© 2019 Nadace Urantia
| Kapitola 129. Ježíšův pozdější život v dospělosti |
Index
Více verzí |
Kapitola 131. Světová náboženství |
130:0.1 PUTOVÁNÍ po římském světě zabrala velkou část dvacátého osmého a celý dvacátý devátý rok Ježíšova pozemského života. Ježíš a rodilí Indové─Gonod a jeho syn Ganid─vyšli z Jerusalema v neděli ráno, 26. dubna, roku 22 n.l. Svoje putování zakončili podle původního plánu a Ježíš se rozloučil s otcem a synem ve městě Charax na břehu Perského zálivu desátého dne prosince následujícího roku 23 n.l.
130:0.2 Z Jerusalema se vydali přes Jafu do Cesarei. V Cesarei nasedli na loď do Alexandrie. Z Alexandrie odpluli do Lasai na Krétě. Z Kréty pluli do Kartága se zastávkou v Kyréně. V Kartágu se nalodili na loď, plující do Neapole, zastavujíc se na Maltě, v Syrakúsách a v Messině. Z Neapole se vypravili do Capuy, odkud šli po Via Appia do Říma.
130:0.3 Po skončení pobytu v Římě se vydali po souši do Taranta, odkud odpluli do Atén v Řecku, zastavivši se v Nikopolu a v Korintu. Z Atén šli přes Tróju do Efesu. Z Efesu odpluli na Kypr se zastávkou na Rhodosu. Na Kypru zůstali delší dobu a čas tam trávili návštěvami různých míst a odpočinkem. Odtud odpluli do Antiochie v Sýrii. Z Antiochie odešli na jih do Sidónu a potom do Damašku. Z Damašku odcestovali s karavanou do Mezopotámie přes Thapsacus a Larissu. Nějaký čas strávili v Babylonu, navštívili Ur a jiná místa a potom se vydali do Susy. Ze Susy odešli do Charaxu, odkud Gonod a Ganid odcestovali do Indie.
130:0.4 Když Ježíš pracoval čtyři měsíce v Damašku, tak se tam naučil základy jazyka, kterým mluvili Gonod a Ganid. Pracoval tam usilovně na překladech z řečtiny do jednoho z indických jazyků a přitom mu pomáhal rodák z oblasti, kde žil Gonod.
130:0.5 Během tohoto putování po Středomoří Ježíš strávil každodenně přibližně půl dne učením Ganida a překládáním Gonodových obchodních jednáních a společenských setkáních. Zbytek každého dne, který měl pro sebe, věnoval blízkým osobním kontaktům se svými bližními, těm důvěrným stykům se smrtelníky tohoto světa, které byly tak charakteristické v jeho aktivitách během těchto let, bezprostředně předcházejících jeho veřejnou službu.
130:0.6 Z přímého pozorování a aktivního kontaktu se Ježíš obeznámil s vyšší úrovní materiálního a intelektuálního rozvoje civilizace Západu a Levanty; od Gonoda a jeho neobyčejně nadaného syna se hodně dozvěděl o civilizaci a kultuře Indie a Číny, protože Gonod sám, byl občanem Indie a třikrát navštívil dlouhodobě impérium žluté rasy.
130:0.7 Mladík Ganid se hodně od Ježíše naučil během tohoto dlouhého a důvěrného vztahu. Vznikl mezi nimi silný citový vztah a chlapcův otec se mnohokrát snažil přemluvit Ježíše, aby se s nimi vrátil do Indie, ale Ježíš to pokaždé odmítl s vysvětlením, že se musí vrátit ke své rodině v Palestině.
130:1.1 Během jejich pobytu v Jafě se Ježíš seznámil s Gadiahem, pelištejským překladatelem, který pracoval pro jednoho koželuha, jménem Šimon[1]. Obchodní zmocněnci Gonoda dělali v Mezopotámii s tímto Šimonem velké obchody, proto Gonod a jeho syn si ho přáli navštívit na jejich cestě do Cesarei. Když pobývali v Jofě, Ježíš a Gadiah se stali vřelými přáteli. Tento mladý Pelištejec byl hledačem pravdy. Ježíš byl nositelem pravdy; on byl pravdou pro svoji generaci Urantie. Když se velký hledač pravdy a velký nositel pravdy setkají, výsledkem je velké a osvobozující osvícení, zrozené z poznání nové pravdy.
130:1.2 Jednoho dne po večeři se Ježíš a mladý Pelištejec procházeli po břehu moře a Gadiah, neznajíc, že tento „damašský písař“ je tak znalý hebrejské historie, ukázal Ježíšovi na přístaviště, ze kterého údajně Jonáš vyplul na svoji osudovou plavbu do Taršíše[2]. A když skončil se svojí připomínkou, položil Ježíšovi tuto otázku: Myslíš si, že opravdu Jonáše spolkla velká ryba?“ Ježíš viděl, že tento historický příběh silně zapůsobil na tohoto mladého muže a že přemýšlení o něm v něm vytvořilo pošetilý pocit utíkat od svých povinností; Ježíš proto neřekl nic, co by náhle zničilo základy, které Gadiaha nyní motivovaly k praktickému životu[3]. V odpovědi na tuto otázku Ježíš řekl: „ Můj příteli, my všichni jsme Jonášové , kteří žijí své životy v souladu s vůlí Boha a pokaždé, když se snažíme uniknout od současných povinností života a utíkáme ke vzdáleným pokušením, se tímto dostáváme pod přímé působení těch vlivů, které nejsou řízeny silami pravdy a čestnosti. Útěk před povinností znamená obětovat pravdu. Únik od služby světlu a životu může vést jenom k úzkostným rozporům se svéhlavými velrybami egoismu, které nakonec vedou do temnoty a smrti, pokud takoví Boha se zříkající Jonášové neobrátí své srdce, navzdory velkým hlubinám beznaděje, ke hledání Boha a jeho milosrdnosti. A když takové sklíčené duše upřímně hledají Boha─dychtí po pravdě a prahnou po spravedlnosti─není nic, co by je drželo v dalším zajetí. Bez ohledu na to, do jakých hlubin mohli spadnout, když hledají světlo celým svým srdcem, duch nebeského Pána Boha je vysvobodí z jejich zajetí; nešťastné okolnosti života je vyvrhnou na pevnou zem nových příležitostí pro obnovenou službu a moudřejší život.“
130:1.3 Gadiah byl silně dojat učením Ježíše a dlouho do noci si na břehu moře povídali a než odešli do svých pokojů, společně se pomodlili jeden za druhého. Toto byl ten samý Gadiah, který naslouchal pozdějšímu kázání Petra, stal se silným věřícím v Ježíše Nazaretského a měl památný spor s Petrem jednoho večera v domě Dorkase. A Gadiah sehrál důležitou roli v konečném rozhodnutí Šimona, bohatého obchodníka s kožešinami, přijmout křesťanství[4].[5]
130:1.4 (Ve vyprávění o osobním jednání Ježíše se svými smrtelnými druhy na této cestě po Středomoří, my, v souladu s uděleným povolením, budeme překládat jeho slova volně do moderního jazyka, používaného na Urantii v době sestavování této knihy.)
