Kniha Urantia v angličtině je od roku 2006 celosvětově Public Domain.
Překlady: © 2019 Nadace Urantia
THE FAITH OF JESUS
JEŽÍŠOVA VÍRA
1955 196:0.1 JESUS enjoyed a sublime and wholehearted faith in God. He experienced the ordinary ups and downs of mortal existence, but he never religiously doubted the certainty of God’s watchcare and guidance. His faith was the outgrowth of the insight born of the activity of the divine presence, his indwelling Adjuster. His faith was neither traditional nor merely intellectual; it was wholly personal and purely spiritual.
2019 196:0.1 JEŽÍŠ se vyznačoval ušlechtilou a srdečnou vírou v Boha. On prožíval běžné zdary a nezdary smrtelného života, ale v náboženském smyslu nikdy nezapochyboval o nespornosti Boží péče a vedení. Jeho víra byla výsledkem vnímání, zrozeného činností božské duchovní přítomnosti─jeho vnitřního Ladiče Myšlení. Ježíšova víra nebyla ani tradiční, ani čistě intelektuální; byla zcela osobní a naprosto duchovní.
1955 196:0.2 The human Jesus saw God as being holy, just, and great, as well as being true, beautiful, and good. All these attributes of divinity he focused in his mind as the “will of the Father in heaven.” Jesus’ God was at one and the same time “The Holy One of Israel” and “The living and loving Father in heaven.” The concept of God as a Father was not original with Jesus, but he exalted and elevated the idea into a sublime experience by achieving a new revelation of God and by proclaiming that every mortal creature is a child of this Father of love, a son of God.
2019 196:0.2 Ježíš-člověk viděl Boha jako svatého, spravedlivého a šlechetného, stejně jako upřímného, krásného a dobrotivého. Všechny tyto vlastnosti božskosti Ježíš soustředil ve své mysli jako „vůle Otce nebeského[1].“ Ježíšův Bůh byl současně „Svatým Izraele“ a „živým a milujícím Otcem nebeským[2].“ Ježíš nebyl prvním, kdo si představoval Boha jako Otce, ale on tuto ideu povznesl a povýšil do ušlechtilé zkušenosti díky novému odhalení Boha a prohlášením, že každý smrtelný tvor je dítětem tohoto Otce lásky, je synem Božím[3][4].
1955 196:0.3 Jesus did not cling to faith in God as would a struggling soul at war with the universe and at death grips with a hostile and sinful world; he did not resort to faith merely as a consolation in the midst of difficulties or as a comfort in threatened despair; faith was not just an illusory compensation for the unpleasant realities and the sorrows of living. In the very face of all the natural difficulties and the temporal contradictions of mortal existence, he experienced the tranquillity of supreme and unquestioned trust in God and felt the tremendous thrill of living, by faith, in the very presence of the heavenly Father. And this triumphant faith was a living experience of actual spirit attainment. Jesus’ great contribution to the values of human experience was not that he revealed so many new ideas about the Father in heaven, but rather that he so magnificently and humanly demonstrated a new and higher type of living faith in God. Never on all the worlds of this universe, in the life of any one mortal, did God ever become such a living reality as in the human experience of Jesus of Nazareth.
2019 196:0.3 Ježíš nelpěl na víře v Boha tak, jak by to dělala duše, bojující s vesmírem a sevřena ve smrtelném sevření s nepřátelským a hříšným světem; on se neuchýlil k víře jenom proto, aby našel útěchu v těžkých chvílích anebo povzbuzení v situacích hrozivé beznaděje; víra nebyla pouhou iluzorní náhradou za nepříjemné reality a těžkosti života. Navzdory všem přirozeným těžkostem a světským protikladům smrtelné existence, Ježíš prožíval klid, pocházející z nejvyšší a nepopiratelné důvěry v Boha a pociťoval, díky své víře, nesmírné nadšení ze života v přímé přítomnosti nebeského Otce. A tato vítězná víra byla živou zkušeností a opravdovým duchovním dosažením. Ježíšův velký přínos hodnotám lidské zkušenosti nebyl v tom, že odhalil tak mnoho nových idejí o nebeském Otci, ale spíše v tom, že tak velkolepě a lidsky ukázal nový a vyšší typ živé víry v Boha. Nikdy na žádném světě v tomto vesmíru se v životě jakéhokoliv smrtelníka Bůh nestal takovou živou realitou, jako v lidské zkušenosti Ježíše Nazaretského.
1955 196:0.4 In the Master’s life on Urantia, this and all other worlds of the local creation discover a new and higher type of religion, religion based on personal spiritual relations with the Universal Father and wholly validated by the supreme authority of genuine personal experience. This living faith of Jesus was more than an intellectual reflection, and it was not a mystic meditation.
2019 196:0.4 V životě Učitele na Urantii tato planeta a všechny ostatní světy lokálního tvoření objevují nový a vyšší typ náboženství, náboženství založeného na osobních duchovních vztazích s Vesmírným Otcem a plně ověřeného nejvyšší mocí─opravdovou osobní zkušeností. Tato Ježíšova živá víra byla víc než intelektuálním rozjímáním a nebyla mystickým meditováním.
1955 196:0.5 Theology may fix, formulate, define, and dogmatize faith, but in the human life of Jesus faith was personal, living, original, spontaneous, and purely spiritual. This faith was not reverence for tradition nor a mere intellectual belief which he held as a sacred creed, but rather a sublime experience and a profound conviction which securely held him. His faith was so real and all-encompassing that it absolutely swept away any spiritual doubts and effectively destroyed every conflicting desire. Nothing was able to tear him away from the spiritual anchorage of this fervent, sublime, and undaunted faith. Even in the face of apparent defeat or in the throes of disappointment and threatening despair, he calmly stood in the divine presence free from fear and fully conscious of spiritual invincibility. Jesus enjoyed the invigorating assurance of the possession of unflinching faith, and in each of life’s trying situations he unfailingly exhibited an unquestioning loyalty to the Father’s will. And this superb faith was undaunted even by the cruel and crushing threat of an ignominious death.
2019 196:0.5 Teologie může upravit, formulovat, definovat a dogmatizovat víru, ale v lidském životě Ježíše byla víra osobní, živá, svébytná, spontánní a ryze duchovní. Tato víra nebyla úctou před tradicemi, ani pouhým intelektuálním přesvědčením, kterého se držel jako posvátného symbolu svého vyznání, ale spíše povznesenou zkušeností a hlubokým přesvědčením, které ho bezpečně vedly. Jeho víra byla tak opravdová a všeobsahující, že zcela vymýtila všechny duchovní pochybnosti a účinně zničila každou konfliktní touhu. Nic ho nemohlo odtrhnout od duchovní kotvy této vřelé, ušlechtilé a nezlomitelné víry. I tváří v tvář zjevného nezdaru či bolestného zklamání a hrozivé beznaděje zůstával klidným v božské přítomnosti, prost strachu a plně si uvědomující duchovní neporazitelnost. Ježíš se vyznačoval povzbuzující jistotou své neoblomné víry a v každé těžké životní situaci neomylně projevil svoji nezpochybnitelnou oddanost konání vůle Otce. A tuto obdivuhodnou víru nemohla zlomit ani krutá a zdrcující hrozba potupné smrti.
1955 196:0.6 In a religious genius, strong spiritual faith so many times leads directly to disastrous fanaticism, to exaggeration of the religious ego, but it was not so with Jesus. He was not unfavorably affected in his practical life by his extraordinary faith and spirit attainment because this spiritual exaltation was a wholly unconscious and spontaneous soul expression of his personal experience with God.
2019 196:0.6 Velmi často silná duchovní víra náboženského génia vede přímo ke zhoubnému fanatismu, zveličování náboženského ega, ale u Ježíše tomu tak nebylo. Jeho vyjímečná víra a duchovní úroveň nebyly v jeho praktickém životě negativně ovlivněny, jelikož toto duchovní nadšení bylo zcela nevědomým a spontánním duševním vyjádřením jeho osobní zkušenosti s Bohem.
1955 196:0.7 The all-consuming and indomitable spiritual faith of Jesus never became fanatical, for it never attempted to run away with his well-balanced intellectual judgments concerning the proportional values of practical and commonplace social, economic, and moral life situations. The Son of Man was a splendidly unified human personality; he was a perfectly endowed divine being; he was also magnificently co-ordinated as a combined human and divine being functioning on earth as a single personality. Always did the Master co-ordinate the faith of the soul with the wisdom-appraisals of seasoned experience. Personal faith, spiritual hope, and moral devotion were always correlated in a matchless religious unity of harmonious association with the keen realization of the reality and sacredness of all human loyalties—personal honor, family love, religious obligation, social duty, and economic necessity.
