© 2019 Nadace Urantia
184:0.1 POVĚŘENCI Annáše dali tajně kapitánovi římských vojáků pokyny, aby ihned po zatčení přivedli Ježíše do Annášova paláce. Bývalý velekněz si chtěl udržet svoji prestiž jako hlava církevní moci všech židů. On měl ještě další důvod pro držení Ježíše ve svém domě několik hodin a to bylo kvůli tomu, aby získal čas pro legální svolání tribunálu Velké rady. Nebylo to protizákonné svolat tribunál před ranním obětováním v chrámu, které se vykonávalo kolem třetí hodiny ráno.
184:0.2 Annáš věděl, že členové tribunálu Vysoké rady čekají v paláci jeho zetě Kaifáše. Přibližně třicet členů Vysoké rady se shromáždilo kolem půlnoci v domě velekněze, aby byli připraveni k vynesení rozsudku nad Ježíšem, až bude před ně předveden. Shromážděni byli pouze ti, kteří byli silně a otevřeně proti Ježíšovi a jeho učení, poněvadž pro ustanovení soudního tribunálu bylo zapotřebí jenom dvacet tři členů Velké rady.
184:0.3 Ježíš strávil kolem tří hodin v paláci Annáše na Olivové hoře, který stál nedaleko od Getsemanské zahrady, kde Ježíše zatkli. Jan Zebedeus se volně a bezpečně pohyboval v Annášově paláci nejenom kvůli prohlášení římského kapitána, ale také proto, že jeho a jeho bratra Jakuba velmi dobře znali starší služebníci, jelikož jejich rodina byla častými hosty v paláci, protože bývalý velekněz byl vzdáleným příbuzným jejich matky Salome.
¶ 1. VYSLÝCHÁNÍ ANNÁŠEM
184:1.1 Annáš, zbohatlý z chrámových příjmů, jehož zetěm byl úřadující velekněz a s jeho vztahy s římskými správními orgány, byl opravdu nejmocnějším osobností v celém židovstvu. Byl výmluvný a politický osnovatel a intrikán. Přál si řídit záležitost s odstraněním Ježíše; on se bál plně svěřit takový důležitý úkol svému drsnému a agresivnímu zeťovi. Annáš chtěl mít jistotu, že soud Ježíše bude v rukou saduceů; obával se možných sympatií ze strany některých farizejů, poněvadž prakticky všichni členové Vysoké rady, kteří se dali na stranu Ježíše, byli farizejové.
184:1.2 Annáš neviděl Ježíše několik let a to od doby, kdy se Učitel zastavil v jeho domě a okamžitě odešel, když viděl jeho chladné a rezervované přijetí. Annáš si myslel, že využije tohoto jejich předchozího setkání a pokusí se přemluvit Ježíše, aby se zřekl svých prohlášeních a odešel z Palestiny. Nechtěl se podílet na zabití dobrého člověka a domníval se, že Ježíš se raději rozhodne odejít ze země, než položit svůj život. Ale když Annáš stál před tímto odvážným a odhodlaným Galilejcem, okamžitě věděl, že bude zbytečné dělat mu takové návrhy. Ježíš vypadal ještě vznešeněji a vyrovnaněji, než jak si ho Annáš pamatoval.
184:1.3 Když byl Ježíš mladý, Annáš se o něho velmi zajímal, ale nyní jeho vlastní příjmy byly ohroženy tím, jak Ježíš jen nedávno vyhnal směnárníky peněz a další obchodníky z chrámu. Tento jeho čin vyvolal mnohem více nepřátelství tohoto bývalého velekněze, než samotné Ježíšovo učení.
184:1.4 Annáš vešel do svého prostorného audienčního sálu, posadil se do rozložitého křesla a přikázal přivést Ježíše. Několik okamžiků si mlčky Učitele prohlížel a potom řekl: „Uvědomuješ si, že se něco musí udělat s tvým učením, poněvadž narušuješ mír a pořádek v naší zemi?“ Jelikož Annáš se na Ježíše díval velmi zvídavě, Učitel se mu podíval přímo do očí, ale nic neřekl. Proto Annáš znovu promluvil: „Jak se jmenují tvoji učedníci, kromě Šimona Zélóty, toho agitátora?“ Ježíš se znovu na něho podíval, ale neodpověděl.