130:1.5 Poslední setkání Ježíše s Gadiahem bylo spojeno s rozhovorem o dobru a zlu. Tento mladý Pelištejec se značně trápil pocitem bezpráví kvůli přítomnosti zla vedle dobra na tomto světě. Řekl: „Jak může Bůh, jestliže je nekonečně dobrý, nechat nás trpět neštěstím, které přináší zlo; ostatně, kdo vytváří zlo?“ V té době ještě mnoho lidí věřilo, že Bůh vytváří jak dobro, tak i zlo, ale Ježíš takto chybně nikdy neučil. V odpověď na tuto otázku Ježíš řekl: „Můj bratře, Bůh je láska; proto musí být dobrý a jeho dobrota je tak velká a opravdová, že nemůže obsahovat malé a nereálné věci zla. Bůh je tak pozitivně dobrý, že v něm není absolutně místo pro negativní zlo. Zlo je nevyspělá volba a bezmyšlenkovité chybné jednání těch, kteří vzdorují dobru, odmítají krásu a nevěří pravdě. Zlo je jenom nepřizpůsobená nevyzrálost, nebo rozvratný a narušující vliv ignorance. Zlo je neodvratná tma, která následuje po nerozumném odmítnutí světla. Zlo je to, co je temné a nepravdivé a co, když je vědomě přijato a úmyslně schvalováno, se stává hříchem.[6]
130:1.6 Tím, že tě tvůj nebeský Otec obdařil schopností volby mezi pravdou a omylem, vytvořil negativní potenciál pozitivní cesty světla a života; ale takové omyly, svědčící o zlu, ve skutečnosti neexistují do té doby, dokud rozumový tvor je neprobudí k životu svojí vůlí, vybírajíc si chybný způsob života. A pak jsou později taková pochybení přeměněna v hřích vědomou a promyšlenou volbou takového zlovolného a vzpurného tvora. A to je to, proč náš nebeský Otec dovoluje, aby se dobro a zlo vzájemně doprovázely do konce života, stejně tak, jak příroda dovoluje, aby plevel rostl vedle pšenice až do sklizně[7].“ Gadiah byl plně uspokojen odpovědí Ježíše na jeho otázku poté, jak jejich následný rozhovor objasnil jeho mysli pravé významy těchto závažných výroků.
130:2.1 Ježíš a jeho přátelé zůstali v Cesarei déle než plánovali, protože hrozilo nebezpečí, že jedno z velkých kormidlujících pádel lodi, na které chtěli vyplout, se rozštípí. Kapitán se rozhodl zůstat v přístavu, dokud se nevyrobí nové pádlo. Protože bylo málo zručných tesařů pro tuto práci, Ježíš se nabídnul, že pomůže. Po večerech se Ježíš a jeho přátelé procházeli po obdivuhodné hradbě, která sloužila jako promenáda kolem přístavu. Ganida velmi zaujalo Ježíšovo vysvětlení vodního systému města a metody, pomocí které byly využity příliv a odliv pro spláchnutí ulic města a jeho stok. Hodně na tohoto indického mladíka zapůsobil chrám Augusta, situovaný na návrší a zvýrazněný kolosální sochou římského císaře. Na druhý den odpoledne jejich pobytu všichni tři navštívili představení v obrovském amfiteátru, který pojal dvacet tisíc diváků a večer shlédli v divadle řeckou hru. Pro Ganida to bylo první představení, které ve svém životě viděl a Ježíšovi o tom pokládal mnoho otázek. Na třetí den ráno vykonali oficiální návštěvu vládcova paláce, protože Cesarea byla hlavním městem Palestiny a rezidencí římského prokurátora.
130:2.2 V jejich zájezdním hostinci byl také ubytován kupec z Mongolska a protože tento obchodník z Dálného Východu uměl docela dobře řecky, Ježíš měl s ním několik dlouhých rozhovorů. Na tohoto muže udělala velký dojem Ježíšova filozofie života a nikdy nezapomněl jeho moudrých slov o „žití nebeským životem na zemi každodenní podřízeností se vůli nebeského Otce.“ Tento kupec byl taoistou a díky Ježíšovi se stal silným věřícím v doktrínu univerzálního Božstva. Po návratu do Mongolska začal učit tuto pokročilou pravdu své sousedy a obchodní společníky a přímým důsledkem těchto aktivit bylo to, že se jeho nejstarší syn rozhodl stát se taoistickým knězem. Tento mladý muž vyvíjel velké úsilí v zájmu pokročilé pravdy po celý svůj život a byl následován svým synem a vnukem, kteří také byli věrně oddaní učení o Jediném Bohu─Nejvyšším Vládci Nebes.
130:2.3 Ačkoliv východní větev rané křesťanské církve s centrem ve Filadelfii se věrněji držela učení Ježíše než tomu bylo u jejich jerusalemských bratří, bylo politováníhodné, že nikdo jako Petr nešel do Číny, nebo někdo jako Pavel neproniknul do Indie, kde duchovní půda byla tehdy tak vhodná pro zasetí semene nového evangelia království[8]. Tato pravá učení Ježíše, tak jak byla zachována ve Filadelfii, by měla takovou bezprostřední a účinnou přitažlivost pro mysli duchovně hladových asijských národů, tak jak mělo kázání Petra a Pavla na Západě.