2019 196:0.7 Vše-pohlcující a nezdolná Ježíšova duchovní víra se nikdy nestala fanatickou, poněvadž se nikdy nepokusila odchýlit od jeho velmi dobře vyrovnaných intelektuálních úsudků, týkajících se proporcionálních hodnot praktických a běžných společenských, ekonomických a mravních životních situací. Syn Člověka byl nádhernou celistvou lidskou osobností; byla to dokonale obdařená božská bytost; on byl také pozoruhodně vyrovnaný jako sloučená lidská a božská bytost, působící na zemi v jedné osobnosti. Učitel vždy sladil víru duše s moudrými úsudky, vycházejících z vlastní zkušenosti. Osobní víra, duchovní naděje a morální oddanost byly vždy v souladu s nesrovnatelnou náboženskou jednotou─harmonickým spojením─s hlubokým uvědoměním reality a posvátnosti všech lidských věrností, spojených s osobní ctí, láskou k rodině, náboženskými závazky, společenskými povinnostmi a ekonomickými potřebami.
1955 196:0.8 The faith of Jesus visualized all spirit values as being found in the kingdom of God; therefore he said, “Seek first the kingdom of heaven.” Jesus saw in the advanced and ideal fellowship of the kingdom the achievement and fulfillment of the “will of God.” The very heart of the prayer which he taught his disciples was, “Your kingdom come; your will be done.” Having thus conceived of the kingdom as comprising the will of God, he devoted himself to the cause of its realization with amazing self-forgetfulness and unbounded enthusiasm. But in all his intense mission and throughout his extraordinary life there never appeared the fury of the fanatic nor the superficial frothiness of the religious egotist.
2019 196:0.8 Ježíšova víra viděla všechny duchovní hodnoty tak, že se nacházejí v království Božím[5]. Proto Ježíš řekl: „Hledejte nejdříve království nebeské[6].“ V rozvinutém a ideálním bratrství království viděl Ježíš zakončení a naplnění „vůle Boží[7].“ Podstata modlitby, kterou učil své učedníky, spočívala v těchto slovech: „Království vaše přichází, vaše vůle bude naplněna.“ Poněvadž vnímal království jako ztělesnění Boží vůle, věnoval se dílu naplnění této vůle s nesmírným opomíjením sebe sama a nespoutaným nadšením. Ale během celé své velkolepé mise a po celou dobu svého neobyčejného života se v něm nikdy neobjevil náznak zběsilosti fanatika, nebo povrchní nicotnosti náboženského egoisty.
1955 196:0.9 The Master’s entire life was consistently conditioned by this living faith, this sublime religious experience. This spiritual attitude wholly dominated his thinking and feeling, his believing and praying, his teaching and preaching. This personal faith of a son in the certainty and security of the guidance and protection of the heavenly Father imparted to his unique life a profound endowment of spiritual reality. And yet, despite this very deep consciousness of close relationship with divinity, this Galilean, God’s Galilean, when addressed as Good Teacher, instantly replied, “Why do you call me good?” When we stand confronted by such splendid self-forgetfulness, we begin to understand how the Universal Father found it possible so fully to manifest himself to him and reveal himself through him to the mortals of the realms.
2019 196:0.9 Celý Učitelův život byl neustále podmiňován touto živou vírou, touto ušlechtilou náboženskou zkušeností. Takový duchovní postoj zcela ovládal jeho myšlení a cítění, jeho přesvědčení a modlitby, jeho učení a kázání. Tato osobní víra syna pod jistým a bezpečným vedením a ochranou nebeského Otce dala jeho unikátnímu životu hluboký smysl pro duchovní reality. A přesto, navzdory tomuto hlubokému vědomí těsného vztahu s božskostí, když lidé tohoto Galilejce, Božího Galilejce, oslovovali „dobrý Učiteli“, on hned odpověděl: „Proč mě nazýváte dobrým?“ Když se střetneme s takovým velkolepým sebe-opomíjením, začínáme rozumět, jak se Vesmírný Otec mohl tak plně zjevit Učiteli a skrze něho odhalit sebe smrtelníkům stvořených světů[8].
1955 196:0.10 Jesus brought to God, as a man of the realm, the greatest of all offerings: the consecration and dedication of his own will to the majestic service of doing the divine will. Jesus always and consistently interpreted religion wholly in terms of the Father’s will. When you study the career of the Master, as concerns prayer or any other feature of the religious life, look not so much for what he taught as for what he did. Jesus never prayed as a religious duty. To him prayer was a sincere expression of spiritual attitude, a declaration of soul loyalty, a recital of personal devotion, an expression of thanksgiving, an avoidance of emotional tension, a prevention of conflict, an exaltation of intellection, an ennoblement of desire, a vindication of moral decision, an enrichment of thought, an invigoration of higher inclinations, a consecration of impulse, a clarification of viewpoint, a declaration of faith, a transcendental surrender of will, a sublime assertion of confidence, a revelation of courage, the proclamation of discovery, a confession of supreme devotion, the validation of consecration, a technique for the adjustment of difficulties, and the mighty mobilization of the combined soul powers to withstand all human tendencies toward selfishness, evil, and sin. He lived just such a life of prayerful consecration to the doing of his Father’s will and ended his life triumphantly with just such a prayer. The secret of his unparalleled religious life was this consciousness of the presence of God; and he attained it by intelligent prayer and sincere worship—unbroken communion with God—and not by leadings, voices, visions, or extraordinary religious practices.
2019 196:0.10 Jako obyvatel tohoto světa, Ježíš přinesl Bohu největší z obětí: zasvěcení a věnování své vlastní vůle vznešené službě─naplňování božské vůle. Ježíš vždy a důsledně vysvětloval náboženství z pohledu vůle Otce[9]. Když zkoumáte život Učitele v tom, jak se díval na modlitbu, nebo na jakýkoliv rys náboženského života, nezajímejte se příliš o to, co učil, ale co dělal. Ježíš nikdy nebral modlitbu jako náboženskou povinnost. Modlitba byla pro něho upřímným vyjádřením duchovního postoje, prohlášením o oddanosti duše, projevem o osobní věrnosti, vyjádřením díkuvzdání, vyhnutím se emocionálnímu napětí, předcházením konfliktu, povznesením přemýšlení, zušlechtěním touhy, obhajobou morálního rozhodnutí, obohacením myšlenky, posílením vyšších tendencí, posvěcením podnětu, vyjasněním názoru, prohlášením víry, nadsmyslovým odevzdáním vůle, povzneseným stvrzením jistoty, odhalením odvahy, provoláním objevu, přiznáním nejvyšší oddanosti, potvrzením zasvěcení, metodou pro řešení potíží a mocnou mobilizací všech spojených duševních sil pro odolání všem sobeckým, zlovolným a hříšným lidským sklonům. Ježíš prožil přesně takový, modlitbě zasvěcený, život, aby konal vůli svého Otce a svůj život zakončil triumfálně zrovna takovou modlitbou. Tajemstvím jeho neporovnatelného života bylo toto vědomí přítomnosti Boha; a on ho získal uváženou modlitbou a upřímnou úctou─nepřerušovaným spojením s Bohem─a ne prostřednictvím znameních, hlasů, viděních či podivných náboženských rituálů.
1955 196:0.11 In the earthly life of Jesus, religion was a living experience, a direct and personal movement from spiritual reverence to practical righteousness. The faith of Jesus bore the transcendent fruits of the divine spirit. His faith was not immature and credulous like that of a child, but in many ways it did resemble the unsuspecting trust of the child mind. Jesus trusted God much as the child trusts a parent. He had a profound confidence in the universe—just such a trust as the child has in its parental environment. Jesus’ wholehearted faith in the fundamental goodness of the universe very much resembled the child’s trust in the security of its earthly surroundings. He depended on the heavenly Father as a child leans upon its earthly parent, and his fervent faith never for one moment doubted the certainty of the heavenly Father’s overcare. He was not disturbed seriously by fears, doubts, and skepticism. Unbelief did not inhibit the free and original expression of his life. He combined the stalwart and intelligent courage of a full-grown man with the sincere and trusting optimism of a believing child. His faith grew to such heights of trust that it was devoid of fear.
