© 2019 Nadace Urantia
| Kapitola 146. První poutní kázání v Galileji |
Index
Více verzí |
Kapitola 148. Příprava evangelistů v Betsaidě |
147:0.1 JEŽÍŠ a apoštolové přišli do Kafarnaumu ve středu 17. března a strávili dva týdny ve svém hlavním stanovišti v Betsadidě, než se potom vydali do Jerusalema. Tyto dva týdny apoštolové učili lidi na břehu moře, zatímco Ježíš trávil hodně času osamocen v horách, zabývajíc se dílem svého Otce. Během tohoto období Ježíš v doprovodu Jakuba a Jana Zebedeových udělal dvě tajné cesty do Tibery, kde se setkali s věřícími a objasnili jim evangelium království.
147:0.2 Mnozí z příslušníků dvora Heroda věřili v Ježíše a navštěvovali tato shromáždění. Právě vliv těchto věřících z bezprostředního kruhu Herodovy rodiny pomohl zmírnit vládcovu nenávist k Ježíšovi. Tito věřící z Tibery otevřeně vysvětlili Herodovi, že „království“, které prohlašuje Ježíš, je duchovní podstaty a ne politickou idejí. Herodes natolik věřil těmto členům své vlastní domácnosti, že seproto příliš neznepokojoval šířícími se zprávami o Ježíšově učení a léčení. Neměl námitky proti činnosti Ježíše jako léčitele a náboženského učitele. Přes tuto náklonnost mnoha Herodových poradců a dokonce i samotného Heroda, existovala skupina jeho podřízených, kteří byli natolik ovlivněni náboženskými vůdci Jerusalema, že zůstávali zavilými a horlivými nepřáteli Ježíše a apoštolů a později dělali hodně pro to, aby zabránili jejich veřejným aktivitám. Největší nebezpečí pro Ježíše nepředstavoval Herodes, ale náboženští vůdcové Jerusalemu. A toto byl ten hlavní důvod, proč Ježíš a apoštolové strávili tolik času v Galileji a konali zde většinu svého veřejného kázání a ne v Jerusalemu a Judeji.
¶ 1. SLUHA ŘÍMSKÉHO SETNÍKA
147:1.1 V den, kdy se chystali odejít do Jerusalema na oslavu Paschi, přišel za představiteli synagogy Mangus, setník a kapitán římské stráže v Kafarnaumu a řekl jim: „Můj věrný sluha je nemocný a na pokraji smrti. Šli byste proto za Ježíšem a mým jménem ho požádali, aby vyléčil mého služebníka?“ Římský kapitán tak postupoval, protože si myslel, že židovští vůdcové budou mít na Ježíše větší vliv[1]. A tak stařešinové šli za Ježíšem a jejich mluvčí řekl: „Učiteli, my tě naléhavě žádáme, abys šel do Kafarnaumu a zachránil sluhu římského setníka, který je hoden tvé pozornosti, protože miluje náš národ a dokonce nám postavil tu synagogu, ve které jsi tak často vystupoval.“
147:1.2 Když je Ježíš vyslyšel, řekl: „Půjdu s vámi.“ A vydal se s nimi k domu setníka a když se k němu blížili, přišli mu v ústrety přátelé římského vojáka, které on poslal, aby Ježíše přivítali a řekli mu: „Pane, nenamáhej se vstoupit do mého domu, poněvadž já nejsem hoden, abys vešel pod moji střechu. A nebyl jsem hoden ani toho, abych za tebou přišel; proto jsem poslal stařešiny tvého vlastního národa. Ale já vím, že můžeš říci slovo tam, kde stojíš a můj sluha bude vyléčen. Neboť já sám jsem pod velením jiných a mám pod sebou vojáky a když řeknu jednomu jdi, tak on jde; když řeknu druhému přijď, tak přijde a mým sluhům řeknu udělejte to či ono a oni to udělají[2].“
147:1.3 A když Ježíš tato slova uslyšel, otočil se ke svým apoštolům a k těm, kteří byli s nimi a řekl: „Obdivuji takovou víru jinověrce. Opravdu, opravdu vám říkám, že jsem se nesetkal s takovou vírou, určitě ne v Izraeli[3].“ Ježíš se otočil zády k domu a řekl: „A tak půjdeme.“ Přátelé setníka šli do domu a předali Mangusovi slova Ježíše. A od té chvíle se sluha začal zotavovat a nakonec se uzdravil úplně a mohl opět plnohodnotně žít a pracovat[4].
147:1.4 Ale my jsme se nikdy nedozvěděli, co se v daném případě stalo. Toto je pouze záznam té události a zdali či ne neviditelné bytosti pomohly vyléčit sluhu setníka nebylo odhaleno těm, kteří Ježíše doprovázeli. My pouze s určitostí víme tu skutečnost, že sluha se plně uzdravil.