184:1.5 Annáš byl natolik znepokojen Ježíšovým odmítáním odpovídat na jeho otázky, že mu řekl: „Tebe nezajímá, zdali jsem ti nakloněn přátelsky, nebo opačně? Nebereš v potaz moc, kterou mám v rozhodování o tvém nadcházejícím soudu?“ Když toto Ježíš uslyšel, řekl: „Annáši, ty víš, že nemůžeš mít nade mnou žádnou moc, pokud to nebude dovoleno mým Otcem. Někteří zabijí Syna Člověka, jelikož jsou nevědoucí; nevědí jinak, ale ty, příteli, víš co děláš. Jak proto můžeš odmítnout Boží světlo?“
184:1.6 Vlídný způsob, kterým Ježíš k Annášovi promluvil, ho téměř vyvedl z míry. Ale ve své mysli byl již pevně rozhodnut, že Ježíš musí buď odejít z Palestiny anebo zemřít; a tak sebral odvahu a zeptal se: „Co se vlastně snažíš naučit národ? Za koho se vydáváš?“ Ježíš odpověděl: „Ty velmi dobře víš, že jsem mluvil k světu otevřeně. Učil jsem v synagogách a častokrát v chrámě, kde mě slyšeli všichni židé a mnoho jinověrců. Nikdy jsem nic neříkal tajně; proč se mě tedy ptáš na mé učení? Proč si nezavoláš ty, kteří mě slyšeli učit a nezeptáš se jich? Celý Jerusalem slyšel to, co jsem říkal i když ty sám jsi toto učení neslyšel.“ Ale ještě dříve, než Annáš mohl odpovědět, hlavní sluha paláce, který stál poblíž, udeřil rukou Ježíše do obličeje a řekl: „Jak se opovažuješ takto odpovídat veleknězi? Annáš ani jediným slovem sluhu nepokáral, ale Ježíš se k němu obrátil slovy: „Můj příteli, jestli jsem řekl něco špatného, dokaž, že je to špatné; ale jestli jsem mluvil pravdu, proč jsi mě udeřil?“[1]
184:1.7 I když Annáš litoval toho, že jeho sluha Ježíše udeřil, byl příliš hrdý, aby tomu věnoval svoji pozornost. Ve stavu určité zmatenosti odešel do jiného pokoje, zanechavši téměř celou hodinu Ježíše o samotě s domovním služebnictvem a chrámovými strážemi.
184:1.8 Když se vrátil, přistoupil k Učiteli a řekl: „Tvrdíš o sobě, že jsi Mesiáš, osvoboditel Izraele?“ Ježíš odpověděl: „Annáši, ty mě znáš od mého mládí. Ty víš, že já tvrdím jenom to, co je určeno mým Otcem a že jsem byl poslán všem lidem─nejenom židům, ale i jinověrcům.“ Nato Annáš řekl: „Bylo mně řečeno, že o sobě tvrdíš, že jsi Mesiáš; je to pravda?“ Ježíš se na Annáše podíval a řekl pouze: „Ty jsi to řekl.“[2]
184:1.9 Přibližně v této době přišli z paláce Kaifáše poslové s dotazem, kdy Ježíš bude předveden před tribunál Velké rady a jelikož se blížilo svítání, Annáš si myslel, že nejlepší bude poslat Ježíše spoutaného a pod dohledem chrámových stráží ke Kaifášovi[3]. On sám je brzy následoval.
¶ 2. PETR VE DVOŘE
184:2.1 Když oddíl strážců a vojáků přišel ke vchodu do Annášova paláce, Jan Zebedeus kráčel vedle kapitána římských vojáků. Jidáš zůstal poněkud pozadu a Šimon Petr byl ještě hodně daleko. Poté, jak Jan vešel do dvora paláce s Ježíšem a strážemi, Jidáš přišel k vratům, ale spatřivši Ježíše a Jana, vydal se do domu Kaifáše, kde věděl, že později se tam bude konat opravdový soud s Učitelem. Brzy po odchodu Jidáše přišel Šimon Petr a když stál před vraty, Jan ho uviděl ve chvíli, kdy se stráže chystaly Ježíše odvést do paláce. Vrátná, která otvírala vrata, Jana znala a když ji požádal, aby pustila Petra dovnitř, ráda mu vyhověla.