2019 196:0.11 V pozemském životě Ježíše bylo náboženství živou zkušeností, přímým a osobním posunem od duchovní úcty k praktické počestnosti. Ježíšova víra přinášela nadsmyslové plody božského ducha. Jeho víra nebyla nevyzrálá a důvěřivá jako víra dítěte, ale v mnoha aspektech však připomínala bezstarostnou důvěru dětské mysli[10]. Ježíš důvěřoval Bohu v mnohém tak, jak dítě důvěřuje rodičům. On měl nesmírnou důvěru ve vesmír─přesně takovou důvěru, jakou má dítě ke svým rodičům. Ježíšova upřímná víra v základní dobro vesmíru velmi hodně připomínala důvěru dítěte v bezpečnost jeho pozemského prostředí. On se spoléhal na nebeského Otce tak, jak dítě se spoléhá na svého pozemského rodiče a jeho vřelá víra nikdy ani na okamžik nezapochybovala o zaručené péči nebeského Otce. Nikdy se nedal vážně vyvést z míry strachem, pochybnostmi a skepticismem. Pochybnosti nikdy nebránily svobodnému a svébytnému projevu jeho života. V něm se spojila silná a uvážlivá odvaha dospělého muže s upřímným a důvěřivým optimismem věřícího dítěte. Jeho víra dosáhla takové důvěry, že byla prosta strachu.
1955 196:0.12 The faith of Jesus attained the purity of a child’s trust. His faith was so absolute and undoubting that it responded to the charm of the contact of fellow beings and to the wonders of the universe. His sense of dependence on the divine was so complete and so confident that it yielded the joy and the assurance of absolute personal security. There was no hesitating pretense in his religious experience. In this giant intellect of the full-grown man the faith of the child reigned supreme in all matters relating to the religious consciousness. It is not strange that he once said, “Except you become as a little child, you shall not enter the kingdom.” Notwithstanding that Jesus’ faith was childlike, it was in no sense childish.
2019 196:0.12 Ježíšova víra dosáhla čistoty, příznačné důvěře dítěte[11]. Jeho víra byla tak absolutní a nepochybující, že odpovídala na kouzlo kontaktu se spoluobčany a na zázraky vesmíru. Jeho pocit důvěry v božskost byl tak naprostý a tak pevný, že přinášel radost a jistotu v absolutní osobní bezpečnost. Jeho náboženská zkušenost neznala nejistotu a váhavost. V tomto gigantickém intelektu dospělého muže víra dítěte svrchovaně vládla ve všech záležitostech, vztahujících se k náboženskému vědomí. Není divu, že jednou Ježíš řekl: „Pokud se nestanete podobnými malým dětem, nevstoupíte do království.“ Přestože Ježíšova víra byla dětská, nebyla v žádném případě dětinská.
1955 196:0.13 Jesus does not require his disciples to believe in him but rather to believe with him, believe in the reality of the love of God and in full confidence accept the security of the assurance of sonship with the heavenly Father. The Master desires that all his followers should fully share his transcendent faith. Jesus most touchingly challenged his followers, not only to believe what he believed, but also to believe as he believed. This is the full significance of his one supreme requirement, “Follow me.”
2019 196:0.13 Ježíš nevyžadoval po svých učednících, aby věřili v něho, ale spíše věřili spolu s ním v realitu lásky Boha a v plné důvěře přijímali zaručenou bezpečnost, kterou dává synovství s nebeským Otcem. Učitel si přál, aby všichni jeho stoupenci plně sdíleli jeho transcendentní víru. Ježíš nejcitlivějším způsobem nabádal své stoupence, aby nevěřili pouze v to, v co věří on, ale také věřili tak, jak věřil on. V tom spočívá hluboký smysl jednoho z jeho požadavků─“následujte mne[12].“
1955 196:0.14 Jesus’ earthly life was devoted to one great purpose—doing the Father’s will, living the human life religiously and by faith. The faith of Jesus was trusting, like that of a child, but it was wholly free from presumption. He made robust and manly decisions, courageously faced manifold disappointments, resolutely surmounted extraordinary difficulties, and unflinchingly confronted the stern requirements of duty. It required a strong will and an unfailing confidence to believe what Jesus believed and as he believed.
2019 196:0.14 Pozemský život Ježíše byl zasvěcen jednomu velkému záměru─konat vůli Otce, prožít lidský život zbožně a ve víře[13]. Ježíšova víra byla důvěřivá, takovou jakou má dítě, ale byla naprosto zbavena domněnek. Dělal velká a odvážná rozhodnutí, statečně čelil mnoha zklamáním, odhodlaně překonával mimořádně obtížné nesnáze a srdnatě se vyrovnával s přísnými nároky služby. Ježíš musel mít silnou vůli a nezlomnou důvěru věřit v to, v co věřil a věřit tak, jak věřil.
1. JESUS—THE MAN
1. JEŽÍŠ─ČLOVĚK
1955 196:1.1 Jesus’ devotion to the Father’s will and the service of man was even more than mortal decision and human determination; it was a wholehearted consecration of himself to such an unreserved bestowal of love. No matter how great the fact of the sovereignty of Michael, you must not take the human Jesus away from men. The Master has ascended on high as a man, as well as God; he belongs to men; men belong to him. How unfortunate that religion itself should be so misinterpreted as to take the human Jesus away from struggling mortals! Let not the discussions of the humanity or the divinity of the Christ obscure the saving truth that Jesus of Nazareth was a religious man who, by faith, achieved the knowing and the doing of the will of God; he was the most truly religious man who has ever lived on Urantia.
2019 196:1.1 Ježíšova oddanost konání vůle Otce a sloužit lidem je víc než prostým rozhodnutím smrtelné bytosti a lidským odhodláním; bylo to šlechetné zasvěcení sebe sama takovému bezvýhradnému poskytování lásky. Bez ohledu na fakt absolutní moci Michaela, nesmíte vzít lidem Ježíše-člověka. Učitel vystoupil na nebesa jako člověk a rovněž jako Bůh; on patří lidem; lidé patří jemu. Je politováníhodné, jak samo náboženství je tak mylně vykládáno, že odděluje lidského Ježíše od zápolících smrtelníků! Nedopusťme, aby diskuze o lidskosti či božskosti Krista nezastínily spasitelnou pravdu o tom, že Ježíš Nazaretský byl náboženský člověk, který, skrze svoji víru, dosáhl poznání a konání Boží vůle; Ježíš byl skutečně nejnáboženštějším člověkem, jaký kdy žil na Urantii.
1955 196:1.2 The time is ripe to witness the figurative resurrection of the human Jesus from his burial tomb amidst the theological traditions and the religious dogmas of nineteen centuries. Jesus of Nazareth must not be longer sacrificed to even the splendid concept of the glorified Christ. What a transcendent service if, through this revelation, the Son of Man should be recovered from the tomb of traditional theology and be presented as the living Jesus to the church that bears his name, and to all other religions! Surely the Christian fellowship of believers will not hesitate to make such adjustments of faith and of practices of living as will enable it to “follow after” the Master in the demonstration of his real life of religious devotion to the doing of his Father’s will and of consecration to the unselfish service of man. Do professed Christians fear the exposure of a self-sufficient and unconsecrated fellowship of social respectability and selfish economic maladjustment? Does institutional Christianity fear the possible jeopardy, or even the overthrow, of traditional ecclesiastical authority if the Jesus of Galilee is reinstated in the minds and souls of mortal men as the ideal of personal religious living? Indeed, the social readjustments, the economic transformations, the moral rejuvenations, and the religious revisions of Christian civilization would be drastic and revolutionary if the living religion of Jesus should suddenly supplant the theologic religion about Jesus.
2019 196:1.2 Uzrál čas svědecky potvrdit symbolické vzkříšení Ježíše-člověka z jeho pohřební hrobky, které je pohlceno teologickými tradicemi a náboženskými dogmaty devatenácti stoletích. Ježíš Nazaretský nesmí být již déle obětován ani když se jedná o nádhernou koncepci proslaveného Krista. Jaká transcendentní služba bude prokázána, jestli, prostřednictvím tohoto odkrytí, Syn Člověka vstane z hrobky tradiční teologie a bude představen jako živý Ježíš té samé církvi, která nese jeho jméno a také všem ostatním náboženstvím! Křesťanské bratrstvo věřících určitě bez váhání udělá změny ve své víře a ve způsobech žití, které jim umožní „následovat“ Učitele v demonstrování jeho opravdového života─náboženské oddanosti vykonávání vůle Otce a zasvěcení nezištné službě lidem[14]. Bojí se samozvaní křesťané toho, že se odhalí samolibé a neposvěcené společenství se společenskou vážností a zištnými ekonomickými zájmy? Bojí se institucionalizované křesťanství možného ohrožení, či dokonce odstranění, tradiční církevní moci, jestli Ježíš Galilejský se znovu vrátí do myslí a duší smrtelných lidí jako ideál osobního náboženského života? Samozřejmě, sociální změny, ekonomické přeměny, morální zotavení a revize náboženstvích křesťanské civilizace by byly radikální a revoluční, jestli by živé náboženství Ježíše náhle nahradilo teologické náboženství o Ježíši.