130:2.4 Jeden z mladých mužů, který jednoho dne s Ježíšem pracoval na výrobě kormidlujícího pádla, se začal velmi zajímat o slova, která čas od času Ježíš utrousil při práci v loděnici. Když se Ježíš zmínil o tom, že nebeský Bůh se zajímá o blaho svých dětí na zemi, tento mladý Řek Anaxand řekl: „Jestliže Bohové se o mne zajímají, proč potom neodstraní krutého a nespravedlivého mistra této dílny?“ Ježíšova odpověď ho ohromila: „Jelikož ty znáš cestu dobra a hodnotu spravedlnosti, možná Bohové přivedli tohoto chybujícího člověka do tvé blízkosti, abys ho mohl přivést na lepší cestu. Možná ty jsi tou solí, která udělá tohoto bratra příjemnějším pro všechny ostatní lidi; jestli si ovšem neztratil svoji chuť. Nyní tento člověk nad tebou vládne v tom smyslu, že jeho špatné způsoby na tebe působí nepříjemně. Proč neuplatnit svoji převahu nad zlem pomocí síly laskavosti a tak se stát pánem všech vašich vzájemných vztahů? Já tvrdím, že dobro v tobě může přemoci v něm zlo, jestliže dáš tomuto dobru opravdovou a živou možnost se projevit. Smrtelná existence nezná nic poutavějšího, než zakusit osvěžující radost člověka stát se ve svém materiálním životě partnerem duchovní energie a božské pravdy v jednom z těch zápasů s pochybením a zlem. Je to úžasná a transformující zkušenost stát se živým nositelem duchovního světla pro smrtelníka, nacházejícího se v duchovní temnotě. Jestliže si více obdařen pravdou než tento člověk, tak jeho nouze by měla být pro tebe výzvou. Určitě nejsi zbabělec, který by stál na břehu moře a díval se na člověka jak umírá, protože neumí plavat! Nakolik je cennější v temnotě potácející se duše tohoto člověka ve srovnání s topícím se jeho tělem ve vodě!“
130:2.5 Anaxand byl silně dojat Ježíšovými slovy. Vzápětí pověděl svému mistrovi co mu Ježíš řekl a ten večer za ním přišli s dotazem, jak dosáhnout klidu svých duší. A mnohem později, když poselství křesťanství bylo provoláno v Cesarei, oba tito muži, jeden Řek a druhý Říman, uvěřili v učení Filipa a stali se předními členy církve, kterou založil[9]. Potom se tento mladý Řek stal sluhou římského setníka Kornélia, který se stal věřícím díky působení Petra[10]. Anaxand pokračoval v nošení světla k těm, kteří zůstávali v temnotě, až do uvěznění Pavla v Cesarei, kdy nešťastnou náhodou zahynul při velkém vyvražďování dvaceti tisíc židů, když pomáhal trpícím a umírajícím lidem[11].
130:2.6 Ganid se v tuto dobu začal dovídat o tom, že jeho domácí učitel tráví svůj volný čas touto neobvyklou osobní službou lidem a tento mladý Ind se rozhodl zjistit motivy pro tyto neustálé aktivity. Zeptal se: „Proč se stále setkáváš s těmito cizími lidmi?“ Ježíš mu odpověděl: „Ganide, pro toho, kdo zná Boha, není žádný člověk cizí. Při hledání nebeského Otce zjistíš, že všichni lidé jsou tvoji bratři a zdá se to zvláštní, když člověk má osvěžující radost ze setkání s nově nalezeným bratrem? Seznámit se se společnými bratry a sestrami, poznat jejich problémy a naučit se je milovat, je nejvyšší zkušeností života.“
130:2.7 Tento rozhovor trval dlouho do noci a v jeho průběhu se mladík zeptal Ježíše, aby mu vysvětlil rozdíl mezi Boží vůlí a jednáním lidské mysli, kterému se také říká vůle. Ježíš v podstatě řekl: „Boží vůle je Boží cesta, spoluúčast ve volbě Boha tváří v tvář jakékoliv potenciální alternativě. Konat Boží vůli je proto postupná zkušenost podobat se více a více Bohu a Bůh je zdroj a osud všeho co je dobré a krásné a pravdivé. Lidská vůle je lidská cesta, souhrn a podstata toho, čím se smrtelník rozhodne být a co se rozhodně dělat. Vůle je uvážená volba sebe si uvědomující bytosti, která vede k rozhodnutí-jednání, založeném na rozumové reflexi.“
130:2.8 Druhý den odpoledne Ježíš a Ganid si hráli s velmi chytrým ovčáckým psem a Ganid chtěl vědět, zdali má pes duši a zdali má vůli a Ježíš na tyto otázky odpověděl: „Pes má rozum, kterým je schopen poznat materiálního člověka, svého pána, ale není schopen poznat Boha, který je duch; proto pes nemá duchovní podstatu a nemůže získat duchovní zkušenost. Pes může mít vůli, která je přirozená a posílená výcvikem, ale taková schopnost mysli není duchovní silou a není srovnatelná s lidskou myslí, poněvadž není reflexivní─není výsledkem rozlišování vyšších a morálních významů, nebo výběrem duchovních a věčných hodnot. Právě vlastnictví takových schopností duchovního výběru a volby pravdy dělají smrtelného člověka morální bytostí, tvorem, obdařeným vlastnostmi duchovní odpovědnosti a potenciálem věčného života.“ Ježíš potom vysvětloval, že tato absence takových mentálních schopností u živočicha navždy neumožňuje zvířecímu světu vyvinout jazyk v čase, nebo prožít něco srovnatelného s pokračováním života osobnosti ve věčnosti. V důsledku lekce toho dne Ganid již nikdy nepřemýšlel o převtělování duší lidí do těl zvířat.
130:2.9 Následující den to Ganid všechno pověděl svému otci a pak v odpověď na otázku Gonoda Ježíš vysvětlil, že „úmysly lidí, které jsou spojeny pouze se světským rozhodováním, týkající se materiálních problémů živočišné existence, jsou odsouzeny k zániku v čase. Ti, kteří dělají šlechetná morální rozhodnutí a rozhodné duchovní volby, se proto postupně ztotožňují s pobývajícím v nich božským duchem a tím se více přeměňují v hodnoty věčného bytí─nekončícího rozvoje v božské službě.
130:2.10 V ten samý den jsme poprvé uslyšeli epochální pravdu, která, vyjádřena současným jazykem, by zněla: „Vůle je ten projev lidské mysli, který umožňuje subjektivnímu vědomí vyjádřit se objektivně a poznat fenomén snahy podobat se Bohu.“ A právě v tomto stejném smyslu každá přemýšlející a duchovně uvědomělá bytost se může stát tvořivou.
130:3.1 Pobyt v Cesarei byl bohatý událostmi a když byla loď připravena, jednoho dne odpoledne Ježíš a jeho dva přátelé odpluli do Alexandrie v Egyptě.
130:3.2 Plavba do Alexandrie byla pro všechny tři velmi příjemná. Ganidovi se líbila cesta po moři a zaměstnával Ježíše odpovídáním na jeho otázky. Když se přiblížili k městskému přístavu, mladík byl nadšen pohledem na vysoký maják na ostrově Faros, který Alexandr propojil s molem na pevnině, čímž vytvořil dva velkolepé přístavy a tím udělal z Alexandrie námořní obchodní křižovatku Afriky, Asie a Evropy. Tento obrovský maják byl jedním ze sedmi divů světa a byl předchůdcem následujících majáků. Vstali brzy ráno, aby spatřili skvostné zařízení na záchranu života, vytvořené člověkem a uprostřed výkřiků Ganida Ježíš řekl: „A ty, můj synu, budeš jako tento maják až se vrátíš do Indie, dokonce i poté, kdy tvůj otec bude uložen na věčný odpočinek. Budeš ukazovat cestu všem, kteří tak touží doplout do přístavu spasení a bezpečí.“ A stisknuv Ježíšovu ruku, Ganid řekl: „Ano, budu.“
130:3.3 A my opět připomínáme, že raní učitelé křesťanského náboženství udělali velkou chybu, když výlučně zaměřili svoji pozornost na západní civilizaci římského světa. Učení Ježíše, tak jak byla vnímána mezopotamskými křesťany prvního století, by byla snadno a rychle přijata různými skupinami asijských věřících.