184:2.2 Po vejití do dvora šel Petr k hořícímu ohni dřevěného uhlí, aby se ohřál, protože byla chladná noc[4]. Cítil se tady, mezi nepřáteli Ježíše, velmi nejistě, a byl opravdu bezradný. Učitel mu nedal pokyny, aby mu byl nablízku, tak jak to přikázal Janovi. Petr patřil mezi ty ostatní apoštoly, kteří byli výslovně varováni nevystavovat své životy v nebezpečí v době soudu a ukřižování jejich Učitele.
184:2.3 Petr se zbavil svého meče krátce předtím, než přišel k vratům paláce, takže vstoupil do dvora Annáše neozbrojen. Jeho mysl se nacházela ve stavu krajní zmatenosti; stěží si uvědomoval fakt, že Ježíš byl zatčen. Nebyl schopen pochopit realitu situace─že byl tady, ve dvoře Annáše, ohřívajíc se u ohně spolu se sluhy velekněze. Rád by věděl, co dělají ostatní apoštolové a pak začal přemýšlet o tom, jakým způsobem Jana pustili do paláce. Usoudil, že ho sluhové znali, jelikož požádal vrátnou, aby Petra pustila dovnitř.
184:2.4 Za malou chvíli poté, kdy vrátná nechala Petra vejít do dvora a když se ohříval u ohně, přišla k němu a škodolibě řekla: „Nejsi ty také jeden z učedníků toho člověka?“ V tu chvíli by Petr neměl být překvapen takovou otázkou, poněvadž to byl Jan, který tu vrátnou požádal, aby Petra nechala projít vraty paláce; ale on byl v takovém stavu nervového rozpoložení, že jeho odhalení jako učedníka ho vyvedlo zcela z míry a s jedinou myšlenkou v hloubi své mysli─myšlenkou na záchranu svého života─ na otázku vrátné okamžitě odpověděl: „Nejsem[5].“
184:2.5 Zanedlouho jiný sluha přišel k Petrovi a zeptal se: „Neviděl jsem tě v zahradě při zatýkání tvého přítele? Nepatříš i ty k jeho stoupencům?“ Petr byl naprosto vyděšený; neviděl žádnou možnost bezpečného úniku z okruhu těchto obviňovatelů; proto důrazně popřel jakékoliv spojení s Ježíšem slovy: „Já toho muže neznám a nepatřím k jeho stoupencům[6].“
184:2.6 Vzápětí vrátná odvedla Petra stranou a řekla: „Jsem si jistá, že jsi učedníkem tohoto Ježíše a to nejenom pro to, že jeden z jeho stoupenců mě požádal, abych tě vpustila do dvora, ale moje sestra tě viděla v chrámě s tímto člověkem. Proč to popíráš?“ Když Petr uslyšel takové obvinění vrátné, řekl, že Ježíše vůbec nezná a svá slova proložil spoustou nadávek a klením a opět důrazně zalhal: „Nejsem stoupencem tohoto člověka; já ho dokonce ani neznám; nikdy jsem předtím o něm neslyšel[7].“
184:2.7 Petr odešel na chvíli od ohně, aby se prošel po dvoře. Velmi rád by chtěl odtud zmizet, ale bál se, aby na sebe nepřilákal pozornost. Začínalo mu být chladno a tak se vrátil zpět k ohni. Jeden z poblíž stojících mužů mu řekl: „Určitě si jeden z učedníků tohoto člověka. Tento Ježíš je Galilejec a tvá řeč tě zrazuje, protože ty také mluvíš jako Galilejec.“ A Petr opět zapřel jakékoliv spojení se svým Učitelem.
184:2.8 Petr byl natolik rozrušen, že se snažil vzdálit od svých obviňovatelů a odešel od ohně do nedalekého sloupoví, aby byl naprosto sám. Uběhla více než hodina jeho odloučení, když ho náhodou uviděla vrátná se svojí sestrou a obě ho opět škádlivě obvinili z toho, že je Ježíšův stoupenec. A on to obvinění znovu zapřel. Ve chvíli, kdy opět zapřel jakékoliv spojení s Ježíšem, zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na varovná Ježíšova slova, která mu jeho Učitel řekl dříve v ten večer[8][9][10]. Když tam Petr stál, zkroušený na srdci a zničen pocitem viny, otevřela se palácová vrata a stráže kolem něho vedly Ježíše ke Kaifášovi. Když Učitel míjel Petra, uviděl ve světle pochodní zoufalý výraz na tváři svého bývalého sebevědomého a navenek statečného apoštola a otočil se k němu a podíval se na něho[11]. Petr do své smrti nezapomněl tento pohled. Byl to takový letmý pohled, který měl v sobě soucit i lásku a takový, jaký ještě smrtelný člověk nikdy neviděl na tváři Učitele.