1955 196:1.3 To “follow Jesus” means to personally share his religious faith and to enter into the spirit of the Master’s life of unselfish service for man. One of the most important things in human living is to find out what Jesus believed, to discover his ideals, and to strive for the achievement of his exalted life purpose. Of all human knowledge, that which is of greatest value is to know the religious life of Jesus and how he lived it.
2019 196:1.3 „Následovat“ Ježíše znamená osobně sdílet jeho náboženskou víru a vstoupit do ducha Učitelova života, zasvěceného nezištné službě lidem. Jednou z nejdůležitějších věcí v lidském životě je poznat to, v co Ježíš věřil, objevit jeho ideály a snažit se dosáhnout vznešeného smyslu jeho života. Největší hodnotou všeho lidského poznání je poznání náboženského života Ježíše a toho, jak ho prožil.
1955 196:1.4 The common people heard Jesus gladly, and they will again respond to the presentation of his sincere human life of consecrated religious motivation if such truths shall again be proclaimed to the world. The people heard him gladly because he was one of them, an unpretentious layman; the world’s greatest religious teacher was indeed a layman.
2019 196:1.4 Prostí lidé naslouchali Ježíšovi rádi a budou znovu reagovat na představení jeho opravdového lidského života, posvěceného náboženskou motivací, jestli se takové pravdy opět oznámí světu[15]. Lidé mu rádi naslouchali, protože on byl jedním z nich, obyčejný samouk; největší náboženský učitel tohoto světa byl opravdu samouk.
1955 196:1.5 It should not be the aim of kingdom believers literally to imitate the outward life of Jesus in the flesh but rather to share his faith; to trust God as he trusted God and to believe in men as he believed in men. Jesus never argued about either the fatherhood of God or the brotherhood of men; he was a living illustration of the one and a profound demonstration of the other.
2019 196:1.5 Cílem věřících v království by nemělo být doslovné napodobování fyzického života Ježíše v těle, ale spíše sdílení jeho víry; důvěřovat Bohu tak, jak důvěřoval on a věřit v lidi tak, jak v ně věřil on. Ježíš nikdy nediskutoval ani o otcovství Boha, ani o bratrství lidí; on byl živou ilustrací prvního a bezvýhradnou demonstrací druhého.
1955 196:1.6 Just as men must progress from the consciousness of the human to the realization of the divine, so did Jesus ascend from the nature of man to the consciousness of the nature of God. And the Master made this great ascent from the human to the divine by the conjoint achievement of the faith of his mortal intellect and the acts of his indwelling Adjuster. The fact-realization of the attainment of totality of divinity (all the while fully conscious of the reality of humanity) was attended by seven stages of faith consciousness of progressive divinization. These stages of progressive self-realization were marked off by the following extraordinary events in the Master’s bestowal experience:
2019 196:1.6 Stejně tak, jak lidé musí projít cestu od lidského vědomí k božskému poznání, tak i Ježíš vystoupal od podstaty člověka k vědomí podstaty Boha. A Učitel udělal tento velký vzestup od lidského k božskému společným úsilím víry jeho smrtelného intelektu a působením jeho vnitřního Ladiče. Uskutečnění faktického dosažení plné božskosti (při neustálém plném vědomí reality lidskosti) prošlo sedmi etapami postupného vědomého poznávání božskosti. Tyto etapy postupného sebepoznávání byly poznamenány následujícími mimořádnými událostmi během Učitelovy mise poskytnutí sebe sama.
1955 196:1.8 2. The messenger of Immanuel who appeared to him at Jerusalem when he was about twelve years old.
2019 196:1.8 2. Zjevením Immanuelova posla v Jerusalemu, když Ježíšovi bylo kolem dvanácti let.
1955 196:1.9 3. The manifestations attendant upon his baptism.
2019 196:1.9 3. Zjeveními, která doprovázela jeho křest.
1955 196:1.10 4. The experiences on the Mount of Transfiguration.
2019 196:1.10 4. Zážitky na Hoře Proměnění.
1955 196:1.13 7. The final embrace of the Paradise Father, conferring unlimited sovereignty of his universe.
2019 196:1.13 7. Závěrečným objetím Rajského Otce, udělujícímu Michaelovi neomezenou moc v jeho vesmíru.
2. THE RELIGION OF JESUS
2. NÁBOŽENSTVÍ JEŽÍŠE
1955 196:2.1 Some day a reformation in the Christian church may strike deep enough to get back to the unadulterated religious teachings of Jesus, the author and finisher of our faith. You may preach a religion about Jesus, but, perforce, you must live the religion of Jesus. In the enthusiasm of Pentecost, Peter unintentionally inaugurated a new religion, the religion of the risen and glorified Christ. The Apostle Paul later on transformed this new gospel into Christianity, a religion embodying his own theologic views and portraying his own personal experience with the Jesus of the Damascus road. The gospel of the kingdom is founded on the personal religious experience of the Jesus of Galilee; Christianity is founded almost exclusively on the personal religious experience of the Apostle Paul. Almost the whole of the New Testament is devoted, not to the portrayal of the significant and inspiring religious life of Jesus, but to a discussion of Paul’s religious experience and to a portrayal of his personal religious convictions. The only notable exceptions to this statement, aside from certain parts of Matthew, Mark, and Luke, are the Book of Hebrews and the Epistle of James. Even Peter, in his writing, only once reverted to the personal religious life of his Master. The New Testament is a superb Christian document, but it is only meagerly Jesusonian.
2019 196:2.1 Jednoho dne reformace křesťanské církve snad dosáhne takové hloubky, že se vrátí k nezfalšovanému náboženskému učení Ježíše─autora a učitele naší víry[16]. Můžete hlásat náboženství o Ježíši, ale musíte nezbytně prožít náboženství Ježíše. V atmosféře emocionálního nadšení v den Pentekosté Petr neúmyslně položil začátek nového náboženství─náboženství vzkříšeného a proslaveného Krista. Později apoštol Pavel přeměnil toto nové evangelium do křesťanství, do náboženství ztělesňující jeho vlastní teologické názory a zobrazující jeho vlastní osobní zkušenost ze setkání s Ježíšem na damašské cestě[17]. Evangelium království je založeno na osobní náboženské zkušenosti Ježíše Galilejského; křesťanství je téměř výhradně založeno na osobní náboženské zkušenosti apoštola Pavla. Téměř celý Nový Zákon se věnuje nepopisování významného a inspirujícího náboženského života Ježíše, ale povídání o náboženské zkušenosti Pavla a popisování jeho osobních náboženských přesvědčeních. Jedinými významnými výjimkami, kromě některých míst z Matouše, Marka a Lukáše, jsou List Židům a List Jakubův. Také Petr ve svých listech se pouze jednou vrátil k osobnímu náboženskému životu svého Učitele[18]. Nový Zákon je znamenitým křesťanským spisem, ale je v něm poskrovnu málo o náboženství Ježíše.
1955 196:2.2 Jesus’ life in the flesh portrays a transcendent religious growth from the early ideas of primitive awe and human reverence up through years of personal spiritual communion until he finally arrived at that advanced and exalted status of the consciousness of his oneness with the Father. And thus, in one short life, did Jesus traverse that experience of religious spiritual progression which man begins on earth and ordinarily achieves only at the conclusion of his long sojourn in the spirit training schools of the successive levels of the pre-Paradise career. Jesus progressed from a purely human consciousness of the faith certainties of personal religious experience to the sublime spiritual heights of the positive realization of his divine nature and to the consciousness of his close association with the Universal Father in the management of a universe. He progressed from the humble status of mortal dependence which prompted him spontaneously to say to the one who called him Good Teacher, “Why do you call me good? None is good but God,” to that sublime consciousness of achieved divinity which led him to exclaim, “Which one of you convicts me of sin?” And this progressing ascent from the human to the divine was an exclusively mortal achievement. And when he had thus attained divinity, he was still the same human Jesus, the Son of Man as well as the Son of God.