¶ 2. CESTA DO JERUSALEMA
147:2.1 Časně ráno v úterý 30. března, se Ježíš a apoštolská skupina vydali cestou údolím Jordánu do Jerusalema na oslavu Paschi. Do cíle dorazili v pátek odpoledne, 2.dubna a jako obvykle se ubytovali v Betanii. Když procházeli Jerichem, zastavili se tam na krátký odpočinek a mezitím Jidáš uložil část z jejich společných finančních prostředků do banky přítele své rodiny. To bylo poprvé, kdy Jidáš měl u sebe nadbytek peněz a tento vklad nebyl použit až do doby, kdy opět procházeli Jerichem během jejich poslední a památné cesty do Jerusalema krátce před soudem a smrtí Ježíše.
147:2.2 Apoštolská skupina došla do Jerusalema bez zvláštních příhod, ale sotva se jen ubytovali v Betanii, začali tam přicházet z blízka i z daleka lidé, hledající vyléčení svých těl, utěšení svých ustaraných myslí a spasení svých duší, v takových počtech, že Ježíš neměl čas na odpočinek. Proto postavili stany v Getsemane a Ježíš chodil tam a zpět z Betanie do Getsemane, aby se vyhnul davům, které ho neustále obklopovaly. Apoštolové strávili v Jerusalemu téměř tři týdny, ale Ježíš se nezapojoval do žádného kázání na veřejnosti, pouze se věnoval učení v soukromí a vykonával osobní práci.
147:2.3 V Betanii v tichosti oslavili Paschu. A to bylo poprvé, kdy Ježíš a všech dvanáct apoštolů se zúčastnili nekrvavé paschální hostiny. Apoštolové Jana se této hostiny s Ježíšem a jeho apoštoly neúčastnili; svátek oslavovali s Abnérem a s mnoha z prvních věřících v kázání Jana. Toto byla druhá Pascha, kterou Ježíš slavil se svými apoštoly v Jerusalemu.
147:2.4 Když Ježíš a dvanáct jeho apoštolů odešli do Kafarnaumu, apoštolové Jana se s nimi nevrátili. Pod vedením Abnéra zůstali v Jerusalemu a v okolních oblastech a v tichosti pracovali pro rozšíření království, zatímco Ježíš a jeho dvanáctka se vrátili pracovat do Galileje. Již nikdy nebylo všech dvacet čtyři apoštolů pohromadě, až na krátkou dobu před pověřením a vysláním sedmdesáti evangelistů. Ale tyto dvě skupiny spolupracovaly a bez ohledu na jejich rozdílné názory, v jejich vztazích převládalo upřímné porozumění.
¶ 3. U PRAMENE BETHESDA
147:3.1 Na druhou sobotu v Jerusalemu, když se Ježíš a apoštolové právě chystali účastnit se chrámových bohoslužeb, řekl Jan Ježíšovi: „Pojď se mnou, já ti něco ukážu.“ Jan vyvedl Ježíše z Jerusalemu jednou z městských bran k jezírku vody, zvané Bethesda[5]. Kolem vodní nádrže byla stavba, složená z pěti sloupových síní, ve kterých se zdržovali nemocní, čekající na vyléčení. Byl to horký pramen, jehož načervenalá barva klokotala v nepravidelných intervalech, což bylo způsobeno nahromaděným plynem ve skalních dutinách pod jezírkem. Tyto občasné výlevy teplé vody byly mnoha lidmi považovány za nadpřirozené úkazy a velmi rozšířen byl názor, že první člověk, který vstoupí do vody po takovém výlevu, bude vyléčen z jakékoliv choroby.
147:3.2 Apoštolové byli poněkud neklidní kvůli zákazům Ježíše a Jan, nejmladší z dvanáctky, byl z nich nejvíce netrpělivý kvůli těmto omezením. Přivedl Ježíše k jezírku v naději, že pohled na shromážděné trpící zapůsobí na Ježíšovy city natolik, že bude dojat a vykoná zázračné vyléčení a to ohromí celý Jerusalem a pak brzy uvěří v evangelium království. Jan Ježíšovi řekl: „Učiteli, pohleď na všechny ty trpící; nemůžeme pro ně něco udělat?“ A Ježíš odpověděl: „Jane, proč se mně pokoušíš odchýlit od cesty, kterou jsem si zvolil? Proč se snažíš nahradit hlásání evangelia věčné pravdy zázraky a léčením nemocných? Můj synu, nemohu udělat to, co po mně žádáš, ale svolej dohromady tyto nemocné a postižené, abych k nim mohl pronést slova útěchy a věčného povzbuzení.