184:2.9 Když Ježíš a strážci vyšli z vrat paláce, Petr se vydal za nimi, ale brzy se zastavil. Nebyl schopen jít dál. Sedl si na kraj cesty a hořce plakal[12]. A když uronil tyto bolestné slzy, vydal se zpět do tábora v naději, že tam najde svého bratra Ondřeje. Po příchodu do tábora tam našel jenom Davida Zebedea, který mu přidělil posla, aby ho dovedl k jeho bratrovi, jenž se skrýval v Jerusalemu.
184:2.10 Všechny tyto události s Petrem se staly ve dvoře Annášova paláce na Olivové hoře. Petr nenásledoval Ježíše do paláce velekněze Kaifáše. Ta skutečnost, že Petr si uvědomil své opakované zapření svého Učitele do zakokrhání kohouta ukazuje na to, že to všechno se odehrálo mimo Jerusalem, poněvadž bylo protizákonné chovat drůbež ve městě.
184:2.11 Dokud zakokrhání kohouta nepřivedlo Petra ke zdravému uvažování, myslel, chodíc sem a tam ve sloupoví, aby mu nebyla zima, jenom na to, jak chytře se vykroutil z obvinění služebníků a jak se mu podařilo zhatit jejich záměr spojovat ho s Ježíšem. V tu dobu přemýšlel jenom o tom, že tito sluhové neměli žádné morální či zákonné právo se ho takto ptát a opravdu si sám sobě blahopřál ke způsobu, o kterém si myslel, že mu pomohl nebýt identifikován a možná se tímto i vyhnul zatčení a uvěznění. Až zakokrhání kohouta způsobilo, že si Petr uvědomil své zapření svého Učitele. Až pohledem Ježíše si uvědomil, že selhal a nechoval se podle zásad vyslance království.
184:2.12 Udělavši první krok na cestě kompromisu a nejmenšího odporu, Petr viděl pouze jednu možnost─pokračovat i nadále v linii tohoto rozhodnutí. Jenom velký a ušlechtilý charakter je schopen po chybném začátku se vrátit zpět a napravit to. Mysl člověka má příliš často tendenci omlouvat pokračování po chybné cestě, když na ni jednou vykročí.
184:2.13 Petr po této zkušenosti nikdy nevěřil, že mu může být odpuštěno, dokud se nesetkal se svým Učitelem po jeho vzkříšení a viděl, že byl přijat naprosto stejně, jak tomu bylo před touto tragickou nocí zapírání.
¶ 3. PŘED SOUDNÍM TRIBUNÁLEM VYSOKÉ RADY
184:3.1 Bylo kolem půl čtvrté ráno v pátek, když nejvyšší kněz Kaifáš svolal soudní tribunál Vysoké rady a přikázal předvést Ježíše před tento oficiální soud[13]. Ve třech předchozích případech Vysoká rada většinou hlasů vynesla rozsudek trestu smrti pro Ježíše. Rozhodla, že si zaslouží smrt na základě neoficiálního obvinění z porušování zákona, znevažování a opovrhování tradicemi otců Izraele.
184:3.2 Toto nebylo pravidelné zasedání Vysoké rady a nebylo svoláno na obvyklé místo, do síně z tesaného kamene v chrámě. Toto byl mimořádně svolaný soudní tribunál zhruba třiceti členů Vysoké rady a sešel se v paláci velekněze. Jan Zebedeus byl s Ježíšem po celou dobu tohoto takzvaného soudu.
184:3.3 A jak si tito kněží, zákoníci, saduceové a někteří farizejové vzájemně pochlebovali, že Ježíš, narušitel jejich postavení a rozvratitel jejich moci, byl nyní bezpečně v jejich rukou! A byli pevně rozhodnuti, že živý nikdy neunikne z jejich pomstychtivých drápů.
184:3.4 Obyčejně židé, když rozhodovali o trestu smrti pro člověka, postupovali s velkou opatrností a nesmírně dbali na nestrannost při výběru svědků a celého průběhu soudu. Ale při této příležitosti Kaifáš byl spíše žalobcem, než nepodjatým soudcem.
184:3.5 Ježíš se objevil před soudem oblečený ve svém obvyklém oděvu a s rukama zavázanýma za zády[14]. Celý soudní tribunál byl zaražen a poněkud vyveden z míry jeho vznešeným zjevem. Nikdy neviděli takového vězně či nebyli svědky tak vyrovnaného člověka, čelícímu rozsudku trestu smrti.