130:3.4 Za necelé čtyři hodiny po přistání se ubytovali téměř na samém konci dlouhé a široké třídy, která byla třicet metrů široká a osm kilometrů dlouhá a táhla se až na samou západní hranici tohoto města s milionem obyvatel. Po první prohlídce hlavních zajímavostí města─university (musea), knihovny, královského mausolea Alexandra, paláce, chrámu Neptuna, divadla a gymnázia─Gonod se vydal za svými obchody a Ježíš a Ganid šli do knihovny, největší na světě. Bylo zde shromážděno téměř milion rukopisů z celého civilizovaného světa: Řecka, Říma, Palestiny, Parthie, Indie, Číny a také Japonska. V této knihovně Ganid uviděl největší světovou kolekci indické literatury; a tady strávili nějakou dobu každý den během jejich pobytu v Alexandrii. Ježíš pověděl Ganidovi o tady provedeném překladu hebrejských svatých knih do řečtiny. A stále znovu a znovu spolu diskutovali o všech náboženstvích světa a Ježíš se přitom snažil upozornit tuto mladou mysl na pravdu, která se v každém z nich nachází, vždy dodávajíc: „Ale Jahve je Bohem, který vznikl ze zjevení Melkísedeka a úmluvy Abrahama. Židé byli potomci Abrahama a následně osídlili tu samou zemi, ve které žil a učil Melkísedek a odkud poslal učitele do celého světa; a jejich náboženství se časem stalo zobrazením jasnějšího uznání Pána Boha Izraele jako nebeského Vesmírného Otce, než tomu bylo v ostatních světových náboženstvích.
130:3.5 Pod vedením Ježíše se Ganid seznámil s učeními všech těch světových náboženstvích, která uznávala Univerzální Božstvo, přestože více či méně mohla uznávat i podřízená božstva. Po mnoha rozhovorech Ježíš a Ganid usoudili, že Římané v jejich náboženství nemají žádného opravdového Boha, že jejich náboženství nebylo ničím jiným, než uctíváním císaře. O Řecích došli k závěru, že mají filozofii, ale sotva náboženství, uznávající osobního Boha. Mysteriózními kulty se přestali zajímat kvůli jejich matoucí mnohočetnosti a protože jejich různorodé koncepce Božstva se jevily jako odvozeniny z jiných a starších náboženstvích.
130:3.6 Ačkoliv tyto překlady byly udělány v Alexandrii, Ganid si tato učení uspořádal a přidal k nim své vlastní závěry až na konci jejich pobytu v Římě. Byl velmi překvapen zjištěním, že všichni nejlepší autoři světové náboženské literatury více či méně jasně uznávali existenci věčného Boha a hodně se shodovali v jeho charakteru a jeho vztahu ke smrtelnému člověku.
130:3.7 Během jejich pobytu v Alexandrii Ježíš a Ganid trávili hodně času v museu. Toto museum nebylo sbírkou vzácných předmětů, ale spíše universitou výtvarného umění, vědy a literatury. Vzdělaní profesoři tady dávali denní lekce a v té době to bylo intelektuální centrum západního světa. Den za dnem Ježíš tyto lekce překládal Ganidovi a jednoho dne v druhém týdnu se mladík ozval: „Učiteli Jóšuo, ty toho víš víc než tito profesoři, ty bys měl vystoupit a povědět jim o těch významných věcech, o kterých si povídal mně; oni jsou zaslepeni přílišným přemýšlením. Promluvím si se svým otcem, aby to zařídil.“ Ježíš se usmál a řekl: „Z tebe mluví obdiv žáka, ale tito učitelé nechtějí, abychom je my poučovali. Pýcha neoduševnělého učení je jednou z proradných věcí v lidské zkušenosti. Opravdový učitel zachovává svoji intelektuální čestnost tím, že stále zůstává žákem.“
130:3.8 Alexandrie byla městem smíšené kultury Západu a vedle Říma byla největší a nejvelkolepější na světě. Byla tady největší židovská synagoga na světě, sídlo alexandrijského nejvyššího židovského úřadu─sanhedrín─rada sedmdesáti vládnoucích starších.
130:3.9 Mezi mnoha lidmi, se kterými Gonod vyjednával obchody, byl jeden židovský bankéř, Alexandr, jehož bratr Filón byl známý náboženský filozof té doby. Filón se pokoušel o chvályhodný, ale nesmírně obtížný úkol sladit řeckou filozofii a hebrejskou teologii. Ganid a Ježíš velmi často hovořili o Filónově učení a doufali, že navštíví některé z jeho přednášek, ale během celého jejich pobytu v Alexandrii tento slavný helénistický Žid ležel nemocný v posteli.
130:3.10 Ježíš Ganida hodně naučil z řecké filozofie a stoických doktrín, ale přesvědčil tohoto mladíka o tom, že tyto systémy víry, stejně jako nejasná učení některých z jeho vlastních lidí, byla náboženstvím pouze v tom smyslu, že vedla lidi k nalezení Boha a prožití živé zkušenosti v poznání Věčného.
130:4.1 Večer před odjezdem z Alexandrie Ganid a Ježíš měli dlouhý rozhovor s jedním ze státních profesorů university, který jim přednášel o učení Platóna. Ježíš tomuto učenému řeckému učiteli překládal, ale nevyslovil nic ze svého vlastního učení, aby vyvrátil řeckou filozofii. Gonod ten večer měl obchodní jednání mimo dům a tak, když profesor odešel, učitel a jeho žák měli dlouhý a upřímný rozhovor o doktrínách Platóna. Ačkoliv Ježíš, s řadou výhrad, souhlasil s některými řeckými učeními, která pojednávala o teorii, že materiální věci světa jsou stínovými odrazy neviditelných, ale skutečnějších duchovních realit, snažil se vytvořit věrohodnější základy pro mladíkovo myšlení. Proto začal dlouhou rozpravu o principu reality ve vesmírech. V podstatě a v současném jazyce Ježíš Ganidovi řekl:
130:4.2 Zdroj vesmírné reality je Nekonečný. Materiální věci konečného tvoření jsou časoprostorovými odrazy Rajského Modelu a Univerzální Mysli věčného Boha. Příčinnost ve fyzickém světě, sebe-uvědomování v intelektuálním světě a evolující individuálnost v duchovním světě─tyto reality, projektované v univerzálním měřítku, sloučené ve věčné souvztažnosti a poznávané jako dokonalost kvality a božskost hodnoty─vytvářejí realitu Nejvyššího. Ale ve stále se měnícím vesmíru zůstává Původní Osobnost příčinnosti, rozumovosti a duchovní zkušenosti neměnná, absolutní. Všechny věci, dokonce i ve věčném vesmíru neomezených hodnot a božských vlastností se mohou, a často to dělají, měnit, kromě Absoluten a toho, co získalo absolutní fyzický status, absolutní intelektuální obsažení, nebo absolutní duchovní identitu.