147:3.3 Ježíš shromážděným řekl: „Mnoho z vás, nemocných a postižených, je tady v důsledku mnoha let špatného života. Někteří trpí kvůli nešťastných nehodám, jiní v důsledku chyb jejich předků, zatímco někteří z vás bojují v těžkých podmínkách svého dočasného bytí. Ale můj Otec pracuje a i já budu pracovat na zlepšení vašeho pozemského stavu, ale především na zajištění vašeho věčného stavu. Nikdo z nás nemůže udělat moc pro změnu těžkostí života, pokud neobjevíme, že si to žádá vůle nebeského Otce. Konec konců, my všichni jsme závislí na vůli Věčného. Jestli byste vy všichni byli vyléčeni ze svých fyzických chorob, určitě byste se nad tím podivovali, ale mnohem větším úkolem je očistit vás od všech duchovních nemocí a vyléčit vás ze všech morálních chorob. Vy jste všichni děti Boha; jste synové nebeského Otce. Může se vám zdát, že okovy času vás sužují, ale Bůh věčnosti vás miluje. A až přijde čas soudu, nebojte se, neboť každý z vás se setká nejenom se spravedlností, ale i s přemírou milosrdenství. Opravdu, opravdu vám říkám: „ten, kdo slyší evangelium království a věří v toto učení o synovství s Bohem, má věčný život; takoví věřící již přecházejí od soudu a smrti ke světlu a životu. A blízko je hodina, kdy i ležící v hrobkách uslyší hlas vzkříšení[6].“
147:3.4 A mnoho z těch, kteří slyšeli tato slova, uvěřili v evangelium království. Někteří nemocní byli natolik povzbuzeni a duchovně posíleni, že začali prohlašovat, že byli také vyléčeni ze svých fyzických chorob.
147:3.5 Jeden muž, který byl po dlouhá léta ztrápený a hrozivě trpěl kvůli pokleskům své nepokojné mysli, se zaradoval nad Ježíšovými slovy, vzal si svoje lůžko a vrátil se domů, přestože to bylo v sobotu. Tento trpící člověk musel čekat celé ty dlouhé roky na někoho, aby mu pomohl; byl takovou obětí pocitu své vlastní bezmocnosti, že ho nikdy nenapadla myšlenka pomoci si sám sobě, což se ukázalo, že to byla jediná věc, kterou musel udělat pro své úspěšné uzdravení─vzít své lůžko a jít[7].
147:3.6 Potom Ježíš Janovi řekl: „Pojďme odtud, než za námi přijdou veleknězi a zákoníci a budou nám zazlívat, že jsme promlouvali slova života k těmto postiženým[8].“ A vrátili se do chrámu ke svým druhům a ihned se všichni vydali strávit noc v Betanii. Ale Jan nikdy apoštolům neřekl o své návštěvě s Ježíšem u jezírka Bethesda v tu sobotu odpoledne.
¶ 4. PRAVIDLO ŽIVOTA
147:4.1 Večer té stejné soboty, v Betanii, když Ježíš, dvanáct apoštolů a skupina věřících seděli kolem ohně v Lazarově zahradě, Natanael položil Ježíšovi tuto otázku: „Učiteli, i když jsi nás učil pozitivní variantu starého pravidla života─abychom dělali jiným to, co my si přejeme, aby oni dělali nám─já nerozumím úplně, jak se máme vždy řídit takovým příkazem. Dovol mně vysvětlit ti můj problém na příkladu smyslného muže, který se nečistě dívá na ženu, se kterou chce zhřešit. Jak můžeme učit, že tento zlo zamýšlející člověk by měl dělat jiným to, co on si přeje, aby oni dělali jemu?“[9]
147:4.2 Když Ježíš uslyšel otázku Natanaela, okamžitě vstal a ukazujíc prstem na apoštola, řekl: “Natanaeli, Natanaeli! Jaké to myšlenky probíhají v tvé mysli? Nepřijímáš moje učení jako člověk, narozený v duchu? Neslyšíš pravdu jako člověk moudrosti a duchovního vnímání? Když jsem vám přikázal dělat jiným to, co vy si přejete, aby oni dělali vám, mluvil jsem k lidem vysokých ideálů, ne k těm, kteří by chtěli překroutit mé učení do oprávnění podněcovat zlo.“
147:4.3 Když Učitel takto promluvil, Natanael povstal a řekl: „Ale, Učiteli, nemysli si, že já schvaluji takový překroucený výklad tvého učení. Já jsem ti položil tuto otázku jen proto, že se domnívám, že mnoho podobných lidí si může špatně vykládat tvůj příkaz a doufal jsem, že nám dáš další instrukce o těchto věcech.“ A když se Natanael opět posadil, Ježíš pokračoval: „Já dobře vím, že ve tvé mysli není žádná taková zlá myšlenka, ale jsem zklamán tím, že vy všichni tak často opomíjíte použít opravdově duchovní výklad mého obyčejného učení─příkazů, které vám musím dávat v lidském jazyce a ve formě běžné lidské řeči. Dovol mně nyní poučit vás o rozdílných úrovních významu, týkajících se výkladu tohoto pravidla života, této rady „dělat jiným to, co vy si přejete, aby oni dělali vám“:
147:4.4 1. Úroveň těla. Takový ryze sobecký a smyslný výklad je velmi dobře znázorněn ve tvé otázce.
147:4.5 2. Úroveň citová. Tato rovina je ve srovnání s úrovní těla o jednu úroveň vyšší a znamená, že soucit a pochopení povznesou výklad tohoto pravidla života.