184:3.6 Židovský zákon vyžadoval, že přinejmenším dva svědkové se museli shodnout na důkazu obvinění proti uvězněnému[15]. Jidáš nemohl svědčit jako svědek proti Ježíšovi, poněvadž židovský zákon kategoricky zakazuje svědectví zrádce. Více než dvacet falešných svědků bylo tady připraveno svědčit proti Ježíšovi, ale jejich svědectví bylo natolik rozporuplné a tak evidentně zosnované, že samotní členové Vysoké rady se styděli za takové představení. Ježíš tam stál, dívajíc se laskavým pohledem na tyto křivopřísežníky a jeho klid a vyrovnanost značně zneklidnily lživé svědky. Po celou dobu tohoto falešného svědectví Učitel neřekl ani slovo; on neodpověděl vůbec nic na jejich mnoho falešných obviněních.
184:3.7 Prvními dvěma svědky, kteří se vzdáleně shodli, byli dva muži, podávající svědectví o tom, že slyšeli Ježíše říkat v jednom z jeho chrámových proslovů, že „zničí tento rukama vytvořený chrám a ve třech dnech postaví bez pomoci rukou jiný chrám[16][17].“ To nebylo přesně, co Ježíš řekl, nehledě na skutečnost, že ukazoval na své tělo, když řekl tuto zmíněnou větu.
184:3.8 Přestože velekněz křičel na Ježíše: „Jak to, že neodpovídáš na žádné z těchto obviněních?“ Ježíš nic neříkal[18]. Stál tam mlčky, dokud všichni tito falešní svědkové nepodali svá svědectví. Slova těchto křivopřísežníků se vyznačovala takovou nenávistí, fanatismem a bezohledným zveličováním, že jejich svědectví upadala do velké zmatenosti. Nejlepším vyvrácením jejich falešných svědectvích byl Učitelův klid a vznešené mlčení.
184:3.9 Brzy po zahájení svědectvích falešných svědků přišel Annáš a zaujal své místo vedle Kaifáše. Annáš teď vstal a tvrdil, že ta Ježíšova hrozba zničit chrám byla dostačující pro vynesení tří obvinění proti němu.[19]
184:3.10 1. Je nebezpečným podvodníkem národa. Učil lidi o nepatřičných věcech a i jinými způsoby je podváděl.
184:3.11 2. Je fanatickým buřičem v tom smyslu, že vyzýval k násilnému útoku na posvátný chrám, poněvadž, jak jinak by ho mohl zničit?
184:3.12 3. Učil magii, jelikož slíbil postavit nový chrám a to bez pomoci rukou.
184:3.13 Již dříve celá Vysoká rada odsouhlasila, že Ježíš je vinen z porušování židovských zákonů a zaslouží si smrt, ale nyní však byli znepokojeni s vývojem přednesených obviněních o jeho jednání a učení, která by měla být dostatečně pádná, aby přesvědčila Piláta pro vydání rozsudku smrti nad jejich vězněm. Oni věděli, že musí mít souhlas římského místodržitele předtím, než budou smět Ježíše legálně popravit. A Annáš byl rozhodnut pokračovat v původním plánu, podle kterého měli Ježíše představit jako nebezpečného učitele, který by neměl působit na veřejnosti.
184:3.14 Ale Kaifáš se již déle nemohl dívat na Ježíše, který stál před ním v dokonalém soustředění a naprostém klidu. On si myslel, že ví alespoň o jednom způsobu přinutit uvězněného promluvit. Proto přiskočil k Ježíšovi a vyhrožujíc mu svým mávajícím prstem před jeho obličejem, řekl: „Žádám tě jménem živého Boha, abys nám řekl, zdali jsi Osvoboditel, Syn Boží.“ Ježíš Kaifášovi odpověděl: „Jsem. Brzy půjdu ke svému Otci a zanedlouho Syn Člověka bude oděn silou a opět bude vládnout nebeským armádám[20].“
184:3.15 Když velekněz uslyšel tato Ježíšova slova, nesmírně se rozhněval a strhávajíc si svrchní oděv, křičel: „Potřebujeme ještě další svědky? Teď jste vy všichni slyšeli rouhání tohoto člověka. Co si nyní myslíte, že by se mělo udělat s tímto narušitelem zákona a bezbožníkem?“ A všichni přítomní jednohlasně odpověděli: „Zaslouží si smrt; ukřižujme ho!“[21].[22]
184:3.16 Ježíš neprojevil žádný zájem k otázkám Annáše či členům Vysoké rady s výjimkou jedné otázky, týkající se jeho mise poskytnutí sebe sama. Když se ho zeptali, zdali je Synem Božím, on jim okamžitě a jasně dal kladnou odpověď.