2019 196:2.2 Život Ježíše v těle zobrazuje transcendentní náboženský růst, který začíná od raných představ, odrážejících primitivní strach a úctu člověka, pokračuje během let osobního duchovního spojení a končí v době, kdy nakonec dosáhl pokročilého a ušlechtilého stavu vědomí své jednoty s Otcem. A takto Ježíš, v jednom krátkém životě, prošel tu zkušenost náboženského a duchovního rozvoje, kterou člověk začíná na zemi a obyčejně dosahuje na závěr svého dlouhého pobytu v duchovních vzdělávacích školách na postupných úrovních před-Rajské cesty. Ježíš prošel cestu od čistě lidského vědomí, založeném na hodnověrných jistotách osobní náboženské zkušenosti, k naprostým duchovním vrcholům─pozitivnímu pochopení své božské podstaty a vědomí svého těsného spojení s Vesmírným Otcem v řízení vesmíru[19]. On postoupil od skromného postavení smrtelné závislosti, které ho přinutilo spontánně říci tomu, kdo ho nazval Dobrým Učitelem: „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, kromě Boha,“ k tomu vznešenému vědomí dosažené božskosti, které ho vedlo k prohlášení: „Kdo z vás mne obviní z hříchu?“ A tento postupný vzestup od lidského k božskému byl výhradně činem smrtelné bytosti[20][21]. A když takto dosáhl božskosti, byl stále tím stejným Ježíšem-člověkem, Synem Člověka stejně jako Synem Božím.
1955 196:2.3 Mark, Matthew, and Luke retain something of the picture of the human Jesus as he engaged in the superb struggle to ascertain the divine will and to do that will. John presents a picture of the triumphant Jesus as he walked on earth in the full consciousness of divinity. The great mistake that has been made by those who have studied the Master’s life is that some have conceived of him as entirely human, while others have thought of him as only divine. Throughout his entire experience he was truly both human and divine, even as he yet is.
2019 196:2.3 Marek, Matouš a Lukáš zachycují částečně obraz Ježíše-člověka v jeho vznešené snaze poznat Boží vůli a vykonávat tuto vůli. Jan představuje obraz vítězoslavného Ježíše, který kráčí po zemi v plném vědomí své božskosti. Velkou chybou těch, kteří studovali Učitelův život je to, že někteří ho vnímali pouze jako člověka, zatímco jiní ho považovali jenom za božského. V průběhu celého svého života byl Ježíš jak člověkem, tak i božskou bytostí; a takovou je i dnes.
1955 196:2.4 But the greatest mistake was made in that, while the human Jesus was recognized as having a religion, the divine Jesus (Christ) almost overnight became a religion. Paul’s Christianity made sure of the adoration of the divine Christ, but it almost wholly lost sight of the struggling and valiant human Jesus of Galilee, who, by the valor of his personal religious faith and the heroism of his indwelling Adjuster, ascended from the lowly levels of humanity to become one with divinity, thus becoming the new and living way whereby all mortals may so ascend from humanity to divinity. Mortals in all stages of spirituality and on all worlds may find in the personal life of Jesus that which will strengthen and inspire them as they progress from the lowest spirit levels up to the highest divine values, from the beginning to the end of all personal religious experience.
2019 196:2.4 Ale největší chyba se stala v tom, že přestože Ježíš-člověk byl vnímán tak, že učil své náboženství, božský Ježíš (Kristus) se téměř přes noc stal náboženstvím. Pavlovo křesťanství se zasadilo o hluboký obdiv k božskému Kristu, ale téměř úplně ztratilo ze zřetele bojujícího a statečného člověka─Ježíše Galilejského, který skrze svoji osobní náboženskou víru a hrdinství vnitřního Ladiče Myšlení vystoupal z nízkých úrovní lidskosti na úroveň božskosti, čímž se stává novou a živou cestou, po které všichni smrtelníci mohou také vystoupat od lidské úrovně k božské[22]. Na všech úrovních duchovnosti a na všech světech smrtelníci mohou nalézt v osobním životě Ježíše to, co je bude posilovat a inspirovat na jejich cestě od nejnižších duchovních úrovní k nejvyšším božským hodnotám, od začátku a až do konce celé osobní náboženské zkušenosti.
1955 196:2.5 At the time of the writing of the New Testament, the authors not only most profoundly believed in the divinity of the risen Christ, but they also devotedly and sincerely believed in his immediate return to earth to consummate the heavenly kingdom. This strong faith in the Lord’s immediate return had much to do with the tendency to omit from the record those references which portrayed the purely human experiences and attributes of the Master. The whole Christian movement tended away from the human picture of Jesus of Nazareth toward the exaltation of the risen Christ, the glorified and soon-returning Lord Jesus Christ.
2019 196:2.5 V době sepisování Nového Zákona jeho autoři nejenom že hluboce věřili v božskost vzkříšeného Krista, ale oni také pevně a upřímně věřili v jeho brzký návrat na zem, aby ustanovil nebeské království. Tato silná víra v okamžitý návrat Ježíše měla hodně co do činění s jejich tendencí vynechávat v jejich spisech události, které zobrazují čistě lidskou zkušenost a vlastnosti Učitele[23]. Celé křesťanské hnutí se odklonilo od lidského obrazu Ježíše Nazaretského k velebení vzkříšeného Krista─oslavovaného a brzy se navrátivšího Pána Ježíše Krista[24].
1955 196:2.6 Jesus founded the religion of personal experience in doing the will of God and serving the human brotherhood; Paul founded a religion in which the glorified Jesus became the object of worship and the brotherhood consisted of fellow believers in the divine Christ. In the bestowal of Jesus these two concepts were potential in his divine-human life, and it is indeed a pity that his followers failed to create a unified religion which might have given proper recognition to both the human and the divine natures of the Master as they were inseparably bound up in his earth life and so gloriously set forth in the original gospel of the kingdom.
2019 196:2.6 Ježíš založil náboženství osobní zkušenosti ve vykonávání vůle Boha a službě bratrství lidí; Pavel založil náboženství, ve kterém se oslavovaný Ježíš stal předmětem uctívání a bratrství se skládalo z bližních věřících v božského Krista. V poskytnutí Ježíše tyto dvě koncepce přicházely v úvahu v jeho božsko-lidském životě a je opravdu škoda, že jeho následovníci nedokázali vytvořit sjednocené náboženství, které mohlo důstojně uznat jak lidskou, tak i náboženskou podstatu Učitele, jelikož byly obě nerozdělitelně svázány v jeho pozemském životě a tak dokonale představeny v původním evangeliu království[25].
1955 196:2.7 You would be neither shocked nor disturbed by some of Jesus’ strong pronouncements if you would only remember that he was the world’s most wholehearted and devoted religionist. He was a wholly consecrated mortal, unreservedly dedicated to doing his Father’s will. Many of his apparently hard sayings were more of a personal confession of faith and a pledge of devotion than commands to his followers. And it was this very singleness of purpose and unselfish devotion that enabled him to effect such extraordinary progress in the conquest of the human mind in one short life. Many of his declarations should be considered as a confession of what he demanded of himself rather than what he required of all his followers. In his devotion to the cause of the kingdom, Jesus burned all bridges behind him; he sacrificed all hindrances to the doing of his Father’s will.
2019 196:2.7 Neměli byste být pohoršeni či vylekáni některými silnými prohlášeními Ježíše, jestli si jenom pamatujete to, že on byl nejupřímnějším a nejoddanějším věřícím člověkem na tomto světě. On byl naprosto zasvěcený smrtelník, bezvýhradně oddaný vykonávání vůle svého Otce. Mnohá z jeho tvrdých prohlášeních byla spíše osobním vyznáním víry a slibem oddanosti, než příkazy svým následovníkům. A právě tato jednotnost cíle a nezištná oddanost mu umožnily udělat takový mimořádný pokrok v ovládání své lidské mysli za jeden krátký život. Mnohá z jeho prohlášeních by měla být považována za vyznání toho, co on vyžadoval od sebe, než to, co požadoval od svých následovníků. Ve své oddanosti věci království Ježíš spálil za sebou všechny mosty; vzdal se všeho, co by mu překáželo při vykonávání vůle svého Otce.
1955 196:2.9 Jesus led men to feel at home in the world; he delivered them from the slavery of taboo and taught them that the world was not fundamentally evil. He did not long to escape from his earthly life; he mastered a technique of acceptably doing the Father’s will while in the flesh. He attained an idealistic religious life in the very midst of a realistic world. Jesus did not share Paul’s pessimistic view of humankind. The Master looked upon men as the sons of God and foresaw a magnificent and eternal future for those who chose survival. He was not a moral skeptic; he viewed man positively, not negatively. He saw most men as weak rather than wicked, more distraught than depraved. But no matter what their status, they were all God’s children and his brethren.
2019 196:2.9 Ježíš vedl lidi k pocitu cítit se doma na tomto světě; vysvobodil je z klatby otroctví a učil je, že svět není v zásadě zlý. On netoužil uniknout ze svého pozemského života; zvládl způsob úspěšně vykonávat vůli Otce, přestože prožíval život vživočišném těle. Dosáhl idealistického náboženského života bezprostředně v podmínkách realistického světa. Ježíš se nedíval na lidstvo pesimistickým pohledem Pavla. Učitel se díval na lidi jako na Boží syny a předvídal nádhernou a věčnou budoucnost pro ty, kteří se rozhodnou pro spasení. On nebyl morálním skeptikem; viděl člověka pozitivně, ne negativně. Pro něho byla většina lidí spíše slabá než zlá, spíše zmatená než zkažená. Ale bez ohledu na jejich charakter, všichni lidé byli jeho bratři a byli děti Boha.