147:4.6 3. Úroveň mysli. Na této úrovni působí úsudky mysli a životní zkušenost. Zdravý úsudek přikazuje, že takové pravidlo života musí výt vyloženo v souladu s nejvyššími ideály, zakotvenými v ušlechtilosti hluboké sebeúcty.
147:4.7 4. Úroveň bratrské lásky. Ještě na vyšší úrovni je nezištná oddanost ve prospěch svých bližních. Na této vyšší rovině upřímné sociální služby, vycházejí z vědomí otcovství Boha a následném poznání bratrství lidí, se objevuje nový a mnohem krásnější výklad tohoto základního pravidla života.
147:4.8 5. Morální úroveň. A potom, když dosáhnete opravdových filozofických úrovní výkladu, když máte skutečnou schopnost vnímání toho, co je dobro a co je zlo, když si uvědomujete věčný soulad lidských vztahů, začínáte vidět takové řešení výkladu příkazu, jak by ho viděla ušlechtilá, nezištná, moudrá a nestranná třetí osoba ve vztahu k vašim osobním problémům přizpůsobení se k životním situacím.
147:4.9 6. Duchovní úroveň. A nakonec, ale ze všech nejdůležitějších, dosáhneme úroveň duchovního vnímání a duchovního výkladu, nutící nás uznat v tomto pravidle života božský příkaz chovat se ke všem lidem v souladu s našimi představami o tom, jak by se k nim choval Bůh. A to je vesmírný ideál lidských vztahů. A takový je váš postoj ke všem podobným problémům, když vaší nejvyšší touhou je neustále vykonávat vůli Otce. Proto bych chtěl, abyste se chovali ke všem lidem tak, jak víte, že bych se k nim v podobných situacích choval já.“
147:4.10 Nic z toho, co Ježíš řekl do této doby, neohromilo apoštoly víc než tato slova. Pokračovali v diskuzi o Ježíšových slovech ještě dlouho po jeho odchodu na lůžko. Ačkoliv Natanael se jen pomalu vzpamatovával ze svého zklamání, že Ježíš nesprávně pochopil podstatu jeho otázky, ostatní apoštolové byli více než vděčni svému filozofickému druhovi za jeho odvahu položit takovou intelektuálně provokující otázku.
¶ 5. NÁVŠTĚVA FARIZEJE ŠIMONA
147:5.1 Přestože Šimon nebyl členem židovské Vysoké rady, byl vlivným jeruzalémským farizejem[10]. Váhavě věřil v evangelium, ale bez ohledu na to, že může být za to vystaven těžké kritice, odvážil se pozvat Ježíše a jeho blízké druhy─Petra, Jakuba a Jana─do svého domu na společnou večeři. Šimon již delší dobu sledoval Ježíšovu činnost a velice na něho zapůsobilo jeho učení a ještě více jeho osobnost.
147:5.2 Bohatí farizejové se velmi věnovali dobročinnosti a nevyhýbali se publicitě své lidumilnosti. Někdy dokonce troubili na trubku, když se chystali podarovat nějakého žebráka. Tito farizejové měli ve zvyku, že když pořádali hostinu pro významné hosty, nechali dveře otevřené, aby i pouliční žebráci mohli vejít dovnitř a stát podél stěn jídelny za křesly stolovníků připraveni zmocnit se kousků jídla, které jim hodující házeli.
147:5.3 V tomto případě přišla s ostatními do Šimonova domu žena pochybné pověsti, která jen nedávno uvěřila v radostné zprávy evangelia království. Tato žena byla velmi dobře známá po celém Jerusalemu jako bývalá majitelka jednoho z takzvaných prvotřídních nevěstinců, nacházejícího se těsně u chrámového dvora jinověrců. Po přijetí Ježíšova učení zavřela svůj hanebný obchod a ovlivnila většinu žen ze svého okruhu přijmout evangelium a změnit svůj způsob života; přesto však i nadále farizejové na ni pohlíželi s velkým opovržením a byla přinucena chodit s rozpuštěnými vlasy jako znak nevěstky. Tato bezejmenná žena přinesla sebou velkou nádobu s parfémovaným omývacím olejem. Stála za Ježíšem a když se při jídle v křesle opřel, aby si odpočinul, začala potírat jeho nohy a současně také smáčela jeho nohy svými slzami vděčnosti, utírajíc je svými vlasy[11]. A když skončila s pomazáním, stále plakala a líbala jeho nohy.
