© 2019 Nadace Urantia
161:0.1 V NEDĚLI, 25. září roku 29 n.l. se apoštolové a evangelisté shromáždili v Magadanu. Po dlouhé poradě ten večer se svými druhy Ježíš všechny překvapil oznámením, že se vydají brzy ráno následujícího dne on a dvanáct apoštolů do Jerusalema na slavnosti stánků. Přikázal, aby evangelisté navštívili věřící v Galileji a aby se ženský sbor na čas vrátil do Betsaidy.
161:0.2 Když nadešel čas odchodu do Jerusalema, Natanael a Tomáš byli ještě uprostřed svých debat s Ródanem Alexandrijským a dostali od Učitele povolení zůstat v Magadanu ještě několik dní. A tak, když Ježíš a deset apoštolů byli na cestě do Jerusalema, Natanael a Tomáš byli v horlivé debatě s Ródanem. V průběhu předcházejícího týdne, kdy Ródan objasnil svoji filozofii, Tomáš a Natanael střídavě seznamovali řeckého filozofa s evangeliem království. Ródan zjistil, že jeho znalosti o učení Ježíše, které mu předal jeden z bývalých apoštolů Jana Křtitele a který byl jeho učitelem v Alexandrii, byly velmi dobré.
161:1.1 Existovala jedna otázka, na které se Ródan a dva apoštolové neshodli a to byla osobnost Boha. Ródan rychle přijal všechno, co mu bylo řečeno o vlastnostech Boha, ale tvrdil, že nebeský Otec není a nemůže být osobností v tom smyslu, jak člověk osobnost pojímá. Zatímco apoštolové se s potížemi snažili dokázat, že Bůh je osoba, Ródan měl ještě větší potíže dokázat, že osoba není.
161:1.2 Ródan tvrdil, že fakt osobnosti spočívá v koexistentním faktu plnohodnotné a vzájemné komunikace mezi rovnými bytostmi─bytostmi, schopnými soucitného porozumění. Ródan řekl: „Aby byl osobou, Bůh musí mít symboly duchovní komunikace, které by mu umožnily plně rozumět těm, kteří se s ním spojí. Ale poněvadž Bůh je nekonečný a věčný, Tvořitel všeho ostatního, tak z toho vyplývá, že ve smyslu rovnocenných bytostí je Bůh ve vesmíru jediný. Nikdo mu není roven; neexistuje nikdo, se kterým by mohl komunikovat jako rovný s rovným. Bůh opravdu může být zdrojem všech osobností, ale jako takový přesahuje osobnost─a také jako Tvořitel je nad a mimo osobnost.“
161:1.3 Toto tvrzení dělalo Tomášovi a Natanaelovi velké problémy a požádali Ježíše, aby jim přišel na pomoc, ale Učitel odmítl vstoupit do jejich diskuzí. Pouze Tomášovi řekl: „Jen málo záleží na tom, jakou ideji o Bohu můžete mít, pokud jste duchovně ztotožněni s ideálem jeho nekonečné a věčné podstaty.“
161:1.4 Tomáš tvrdil, že Bůh komunikuje s člověkem a proto je Otec osobou a to i v rámci definice Ródana. Toto tvrzení Řek odmítl na základě toho, že Bůh se osobně neodhaluje, že stále zůstává záhadou. Potom se Natanael odvolal na svoji vlastní osobní zkušenost s Bohem a to umožnilo Ródanovi prohlásit, že on měl nedávno podobnou zkušenost, ale tvrdil, že tato zkušenost jenom dokazuje realitu Boha, ne jeho osobnost.
161:1.5 V pondělí večer to Tomáš vzdal. Ale v úterý večer Natanael přivedl Ródana k víře v osobnost Otce a tuto změnu v názorech Řeka dokázal následujícími úvahami:
161:1.6 1. Rajský Otec rovnocenně komunikuje minimálně s dvěma jinými bytostmi, které jsou mu zcela rovné a ve všem se mu podobají─Věčný Syn a Nekonečný Duch. Vzhledem k doktríně Trojice byl Řek nucen uznat možnost osobnosti Vesmírného Otce. (A bylo to pozdější posuzování těchto diskuzí, které vedlo k rozšíření koncepce Trojice v myslích dvanácti apoštolů. Pochopitelně, všeobecným míněním bylo, že Ježíš je Věčným Synem.)