1955 196:2.10 He taught men to place a high value upon themselves in time and in eternity. Because of this high estimate which Jesus placed upon men, he was willing to spend himself in the unremitting service of humankind. And it was this infinite worth of the finite that made the golden rule a vital factor in his religion. What mortal can fail to be uplifted by the extraordinary faith Jesus has in him?
2019 196:2.10 Ježíš učil lidi, aby se sami sebe velmi vysoko cenili v čase a věčnosti. Kvůli tomuto vysokému ocenění, které dal lidem, byl připraven plně se oddat neutuchající službě lidstvu. A právě tato nekonečná hodnota konečného udělala zlaté pravidlo zásadním faktorem jeho náboženství. Jak smrtelný člověk nemůže být nepovznesen neobyčejnou vírou, kterou měl v člověka Ježíš?
1955 196:2.11 Jesus offered no rules for social advancement; his was a religious mission, and religion is an exclusively individual experience. The ultimate goal of society’s most advanced achievement can never hope to transcend Jesus’ brotherhood of men based on the recognition of the fatherhood of God. The ideal of all social attainment can be realized only in the coming of this divine kingdom.
2019 196:2.11 Ježíš nepředložil žádná pravidla pro sociální rozvoj společnosti; jeho mise byla náboženská a náboženství je výhradně individuální zkušeností. Nejvyšší cíl nejrozvinutější společnosti nikdy nemůže předčít bratrství Ježíše, založeném na přiznání otcovství Boha. Žádný společenský ideál nemůže být naplněn bez uskutečnění tohoto božského království.
3. THE SUPREMACY OF RELIGION
3. SVRCHOVANOST NÁBOŽENSTVÍ
1955 196:3.1 Personal, spiritual religious experience is an efficient solvent for most mortal difficulties; it is an effective sorter, evaluator, and adjuster of all human problems. Religion does not remove or destroy human troubles, but it does dissolve, absorb, illuminate, and transcend them. True religion unifies the personality for effective adjustment to all mortal requirements. Religious faith—the positive leading of the indwelling divine presence—unfailingly enables the God-knowing man to bridge that gulf existing between the intellectual logic which recognizes the Universal First Cause as It and those positive affirmations of the soul which aver this First Cause is He, the heavenly Father of Jesus’ gospel, the personal God of human salvation.
2019 196:3.1 Osobní duchovní náboženská zkušenost je účinným rozpouštědlem většiny potíží smrtelných lidí; je platným třídičem, odhadcem a regulátorem všech lidských problémů. Náboženství neodstraní ani nezničí lidské potíže, ale dokáže je řešit, vstřebat, vysvětlit a překonat. Opravdové náboženství sjednocuje osobnost pro účinné přizpůsobení se všem smrtelným potřebám. Náboženská víra─pozitivní vedení vnitřní božské přítomnosti─spolehlivě umožňuje Boha si uvědomujícímu člověku překlenout propast existující mezi intelektuální logikou, která chápe Vesmírný Prvotní Zdroj jako To a těmi pozitivními tvrzeními duše, která prokazují, že tento Prvotní Zdroj je On─nebeský Otec, odhalený v evangeliu Ježíše—— osobní Bůh lidského spasení.
1955 196:3.2 There are just three elements in universal reality: fact, idea, and relation. The religious consciousness identifies these realities as science, philosophy, and truth. Philosophy would be inclined to view these activities as reason, wisdom, and faith—physical reality, intellectual reality, and spiritual reality. We are in the habit of designating these realities as thing, meaning, and value.
2019 196:3.2 Ve vesmírné realitě existují pouze tři činitelé: fakt, idea a vztah. Náboženské vědomí označuje tyto reality jako vědu, filozofii a pravdu. Filozofie má sklon pohlížet na tyto aktivity jako na úsudek, moudrost a víru─fyzickou realitu, intelektuální realitu a duchovní realitu. My obvykle nazýváme tyto reality věcí, významem a hodnotou.
1955 196:3.3 The progressive comprehension of reality is the equivalent of approaching God. The finding of God, the consciousness of identity with reality, is the equivalent of the experiencing of self-completion—self-entirety, self-totality. The experiencing of total reality is the full realization of God, the finality of the God-knowing experience.
2019 196:3.3 Postupné vnímání reality se rovná přibližování k Bohu. Nalézání Boha, vědomí totožnosti s realitou, se rovná prožívání zdokonalování svého „já“─nabývání celistvého, úplného charakteru „já“. Prožívání absolutní reality je plným poznáním Boha, završení zkušenosti poznávání Boha.
1955 196:3.5 Physical certainty consists in the logic of science; moral certainty, in the wisdom of philosophy; spiritual certainty, in the truth of genuine religious experience.
2019 196:3.5 Fyzická jistota spočívá v logice vědy; morální jistota v moudrosti filozofie, duchovní jistota v pravdě opravdové náboženské zkušenosti.
1955 196:3.6 The mind of man can attain high levels of spiritual insight and corresponding spheres of divinity of values because it is not wholly material. There is a spirit nucleus in the mind of man—the Adjuster of the divine presence. There are three separate evidences of this spirit indwelling of the human mind:
2019 196:3.6 Lidská mysl může dosáhnout vysokých úrovní duchovního vnímání a odpovídajících sfér božských hodnot, protože není pouze materiální. V mysli člověka je duchovní jádro─božská přítomnost Ladiče. Existují tři rozdílné důkazy této duchovní přítomnosti v mysli člověka:
1955 196:3.7 1. Humanitarian fellowship—love. The purely animal mind may be gregarious for self-protection, but only the spirit-indwelt intellect is unselfishly altruistic and unconditionally loving.
2019 196:3.7 1. Humanitární sounáležitost─láska. Čistě živočišná mysl může mít instinkt pro pospolitost, nezbytnou pro sebeobranu, ale pouze duchem obdařený intelekt je schopen nezištně altruistické a bezpodmínečné lásky.
1955 196:3.8 2. Interpretation of the universe—wisdom. Only the spirit-indwelt mind can comprehend that the universe is friendly to the individual.
2019 196:3.8 2. Výklad vesmíru─moudrost. Jenom duchem obdařená mysl je schopna pochopit, že vesmír má přátelský vztah k jedinci.
1955 196:3.9 3. Spiritual evaluation of life—worship. Only the spirit-indwelt man can realize the divine presence and seek to attain a fuller experience in and with this foretaste of divinity.
2019 196:3.9 3. Duchovní ocenění života─úcta. Pouze duchem obdařený člověk je schopen si uvědomit božskou přítomnost a snažit se získat obsáhlejší zkušenost s touto předzvěstí božskosti.
1955 196:3.10 The human mind does not create real values; human experience does not yield universe insight. Concerning insight, the recognition of moral values and the discernment of spiritual meanings, all that the human mind can do is to discover, recognize, interpret, and choose.
2019 196:3.10 Lidská mysl nevytváří reálné hodnoty; lidská zkušenost neposkytuje vesmírný vhled. Pokud se jedná o vhled, uznání morálních hodnot a rozeznání duchovních významů, všechno, čeho je lidská mysl schopna, je objevovat, zkoumat, vysvětlovat a rozhodovat.
1955 196:3.11 The moral values of the universe become intellectual possessions by the exercise of the three basic judgments, or choices, of the mortal mind:
2019 196:3.11 Morální hodnoty vesmíru se stávají intelektuálním vlastnictvím vykonáváním třech základních úsudků či výběrů smrtelné mysli:
1955 196:3.13 2. Social-judgment—ethical choice.
2019 196:3.13 2. Mínění o společnosti─etická volba.
1955 196:3.15 Thus it appears that all human progress is effected by a technique of conjoint revelational evolution.
2019 196:3.15 Z toho je očividné, že celý lidský progres je ovlivňován souběžně evolucí a zjevením.
1955 196:3.16 Unless a divine lover lived in man, he could not unselfishly and spiritually love. Unless an interpreter lived in the mind, man could not truly realize the unity of the universe. Unless an evaluator dwelt with man, he could not possibly appraise moral values and recognize spiritual meanings. And this lover hails from the very source of infinite love; this interpreter is a part of Universal Unity; this evaluator is the child of the Center and Source of all absolute values of divine and eternal reality.