147:5.4 Když to všechno Šimon viděl, řekl si: „Jestli by tento člověk byl prorokem, poznal by, co za ženu se ho dotýká; věděl by, že ona je obecně známá hříšnice. A Ježíš, znajíc, co probíhá myslí Šimona, promluvil: „Šimone, chtěl bych ti něco říci.“ Šimon odpověděl: „Učiteli, řekni to.“ Ježíš potom řekl: „Jeden bohatý lichvář měl dva dlužníky. Jeden mu dlužil pět set denárů a druhý padesát. A protože oba neměli čím splatit, on jim oběma dluh odpustil. Který z nich, Šimone, by ho měl milovat nejvíce? Šimon odpověděl: „Myslím, že ten, kterému odpustil nejvíce[12].“ A Ježíš řekl: „Usoudil jsi správně“ a ukazujíc prstem na ženu, pokračoval: „Šimone, podívej se dobře na tuto ženu. Já jsem přišel do tvého domu jako pozvaný host a přesto jsi mně nedal vodu, abych si umyl nohy. Tato vděčná žena omyla mé nohy slzami a utřela je svými vlasy. Ty jsi mne nepolíbil na znak přátelského přivítání, ale tato žena, od chvíle kdy sem přišla, nepřestala líbat mé nohy. Ty jsi nepomazal olejem mé vlasy, ale ona pomazala mé nohy vzácným roztokem. A jaký význam toto všechno má? Jenom to, že mnoho jejích hříchů bylo odpuštěno a to ji přivedlo k velké lásce. Ale těm, kterým je odpuštěno málo, někdy milují málo.“ A otočil se k ženě, vzal ji za ruku, pozvedl ji na nohy a řekl: „Ty skutečně lituješ svých hříchů a ty jsou odpuštěny. Nenechej se odradit bezohledným a bezcitným přístupem lidí; jdi dál životem v radosti a svobodě království nebeského.“
147:5.5 Když Šimon a jeho přátelé, kteří s ním seděli u stolu, uslyšeli tato slova, byli ohromeni a začali si mezi sebou šeptat: „Co je to za člověka, který se odvažuje odpouštět hříchy?“ A když je Ježíš slyšel takto šeptat, obrátil se k ženě se slovy: „Ženo, odejdi v pokoji; víra tvá tě spasila[13].“
147:5.6 Když Ježíš vstal se svými přáteli, aby odešli, obrátil se na Šimona a řekl: „Šimone, já vím co se děje v tvé duši, jak bojuješ mezi vírou a pochybnostmi, jak jsi zmítán strachem a sužován pýchou; ale já se za tebe modlím, abys ses poddal světlu a mohl prožít ve svém postavení v životě takové úžasné proměny mysli a ducha, které se mohou rovnat obrovským změnám, již uskutečněných evangeliem království v srdci tvého nezvaného a nevítaného hosta. A prohlašuji vám všem, že Otec má otevřené dveře nebeského království pro všechny, kteří mají víru vstoupit a žádný člověk či skupina lidí nemohou tyto dveře zavřít ani před nejprostější duší, nebo domnělým notorickým hříšníkem na zemi, jestliže upřímně chtějí vstoupit.“ A Ježíš, společně s Petrem, Jakubem a Janem, opustili dům jejich hostitele a šli se připojit k ostatním apoštolům v táboře v zahradě Getsemane[14].
147:5.7 V ten stejný večer Ježíš pronesl apoštolům nezapomenutelný projev, týkající se relativní hodnoty vztahu k Bohu a progresu ve věčném vzestupu k Ráji. Ježíš řekl: „Děti moje, jestliže existuje skutečné a živé spojení mezi dítětem a Otcem, dítě bude s určitostí postupně směřovat k ideálům Otce. Pravdou je, že dítě může zpočátku postupovat pomalu, ale progres je přesto jistý. Není důležitá rychlost vašeho progresu, ale spíše jeho jistota. Vaše konkrétní dosažení není tak důležité, jako fakt směru vašeho postupu k Bohu. To, čím se stáváte den za dnem, je nekonečně důležitější než to, co jste dnes.
147:5.8 Tato proměněná žena, kterou někteří z vás dnes viděli v domě Šimona, žije v tuto chvíli na mnohem nižší úrovni než Šimon a jeho významní přátelé. Ale zatímco tito farizejové se zabývají chybným progresem, založeným na iluzi překročení klamných kruhů, sestávajících se z nesmyslných rituálních obřadů, tato žena se v tiché opravdovosti vydala na dlouhou a rušnou cestu hledání Boha a její pouť k nebi není zablokována duchovní pýchou a morálním sebeuspokojením. Z pohledu lidí, ona je mnohem dále od Boha než Šimon, ale její duše je v progresivním pohybu; je na cestě směrem k věčnému cíli. V této ženě jsou přítomny nesmírné duchovní možnosti, které se mohou projevit v budoucnu. Někteří z vás se možná nacházejí daleko od skutečných úrovní duše a ducha, ale každý den děláte skrze otevřenou víru pokroky na živé cestě, vedoucí k Bohu. V každém z vás jsou obrovské možnosti pro budoucnost. Je mnohem lepší mít malou, ale živoucí a rostoucí víru, než mít velký intelekt s jeho mrtvými zásobami světských moudrostí a duchovní nevíry[15].“
147:5.9 Ale Ježíš důrazně varoval své apoštoly před pošetilostí Božího dítěte, zneužívajícího lásku Boha. Řekl jasně, že nebeský Otec není nevšímavým, nedbalým či pošetile shovívavým rodičem, který je vždy připraven prominout hřích a odpustit nedbalost. Upozornil své posluchače na to, aby si chybně nevysvětlovali jeho příklad syna a otce tak, že Bůh je něco jako rozmazlující a nerozumný pozemský rodič, který záměrně skrývá morální prohřešky svých nerozvážných dětí a který tímto rozhodně a přímo přispívá k přečinům a brzkému mravnímu úpadku svých vlastních potomků. Ježíš řekl: „Můj Otec nepřehlíží shovívavě ty činy a jednání svých dětí, které jsou sebezničující a sebevražedné pro veškerý morální růst a duchovní progres. V očích Boha jsou taková hříšná jednání opovrženíhodná.“
147:5.10 Ježíš se účastnil mnoha dalších polooficiálních setkáních a hostin u důležitých i prostých, bohatých i chudých lidí Jerusalema předtím, než odešel se svými apoštoly do Kafarnaumu. A mnoho z nich skutečně uvěřilo v evangelium království a bylo následně pokřtěno Abnérem a jeho druhy, kteří zůstali v Jerusalemu a jeho okolí pracovat v zájmu království.