130:4.3 Nejvyšší úroveň, na kterou konečný tvor může postoupit, je uznání Vesmírného Otce a poznání Nejvyššího. A i potom takové bytosti, dosáhnuvši svého cíle, pokračují v prožívání změn v pohybech fyzického světa a v jeho materiálních jevech. Mimoto i nadále si uvědomují vývoj svojí individuálnosti v pokračujícím vzestupu duchovním vesmírem a také si více a více uvědomují intelektuální kosmos a svých reakcí na něho. Pouze díky dokonalosti, harmonii a jednotnosti vůle se tvor může sjednotit s Tvořitelem; a takový stav božskosti je dosažen a udržen tvorem pouze tehdy, když pokračuje žít v čase a věčnosti v neustálé podřízenosti své konečné vůle božské vůli Tvořitele. Touha vykonávat vůli Otce musí být vždy nejvyšší v duši a převládající v mysli vzestupujícího Božího syna.
130:4.4 Jednooký člověk nemůže doufat, že uvidí hloubku perspektivy. A také jednostranní materiální vědci, nebo jednostranní duchovní mystici a alegorici nemohou správně uvidět a dostatečně pochopit opravdové hloubky vesmírné reality. Všechny pravé hodnoty zkušenosti tvora jsou skryty v hloubce poznání.
130:4.5 Neinteligentní příčinnost není schopna vyvinout rafinované a složité ze surového a jednoduchého, stejně jako neduchovní zkušenost nemůže vyvinout božské charaktery věčného života z materiálních myslí smrtelníků času. Jedna vlastnost vesmíru, která tak výlučně charakterizuje nekonečné Božstvo, je nekončící tvořivé poskytování osobnosti, která je schopna žít věčně v procesu postupného dosažení Božstva.
130:4.6 Osobnost je tím kosmickým darem, tím aspektem vesmírné reality, která může koexistovat v podmínkách neomezených změn a současně zachovávat svoji identitu v samé přítomnosti všech takových změn ve věčnosti.
130:4.7 Život je přizpůsobování se původní kosmické příčinnosti k požadavkům a možnostem vesmírných situací a vzniká působením Univerzální Mysli a aktivací duchovní jiskry Boha, který je duch. Smysl života je v jeho schopnosti k přizpůsobování; hodnota života je v jeho schopnosti k rozvoji─dokonce až do výšin uvědomění si Boha.
130:4.8 Jestliže sebe si uvědomující život se nepřizpůsobí vesmíru, výsledkem je kosmická disharmonie. Účelový odklon vůle osobnosti od směru vesmírů končí v intelektuální izolaci, oddělení osobnosti. Ztráta vnitřního řídícího ducha má za následek duchovní ukončení existence. Tímto způsobem se potom inteligentní a sám o soběvyvíjející se život stává nevyvratitelným důkazem existence smysluplného vesmírného vyjadřování vůle božského Tvořitele. A tento život, ve své celistvosti, usiluje o vyšší hodnoty a směřuje ke svému konečnému cíli, Vesmírnému Otci.
130:4.9 Pouze stupeň činí rozdíl mezi úrovní rozumu člověka a zvířat, kromě vyšších a poloduchovních funkcí intelektu. Proto zvířata (neznajíc úctu a moudrost) nemohou poznat nadvědomí─uvědomění si vědomí. Zvířecí rozum si pouze uvědomuje objektivní vesmír.
130:4.10 Vědění je sféra materiální mysli, mysli, rozeznávající fakta. Pravda je oblast duchovního obdaření intelektu, uvědomujícího si toho faktu, že zná Boha. Vědění je prokazatelné; pravda je prožitá zkušenost. Vědění je majetkem mysli; pravda je zkušeností duše, rozvíjejícího se „já“. Vědění je funkcí neduchovní úrovně; pravda je stupeň intelektuálně-duchovní úrovně vesmírů. Oko materiální mysli vnímá svět faktickým věděním; oko oduševnělého intelektu vidí svět pravých hodnot. Tyto dva pohledy, synchronizované a sladěné, odhalují svět reality, ve kterém moudrost interpretuje jevy vesmíru na základě vzrůstající osobní zkušenosti.
130:4.11 Pochybení (zlo) je trest za nedokonalost. Příznaky nedokonalosti, nebo fakta nesprávného přizpůsobení jsou odhalovány na materiální úrovni pomocí kritického pozorování a vědeckou analýzou; na morální úrovni pomocí lidské zkušenosti. Přítomnost zla je důkazem pochybeních mysli a nevyzrálosti vyvíjející se individuálnosti. Zlo je proto také mírou nedokonalosti interpretace vesmíru. Předpoklad pro dělání chyb je spojen s nabýváním moudrosti─cesta rozvoje od částečného a dočasného k dokonalému a věčnému, od relativního a nedokonalého ke konečnému a dokonalému. Pochybení je stínem relativní neúplnosti, který musí nutně dopadnout na vzestupnou cestu člověka vesmírem k Rajské dokonalosti. Pochybení (zlo) není skutečnou vesmírnou vlastností; je to pouze pozorování relativity ve vztahu nedokonalosti nedokončené konečné úrovně k vzestupujícím úrovním Nejvyššího a Konečného.
130:4.12 Přestože všechno toto Ježíš řekl mladíkovi v jazyce, nejvhodnějším pro jeho pochopení, v závěru rozpravy měl Ganid těžké oči a brzy upadl do spánku. Následující ráno vstali velmi časně, aby se nalodili na loď, odplouvající do Lasai na ostrově Kréta. Ale ještě než vstoupili na loď, mladík měl ještě další otázky o zlu, na které Ježíš odpověděl takto:
130:4.13 Zlo je relativní pojem. Vzniká z pozorování nedokonalostí, které se objevují ve stínu, vrhaném konečným vesmírem věcí a bytostí a jako takové, neboť takový kosmos zastiňuje živé světlo vesmírného vyjádření věčných realit Nekonečného.
130:4.14 Potenciální zlo je spojeno s nevyhnutelnou neúplností odhalení Boha jako časoprostorově omezeného vyjádření nekonečnosti a věčnosti. Fakt přítomnosti částečného vedle úplného tvoří relativitu reality, vytváří nezbytnost intelektuální volby a zakládá hodnotové úrovně duchovního vnímání a reakcí. Neúplná a konečná představa o Nekonečném, existující v dočasných a ohraničených myslích tvorů, je sama o sobě potenciálním zlem. Ale rozšiřování pochybení kvůli neopodstatněné nedokonalosti v náležité duchovní nápravě těchto původně skrytých intelektuálních rozporů a duchovních nedostatků se rovná uskutečnění opravdového zla.