161:1.7 2. Poněvadž Ježíš je roven svému Otci a poněvadž tento Syn zjevil svoji osobnost svým pozemským dětem, takový fenomén byl důkazem faktu a demonstrací možnosti existence osobnosti u všech tří Božstev a provždy vyřešil otázku o schopnosti Boha komunikovat s člověkem a možnosti člověka komunikovat s Bohem.
161:1.8 3. Ježíš je ve vzájemném a dokonalém spojení s člověkem; Ježíš je synem Božím. Vztah Syna a Otce předpokládá rovnost v komunikaci a vzájemné porozumění; Ježíš a Otec jsou jeden[1]. Ježíš udržuje racionální spojení současně i s Bohem i s člověkem a jelikož jak Bůh tak i člověk rozumějí významu symbolů, pomocí kterých Ježíš komunikuje, tak i Bůh i člověk mají vlastnosti osobnosti v takové míře, jakou si vyžaduje schopnost pro oboustrannou komunikaci. Osobnost Ježíše demonstruje osobnost Boha a současně nezvratně dokazuje přítomnost Boha v člověku. Dvě věci, spojené s jednou a touže věcí, jsou spojeny jedna s druhou.
161:1.9 4. Osobnostpředstavuje nejvyšší koncepci člověka o lidské realitě a božských hodnotách; Bůh také představuje nejvyšší koncepci člověka o božské realitě a nekonečných hodnotách; proto Bůh musí být božskou a nekonečnou osobností, osobností reálnou, ačkoliv on nekonečně a věčně přesahuje lidskou představu a definici osobnosti, avšak přesto je vždy a všude osobností.
161:1.10 5. Bůh musí být osobností, poněvadž je Tvořitelem a cílem všech osobností. Ródan byl nesmírně ovlivněn učením Ježíše: „Buďte proto dokonalí, tak jak dokonalý je váš nebeský Otec[2].“
161:1.11 Když Ródan vyposlechl tyto argumenty, řekl: „Přesvědčil jsi mne. Přiznám Bohu osobnost, jestli mně dovolíte vyjadřovat mé vyznání takové víry přidáním k významu osobnosti skupinu rozšířených hodnot, jako nadlidská, transcendentní, nejvyšší, nekonečná, věčná, konečná a univerzální. Jsem nyní přesvědčen, že i když Bůh musí být nekonečně víc než jenom osobnost, nemůže být ničím méně. Jsem rád, že náš spor skončil a že jsem přijal Ježíše jako osobní odkrytí Otce a vyjasnil si všechny nevyřešené problémy logiky, úsudku a filozofie.“
161:2.1 Ačkoliv Natanael a Tomáš plně schválili pohledy Ródana na evangelium království, ještě zůstala k posouzení jedna otázka─učení o božské podstatě Ježíše, které bylo zveřejněno jen nedávno. Natanael a Tomáš společně vyložili své pohledy na božskou podstatu Ježíše a níže je uvedeno podání jejich učení ve stručněné, upravené a nově formulované podobě:
161:2.2 1. Ježíš přiznal svoji božskost a my mu věříme. Stalo se mnoho neobyčejných věcí ve spojení s jeho službou, které jsme my schopni pochopit pouze skrze víru v to, že on je jak Synem Božím tak i Synem Člověka.
161:2.3 2. Jeho život s námi je příkladem ideálního lidského přátelství; jenom božská bytost může být takovým přítelem lidí. My jsme nepoznali jiného člověka, který by byl tak upřímně nesobeckým, jako on. On je dokonce přítelem hříšníků; nebojí se milovat své nepřátele. On je nám velmi oddán. Přestože nás neváhá pokárat, je nám všem jasno, že nás upřímně miluje. Čím více ho poznáváte, tím více ho budete milovat. Budete nadšeni jeho neutuchajícím zanícením. Po dobu všech těch let, kdy jsme nebyli schopni pochopit jeho misi, byl věrným přítelem. Přestože se zcela naprosto vyhýbá lichocení, jedná s námi se všemi spravedlivě a laskavě; je neustále vlídný a soucitný. Sdílí s námi svůj život a vše ostatní. Tvoříme šťastnou komunitu; všechno máme společné. My nevěříme, že obyčejný člověk by mohl žít takový bezúhonný život a v takových vyčerpávajících podmínkách.