2019 196:3.16 Pokud by v člověku nežil božský ctitel, takový člověk by nebyl schopen nezištně a duchovně milovat. Pokud by v mysli člověka nežil překladatel, člověk by byl neschopen pravdivě pochopit jednotu vesmíru. Pokud by v člověku nepobýval hodnotitel, byl by naprosto neschopen posoudit morální hodnoty a rozpoznat duchovní významy. A tento milovník pochází ze samého zdroje nekonečné lásky; tento překladatel je součástí Vesmírné Jednoty; tento hodnotitel je dítětem Středu a Zdroje všech absolutních hodnot božské a věčné reality.
1955 196:3.17 Moral evaluation with a religious meaning—spiritual insight—connotes the individual’s choice between good and evil, truth and error, material and spiritual, human and divine, time and eternity. Human survival is in great measure dependent on consecrating the human will to the choosing of those values selected by this spirit-value sorter—the indwelling interpreter and unifier. Personal religious experience consists in two phases: discovery in the human mind and revelation by the indwelling divine spirit. Through oversophistication or as a result of the irreligious conduct of professed religionists, a man, or even a generation of men, may elect to suspend their efforts to discover the God who indwells them; they may fail to progress in and attain the divine revelation. But such attitudes of spiritual nonprogression cannot long persist because of the presence and influence of the indwelling Thought Adjusters.
2019 196:3.17 Morální úsudek s náboženským významem─duchovní vnímání─určuje jedincovu volbu mezi dobrem a zlem, pravdou a omylem, materiálním a duchovním, lidským a božským, časem a věčností. Lidské spasení závisí do značné míry na zasvěcení lidské vůle výběru těch hodnot, které vybral tento třídič duchovních hodnot─vnitřní překladatel a sjednocovač. Osobní náboženská zkušenost se skládá ze dvou fází: objevení, probíhající v lidské mysli a odhalení, uskutečněné vnitřním božským duchem. Kvůli přílišné intelektuálnosti, nebo v důsledku nenáboženského jednání samozvaných duchovních hodnostářů, člověk či dokonce generace lidí se mohou rozhodnout pro přerušení jejich snah objevit Boha, který v nich pobývá; a je možné, že tito lidé neuskuteční duchovní progres a nedocílí božských zjeveních. Ale takové postoje, bránící duchovnímu rozvoji, nemohou dlouho trvat kvůli přítomnosti a vlivu vnitřních Ladičů Myšlení.
1955 196:3.18 This profound experience of the reality of the divine indwelling forever transcends the crude materialistic technique of the physical sciences. You cannot put spiritual joy under a microscope; you cannot weigh love in a balance; you cannot measure moral values; neither can you estimate the quality of spiritual worship.
2019 196:3.18 Takové hluboké poznání reality vnitřní božskosti přesahuje hrubé materialistické metody fyzikálních věd. Nemůžete položit duchovní radost pod mikroskop; nemůžete vážit lásku na vahách; nemůžete měřit morální hodnoty; ani nemůžete ohodnotit kvalitu duchovní úcty.
1955 196:3.19 The Hebrews had a religion of moral sublimity; the Greeks evolved a religion of beauty; Paul and his conferees founded a religion of faith, hope, and charity. Jesus revealed and exemplified a religion of love: security in the Father’s love, with joy and satisfaction consequent upon sharing this love in the service of the human brotherhood.
2019 196:3.19 Židé měli náboženství morální ušlechtilosti; Řekové vyvinuli náboženství krásy; Pavel a jeho druhové založili náboženství víry, naděje a dobročinnosti[29]. Ježíš odhalil a byl příkladem náboženství lásky─jistoty v lásku Otce a také radosti a uspokojení, která získává člověk, nabízející tuto lásku ve službě lidskému bratrství[30].
1955 196:3.20 Every time man makes a reflective moral choice, he immediately experiences a new divine invasion of his soul. Moral choosing constitutes religion as the motive of inner response to outer conditions. But such a real religion is not a purely subjective experience. It signifies the whole of the subjectivity of the individual engaged in a meaningful and intelligent response to total objectivity—the universe and its Maker.
2019 196:3.20 Pokaždé, když člověk činí uvážlivou morální volbu, okamžitě pociťuje ve své duši nový příliv božskosti. Morální volba přetváří náboženství v motiv, vyvolávající vnitřní reakci na vnější podmínky. Ale takové opravdové náboženství není čistě subjektivní zkušeností. Obsahuje celou subjektivitu jedince, vytvářejícího smysluplnou a uváženou reakci na absolutní objektivitu─vesmír a jeho Tvůrce.
1955 196:3.21 The exquisite and transcendent experience of loving and being loved is not just a psychic illusion because it is so purely subjective. The one truly divine and objective reality that is associated with mortal beings, the Thought Adjuster, functions to human observation apparently as an exclusively subjective phenomenon. Man’s contact with the highest objective reality, God, is only through the purely subjective experience of knowing him, of worshiping him, of realizing sonship with him.
2019 196:3.21 Nádherná a nadsmyslová zkušenost milovat a být milován není pouhou psychickou iluzí, přestože je tak čistě subjektivní. Ta opravdově božská a objektivní realita, která je spojena se smrtelnými bytostmi─Ladič Myšlení─působí v představě člověka nepochybně jako výhradně subjektivní fenomén. Spojení člověka s nejvyšší objektivní realitou, Bohem, probíhá pouze prostřednictvím čistě subjektivní zkušenosti poznání Boha, úcty k němu, uvědomění si synovstva s ním.
1955 196:3.22 True religious worship is not a futile monologue of self-deception. Worship is a personal communion with that which is divinely real, with that which is the very source of reality. Man aspires by worship to be better and thereby eventually attains the best.
2019 196:3.22 Opravdová náboženská úcta není zbytečnou samomluvou a sebeklamem. Úcta je osobní spojení s tím, co je božsky reálné, s tím, co je samým zdrojem reality. Skrze úctu se člověk snaží být lepším a tím nakonec dosahuje to nejlepší.
1955 196:3.23 The idealization and attempted service of truth, beauty, and goodness is not a substitute for genuine religious experience—spiritual reality. Psychology and idealism are not the equivalent of religious reality. The projections of the human intellect may indeed originate false gods—gods in man’s image—but the true God-consciousness does not have such an origin. The God-consciousness is resident in the indwelling spirit. Many of the religious systems of man come from the formulations of the human intellect, but the God-consciousness is not necessarily a part of these grotesque systems of religious slavery.
2019 196:3.23 Idealizace pravdy, krásy a dobra a snaha jim sloužit nenahradí opravdovou náboženskou zkušenost─duchovní realitu. Psychologie a idealismus nejsou rovnocenné náboženské realitě. Představy lidského intelektu jsou samozřejmě schopny vytvářet falešné bohy─bohy podle obrazu člověka─ale opravdové vědomí Boha nevychází z takového zdroje. Vědomí Boha sídlí ve vnitřním duchu. Mnoho náboženských systémů vytvořených člověkem je založeno na formulacích lidského intelektu, ale vědomí Boha není nutně součástí těchto groteskních systémů náboženského otroctví.
1955 196:3.24 God is not the mere invention of man’s idealism; he is the very source of all such superanimal insights and values. God is not a hypothesis formulated to unify the human concepts of truth, beauty, and goodness; he is the personality of love from whom all of these universe manifestations are derived. The truth, beauty, and goodness of man’s world are unified by the increasing spirituality of the experience of mortals ascending toward Paradise realities. The unity of truth, beauty, and goodness can only be realized in the spiritual experience of the God-knowing personality.
2019 196:3.24 Bůh není výplodem lidského idealismu; je tím skutečným zdrojem všech takových nad-živočišných vhledů a hodnot. Bůh není hypotéza, zformulovaná pro sjednocení lidských koncepcí pravdy, krásy a dobra; Bůh je osobností lásky, ze které všechny tyto vesmírné projevy pocházejí. Pravda, krása a dobro lidského světa jsou sjednoceny narůstající duchovností zkušenosti smrtelníků, stoupajících k realitám Ráje. Jednota pravdy, krásy a dobra může být dosažena jen v duchovní zkušenosti osobnosti uvědomující si Boha.
1955 196:3.25 Morality is the essential pre-existent soil of personal God-consciousness, the personal realization of the Adjuster’s inner presence, but such morality is not the source of religious experience and the resultant spiritual insight. The moral nature is superanimal but subspiritual. Morality is equivalent to the recognition of duty, the realization of the existence of right and wrong. The moral zone intervenes between the animal and the human types of mind as morontia functions between the material and the spiritual spheres of personality attainment.