130:4.15 Všechny statické, mrtvé, koncepce jsou potenciálním zlem. Konečný stín relativní a živé pravdy se neustále pohybuje. Statické koncepce nevyhnutelně brzdí vědu, politiku, společnost a náboženství. Statické koncepce mohou představovat určitou vědomost, ale trpí nedostatkem moudrosti a postrádají pravdu. Ale nedovolte pojmu relativity vás oklamat natolik, že nedokážete uvidět koordinaci vesmíru pod vedením kosmické mysli a jeho stabilizovaného řízení energií a duchem Nejvyššího.
130:5.1 Hlavním účelem plavby našich cestujících na Krétu byl odpočinek, zábava, výpravy po ostrově a výstupy do hor. Kréťané té doby neměli u sousedních národů záviděníhodnou reputaci. Nicméně, Ježíš a Ganid získali mnoho duší pro vyšší úroveň myšlení a žití a tím položili základy pro rychlé přijetí pozdějších evangelických učeních, když tam přišli první kazatelé z Jerusalemu. Ježíš tyto Kréťany miloval, přestože se o nich později Pavel nevlídně vyjádřil, když na tento ostrov poslal Tita, aby tam reorganizoval jejich církve[12].
130:5.2 Tady, v horské části Kréty, měl Ježíš první dlouhý rozhovor s Gonodem o náboženství. Na otce udělal tento hovor velký dojem a řekl: „Nedivím se, že chlapec věří všemu, co říkáš, ale já jsem nikdy nevěděl, že takové náboženství měli také v Jerusalemu, nemluvě o Damašku.“ Bylo to právě během pobytu na tomto ostrově, kdy Gonod poprvé navrhl Ježíšovi, aby se s nimi vrátil do Indie a Ganida těšila myšlenka, že Ježíš bude možná s tímto návrhem souhlasit.
130:5.3 Jednoho dne, když se Ganid Ježíše zeptal, proč se nevěnuje učitelské práci na veřejnosti, Ježíš řekl: „Můj synu, všechno musí počkat na svůj čas. Narodíš se na tento svět, ale žádná horlivost a žádná netrpělivost ti nepomohou vyrůst. Ve všech těchto věcech musíš čekat na svůj čas. Pouze sám čas umožní uzrát zeleným plodům na stromě. Období následují období a západ slunce následuje východ slunce pouze v průběhu času. Já jsem nyní s tebou a tvým otcem na cestě do Říma a to je pro dnešek dostačující. Moje zítra je zcela v rukou mého nebeského Otce.“ A potom pověděl Ganidovi příběh o Mojžíšovi a čtyřiceti letech ostražitého čekání a nepřetržité přípravy.
130:5.4 Při návštěvě Tichého Přístavu se stala jedna věc, na kterou Ganid nikdy nezapomněl; vzpomínka na tuto příhodu v něm vždy vzbudila touhu, že by mohl dělat něco pro změnu kastovního systému ve své rodné Indii[13]. Opilý zvrhlík napadal na veřejné cestě mladou otrokyni. Když Ježíš viděl v jaké situaci se dívka nachází, rychle tam přiběhl a děvče odtáhl od zuřícího muže. Zatímco vyděšené dítě se k němu pevně tisklo, on svojí pevnou nataženou paží držel rozčileného muže v bezpečné vzdálenosti tak dlouho, až se ubohý chlapík úplně vyčerpal bitím vzduchu svými zlostnými údery. Ganid cítil silný impuls jít Ježíšovi na pomoc, ale jeho otec mu to nedovolil. Přestože nemluvili jazykem té dívky, ona ocenila jejich milosrdný čin a dala jim najevo srdečné poděkování, když ji všichni tři doprovodili domů. Toto byl pravděpodobně nejbližší osobní střet se svými lidskými druhy, jaký kdy Ježíš měl v průběhu celého svého života v těle. Ale ten večer měl obtížný úkol vysvětlit Ganidovi, proč toho opilého muže neuhodil. Ganid si myslel, že tento muž měl být uhozen přinejmenším tolikrát, kolikrát on uhodil dívku.
130:6.1 Když byli v horách, Ježíš měl dlouhý rozhovor s jedním bázlivým a sklíčeným mladým mužem. Neschopen čerpat útěchu a odvahu ze styku se svými druhy, tento mladík se snažil žít osamoceně v horách; vyrostl s pocitem beznaděje a méněcennosti. Tyto přirozené sklony byly posíleny četnými těžkými okolnostmi, které chlapce potkaly v jeho životě. Především to byla ztráta jeho otce, když mu bylo dvanáct let. Když se potkali, Ježíš řekl: „Zdravím tě, můj příteli! Proč tak sklíčený v takový krásný den? Jestli se ti něco smutného stalo, snad ti v tom já mohu nějak pomoci. V každém případě mně to udělá opravdovou radost nabídnout ti mé služby.“
130:6.2 Mladý muž byl však neochoten promluvit a tak se Ježíš napodruhé pokusil přiblížit k jeho duši se slovy: „Já rozumím, že jsi přišel do těchto hor, abys byl pryč od lidí; takže je pochopitelné, že nechceš se mnou mluvit, ale já bych chtěl vědět, zdali se v těchto horách vyznáš, víš, kam ty stezky vedou? a mimochodem, mohl bys mně ukázat, jak se nejlépe dostat do Fenixu?“ Tento mladík se opravdu vyznal velmi dobře v těchto horách a projevil upřímný zájem vysvětlit Ježíšovi cestu do Fenixu, takže mu na zemi nakreslil všechny stezky a vysvětlil mu každý potřebný detail. Ale byl překvapen a zaskočen, když se Ježíš rozloučil pozdravem buď zdráv a vypadalo to na to, že se chystá odejít, když se náhle k němu obrátil se slovy: „Já dobře vím, že si přeješ být ponechán ve své bezútěšnosti, ale z mé strany by to nebylo ani přátelské, ani slušné, aby se mně dostalo od tebe takové štědré pomoci jak nalézt nejlepší cestu do Fenixu a pak tě bezmyšlenkovitě opustit, aniž se alespoň nepokusit odpovědět na tvoji naléhavou prosbu o pomoc a radu ohledně nejlepší cesty k cíli osudu, kterou ve svém srdci hledáš, zatímco pobýváš tady v horách. Tak, jak ty znáš velmi dobře stezky do Fenixu, po kterých si mnohokráte prošel, tak já dobře znám cestu do města tvých zklamaných nadějí a zmařených přáních. A poněvadž jsi mně požádal o pomoc, já tě nezklamu.“ Mládenec byl již téměř zlomen, ale stačil zajíkavě vybreptat: „Ale─já jsem tě o nic nepožádal─“ a Ježíš, pokládajíc jemnou ruku na jeho rameno, řekl: „Ne, synu, ne slovy, ale toužebnými pohledy ses dovolával mého srdce. Můj chlapče, obavy a beznaděj, napsané na tvé tváři, jsou výmluvnou prosbou o pomoc pro toho, kdo miluje své bližní. Posaď se na chvíli se mnou a já ti povím o stezkách služby a cestách štěstí, které vedou z vlastního utrpení k radostem láskyplných činností v bratrství lidí a ve službě nebeskému Bohu.“