161:2.4 3. My si myslíme, že Ježíš je božský proto, že nikdy neudělá nic špatného; nikdy neudělá chybu. Jeho moudrost je mimořádná; jeho uctivost pozoruhodná. Den za dnem žije v dokonalé shodě s vůlí Otce. On se nikdy nekaje ze špatných činů, protože neporušuje žádný ze zákonů Otce. Modlí se za nás a s námi, ale nikdy nás nežádá, abychom se modlili za něho. My věříme v jeho absolutní bezhříšnost. Nevěříme, že někdo, kdo je pouze člověkem, by mohl vést takový život. On říká, že žije dokonalý život a my potvrzujeme, že je tomu skutečně tak. Naše počestnost vychází z pokání, ale jeho počestnost vychází z poctivosti. On také tvrdí, že odpouští hříchy a lečí nemoci. Nikdo, kdo je pouhý člověk a je uvážlivý, by netvrdil, že odpouští hříchy; to je božím právem. A on je takto dokonalý ve své počestnosti od chvíle našeho prvního setkání s ním. My rosteme ve šlechetnosti a ve vědomí pravdy, ale náš Učitel prokazuje vyspělost počestnosti od samého počátku. Všichni lidé, dobří a zlí, tyto atributy dobra v Ježíši uznávají. A přesto ve své ctihodnosti není nikdy nápadný či okázalý. On je jak mírný, tak i neohrožený. Nám se zdá, že on schvaluje naši víru v jeho božskost. Buď je tím, co tvrdí, že je, anebo je tím největším pokrytcem a podvodníkem, jakého kdy svět poznal. My jsme přesvědčeni, že je tím, co on o sobě říká, že je.
161:2.5 4. Výjimečnost jeho charakteru a dokonalost ovládání svých emocí nás přesvědčuje o tom, že on je kombinací lidskosti a božskosti. On neomylně reaguje na lidské potřeby; utrpení vždy vyvolá jeho pozornost. Soucítí stejně s fyzickým utrpením, psychickou úzkostí či duchovním soužením. On ihned vidí a velkoryse přizná přítomnost víry či jakékoliv jiné ctnosti ve svých lidských druzích. On je tak spravedlivý a čestný a současně tak milosrdný a ohleduplný. Rmoutí se nad duchovní zatemněností lidí a raduje se, když se rozhodnou uvidět světlo pravdy.
161:2.6 5. Nám se zdá, že on zná myšlenky lidí a rozumí tužbám jejich srdcí. A vždy má pochopení pro naše zmatené duševní stavy. Nám to připadá, že má všechny naše lidské emoce, ale tyto emoce jsou velkolepě zdokonaleny. On silně miluje dobro a stejně silně nenávidí hřích. On má nadlidskou uvědomělost přítomnosti Božstva. Modlí se jako člověk, ale jedná jako Bůh. Nám se zdá, že předvídá věci dopředu; dokonce i teď se nebojí mluvit o své smrti─nějaká mystická zmínka o jeho budoucím proslavení. I když je vlídný, je také odvážný a statečný. On nikdy nevynechá vykonávat své povinnosti.
161:2.7 6. My jsme neustále ohromováni fenoménem jeho nadlidského vědění. Není jediného dne, aby nevyšlo najevo něco, že Učitel ví, co se odehrává někde mimo jeho bezprostřední přítomnost. Také se nám zdá, že ví o myšlenkách svých druhů. On je nepochybně ve spojení s nebeskými osobnostmi; on nesporně žije na duchovní úrovni vysoko nad námi ostatními. Zdá se, že všechno je dostupné jeho chápání. Dává nám otázky, aby nás vtáhl do rozhovoru, ne aby získal informace.
161:2.8 7. V poslední době Učitel neváhá prosazovat svůj nadlidský původ. Ode dne našeho vysvěcení v apoštoly nikdy nepopřel, že přišel od nebeského Otce. On mluví s jistotou božského učitele. Učitel neváhá dokázat nesprávnost současného náboženského učení a hlásat nové evangelium s přesvědčivou jistotou. On je přesvědčivý, rozhodný a autoritativní. Také Jan Křtitel, když slyšel Ježíše mluvit, prohlásil, že je to Syn Boží[3]. On se zdá být naprosto soběstačným. On netouží po souhlasu davu; on je nestranný k názorům lidí. Je odvážný a přesto tak zbavený hrdosti.