184:3.17 Annáš chtěl, aby soud pokračoval a aby obvinění o chování Ježíše ve vztahu k římskému zákonu a římským institucím byla konkrétně definována pro následnou prezentaci Pilátovi. Členové Vysoké rady chtěli co nejrychleji skončit s těmito záležitostmi nejenom proto, že byl den příprav na Paschu a žádná světská práce nesměla být konána po poledni, ale také kvůli tomu, že se obávali, že Pilát se může každou chvíli vrátit do římského hlavního města Judeji, Cesareje, poněvadž přišel do Jerusalemu pouze na slavnost Paschi.
184:3.18 Ale Annášovi se nepodařilo udržet kontrolu nad tribunálem. Když Ježíš tak neočekávaně odpověděl Kaifášovi, velekněz vystoupil vpřed a udeřil ho rukou do tváře. Annáš byl upřímně šokovaný, když viděl ostatní členy tribunálu vycházejíc ze síně, plivajíc Ježíšovi do tváře a mnozí z nich ho s posměchem políčkovali. A tak v půl páté ráno, v atmosféře zmatku a neslýchaného chaosu skončilo toto první zasedání Velké rady, vynášející soud nad Ježíšem.
184:3.19 Třicet podjatých a tradicemi zaslepených lživých soudců společně s jejich falešnými svědky si dovolují soudit spravedlivého Tvořitele vesmíru. A tito roznícení žalobci jsou podrážděni vznešeným mlčením a majestátním chováním toho Bohočlověka. Jeho mlčení je děsivě nesnesitelné a jeho řeč neohroženě vzdorovitá. Jejich hrozby s ním nepohnou a nezlomně čelí jejich útokům. Lidé soudí Boha, ale on je i přesto miluje a spasil by je, kdyby mohl.
¶ 4. HODINA PONÍŽENÍ
184:4.1 Židovský zákon vyžaduje pro vynesení rozsudku smrti dvě zasedání tribunálu. To druhé zasedání se mělo uskutečnit na následující den po prvním dnu a čas mezi zasedáními měli členové tribunálu strávit postěním a truchlením. Ale tito lidé nemohli čekat do příštího dne, aby potvrdili své rozhodnutí o tom, že Ježíš musí zemřít. Čekali pouze hodinu. Mezitím Ježíš zůstal v audienční síni pod dozorem chrámových strážců, kteří společně se služebníky velekněze se bavili tím, že vystavili Syna Člověka všemožným urážkám. Vysmívali se mu, plivali na něho a surově ho bili. Několikrát ho udeřili do obličeje prutem a přitom říkali: „Prorokuj, Osvoboditeli, kdo tě udeřil?“ A v tom pokračovali celou hodinu, nadáváním a týráním tohoto neodporujícího Galilejce.[23]
184:4.2 Během této tragické hodiny utrpení a zesměšňování těmito nevědomými a bezcitnými strážci a služebníky, Jan Zebedeus čekal v tesklivé hrůze ve vedlejší místnosti. Když tyto urážky začaly, Ježíš dal pokynem hlavy Janovi znamení, aby odešel. Učitel dobře věděl, že kdyby dovolil svému apoštolovi zůstat v síni a být svědkem tohoto pokořování, zlost Jana by se probudila takovou silou, že by tak vehementně protestoval proti takovému zacházení, až by to mohlo znamenat jeho smrt.
184:4.3 V průběhu této děsivé hodiny Ježíš nepromluvil ani slovo. Pro tuto jemnou a citlivou lidskou duši, spojenou osobním vztahem s Bohem celého tohoto vesmíru, nebylo hořčejší porce z poháru ponížení, než tato krutá hodina v milosti těchto nevědoucích a nelidských strážců a služebníků, kteří byli podníceni k urážkám příkladem členů tohoto takzvaného tribunálu Vysoké rady.