¶ 6. NÁVRAT DO KAFARNAUMU
147:6.1 Ke konci dubna se Ježíš a dvanáct apoštolů vydali ze svého hlavního stanoviště v Betsaidě u Jerusalema na cestu zpět do Kafarnaumu přes Jericho a údolí Jordánu.
147:6.2 Veleknězi a náboženští vůdcové židů měli mnoho tajných zasedáních za účelem rozhodnutí, co udělat s Ježíšem. Oni všichni souhlasili s tím, že něco se udělat musí, aby se zakázala jeho učení, ale nemohli se shodnout na tom, jak to udělat. Doufali, že správní orgány se ho zbaví tak, jak to Herodes udělal s Janem, ale zjistili, že Ježíš pracuje takovým způsobem, že jeho učení římské vládní úředníky příliš neznepokojovalo. Proto, na zasedání den před Ježíšovým odchodem do Kafarnaumu, bylo rozhodnuto, že bude zatčen na základě náboženského obvinění a souzen Vysokou radou. Z toho důvodu bylo pověřeno šest tajných špehů sledováním Ježíše, aby zaznamenávali jeho slova a činy a když shromáždí dostatek důkazů o porušování zákona a rouhání, vrátí se do Jerusalema se svým hlášením. Těchto šest židů dohonilo apoštolskou skupinu o zhruba třiceti lidech u Jericha a pod záminkou stát se učedníky, připojilo se k Ježíšově rodině stoupenců a zůstalo s nimi až do začátku druhého poutního kázání v Galileji. Hned potom tři z nich se vrátili do Jerusalema, aby předložili své hlášení veleknězům a Vysoké radě.
147:6.3 Petr měl kázání před shromážděným davem u brodu přes Jordán a následujícího dne ráno se vydali podél řeky na sever směrem k Amathu. Měli v úmyslu pokračovat přímo do Kafarnaumu, ale shromáždilo se tam tolik lidí, že tam zůstali tři dny, během kterých kázali, učili a křtili. Domů se vydali až časně ráno v sobotu, prvního květnového dne. Jerusalemští špehové si teď byli jisti prvním obviněním proti Ježíšovi─porušením soboty─protože si dovolil vydat se na cestu v sobotní den. Ale čekalo je velké zklamání, protože krátce před odchodem si Ježíš zavolal k sobě Ondřeje a přede všemi mu nařídil ujít jenom necelých tisíc metrů, což byla židovským zákonem povolená cestovní vzdálenost v sobotu.
147:6.4 Ale špehové nemuseli čekat dlouho na další příležitost obvinit Ježíše a jeho druhy z porušení soboty. Když skupina procházela po úzké cestě kolem vlnící se pšenice, která byla již téměř zralá a byla po obou stranách na dosah, někteří apoštolové, protože byli hladoví, utrhli zralé obilí a snědli ho. Na tom nebylo nic neobvyklého, protože bylo zvykem, že pocestní si takto pomohli k troše obilí a proto takové jednání nebylo považována za přestupek. Ale špiclové toho využili jako záminku pro napadení Ježíše. Když viděli, jak Ondřej tře zrní ve svých dlaních, přišli k němu a řekli: „Ty nevíš, že je nezákonné v sobotu trhat a mlátit obilí?“ A Ondřej odpověděl: „Ale my máme hlad a třeme jenom pro naši vlastní potřebu; a odkdy je hříchem jíst obilí v sobotu?“ Ale farizejové odpověděli: „Neděláš nic špatného, když jíš obilí, ale porušuješ zákon tím, že trháš obilí a třeš ho ve svých dlaních; tvůj Učitel by jistě nesouhlasil s takovým jednáním[16].“ Ondřej potom řekl: „Ale, jestliže není prohřeškem jíst obilí, pak zajisté tření mezi svými dlaněmi neznamená více práce, než žvýkaní zrna, což vy dovolujete; tak proč slovíčkaříte o takových maličkostech?“ Když jim Ondřej naznačil, že slovíčkaří, pobouřilo je to a spěchali vyjádřit svůj protest Ježíšovi, který při chůzi mluvil s Matoušem: „Pohleď, Učiteli, tvoji apoštolové dělají něco, co je v sobotu nezákonné; trhají, třou a jí obilí. My věříme, že jim přikážeš toho nechat.“ A potom Ježíš udavačům řekl: „Vy jste opravdu zaníceni pro zákon a dobře si pamatujete, že sobota je sváteční den; ale nikdy jste nečetli ve Spisech o tom, jak jednou, když David měl hlad, on a jeho družina vstoupili do chrámu Božího a David jedl posvěcený chléb, ačkoliv zákon toto každému zakazoval, kromě knězů? A David dal tento chléb i těm, kteří byli s ním. A nečetli jste v našem zákoně, že je zákonné dělat mnoho potřebných věcí v sobotu? A neuvidím, než den skončí, vás jíst to, co jste si přinesli pro svoji potřebu na tento den? Moji dobří lidé, děláte dobře, že světíte sobotu, ale udělali byste lépe, kdybyste chránili zdraví a blaho svých bližních. Já tvrdím, že sobota byla udělána pro člověka a ne člověk pro sobotu. A jestli jste tady s námi pro to, abyste dávali pozor na má slova, pak otevřeně prohlašuji, že Syn Člověka je hospodinem i v sobotu.“[17]
147:6.5 Farizejové byli ohromeni a překvapeni jeho rozvážnými a moudrými slovy. Po zbytek dne se drželi stranou a neodvážili se položit další otázky.