130:6.3 V této chvíli mladík již velmi toužil promluvit si s Ježíšem a poklekl k jeho nohám úpěnlivě prosící Ježíše, aby mu pomohl, aby mu ukázal cestu úniku ze svého světa osobního utrpení a proher. Ježíš řekl: „ Povstaň, Můj příteli! Jednej jako muž! Můžeš být obklopen malými nepřáteli a brzděn četnými překážkami, ale velké věci a opravdové věci tohoto světa a vesmíru jsou na tvé straně. Slunce vychází každé ráno, aby tě pozdravilo, stejně jako zdraví nejmocnější a nejbohatší lidi na zemi. Podívej, máš pevné tělo a silné svaly─tvoje fyzické schopnosti jsou nadprůměrné. Samozřejmě, jsou ti prakticky k ničemu, když sedíš tady v horách a truchlíš nad svým neštěstím, opravdovým i vymyšleným. Ale ty bys mohl s pomocí svého těla dělat velké věci, kdybys odtud co nejdříve odešel tam, kde na tebe tyto velké věci čekají. Snažíš se utéci před svým nešťastným „já“, ale to není možné. Ty a tvé životní problémy jsou skutečné; pokud budeš žít, nemůžeš jim uniknout. Ale podívej, tvá mysl je jasná a schopná. Tvoje silné tělo má inteligentní mysl, aby ho řídila. Zapoj svoji mysl do práce, aby vyřešila tvé problémy; nauč svůj intelekt pracovat pro tebe; nechtěj již déle být ovládán strachem jako nemyslící živočich. Tvá mysl by měla být tvým odvážným spojencem při řešení tvých životních problémů, namísto toho, aby byla otrokem strachu a podmaněným sluhou sklíčenosti a zklamání. Ale nejcennější tvůj dar, potenciál dosažení podstatných cílů, je duch, který žije v tobě a který podnítí a bude inspirovat tvoji mysl tak, aby se ovládala a bude aktivovat tělo, jestliže ho vysvobodíš z okovů strachu a tím umožníš tvé duchovní podstatě začít své osvobozování se ze zla nečinnosti s pomocí mocné přítomnosti živé víry. A potom, tato víra okamžitě přemůže strach z lidí podmanivou přítomností této nové a všeovládající lásky ke svým druhům, která brzy přeplní tvoji duši v důsledku zrozeného vědomí v tvém srdci, že jsi dítětem Boha.
130:6.4 Dnes, můj synu, se znovu narodíš, budeš opět člověkem víry, odvahy a oddané služby lidem ve jménu Boha. A když se znovu přizpůsobíš životu uvnitř sebe, rovněž se znovu přizpůsobíš vesmíru; znovu ses narodil─narodil ses v duchu─a od této chvíle tvůj život bude jedním vítězným činem. Potíže tě posílí; zklamání tě podnítí; problémy budou výzvou; a překážky tě povzbudí. Povstaň, mladý muži! Rozluč se se životem, plného ponižujícího strachu a malomyslné zbabělosti. Pospěš zpět k povinnostem a žij svůj život v těle jako syn Boží, jako smrtelník, oddaný zušlechťující službě lidem na zemi a předurčený ke vznešené a věčné službě Bohu ve věčnosti.
130:6.5 A tento mladík, Fortune, se později stal vůdcem křesťanství na Krétě a blízkým spolupracovníkem Tita v jeho úsilí povznést krétské věřící[14].
130:6.6 Naši cestující byli dobře odpočinuti a plni sil, když jednoho dne v poledne odpluli do Kartága v severní Africe, zastavujíc se na dva dny v Kyréně. Tady Ježíš a Ganid poskytli první pomoc jinochovi jménem Rufus, který byl zraněn při havárii polámaného volského potahu. Odnesli ho domů k jeho matce a jeho otec, Šimon, neměl sebemenší představu o tom, že muž, jehož kříž později nesl na příkaz římského vojáka, byl ten cizinec, který kdysi pomohl jeho synovi[15].
130:7.1 Většinu času na cestě do Kartága trávil Ježíš rozhovory se svými spolucestujícími o věcech sociálních, politických a obchodních; téměř vůbec nepadlo slovo o náboženství. Gonod a Ganid poprvé zjistili, že Ježíš je výborný vypravěč příběhů a neustále po něm chtěli, aby jim vyprávěl příběhy ze svého předchozího života v Galileji. Také se dozvěděli, že byl v Galileji vychován a ne v Jerusalemu, nebo Damašku.
130:7.2 Když se Ganid zeptal, co by měl člověk dělat, aby si získal přátele, protože si všiml, že většina lidí, se kterými se setkali, si Ježíše oblíbila. Jeho učitel na to řekl: „Projev zájem o své druhy; nauč se je milovat a čekej na příležitost něco pro ně udělat, o čemž s určitostí víš, že si to opravdu přejí“ a potom citoval staré židovské přísloví: „Kdo chce mít přátele, musí sám být přátelský[16].“
130:7.3 V Kartágu měl Ježíš dlouhý a památný rozhovor s mithraitským knězem o nesmrtelnosti, o čase a věčnosti. Tento Peršan byl vzdělán v Alexandrii a upřímně toužil se od Ježíše učit. Vyložit to slovy dnešního jazyka, tak Ježíš na jeho mnoho otázek řekl v podstatě následující:
130:7.4 Čas je proud plynoucích přechodných událostí, vnímaných vědomím tvora. Čas je název, daný posloupnému uspořádání událostí, pomocí kterého se tyto události rozpoznávají a oddělují. Vesmírný prostor je spojený s fenoménem času při pohledu z jakékoliv vnitřní polohy, nacházející se vně nehybného obydlí─Ráje. Chod času se pouze odkrývá ve vztahu k něčemu, co se nepohybuje v prostoru jako časový jev. Ve vesmíru vesmírů, Ráj a jeho Božstva přesahují jak čas, tak i prostor. Na obydlených světech je lidská osobnost (ve které pobývá a kterou orientuje duch Rajského Otce) jedinou, s fyzickým světem spojenou realitou, která je schopna přesáhnout materiální posloupnost dočasných událostí.
130:7.5 Zvířata nevnímají čas jako lidé a dokonce člověku, kvůli jeho dílčímu a ohraničenému pohledu, se čas jeví jako sled událostí; ale jak člověk vzestupuje, jak postupuje směrem ke středu, rozšiřující se pohled na toto procesí událostí je takový, že je viděno stále více a více ve své ucelenosti. To, co se dříve jevilo jako sled událostí, bude potom viděno jako ucelený a dokonale spojený cyklus; takto bude poznání kruhové současnosti vzrůstající měrou vytěsňovat předchozí vědomí lineárního sledu událostí.