161:2.9 8. On neustále mluví o Bohu jako o stále přítomném společníkovi ve všem co dělá. Kudy chodí, tak dělá dobro, protože se nám zdá, že Bůh je v něm[4][5]. On prohlašuje taková ohromující tvrzení o sobě a své misi na zemi, která by byla absurdní, kdyby nebyl božskou bytostí. Jednou prohlásil: „Ještě předtím, než byl Abraham, byl jsem já[6].“ On s konečnou platností potvrdil svoji božskost; tvrdí, že je ve spojení s Bohem. On téměř vyčerpává možnosti jazyka při zdůrazňování svého tvrzení o svém důvěrném spojení s nebeským Otcem. On se také odvažuje tvrdit, že on a Otec jsou jeden[7]. Říká, že každý, kdo viděl jeho, viděl Otce[8]. A říká a dělá všechny tyto věci s takovou jakoby dětskou přirozeností. O svém spojení s Otcem se zmiňuje stejným způsobem, jako když mluví o svém spojení s námi[9]. Nám se zdá, že zná Boha tak dobře a mluví o těchto vztazích s ním velmi věcným způsobem.
161:2.10 9. Nám to připadá, že ve svých modlitbách komunikuje přímo se svým Otcem. Slyšeli jsme jen několik jeho modliteb, ale to málo, co jsme slyšeli, nasvědčovalo tomu, že mluví s Bohem jakoby byli tváří v tvář. Zdá se, že zná jak budoucnost, tak i minulost. On by prostě nemohl být vším tím a dělat všechny tyto neobyčejné věci, kdyby nebyl něčím víc než člověk. My víme, že je člověk, jsme si tím jisti, ale my jsme téměř stejně jisti tím, že je také božský. Věříme v jeho božskost. Jsme přesvědčeni, že je Synem Člověka a Synem Božím.
161:2.11 Když Natanael a Tomáš skončili své rozhovory s Ródanem, spěchali do Jerusalema připojit se ke svým apoštolským druhům. Dorazili tam v pátek téhož týdne. Toto setkání přineslo velkou zkušenost do života všech těchto tří věřících a ostatní apoštolové se o tom hodně dozvěděli z vyprávění Natanaela a Tomáše o svých dojmech.
161:2.12 Ródan se vrátil zpět do Alexandrie, kde dlouhou dobu učil svoji filozofii na škole Meganta. Později se stal vlivným mužem v záležitostech království nebeského; zůstal věrným věřícím až do konce svých pozemských dnů a ze života odešel s ostatními věřícími v Řecku, kdy pronásledování bylo na vrcholu.
161:3.1 Vědomí božskosti narůstalo v mysli Ježíše postupně až do jeho křtu. Je zřejmé, že poté, kdy si plně uvědomil svoji božskou podstatu, předlidskou existenci a vesmírné výsady, získal schopnost různě limitovat své lidské vědomí vlastní božskosti. Nám se zdá, že od svého křtu až do ukřižování zcela záleželo jenom na Ježíši, zdali se spolehne pouze na lidskou mysl či využije znalosti jak lidské, tak i božské mysli. Někdy se zdálo, že použil pouze tu informaci, kterou měl lidský intelekt. Při jiných příležitostech se zdálo, že jedná s takovou kompletností znalostí a moudrosti, které je možno vysvětlit pouze využíváním nadlidské kapacity jeho božského vědomí.
161:3.2 My jsme schopni porozumět jeho unikátnímu jednání pouze přijetím teorie, že on může podle své vlastní vůle limitovat své božské vědomí. My velmi dobře víme, že často zatajil svým druhům svoji znalost budoucích událostí a že znal charakter jejich myšlení a plánování. My jsme si vědomi toho, že on nechtěl, aby jeho stoupenci věděli příliš o tom, že je schopen poznat jejich myšlenky a prohlédnout jejich úmysly. On si nepřál přesáhnout příliš daleko tu představu o lidské podstatě, kterou měli ve svých myslích jeho apoštolové a učedníci.
161:3.3 Jsme doslova v rozpacích jak rozlišit mezi jeho metodou samolimitování svého božského vědomí a jeho způsobem zatajování před svými lidskými druhy své předvídání a umění číst jejich myšlenky. Jsme přesvědčeni o tom, že používal oba tyto způsoby, ale nejsme vždy schopni určit jakou metodu použil v každém daném případě. Často jsme ho sledovali jak jedná pouze s pomocí lidské kapacity vědomí; poté jsme ho mohli vidět v rozhovoru s vůdci nebeských armád vesmíru a pozorovali nepochybnou aktivitu božské mysli. A při téměř nespočetných příležitostech jsme byli svědky působení této spojené osobnosti člověka a Boha, aktivované zjevně dokonalým spojením mysli člověka a mysli božstva. Toto je hranice našich vědomostí o takových jevech; my opravdu neznáme plnou pravdu o této záhadě.