184:4.4 Lidské srdce si není schopno představit vlnu pobouření, která zaplavila obrovský vesmír, když nebeské inteligentní bytosti byly svědky toho, jak se jejich milovaný Vládce podrobuje vůli svých nevědoucích a pomýlených tvorů na hříchem ztmavnuté sféře─politováníhodné Urantie.
184:4.5 Jaký je to živočišný rys v člověkovi, který ho vede k potřebě urážet a fyzicky napadat to, co není schopen duševně obsáhnout či rozumově dosáhnout? V napůl civilizovaném člověku se stále skrývá zlá krutost, kterou se pokusí projevit na těch, kteří ho přesahují v moudrosti a duchovní úrovni. Pohleďte na zlovolnou hrubost a brutální krutost těchto domněle civilizovaných lidí jakou formu určité živočišné radosti jim způsobuje fyzický útok na neodporujícího Syna Člověka. Když tyto urážky, posmívání a rány dopadaly na Ježíše, on se nebránil, ale nebyl bezbranný. Ježíš nebyl poražený, pouze nebojoval v materiálním smyslu.
184:4.6 Toto jsou chvíle Učitelových největších vítězstvích v jeho celém dlouhém a rušném životě jako stvořitele, udržovatele a spasitele obrovského a rozsáhlého vesmíru. Prožívajíc život naplno odhalováním Boha člověku, Ježíš nyní vykonává nové a bezprecedentní odhalení člověka Bohu. Ježíš nyní odhaluje světům konečné vítězství nad všemi strachy, souvisejícími s osobní izolací tvora. Syn Člověka konečně poznal sebe jako Syna Božího. Ježíš bez váhání prohlašuje, že on a Otec jsou jeden; a na základě faktu a pravdy o této nejvyšší a božské zkušenosti vyzývá každého věřícího v království stát se jeden s ním, jak on je jeden s Otcem[24][25]. Tím se v náboženství Ježíše živá zkušenost stává spolehlivou a zaručenou metodou, za pomoci které duchovně izolovaní a kosmicky osamělí pozemští smrtelníci mohou uniknout izolaci osobnosti se všemi jejími důsledky─strachem a z něho vyplývajících pocitů bezmocnosti. V bratrských realitách království nebeského synové Boží ve víře nacházejí trvalé vysvobození z izolace vlastního „já“─izolace jak individuální, tak i planetární. Boha si uvědomující věřící vzrůstající měrou poznává nadšení a vznešenost duchovní sounáležitosti na vesmírném měřítku─nebeské občanství ve spojení s věčným uskutečňováním božského osudu, který spočívá v dosažení dokonalosti.
¶ 5. DRUHÉ ZASEDÁNÍ SOUDU
184:5.1 V půl šesté se tribunál opět sešel k zasedání a Ježíš byl přiveden do vedlejší místnosti, kde čekal Jan. Tady římský voják a chrámové stráže hlídali Ježíše, zatímco tribunál připravoval obvinění, která měla být přednesena Pilátovi[26]. Annáš vysvětlil přítomným, že obvinění z rouhání nebude mít u Piláta žádnou váhu. Jidáš byl přítomen při tomto druhém zasedání tribunálu, ale nesvědčil.
184:5.2 Toto druhé zasedání trvalo pouze půl hodiny a když ho skončili, aby se vydali k Pilátovi, měli připraveno obvinění, vyžadující smrt Ježíše, ve třech bodech:
184:5.3 1. Ježíš znevažoval židovský národ; klamal lidi a podněcoval je ke vzpouře.
184:5.4 2. Ježíš učil lidi odmítat vzdávat hold císaři.
184:5.5 3. Ježíš tvrdil, že je králem a zakladatelem království nového druhu a tím vyzýval ke vzpouře proti císaři.
184:5.6 Celý tento postup byl protiprávní a zcela v rozporu s židovskými zákony. Soud nenašel dva svědky, kteří by se shodli na nějaké stejné věci, kromě těch dvou, kteří podali svědectví o prohlášení Ježíše o zničení chrámu a jeho následném vystavění ve třech dnech. Avšak také i v tomto bodě nevystoupil žádný svědek na obhajobu obžalovaného a Ježíš nebyl vyzván, aby vysvětlil, co tím chtěl říci.
184:5.7 Jediný bod, který soud mohl stále použít pro jeho obvinění, bylo rouhání, ale to záviselo zcela na osobním svědectví Ježíše. Ale i v tomto případě rouhání nebylo provedeno oficiální hlasování, nezbytné pro vynesení rozsudku smrti.