130:7.6 Existuje sedm rozdílných koncepcí prostoru, podmíněného časem. Prostor je měřen časem, a ne čas prostorem. Zmatek ve vnímání vědce vychází z neschopnosti uznat realitu prostoru. Prostor není pouze intelektuální představa o změnách vzájemných poloh vesmírných objektů. Prostor není prázdný a jediná věc, známá člověku, která je schopna, i když jen částečně, přesáhnout prostor, je mysl. Mysl je schopna působit nezávisle na koncepci prostorové souvislosti materiálních objektů. Prostor je relativně a poměrně konečným pro všechny bytosti statusu tvorů. Čím více se vědomí přibližuje k uvědomění si sedmi kosmických rozměrů, tím více se koncepce potenciálního prostoru přibližuje ke konečnosti. Ale prostorový potenciál je opravdu konečným pouze na absolutní úrovni.
130:7.7 Musí být zřejmé, že vesmírná realita má rozšiřující a vždy relativní význam na vzestupujících a zdokonalujících se úrovních kosmu. V konečném smyslu, přeživší smrtelníci získávají identitu v sedmi rozměrovém vesmíru.
130:7.8 Časoprostorová představa mysli materiálního původu je předurčena projít postupným rozšiřováním, tak jak vědomá a vnímající osobnost postupuje na nové úrovně vesmírů. Když člověk dosáhne mysli, nacházející se mezi materiálními a duchovními stadii existence, jeho představy o čase a prostoru se nesmírně rozšíří jak ve vztahu ke kvalitě vnímání, tak i ve vztahu ke kvantitě zkušeností. Rozšiřující se kosmické představy rozvíjející se duchovní osobnosti jsou důsledkem prohloubení jak hloubky vnímání, tak i rozsahu vědomí. A jak osobnost postupuje dále, nahoru a ke středu, k transcendentálním úrovním podobenství Božstvu, představa o časoprostoru se bude stále více přibližovat bezčasovým a bezprostorovým koncepcím Absoluten. V relativním smyslu a s dosažením transcendentální úrovně, tyto koncepce absolutní úrovně budou vnímány dětmi konečného osudu.
130:8.1 První zastávkou na cestě do Itálie byl ostrov Malta. Tady měl Ježíš dlouhý rozhovor se sklíčeným a zdrceným mladým mužem jménem Klaudus. Tento mládenec rozmýšlel o tom, že si vezme život, ale když skončil rozhovor s písařem z Damašku, řekl: „Budu čelit životu jako muž; skončil jsem s rolí zbabělce. Vrátím se zpět mezi lidi a začnu všechno úplně znovu.“ Brzy se stal horlivým kazatelem kyniků a ještě později se připojil k Petrovi v hlásání křesťanství v Římě a Neapoli a po smrti Petra odešel kázat evangelium do Španělska. Ale nikdy nevěděl, že člověk, který ho inspiroval na Maltě, byl Ježíš, kterého později prohlašoval za Spasitele světa.
130:8.2 V Syrakusách strávili celý týden. Pozoruhodnou událostí v době jejich zastávky bylo obnovení víry Ezry, zločinného Žida, který vedl hostinec, kde se Ježíš a jeho společníci zastavili. Ezra byl nadšen Ježíšovým přístupem a požádal ho, aby mu pomohl navrátit se k víře Izraele. Svoji beznaděj vyjádřil slovy: „Chci být věrným synem Abrahama, ale nemohu nalézt Boha.“ Jestli opravdu chceš nalézt Boha, tak samotná touha je důkazem, žes ho již našel[17]. Tvůj problém není v tom, že nemůžeš nalézt Boha, protože Otec již nalezl tebe; tvůj problém je prostě v tom, že ty Boha neznáš. Nečetl jsi v proroku Jeremjáši: „Hledejte mne a naleznete mne, jestli mne budete hledat celým svým srdcem?“ A neřekl ještě tento stejný prorok: „A já vám dám srdce, abyste mne poznali, že já jsem Hospodin a vy budete mým národem a já budu váš Bůh?“ A nečetl jsi také ve svatých spisech: „On se dívá na svůj lid a jestli kdokoliv řekne: zhřešil jsem a zničil co bylo správné a nepřineslo mně to užitek, potom Bůh vyvede tohoto člověka z temnoty a ten uvidí světlo?“ A Ezra našel Boha a ukonejšil svoji duši[18]. Později tento Žid, ve spolupráci s bohatými řeckými novověrci, postavil první křesťanský kostel v Syrakusách[19].[20]
130:8.3 V Messině se zastavili jenom na jeden den, ale to bylo dost dlouho na to, aby se změnil život malého chlapce, prodavače ovoce, od kterého Ježíš koupil ovoce a na oplátku ho nasytil chlebem života. Mladík nikdy nezapomněl na slova Ježíše a jeho laskavý pohled, který je doprovázel, když pokládal jeho ruku na chlapcovo rameno a řekl: „Sbohem, můj chlapče, buď statečný až vyrosteš v muže a poté, až tvé tělo bude nasyceno, nauč se také sytit duši. A můj nebeský Otec bude s tebou a bude ti ukazovat cestu.“ Jinoch se stal stoupencem mithraismu a později se obrátil na křesťanskou víru.
130:8.4 Konečně dorazili do Neapole a cítili, že nejsou daleko od svého cíle, Říma. Gonod měl v Neapoli mnoho obchodních jednání a kromě času, který Ježíš musel věnovat překládání, on a Ganid trávili svůj volný čas návštěvami a prohlídkami města. Ganid se stával mistrem ve vyhledávání těch lidí, kteří se zdají, že potřebují pomoc. V tomto městě viděli hodně chudoby a rozdali mnoho almužny. Ale Ganid nikdy nepochopil význam Ježíšových slov, když dal uličnímu žebrákovi peníze, ale odmítl se zastavit a utěšit tohoto člověka několika laskavými slovy. Ježíš řekl: „Proč ztrácet slova na někom, kdo není schopen pochopit význam toho, co říkáš? Duch Otce nemůže naučit a spasit toho, kdo nemá schopnost stát se synem.“ Tím Ježíš myslel, že ten člověk nebyl normální a nebyl schopen reagovat na duchovní vedení.
130:8.5 V Neapoli se nepřihodilo nic mimořádného; Ježíš s mladíkem prochodili celé město a svými úsměvy roznášeli radost stovkám mužů, žen a dětí.
130:8.6 Odtud se vypravili do Říma přes Kapui, kde zůstali tři dny. Po Via Appia šli vedle svých naložených soumarů směrem k Římu a všichni tři se nemohli dočkat, až uvidí toto centrum impéria a nejvýznamnější město na celém světě.
| Kapitola 129. Ježíšův pozdější život v dospělosti |
Index
Více verzí |
Kapitola 131. Světová náboženství |