10.2 Lidská bytost si je také vědoma toho, že je součástí kosmu idejí, ale i když idea může přežít smrtelný život, v samotné ideji není nic, co by nasvědčovalo věčnému životu člověka, majícího takovou ideu. Ani vyčerpání možností logiky a racionálních argumentů nikdy neodhalí logikovi, nebo debatérovi věčnou pravdu o přežití osobnosti.
101:10.3 Materiální úroveň zákona zajišťuje nepřetržitost příčinnosti ─nekončící reakci důsledku na předcházející čin; úroveň mysli ovlivňuje neustálost trvání nepřetržitého vytváření idejí—nekončící tok potenciálních koncepcí, vycházejících z předcházejících koncepcí. Ale žádná z těchto úrovní vesmíru neodkrývá zvídavému smrtelníkovi cestu pro únik z dočasného stavu a z nesnesitelné nejistoty existence přechodné reality ve vesmíru—světské osobnosti, odsouzené k zániku po vyčerpání omezených energií života.
101:10.4 Pouze skrze morontiální cestu, vedoucí k duchovnímu vhledu, může člověk někdy přetrhnout pouta, vězící v jeho smrtelném postavení ve vesmíru. Energie a mysl vedou zpět do Ráje a k Božstvu, ale ani dar energie, ani dar mysli člověku, nepocházejí přímo z takového Rajského Božstva. Člověk je dítětem Boha pouze v duchovním smyslu. A je to pravda, protože pouze v duchovním smyslu je člověk v této chvíli obdařen a obydlen Rajským Otcem. Lidstvo nikdy nemůže objevit božskost, ledaže najde cestu náboženské zkušenosti uplatňováním opravdové víry. Upřímné přijetí pravdy o Bohu umožňuje člověku uniknout z vymezených hranic materiálních omezeních a dopřát si rozumnou naději dosažení bezpečného vyvedení z materiální sféry, což je smrt a cesta do duchovní sféry, kde je život věčný.
101:10.5 Účelem náboženství není to, aby uspokojilo zvědavost, kterou vyvolává Bůh, ale spíše to, aby poskytlo intelektuální stálost a filozofickou ochranu, stabilizovalo a obohatilo lidský život prostřednictvím směšování smrtelného s božským, částečného s dokonalým, člověka s Bohem. Právě skrze náboženskou zkušenost se představa člověka o ideálnosti stává realitou.
101:10.6 Nikdy nebude možno vědecky, nebo logicky dokázat božskost. Samotný rozum nemůže nikdy ověřit hodnoty a ctnosti náboženské zkušenosti. Ale vždy zůstane pravdou: každý, kdo chce vykonávat vůli Boha, pochopí správnost duchovních hodnot. Toto je nejkratší cesta, která může na smrtelné úrovni nabídnout důkazy reality náboženské zkušenosti. Taková víra umožňuje jediný únik z mechanického spáru materiálního světa a z chybného překroucení nedokonalosti intelektuálního světa; je to jediné objevené východisko z bezvýchodné situace smrtelného myšlení, týkající se trvalého pokračování života individuální osobnosti. Je to jediná propustka k dokončení reality a klíč k věčnému životu ve vesmírném tvoření lásky, zákona, jednoty a postupného dosažení Božstva.
101:10.7 Zbožnost úspěšně léčí lidský pocit idealistické izolace, nebo duchovní osamělosti; dělá z věřícího Božího syna, občana nového a smysluplného vesmíru. Zbožnost dodává člověku jistotu v tom, že následováním paprsku čestnosti, který cítí ve své duši, se tímto sám ztotožňuje s plánem Nekonečného a se záměrem Věčného. Taková osvobozená duše se okamžitě začíná cítit jako doma v tomto vesmíru, ve svém vesmíru.
101:10.8 Když prožíváte takovou proměnu víry, tak již nejste déle otrockou součástí matematického kosmu, ale spíše se stáváte o vlastní vůli synem Vesmírného Otce. Takový osvobozený syn již nebojuje sám proti neúprosné hrozbě ukončení dočasné existence; už nebojuje s celou přírodou bez jakékoliv šance na úspěch; již více ho nevyvede z rovnováhy ochromující strach z toho, že třeba věří v beznadějný přelud, nebo spojil svoji víru se smyšleným bludem.
101:10.9 Naopak, nyní synové Boha společně vstupují do boje ve jménu vítězství reality nad stíny částečné existence. Nakonec všichni tvorové si uvědomí skutečnost, že v nebeském boji za dosažení věčného života a statusu božskosti je Bůh a celá boží armáda téměř bezmezného vesmíru na jejich straně. Takoví, vírou osvobození synové, vstoupili rozhodně do bojů v čase na straně nejvyšších sil a božských osobností věčnosti; dokonce za ně bojují i hvězdy na svých drahách; konečně se dívají na vesmír zevnitř, z pohledu Boha a všechny nejistoty materiální izolace se přeměnily do jistot věčného duchovního růstu. Dokonce sám čas se stává pouhým stínem věčnosti, vrhaným Rajskými realitami na pohybující se krásu prostoru.
101:10.10 [Představeno Melkísedekem Nebadonu.]
| Kapitola 100. Náboženství v lidské zkušenosti |
Index
Více verzí |
Kapitola 102. Základy náboženské víry |