147:6.6 Ježíšův nesouhlas s židovskými tradicemi a otrockými rituály byl vždy pozitivní. Spočíval v tom, co on dělal a co tvrdil. Učitel neztrácel čas v negativních narčeních. Učil, že ti, kdo znají Boha, se mohou těšit svobody žití bez klamání sama sebe oprávněním hřešit. Ježíš apoštolům řekl: „Lidé, jestli jste osvíceni pravdou a opravdu víte co děláte, jste blaženi; ale jestliže neznáte božskou cestu, jste nešťastni a tím už porušujete zákon.“
¶ 7. ZPĚT V KAFARNAUMU
147:7.1 Bylo kolem pondělního poledne, 3. května, když Ježíš a dvanáct apoštolů připluli do Betsaidy na lodi z Taricheji. Lodí připluli proto, aby unikli těm, kteří cestovali společně s nimi. Ale následujícího dne ostatní lidé, včetně špehů z Jerusalema, Ježíše opět našli.
147:7.2 V úterý, kdy Ježíš řídil jeden z obvyklých večerů otázek a odpovědí, vůdce šesti špehů mu řekl: „Já jsem dnes mluvil s jedním z Janových apoštolů, který je i teď tady přítomen tvé výuce a nerozumíme tomu, proč nikdy nepřikážeš svým apoštolům, aby se postili a modlili, jak se postíme my farizejové a jak Jan nařizoval svým stoupencům.“ A Ježíš, odkazující se na výrok Jana, tomuto tázajícímu odpověděl: „Postí se přátelé budoucího novomanžela, když je s nimi ženich? Dokud je ženich s nimi, sotva se mohou postit. Ale když je ženich od nich odveden, tak ženichovin přátelé se nepochybně postí a budou se modlit. Modlení je přirozené dětem světla, ale postění není součástí evangelia království nebeského[18]. Připomínám, že moudrý krejčí nepřišije kousek nové a nesražené látky ke starým šatům, protože když se namočí, srazí se a udělá nepěkné rozštěpení. A ani se nevlévá nové víno do starých vínových měchů, protože staré měchy prasknou, víno se vylije a měchy budou zničeny. Moudrý člověk dává nové víno do nových vínových měchů. Proto moji učedníci jednají moudře, když nepřenášejí příliš mnoho ze starého řádu do nového učení evangelia království. Ti, kteří ztratili svého učitele, se mohou po určitou dobu postit. Postění může být vhodnou součástí Mojžíšova zákona, ale v přicházejícím království synové Boží poznají svobodu beze strachu a radost v božském duchu[19].“ A když uslyšeli tato slova, Janovi učedníci byli utěšeni, zatímco farizejové byli ještě více zmateni.
147:7.3 Potom Ježíš pokračoval tím, že varoval své posluchače před představou o tom, že všechno staré učení by mělo být nahrazeno novými doktrínami. Ježíš řekl: „To, co je staré a pravdivé, musí zůstat. Podobně, to, co je nové, ale je nesprávné, musí být zavrženo. Ale, to, co je nové a pravdivé, mějte víru a odvahu to přijmout. Pamatujte, že je napsáno: „Neopouštěj starého přítele, poněvadž nového s ním neporovnáš. S novým vínem je to jak s novým přítelem; když zestárne, budeš ho pít s potěšením.“[20]
¶ 8. SVÁTEK DUCHOVNÍ DOBROTY
147:8.1 Té noci, dlouho po odchodu běžných posluchačů, pokračoval Ježíš v učení svých apoštolů. Tuto neobyčejnou výuku začal citátem proroka Izajáše:
147:8.2 „Proč jste se postili? Z jakého důvodu sužujete vaše duše, když ustavičně nacházíte radost v trápení a máte požitek v nespravedlnosti? Hleďte, vy se postíte kvůli sporu a hádce, abyste udeřili zlobnou rukou. Ale dokud se budete takto postit, váš hlas nebude na nebi slyšet“[21].