184:5.8 A nyní si dovolili zformulovat tři obvinění, se kterými předstoupí před Piláta, aniž by k nim vyslechli jediného svědka a rozhodli o nich v nepřítomnosti obviněného. Když to takto udělali, tři farizejové odešli ze síně; oni chtěli Ježíše odstranit, ale nepřipravili by obvinění proti němu bez svědků a bez jeho přítomnosti.
184:5.9 Ježíš se již potom před soudem Vysoké rady neobjevil. Nechtěli se znovu dívat do jeho tváře a soudit jeho nevinný život. Ježíš neznal (jako člověk) jejich oficiální obvinění až do doby, kdy byla přednesena Pilátovi.
184:5.10 Když Ježíš byl v pokoji s Janem a strážemi a když v tu dobu tribunál podruhé zasedal, několik žen z veleknězova paláce se svými přáteli se přišlo podívat na podivného vězně a jedna z nich se ho zeptala: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boží?“ A Ježíš odpověděl: „Když vám to řeknu, vy mně nebudete věřit a když se vás zeptám, vy mně neodpovíte[27].“
184:5.11 V šest hodin ráno Ježíše vyvedli z domu Kaifáše, aby ho předvedli před Piláta pro potvrzení rozsudku smrti, který tato Vysoká rada tak nespravedlivě a nezákonně vynesla[28].
¶ Reference
- ↑ Slyšení před Annášem: Jan 18:19-23.
- ↑ Rozhovor s Annášem: Mt 26:63b-64; Mk 14:61b-62; Lk 22:67-68,70.
- ↑ Ježíš odveden ke Kaifášovi: Mt 26:57; Mk 14:53; Lk 22:54; Jan 18:24.
- ↑ Petr se zahřívá: Mk 14:54b; Lk 22:55; Jan 18:18.
- ↑ První zapření: Mt 26:69-70; Mk 14:66-68a; Lk 22:56-57; Jan 18:17.
- ↑ Druhé odmítnutí: Lk 22:58; Jan 18:25.
- ↑ Třetí odmítnutí: Mt 26:73-74a; Mk 14:70b-71; Lk 22:59-60a; Jan 18:26-27a.
- ↑ Kohout zakokrhal: Mt 26:74b; Mk 14:68b,72a; Lk 22:60b; Jan 18:27b.
- ↑ Petr si vzpomněl: Mt 26:75a; Mk 14:72b; Lk 22:61b.
- ↑ Slova varování: Mt 26:34; Mk 14:30; Lk 22:34; Jan 13:38.
- ↑ Ježíš se dívá na Petra: Lk 22:61a.
- ↑ Petr hořce zaplakal: Mt 26:75b; Mk 14:72c; Lk 22:62.
- ↑ Sanhedrin se schází: Lk 22:66a.
- ↑ Ježíš přiveden: Lk 22:66b.
- ↑ Hledali se dva svědci: Mt 26:59-60a; Mk 14:55-56.
- ↑ Svědci nalezeni: Mt 26:60b-61; Mk 14:57-59.
- ↑ Zničte chrám a já postavím jiný: Mt 26:61; Mt 27:40; Mk 14:58; Mk 15:29; Jan 2:19.
- ↑ Ježíš se nebránil: Mt 26:62-63a; Mk 14:60-61a.
- ↑ Obvinění podpořena: Jan 2:19.
- ↑ Ježíš vyznává: Jsem vysvoboditel: Mt 26:63b-64; Mk 14:61b-62; Lk 22:67,69-70.
- ↑ Odpověď velekněze: Mt 26:65-66; Mk 14:63-64; Lk 22:71.
- ↑ Nepořádek na dvoře: Mt 26:67; Mk 14:65; Lk 22:63.
- ↑ Důstojnost pro Ježíše: Mt 26:67-68; Mk 14:65; Lk 22:63-65.
- ↑ Ježíš a Otec jsou jedno: Jan 1:1; Jan 5:17-18; Jan 10:30,38; Jan 12:44-45; Jan 14:7-11,20; Jan 17:11,21-22.
- ↑ Stát se jedním s Ježíšem: Jan 17:11,21-22.
- ↑ Druhé setkání soudu: Mt 27:1; Mk 15:1a.
- ↑ Otázky „čumilů“: Lk 22:67-68.
- ↑ Ježíš vedený k Pilátovi: Mt 27:2; Mk 15:1b; Lk 23:1; Jan 18:28a.