2019 196:3.25 Mravnost je půda, ze které později vzejde osobní vědomí Boha, osobní uvědomění vnitřní přítomnosti Ladiče, ale taková mravnost není zdrojem náboženské zkušenosti a z ní vyplývajícího duchovního vnímání. Morální charakter je nad-živočišný, ale pod-duchovní. Mravnost se rovná rozpoznání povinností, pochopení existence dobra a zla. Zóna mravnosti leží mezi živočišnými a lidskými typy mysli, tak jako morontia působí mezi materiálními a duchovními sférami osobních dosaženích.
1955 196:3.26 The evolutionary mind is able to discover law, morals, and ethics; but the bestowed spirit, the indwelling Adjuster, reveals to the evolving human mind the lawgiver, the Father-source of all that is true, beautiful, and good; and such an illuminated man has a religion and is spiritually equipped to begin the long and adventurous search for God.
2019 196:3.26 Evoluční mysl je schopna objevit zákon, mravnost a etiku, ale poskytnutý duch, vnitřní Ladič, odhaluje vyvíjející se lidské mysli zákonodárce─Otce, zdroj všeho pravdivého, krásného a dobrého; a takový osvícený člověk má náboženství a je duchovně vybaven začít dlouhé a dobrodružné hledání Boha.
1955 196:3.27 Morality is not necessarily spiritual; it may be wholly and purely human, albeit real religion enhances all moral values, makes them more meaningful. Morality without religion fails to reveal ultimate goodness, and it also fails to provide for the survival of even its own moral values. Religion provides for the enhancement, glorification, and assured survival of everything morality recognizes and approves.
2019 196:3.27 Mravnost není nutně duchovní; může to být zcela a čistě lidskost, ačkoliv opravdové náboženství rozšiřuje všechny mravní hodnoty, dělá je smysluplnějšími. Mravnost bez náboženství nedokáže odhalit nejvyšší dobro a také nedokáže zajistit zachování dokonce i svých vlastních mravních hodnot. Náboženství poskytuje povznesení, zdokonalení a zaručené zachování všeho, co mravnost uznává a schvaluje.
1955 196:3.28 Religion stands above science, art, philosophy, ethics, and morals, but not independent of them. They are all indissolubly interrelated in human experience, personal and social. Religion is man’s supreme experience in the mortal nature, but finite language makes it forever impossible for theology ever adequately to depict real religious experience.
2019 196:3.28 Náboženství stojí nad vědou, uměním, filozofií, etikou a mravností, ale je na nich nepřímo závislá. Všechny jsou nerozlučitelně propojeny v lidské zkušenosti, osobní a společenské. Náboženství je nejvyšší zkušeností člověka v jeho smrtelném bytí, ale omezenost jazyka nikdy neumožní teologii plnohodnotně popsat opravdovou náboženskou zkušenost.
1955 196:3.29 Religious insight possesses the power of turning defeat into higher desires and new determinations. Love is the highest motivation which man may utilize in his universe ascent. But love, divested of truth, beauty, and goodness, is only a sentiment, a philosophic distortion, a psychic illusion, a spiritual deception. Love must always be redefined on successive levels of morontia and spirit progression.
2019 196:3.29 Náboženské vnímání má sílu přeměnit nezdar do vyšších tužeb a nových odhodláních. Láska je nejvyšší motivací, kterou člověk může využívat ve svém vzestupu vesmírem. Ale láska bez pravdy, krásy a dobra je pouhou emocí, filozofickým překroucením, psychickou iluzí, duchovním klamem. Láska musí být vždy předefinována na postupných úrovních morontiálního a duchovního rozvoje.
1955 196:3.30 Art results from man’s attempt to escape from the lack of beauty in his material environment; it is a gesture toward the morontia level. Science is man’s effort to solve the apparent riddles of the material universe. Philosophy is man’s attempt at the unification of human experience. Religion is man’s supreme gesture, his magnificent reach for final reality, his determination to find God and to be like him.
2019 196:3.30 Umění vychází ze snahy člověka uniknout od nedostatku krásy v jeho materiálním prostředí; je to krok směrem k morontiální úrovni. Věda je úsilím člověka vyřešit očividné hádanky materiálního vesmíru. Filozofie je snahou člověka o sjednocení lidské zkušenosti. Náboženství je nejvyšším gestem člověka, jeho nádherným úsilím dosáhnout konečnou realitu, jeho odhodlání nalézt Boha a být jako on.
1955 196:3.31 In the realm of religious experience, spiritual possibility is potential reality. Man’s forward spiritual urge is not a psychic illusion. All of man’s universe romancing may not be fact, but much, very much, is truth.
2019 196:3.31 Ve sféře náboženské zkušenosti je duchovní možnost potenciální realitou. Duchovní touha, ženoucí člověka vpřed, není psychickou iluzí. Je možné, že ne všechno fantazírování člověka o vesmíru je faktem, ale mnoho, velmi mnoho je pravdou.
1955 196:3.32 Some men’s lives are too great and noble to descend to the low level of being merely successful. The animal must adapt itself to the environment, but the religious man transcends his environment and in this way escapes the limitations of the present material world through this insight of divine love. This concept of love generates in the soul of man that superanimal effort to find truth, beauty, and goodness; and when he does find them, he is glorified in their embrace; he is consumed with the desire to live them, to do righteousness.
2019 196:3.32 Životy některých lidí jsou natolik ušlechtilé a vznešené, než aby zůstaly jen na nízké úrovni pouhé úspěšnosti. Živočich se musí přizpůsobit životnímu prostředí, ale náboženský člověk přesahuje své prostředí a uniká omezenosti současného materiálního světa prostřednictvím tohoto duchovního vnímání božské lásky. Toto pojetí lásky vyvolává v duši člověka nad-živočišnou snahu nalézt pravdu, krásu a dobro; a když je skutečně najde, je zveleben v jejich objetí; je zahlcen touhou žít s nimi, konat dobro.
1955 196:3.33 Be not discouraged; human evolution is still in progress, and the revelation of God to the world, in and through Jesus, shall not fail.
2019 196:3.33 Neztrácejte odvahu; lidská evoluce stále ještě pokračuje a odhalení Boha světu─v Ježíšovi a s jeho pomocí─bude úspěšné.
1955 196:3.34 The great challenge to modern man is to achieve better communication with the divine Monitor that dwells within the human mind. Man’s greatest adventure in the flesh consists in the well-balanced and sane effort to advance the borders of self-consciousness out through the dim realms of embryonic soul-consciousness in a wholehearted effort to reach the borderland of spirit-consciousness—contact with the divine presence. Such an experience constitutes God-consciousness, an experience mightily confirmative of the pre-existent truth of the religious experience of knowing God. Such spirit-consciousness is the equivalent of the knowledge of the actuality of sonship with God. Otherwise, the assurance of sonship is the experience of faith.
2019 196:3.34 Velkým úkolem současného člověka je dosáhnout lepší komunikace s božským Monitorem, který pobývá v lidské mysli. Největším dobrodružstvím člověka v materiálním těle spočívá v harmonické a rozumné snaze postoupit za hranice vědomí svého „já“, projít šerým světem zárodečného povědomí duše a dobrosrdečným úsilím dosáhnout hranic vědomí ducha─navázat spojení s božskou přítomností. Taková zkušenost─zkušenost uvědomění si Boha─představuje mohutné potvrzení před-existence pravdy, spočívající v náboženské zkušenosti poznávání Boha. Takové vědomí ducha se rovná poznání skutečnosti synovstva s Bohem. Neboli, jistota v synovstvo je záležitostí víry.
1955 196:3.35 And God-consciousness is equivalent to the integration of the self with the universe, and on its highest levels of spiritual reality. Only the spirit content of any value is imperishable. Even that which is true, beautiful, and good may not perish in human experience. If man does not choose to survive, then does the surviving Adjuster conserve those realities born of love and nurtured in service. And all these things are a part of the Universal Father. The Father is living love, and this life of the Father is in his Sons. And the spirit of the Father is in his Sons’ sons—mortal men. When all is said and done, the Father idea is still the highest human concept of God.
2019 196:3.35 A uvědomění si Boha se rovná splynutí svého „já“ s vesmírem a na jeho nejvyšších úrovních duchovní reality. Pouze duchovní obsah jakékoliv hodnoty je nehynoucí. Také to, co je pravdivé, krásné a dobré, nemůže v lidské zkušenosti zahynout. Jestli se člověk nerozhodne pro cestu spasení, pak přežívající Ladič Myšlení zachová ty reality, zrozené v lásce a živené službou. A všechno toto je součástí Vesmírného Otce. Otec je živá láska a tento život Otce je v jeho Synech[31]. A duch Otce je v synech jeho Synů─smrtelných lidech. V celkovém výsledku je idea Otce stále tou nejvyšší představou člověka o Bohu.