147:8.3 „Je toto půst, který jsem já zvolil? Uvažujte, přeji si vidět, jak člověk sužuje svoji duši? Uvažujte, chci, aby člověk sklonil svoji hlavu jako třtina, aby byl ponořen do smutku? Máte odvahu toto nazývat půstem a přijatelným jednáním v očích Hospodina? Není toto ten půst, který bych si měl vybrat: sňat okovy zla, rozvázat pouta těžkým břemenům, osvobodit utlačované a zlomit každé jařmo? Není půst v tom, abych se o svůj chléb rozdělil s hladovými a pozval do svého domu bezdomovce a chudé? A když vidím nahé, dám jim oblečení[22].
147:8.4 A potom se vaše světlo rozjasní jako ranní úsvit a vaše zdraví se rychle upevní. Vaše čestnost půjde před vámi a sláva Hospodina bude vaše zadní stráž. Potom se obrátíte na Hospodina a on odpoví; vy zavoláte a on řekne─Já jsem tady. A to všechno on udělá, jestli se zdržíte utlačování, odsuzování a marnivosti. Otec si raději přeje vidět, abyste soucítili s hladovými a pomáhali trpícím duším; a potom vaše světlo bude zářit ve tmě a i vaše temnota bude jako poledne. Potom vás Hospodin povede nepřetržitě, uspokojujíc vaši duši a obnovujíc vaši sílu. A budete jako zalitá zahrada, jako pramen, který nevysychá. A ti, kteří to tak dělají, vrátí ztracenou slávu; oni vybudují základy pro mnoho generací; budou nazýváni obnoviteli pobořených zdí, restaurátory bezpečných cest pro život[23].“
147:8.5 A pak, dlouho do noci, Ježíš vysvětloval svým apoštolům pravdu o tom, že to je víra, která jim zajistí bezpečnost v království současném i budoucím a ne duševní strádání či tělesný půst. Nabádal apoštoly, aby přinejmenším žili podle zásad starých proroků a vyjádřil naději, že ve svém rozvoji se dostanou mnohem dál za ideály Izajáše a proroků minulosti. Jeho poslední slova té noci byla: „Vyrůstejte ve ctnosti pomocí živé víry, která obsahuje fakt, že jste synové Boží a současně vidíte v každém člověku bratra[24].“
147:8.6 Bylo po druhé hodině ráno, když Ježíš přestal mluvit a všichni odešli spát.
| Kapitola 146. První poutní kázání v Galileji |
Index
Více verzí |
Kapitola 148. Příprava evangelistů v Betsaidě |
¶ Reference
- ↑ Centurianův služebník: Mt 8:5-6; Lk 7:1-5.
- ↑ Centurianova víra: Mt 8:7-9; Lk 7:6-8.
- ↑ Ježíš se diví víře: Lk 7:9-10.
- ↑ Služebník se uzdravuje: Mt 8:13.
- ↑ Bazén Bethesda: Jan 5:1-4.
- ↑ Můj Otec pracuje a já pracuji: Jan 5:17. Posluchači a věřící mají věčný život: Jan 5:24-28; Jan 6:40.
- ↑ Zvedni se z postele a choď: Jan 5:5-9.
- ↑ Strach z kněží a zákoníků: Jan 5:10-15.
- ↑ Zlaté pravidlo: Mt 7:12; Lk 6:31. Zlaté pravidlo (negativní): Tb 4:15.
- ↑ Šimon farizej: Lk 7:36a.
- ↑ Ježíšovy nohy pomazané bývalou nevěstkou: Lk 7:36b-38.
- ↑ Podobenství o dvou dlužnících: Lk 7:39-48.
- ↑ Víra a odpuštěné hříchy: Lk 7:49-50.
- ↑ Otevřené dveře, vstupte vírou: Zj 3:8.
- ↑ Ježíš, živá cesta: Jan 14:6; Žid 10:20.
- ↑ Apoštolové v sobotu třou obilí: Mt 12:1-2; Mk 2:23-24; Lk 6:1-2.
- ↑ David jedl chleby: 1 Sam 21:3-6. Ježíš pánem soboty: Mt 12:3-8; Mk 2:25-28; Lk 6:3-5.
- ↑ Děti světla: Lk 16:8; Jan 12:36; Ef 5:8; 1 Sol 5:5.
- ↑ Pojednání o půstu: Mt 9:14-17; Mk 2:18-22; Lk 5:33-38.
- ↑ Staří a noví přátelé: Př 27:10. Staré a nové víno: Lk 5:39.
- ↑ Proč se postíte?: Iz 58:3-4.
- ↑ Proč nedělat dobro?: Iz 58:5-7.
- ↑ Světlo proniká: Iz 58:8-12.
- ↑ Růst v milosti: 2 Petr 3:18.